ECLI:CZ:US:2020:4.US.642.20.1
sp. zn. IV. ÚS 642/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Josefa Fialy a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Pavla Hamady, zastoupeného JUDr. Michalem Škudrnou, advokátem, sídlem Sokolovská 5/49, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. prosince 2019 č. j. 62 Co 324/2019-178 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 18. července 2019 č. j. 15 EXE 1634/2011-133, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a BNP Paribas Personal Finance, SA, sídlem boulevard Haussmann 1, Paříž, Francie, jednající v České republice prostřednictvím BNP Paribas Personal Finance SA, odštěpný závod, sídlem Karla Engliše 3208/5, Praha 5 - Smíchov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí označených v záhlaví. Stěžovatel je toho názoru, že bylo porušeno ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu a na zákonného soudce garantované dle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a ústavní zákaz libovůle dle čl. 2 odst. 2 Listiny.
2. Ústavní soud uvádí jen stručně obsah předchozího řízení, který vyplynul z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, neboť jsou stěžovateli známy. Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") na návrh oprávněné BNP Paribas Personal Finance, SA (dále jen "oprávněný") usnesením ze dne 18. 7. 2019 č. j. 15 EXE 1634/2011-133 zamítl návrh stěžovatele na úplné zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí jako nedůvodný vzhledem k tomu, že nezjistil nic, co by odůvodňovalo aplikaci §268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"). Exekučním titulem byl platební rozkaz Okresního soudu Praha-západ ze dne 10. 1. 2011 sp. zn. 22 C 18/2011, k návrhu původní oprávněné společnosti CETELEM ČR, a.s., právního předchůdce oprávněného. Exekuční řízení bylo zahájeno usnesením o nařízení exekuce vydané obvodním soudem dne 20. 5. 2011 č. j. 15 EXE 1634/2011-12 a je vedeno proti stěžovateli soudní exekutorkou JUDr. Janou Škofovou, Exekutorským úřadem Kladno, pod č. j. 088 EX 1283/11, v jehož rámci má být vymožena pohledávka ve výši 11 017 Kč s příslušenstvím.
3. Proti rozhodnutí obvodního soudu podal stěžovatel odvolání k městskému soudu, který k posouzení oprávněnosti odvolání stěžovatele nařídil jednání, kde provedl dokazování a dal možnost uplatnit stěžovateli jeho procesní práva. Usnesením ze dne 4. 12. 2019 č. j. 62 Co 324/2019-178 potvrdil rozhodnutí obvodního soudu jako věcně správné. V odůvodnění rozhodnutí vysvětlil, že ve vykonávacím řízení nelze dodatečně řešit námitky, které stěžovatel měl a mohl vznést již v průběhu nalézacího řízení, když věcná správnost exekučního titulu nemůže být přezkoumávána až během vykonávacího řízení. Platební rozkaz ze dne 10. 1. 2011 č. j. 22 C 18/2011-12 byl vydán, přestože v projednávaném případě návrh oprávněného výslovnou formulaci o tom, aby ve věci bylo rozhodnuto platebním rozkazem, neobsahoval. Tato skutečnost, zda ve věci rozhodoval zákonný soudce, nemůže mít vliv na rozhodnutí ve věci samé, jde o typický zmatečnostní důvod podle §229 odst. 1 písm. f) občanského soudního řádu. Stěžovatel si platební rozkaz osobně převzal dne 12. 1. 2011 a právní moci nabyl dne 28. 1. 2011. Platební rozkaz obsahuje poučení, že proti platebnímu rozkazu může žalovaný do patnácti dnů od jeho doručení podat odpor, přičemž včas podaným odporem se ruší platební rozkaz v celém rozsahu a předseda senátu nařídí jednání. Stěžovatel brojil proti exekučnímu titulu až v exekučním řízení, aniž by svoje námitky uplatnil v nalézacím řízení.
4. K námitce nicotnosti exekučního titulu městský soud poznamenal, že stěžovatelem uváděný důvod nemůže vést k zastavení výkonu rozhodnutí podle §268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu za použití §55 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád). Upozornil, že exekuční titul byl vydán tajemnicí soudu Jitkou Vlčkovou, která byla dle rozvrhu práce Okresního soudu Praha-západ pro rok 2011 mimo jiné oprávněna vyhotovovat platební rozkazy ve věcech patřících do senátu 22 C. V této souvislosti poukázal na §6 odst. 2 písm. j) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti České republiky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jako "vyhláška o jednacím řádu"), ve znění účinném do 30. 6. 2009, dle kterého může předseda soudu pověřit soudní tajemníky, aby samostatně vykonávali jednoduché úkony příslušející předsedovi senátu (samosoudci), mezi které patří také rozhodování v řízení o návrzích na vydání platebního rozkazu, bylo-li výslovně vydání platebního rozkazu navrženo v žalobě. Neshledal přitom důvod odchýlit se od mnohaleté praxe soudů, která akceptuje jako exekuční tituly platební rozkazy vydané úředníky soudu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že exekuční titul "platební rozkaz" nenaplňuje elementární požadavky stanovené právními předpisy pro vykonatelný titul, obsahuje zjevné vady a je nicotný. Dále uvedl, že Okresní soud Praha-západ vydal platební rozkaz dle §172 občanského soudního řádu, aniž by to bylo v žalobě navrhováno. Zejména poukázal na nedostatek formálních náležitostí platebního rozkazu. Platební rozkaz byl vydán neoprávněnou osobou, neboť byl vydán soudní tajemnicí v rozporu s §6 odst. 2 písm. j) vyhlášky o jednacím řádu, tedy v rozporu se zákonem a právem na zákonného soudce. V řízení před obvodním soudem a městským soudem uplatnil důvod pro zastavení vykonávacího řízení dle §268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu a za použití §55 exekučního řádu pro nevykonatelnost a nicotnost exekučního titulu, ale jeho návrh byl zamítnut. Soudy jen konstatovaly, že stěžovatel neuplatnil řádně a včas opravné prostředky. Stěžovatel namítal porušení procesních předpisů tím, že v odůvodnění se oba soudy nevypořádaly se všemi uplatněnými podstatnými námitkami a judikaturou podloženými argumenty, rozhodnutí je výrazem libovůle v rozhodování a zcela nepřípustně zasáhly do jeho ústavně garantovaných práv.
6. V ústavní stížnosti v tomto směru uvádí argumentaci týkající vyhlášky o jednacím řádu a nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 31/10 (N 90/69 SbNU 405; 224/2013 Sb.), ve kterém jsou podle stěžovatele uvedeny nosné důvody aplikovatelné také na jeho řízení. Dále uvádí další rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, která prokazují, že platební rozkaz není vykonatelným rozhodnutím. V postupu soudů stěžovatel spatřuje porušení práva na soudní ochranu dle čl. 90 a čl. 95 odst. 1, odst. 2 Ústavy, čl. 11, čl. 36 a čl. 38 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 6 Úmluvy.
7. Stěžovatel taktéž navrhl, aby Ústavní soud rozhodl o odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, neboť je osobou v hmotné nouzi pečující o osobu blízkou ve IV. stupni závislosti na pomoci jiné osoby, aby v mezidobí nemohlo být na jeho základě pokračováno v exekučním řízení a náklady exekuce rovněž uplatňovány v insolvenčním řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je po výzvě k odstranění vad podání zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Je přitom nutno vycházet z pravidla, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů na konkrétní případy jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu, kterému nepřísluší zasahovat do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
10. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
11. K obsahu ústavní stížnosti lze pak uvést následující. Podstata argumentace stěžovatele spočívá v tvrzení, že zákon v rozhodné době neumožňoval, aby byl platební rozkaz vydán soudní tajemnicí, když stěžovatel takové oprávnění pro soudní tajemníky v zákonech, jejichž obsah a změny v čase v ústavní stížnosti blíže rozebírá, nenachází. Stěžovatel přitom vychází ze zákona č. 189/1994 Sb., o vyšších soudních úřednících, zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů (dále jen "ZVSÚ"), zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích a občanského soudního řádu.
12. Podle §6 odst. 2 vyhlášky o jednacím řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009, mohl předseda soudu pověřit justiční čekatele, asistenty soudce a soudní tajemníky, aby ve věcech projednávaných v občanském soudním řízení samostatně vykonávali jednoduché úkony příslušející podle zákonů o soudním řízení předsedovi senátu (samosoudci), mezi které patří dle §6 odst. 2 písm. j) vyhlášky o jednacím řádu také rozhodování v řízení o návrzích na vydání platebního rozkazu, bylo-li výslovně vydání platebního rozkazu navrženo v žalobě (obdobnou úpravu přitom toto ustanovení obsahuje i nyní).
13. Postrádá-li stěžovatel k právě uvedenému zákonné zmocnění, lze upozornit na §374 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, ze kterého vyplývá, že Ministerstvo spravedlnosti se zmocňuje vydat obecně závazným právním předpisem jednací řád pro okresní, krajské a vrchní soudy, který upraví podrobněji pro vyřizování občanskoprávních věcí organizaci práce a úkoly zaměstnanců při výkonu soudnictví a ve kterém může zejména stanovit, které jednoduché úkony svěřené předsedovi senátu (samosoudci) mohou vykonávat justiční čekatelé nebo administrativní zaměstnanci. Stejně tak lze odkázat také na §3 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), dle kterého se v rozsahu stanoveném zvláštním právním předpisem na rozhodovací a jiné činnosti soudů podílejí justiční čekatelé, asistenti soudců, vyšší soudní úředníci, soudní tajemníci a soudní vykonavatelé.
14. Nálezem sp. zn. Pl. ÚS 31/10 plénum Ústavního soudu v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy zrušilo uplynutím dne 31. 12. 2013 ustanovení §11 ZVSÚ. Ústavní soud shledal, že právní úprava úkonů, které může činit vyšší soudní úředník, obsažená v §11 ZVSÚ nemůže z ústavněprávního hlediska obstát, když ustanovení §10 a 11 tohoto zákona jsou ve zjevném rozporu a bez racionálního vztahu, neboť jsou výrazem dvou různých legislativních přístupů, které vedle sebe nemohou obstát, což nastoluje řadu obtížně řešitelných interpretačních problémů. Ústavní soud rovněž konstatoval, že k ústavně rozporným důsledkům vede také text jednotlivých výjimek vypočtených v §11 ZVSÚ, který neodpovídá postavení vyššího soudního úředníka.
15. Z výše uvedeného je patrné, že nález sp. zn. Pl. ÚS 31/10 na případ stěžovatele přímo nedopadá. Nálezem byl zrušen §11 ZVSÚ, dle kterého mohl vyšší soudní úředník v občanském soudním řízení provádět veškeré úkony soudu prvního stupně kromě taxativně stanovených výjimek. Platební rozkaz č. j. 22 C 18/2011, který stěžovatel považuje za nicotný, však nebyl vydán vyšším soudním úředníkem, ale byl vydán soudní tajemnicí, a to již dne 10. 1. 2011, tedy v době, kdy §11 ZVSÚ ještě existoval v platném znění. Byť je pravdou, že nález sp. zn. Pl. ÚS 31/10 v obecné rovině obsahuje taktéž zdůvodnění spočívající v tom, že snaha o "odbřemenění" soudců má své limity a podíl dalších osob na výkonu soudnictví je tak pouze výjimkou z pravidla, ke které je třeba přistupovat restriktivně, důvodem pro zrušení §11 ZVSÚ bylo především problematické legislativní zakotvení oprávnění vyšších soudních úředníků provádět úkony soudu prvního stupně vyplývající z konkurence §10 a 11 tohoto zákona, čemuž ostatně odpovídá i skutečnost, že oprávnění vyšších soudních úředníků provádět v občanském soudním řízení úkony soudu prvního stupně s taxativně stanovenými výjimkami je v ZVSÚ obsaženo i nyní.
16. Ústavní soud odkazuje na bod 48. nálezu sp. zn. Pl. ÚS 31/10, dle kterého rozhodnutí vydaná vyššími soudními úředníky na základě Ústavním soudem zrušeného §11 ZVSÚ mohou být podkladem pro výkon rozhodnutí (exekuci).
17. Z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že exekuční titul vydaný soudní tajemnicí nemusel být konečným rozhodnutím ve věci. Stěžovatel měl k dispozici opravný prostředek v podobě odporu, který ovšem nepodal a sám se tak zbavil možnosti včas vznášet své námitky. Teprve nedostatečná procesní aktivita vyvolala nepříznivé následky pro stěžovatele, jež spočívala v tom, že exekuční titul "platební rozkaz" je vykonatelný. Jde o naprosto přirozený a obvyklý důsledek uplatnění principu vigilantibus iura scripta sunt vytvářejícího rámec pro autonomní chování subjektů soukromoprávních vztahů. Citovaná parémie odráží konstrukci, podle níž je mechanismus fungování soukromého práva vybudován na předpokladu iniciativy jeho subjektů směřujících k realizaci svých zájmů právně relevantním chováním. Je proto absurdní, aby se kdokoli dovolával zásahu do svých práv, když nepříznivý důsledek si způsobil sám svým vlastním chováním.
18. Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy se návrhem stěžovatele na zastavení výkonu rozhodnutí a následným odvoláním zabývaly, ozřejmily, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a svá rozhodnutí také srozumitelně a přiměřeně zdůvodnily. S názorem, že ve vykonávacím řízení nelze přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu vzhledem k tomu, že jeho revize bylo možno dosáhnout v rámci nalézacího řízení a v následném řízení tak již není namístě zkoumat skutkový stav původní věci, lze souhlasit. Stejně tak nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout ani závěru obecných soudů, že navzdory stěžovatelem tvrzené nicotnosti platebního rozkazu, vydaného soudní tajemnicí ve věci, nejsou dány důvody pro zastavení výkonu rozhodnutí dle §268 občanského soudního řádu.
19. Ústavní soud také připomíná, že mu nepřísluší role interpreta podústavního soukromého práva. V tomto ohledu se zásadně zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kde by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole (srov. usnesení ze dne 13. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 181/14, usnesení ze dne 12. 3. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3006/13, nález ze dne 23. 10. 2018 sp. zn. III. ÚS 1329/18 a další). V posuzované věci však k takové situaci nedošlo.
20. Tvrdí-li stěžovatel, že obecnými soudy mělo být rozhodnuto jinak a že tyto soudy dospěly k jinému právnímu závěru, než zastává stěžovatel, a neuvádí-li další skutečnosti, které by svědčily o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, pak nezbývá, než taková tvrzení stěžovatele hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecných soudů a zde jej odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, a to i ve vztahu k povaze a postavení Ústavního soudu k soustavě soudů obecných [srov. např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)].
21. Zásah do ústavně zaručených základních práv se tedy stěžovateli doložit nepodařilo. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
22. Ústavní soud o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí dle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu samostatně nerozhodoval, protože jej neshledal důvodným. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi odkládá vykonatelnost zpravidla pouze tehdy, měl-li by výkon napadeného rozhodnutí mj. nezvratné důsledky osobní, což v posuzované věci neshledal [srov. též nález ze dne 23. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 521/05 (N 70/40 SbNU 691)].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. června 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu