ECLI:CZ:US:2020:4.US.479.20.1
sp. zn. IV. ÚS 479/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Evy Bíbrové, zastoupené Mgr. Ilonou Šimlovou, advokátkou, sídlem Týnská 1053/21, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2019 č. j. 33 Cdo 3613/2019-403 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. ledna 2019 č. j. 29 Co 472/2018-347, ve znění opravného usnesení ze dne 12. dubna 2019 č. j. 29 Co 472/2018-352, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní korporace Advokátní kancelář Economy JUDr. Pecl a spol., v. o. s., sídlem Zábrdovická 15/16, Brno, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále stěžovatelka tvrdí také porušení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 90 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že vedlejší účastnice se po stěžovatelce domáhala zaplacení částky 273 669 Kč jako odměny za zastupování stěžovatelky na základě udělené plné moci v řízeních vedených u Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") pod sp. zn. 7 C 306/2005, 23 EC 228/2010 a 27 D 2096/2007.
3. Obvodní soud rozsudkem ze dne 30. 8. 2018 č. j. 8 EC 163/2012-274 zamítl žalobu o zaplacení částky 187 075 Kč a částky 66 143 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení, uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici 20 451 Kč rovněž s úrokem z prodlení, rozhodl o nákladech řízení a o povinnosti vedlejší účastnice doplatit soudní poplatek z návrhu na zahájení řízení.
4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 31. 1. 2019 č. j. 29 Co 472/2018-347 změnil rozsudek obvodního soudu v zamítavém výroku o věci samé tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici 204 678 Kč s blíže určeným úrokem z prodlení; ve zbývající části rozsudek obvodního soudu v rozsahu tohoto zamítavého výroku potvrdil (výrok I). Zároveň rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II), přičemž nákladový výrok opravil opravným usnesením městského soudu ze dne 12. 4. 2019 č. j. 29 Co 472/2018-352 tak, že výše nákladů řízení náležející vedlejší účastnici činí 52 044,19 Kč. Podle městského soudu bylo nesporným, že mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí byla uzavřena smlouva o poskytování právních služeb advokáta, aniž by bylo platně ujednáno, jakým způsobem a v jaké výši bude provedena úhrada za poskytnuté právní služby. Městský soud vycházel ohledně vedlejší účastnicí specifikovaných úkonů právní pomoci, za které je nárokována odměna, ze skutkového stavu tak, jak byl obvodním soudem zjištěn, jeho právní posouzení však zcela nesdílí, a to jednak ve stanovení výše tarifní hodnoty, ze které je třeba vycházet, dále v tom, zda jde ve všech případech o úkony účtovatelné, a též v námitce promlčení, kterou uplatnila stěžovatelka, resp. v počátku běhu promlčecí lhůty. Své právní posouzení věci uvedl v bodech 14 až 28 svého rozsudku, přičemž dospěl k závěru, že za úkony právní pomoci provedené vedlejší účastnicí při zastupování stěžovatelky ve shora uvedených řízeních po 2. 10. 2009 náleží vedlejší účastnici celkem 204 678 Kč s blíže určeným úrokem z prodlení. Jestliže jde o úhrady účtované a zaplacené do 31. 12. 2009, jde o platby, které mají být započítány na platby za úkony právní pomoci nejstarší.
5. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením, když je shledal nepřípustným podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl. Uvedl, že stěžovatelka přípustnost svého dovolání zakládala na přesvědčení, že rozhodnutí městského soudu závisí na vyřešení otázek procesního práva, při jejichž řešení se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Porušení ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu stěžovatelka spatřovala v tom, že: "rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, neboť z odůvodnění rozsudku nevyplývá, o jaké provedené důkazy se (skutkové) závěry soudu opírají, (...) a odvolací soud vydal tzv. překvapivé rozhodnutí, tedy rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu předvídat." Nejvyšší soud shledal, že uvedenými námitkami stěžovatelka nenapadá žádný právní závěr městského soudu vyplývající z procesního práva, na němž je rozhodnutí o věci založeno, ale vytýká soudu, že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takovým vadám Nejvyšší soud ovšem přihlíží jen v případě, jde-li o dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.); tento předpoklad však v dané věci splněn není. Výhradou, že dovolání je přípustné z důvodu, že "nebylo v řízení před soudem prvního stupně prokázáno, že porada s klientem trvala déle než jednu hodinu", a městský soud "bez jasného odůvodnění" přesto dospěl k závěru, že schůzky trvaly déle než jednu hodinu, zpochybňuje skutkové zjištění, na němž je rozhodnutí městského soudu založeno. Stěžovatelka přehlíží, že v dovolacím řízení nelze úspěšně napadnout skutková zjištění, z nichž při právním posouzení věci vycházel městský soud. Nejvyšší soud je vázán skutkovým stavem zjištěným městským soudem a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 (§211) o. s. ř., nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud uzavřel, že předloženou argumentací se stěžovatelka domáhá přezkumu právního závěru městského soudu o právu na odměnu procesně neregulérním způsobem, pročež je její dovolání nepřípustné.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka je přesvědčena, že v posuzované věci byla v ústavní rovině porušena její práva, jelikož rozhodnutí městského soudu jako odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, neboť z odůvodnění rozsudku nevyplývá, o jaké provedené důkazy se (skutkové) závěry soudu opírají. Městský soud vydal též tzv. překvapivé rozhodnutí, tedy rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu předvídat, a městský soud se odchýlil od judikatury tím, že dovodil vznik práva vedlejší účastnice na úhradu odměny za poradu s klientem, přestože porada netrvala déle než jednu hodinu. Žádnými opravnými prostředky pak nebyla zjednána náprava.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska práva na soudní ochranu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); tato i všechna dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
10. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu, jak je výše dovozeno, povolán korigovat pouze excesy obecných soudů [nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Proto přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní soud předně konstatuje, že právně (ústavně) relevantní otázkou v posuzované věci je zejména to, zda Nejvyšší soud postupoval správně, když odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné. Nutno však zdůraznit, že stěžovatelka v ústavní stížnosti vůbec nebrojí proti důvodům, proč bylo její dovolání odmítnuto, ale opakuje svou polemiku s rozhodnutím městského soudu. Ani v ústavní stížnosti stěžovatelka neuvádí žádné důvody, proč mělo být její dovolání věcně posouzeno, a z jakých důvodů by měl Ústavní soud shledat napadené usnesení Nejvyššího soudu za neústavní. Ústavní soud pak shledává, že na klíčovém závěru Nejvyššího soudu, že stěžovatelka se u Nejvyššího soudu domáhala přezkumu právního závěru městského soudu o právu na odměnu procesně neregulérním způsobem, pročež je její dovolání nepřípustné, neshledal žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Naopak napadené usnesení Nejvyššího soudu je dostatečně odůvodněné a plynou z něj závěry významné nejen pro posouzení jeho ústavní konformity, nýbrž pro rozhodnutí o ústavní stížnosti v celém jejím rozsahu.
12. Stěžovatelka se ve své ústavní stížnosti u Ústavního soudu domáhá toliko přehodnocení závěrů soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru, a v ústavní stížnosti přitom uvádí tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy již vypořádaly, čímž staví Ústavní soud do role další instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší. Stěžovatelka ve své podstatě pouze polemizuje se skutkovými a právními závěry obecných soudů, což nezakládá důvodnost ústavní stížnosti a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti [viz nález ze dne 9. 7. 1996 sp. zn. II. ÚS 294/95 (N 63/5 SbNU 481)]. Nadto podle stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.) je v případě nepřípustného dovolání ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Taková vada má za následek, že se Ústavní soud ani nemůže zabývat námitkami směřujícími proti rozhodnutí městského soudu (srov. blíže již usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16).
13. Ústavní soud nad rámec výše uvedeného konstatuje, že jestliže se stěžovatelka dovolává porušení čl. 90 Ústavy, tak je třeba poznamenat, že Ústavní soud již v minulosti dovodil, že toto ustanovení představuje institucionální pravidla fungování soudní moci a nezakládá žádná ústavně zaručená základní práva konkrétním jednotlivcům [srov. nálezy ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149) a ze dne 17. 9. 1997 sp. zn. I. ÚS 176/97 (N 104/9 SbNU 9)].
14. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. července 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu