ECLI:CZ:US:2020:4.US.4035.19.1
sp. zn. IV. ÚS 4035/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky GKR HOLDING a. s., se sídlem v Praze 1, Bolzanova 1679/3, zastoupené Mgr. Petrem Muchou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Štěpánská 540/7, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 15 Af 47/2018-75 ze dne 9. 10. 2019, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, se sídlem v Brně, Masarykova 427/31, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dodatečnými platebními výměry Finančního úřadu pro Ústecký kraj (dále jen "správce daně") ze dne 28. 4. 2017 byla stěžovatelce doměřena daň z přidané hodnoty (dále jen "DPH") a sděleno penále za měsíce únor 2013 až březen 2014 a až srpen 2015 (dále jen "dodatečné platební výměry"). Na základě odvolání stěžovatelky vedlejší účastník rozhodnutím č. j. 23625/18/5300-21441-702127 ze dne 24. 5. 2018 změnil dodatečné platební výměry a upravil okamžik splatnosti doměřené daně; v ostatním zůstaly výměry nezměněny.
2. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") rozsudkem č. j. 15 Af 47/2018 - 45 ze dne 22. 1. 2019 rozhodnutí vedlejšího účastníka zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že správce daně nevznesl dostatečné pochybnosti ohledně naplnění zákonných předpokladů pro osvobození dodaného zboží od daně podle §64 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o DPH"), tj. že zboží bylo skutečně odesláno nebo přepraveno do jiného členského státu. Vedlejší účastník však předmětný rozsudek napadl kasační stížností, které Nejvyšší správní soud vyhověl, rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení (rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 9 Afs 82/2019-42 ze dne 27. 6. 2019). Na rozdíl od krajského soudu Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že správce daně a vedlejší účastník dostatečně prokázali pochybnosti o dodání zboží do jiného členského státu Evropské unie, přičemž stěžovatelka předmětné pochybnosti nevyvrátila, v důsledku čehož neunesla důkazní břemeno ohledně nároku na osvobození od daně podle §64 zákona o DPH.
3. Krajský soud proto znovu rozhodl o žalobě stěžovatelky rozsudkem č. j. 15 Af 47/2018-75 ze dne 9. 10. 2019, kterým žalobu stěžovatelky zamítl z důvodu neunesení důkazního břemene v souladu se závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu. Podle krajského soudu neunesla stěžovatelka důkazní břemeno, jelikož nerozptýlila pochybnosti předestřené správcem daně, a následně i vyplývající z dalšího průběhu dokazování (nekonkrétnost a rozpornost tvrzení svědků a stěžovatelky, neexistence záznamů o průjezdu vozidla, kterým mělo dojít k přepravě zboží přes mýtné úseky ve dnech, kdy bylo podle CMR listů zboží přepravováno, a další); stěžovatelka rovněž nevynaložila potřebnou míru ostražitosti vůči zahraničnímu odběrateli.
4. Ústavní stížností stěžovatelka brojí proti v záhlaví uvedenému rozsudku krajského soudu, namítá porušení základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"); napadeným rozsudkem byly podle ní rovněž porušeny čl. 2 odst. 2 a 4 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka tvrdí, že krajský soud (vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu) svým rozhodnutím porušil principy právní jistoty, předvídatelnosti práva a legitimního očekávání. Závěry ohledně neunesení důkazního břemene stěžovatelkou jsou podle ní svévolné, bez racionálního základu, postrádají logické a srozumitelné vysvětlení. Stěžovatelka je přesvědčena, že její povinnost dokládat svá tvrzení není bezbřehá a rozsah dané povinnosti nelze excesivně rozšiřovat.
5. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a to i přesto, že stěžovatelka nepodala proti rozsudku krajského soudu opakovanou kasační stížnost. Stěžovatelka spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv výhradně v hodnocení krajského soudu, které respektuje závazný právní názor Nejvyššího správního soudu a vychází z něj. Není nutné, aby účastníci řízení před správními soudy podávali kasační stížnost v případech, kdy by předmětem řízení o tomto opravném prostředku mělo být opětovné posouzení otázek v dané věci již vyřešených; taková kasační stížnost je ze zákona nepřípustná, a nejde proto o procesní prostředek, který zákon poskytuje stěžovateli k ochraně jeho práv (viz nález sp. zn. III. ÚS 926/19 ze dne 2. 7. 2019, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Ústavní soud následně dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud není povolán k přezkumu aplikace podústavního práva a může tak činit jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody. Interpretace zákonných a podzákonných právních norem, která nešetří základní práva v co nejvyšší míře při současném dodržení účelu aplikovaných předpisů, anebo interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, pak znamenají porušení základního práva či svobody [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)].
7. I přesto, že Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat činnost správních soudů z hlediska podústavního práva, stěžovatelka v ústavní stížnosti uplatňuje shodnou argumentaci jako před správními soudy; porušení základních práv sice formálně konstatuje, nicméně relevantní ústavněprávní rozměr její argumentace neobsahuje. Stěžovatelka má za to, že důkazní břemeno ohledně naplnění zákonných podmínek pro osvobození od DPH unesla, neboť správci daně předložila řadu důkazních prostředků. Podle stěžovatelky pochybnosti ohledně naplnění zákonných podmínek nebyly dostatečně přesvědčivé, přičemž tyto jednotlivé pochybnosti rozporuje (např. hospodářský účel transakce, standardnost obchodních podmínek, obezřetnost stěžovatelky, smluvní dokumentaci a další). Uvádí-li stěžovatelka, že jí předložené listiny společně s uzavřenými smlouvami, zaplacenými cenami a výslechem svědka tvořily ucelený řetězec důkazních prostředků, ze kterých plyne naplnění zákonných podmínek pro osvobození od DPH, přímo rozporuje hodnocení důkazů provedené správními soudy.
8. K námitkám stěžovatelky lze v krátkosti uvést, že v daňovém řízení nese důkazní břemeno daňový subjekt, který má jednak povinnost daň přiznat, a též povinnost toto své tvrzení doložit; daňovému subjektu musí být dána možnost, aby svou důkazní povinnost vůbec mohl splnit [nález sp. zn. II. ÚS 2095/07 ze dne 9. 1. 2008 (N 7/48 SbNU 57)]. K rozložení důkazní povinnosti v daňovém řízení nemohou být doklady (a to ani doklady se všemi požadovanými náležitostmi) dostatečným podkladem pro uznání nároku na odpočet daně z přidané hodnoty, není-li prokázáno, že k uskutečnění či přijetí zdanitelného plnění skutečně došlo tak, jak je v dokladech prezentováno [např. nález sp. zn. IV. ÚS 402/99 ze dne 15. 5. 2001 (N 73/22 SbNU 131) či usnesení sp. zn. II. ÚS 2537/18 ze dne 13. 11. 2018].
9. Není úkolem Ústavního soudu přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, jestliže jimi byly dodrženy zásady dané příslušnými procesními řády [nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Jelikož krajský soud (vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu) srozumitelně vysvětlil, proč stěžovatelka důkazní břemeno ohledně podmínek pro osvobození od DPH neunesla, nelze jeho závěry považovat za vybočující z ústavněprávních požadavků. Krajský soud hodnotil provedené důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinil logicky odůvodněná skutková zjištění. Zásah Ústavního soudu tak v projednávané věci není namístě a v jednotlivostech lze zcela odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu a jemu předcházejícímu rozsudku Nejvyššího správního soudu.
10. Napadeným rozsudkem krajského soudu nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. února 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu