ECLI:CZ:US:2020:4.US.671.20.1
sp. zn. IV. ÚS 671/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky V. S., zastoupené JUDr. Martinem Hankem, advokátem, sídlem Rumjancevova 696/3, Liberec, proti vyrozumění o výsledku přezkoumání Vrchním státním zastupitelstvím v Praze ze dne 10. ledna 2020 č. j. 1 VZN 1947/2019-30, usnesení Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 3. října 2019 č. j. 2 KZN 444/2019-23 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Libereckého Kraje, územní odbor Liberec, 1. oddělení obecné kriminality ze dne 26. dubna 2019 č. j. KRPL-27817-63/TČ-2014-180571, za účasti Vrchního státního zastupitelství v Praze, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Libereckého Kraje, územní odbor Liberec, 1. oddělení obecné kriminality, sídlem Pastýřská 375/3, Liberec, jako účastníků řízení, a Okresního státního zastupitelství v Liberci, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 6 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Libereckého Kraje, územní odbor Liberec, 1. oddělení obecné kriminality ze dne 26. 4. 2019 č. j. KRPL-27817-63/TČ-2014-180571 byla podle §159a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") odložena trestní věc podezření ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník dále jen "tr. zákoník"), neboť ve věci nejde o podezření z přečinu a není namístě věc vyřídit jinak. Uvedeného přečinu se měl dopustit neznámý pachatel zkráceně řečeno tím, že při hospitalizaci stěžovatelky na oddělení psychiatrie Krajské nemocnice Liberec, a. s., byla stěžovatelce lékaři uvedeného zdravotnického zařízení poskytnuta nevhodná následná léčba a tím jí měla být působena těžká újma na zdraví, konkrétně masivní oboustranná plicní embolie s trvalými následky ve formě plicní hypertenze.
3. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka stížnost, kterou Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajské státní zastupitelství") usnesením ze dne ze dne 3. 10. 2019 č. j. 2 KZN 444/2019-23 podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítlo jako nedůvodnou.
4. Proti usnesení krajského státního zastupitelství ze dne 3. 10. 2019 č. j. 2 KZN 444/2019-23 podala stěžovatelka žádost o přezkum, která byla posouzena Vrchním státním zastupitelstvím v Praze (dále jen "vrchní státní zastupitelství") jako podnět k výkonu dohledu nad činností nižšího státního zastupitelství podle §12d odst. 1, 2 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů. Vyrozuměním vrchního státního zastupitelství o výsledku přezkoumání ze dne 10. 1. 2020 č. j. 1 VZN 1947/2019-30 bylo pak stěžovatelce sděleno, že postup státní zástupkyně krajského státního zastupitelství byl v souladu s platnými právními předpisy, a nebylo zjištěno takové pochybení, na které by bylo nutno reagovat dohledovým opatřením ze strany vrchního státního zastupitelství, a že se její žádost o přezkum jako nedůvodná odkládá s tím, že jde o rozhodnutí konečné.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti opětovně popisuje průběh své hospitalizace na oddělení psychiatrie Krajské nemocnice Liberec, a. s., a uvádí, že během hospitalizace onemocněla akutní hlubokou žilní trombózou, se kterou byla následně propuštěna domů, ačkoliv měla zůstat hospitalizovaná. Ošetřující lékaři podle ní porušili důležitou povinnost vyplývající z jejich povolání a v příčinné souvislosti s tím u ní došlo k těžké újmě na zdraví, a to k oboustranné masivní plicní embolii. Je přesvědčena, že jí poskytnutá zdravotní péče nebyla lege artis, proto podala trestní oznámení. V další části ústavní stížnosti stěžovatelka podrobně cituje vědecké poznatky týkající se léčby hluboké žilní trombózy a dodává, že lékaři v jejím případě zvolili terapeutický postup prokazatelně nedostatečně účinný, který spočíval v antiagregační léčbě Anopyrinem. Stěžovatelka zdůraznila, že orgány činné v trestním řízení při prověřování trestního oznámení vyšly zejména ze dvou znaleckých posudků, a to z ústavního znaleckého posudku Lékařské fakulty Univerzity Palackého v Olomouci a ze znaleckého posudku znalkyně MUDr. Jitky Vlachové. Má však za to, že znalci skutečnost ohledně špatného lékařského postupu ve znaleckých posudcích zamlčeli a že k závěrům znaleckých posudků nelze přihlížet.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
8. Ve vztahu k nyní posuzované ústavní stížnosti Ústavní soud předně připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci Ústavním soudem a související zásadu zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Zmíněné zásady se specificky projevují též při posuzování ústavních stížností brojících proti rozhodnutím a zásahům orgánů veřejné moci učiněným v průběhu přípravného řízení trestního. Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení v trestním procesu je nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze takové excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Přípravné řízení trestní prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství. Ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení je tak v přípravném řízení třeba považovat za zásadně nepřípustnou a možnost jejího uplatnění vykládat restriktivně. Jeho kasační intervence je namístě pouze ve výjimečných případech, kdy s ústavní stížností napadeným rozhodnutím je spojen nepřijatelný zásah do základních práv a svobod stěžovatele. V trestním řízení jde o vztah mezi pachatelem a státem, z čehož vyplývá, že ústavně není zaručeno právo třetí osoby (např. oznamovatele, poškozeného), aby jiná osoba byla trestně stíhána a případně i odsouzena. Současně však nelze pominout, že je pozitivní povinností státu zajistit ochranu základních práv, a to i prostřednictvím efektivního trestního řízení. Požadavek účinného vyšetřování je však "pouze" procesní povinností tzv. náležité péče, a nikoliv povinností ve vztahu k jeho výsledku. Účinné vyšetřování tak nezaručuje žádný konkrétní výsledek, nýbrž pouze řádnost postupu daného orgánu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2019 sp. zn. II. ÚS 1349/19, veřejně dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná).
9. Právo na účinné vyšetřování trestné činnosti, jehož se stěžovatelka de facto dovolává, tedy v ústavní rovině nezaručuje její právo na přijetí takových právních závěrů, které stěžovatelka od svého podání očekává, nýbrž pouze právo na řádné zjištění a vyhodnocení skutkových okolností trestního řízení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018 sp. zn. III. ÚS 2042/17). Jinými slovy povinnost vedení efektivního vyšetřování se týká (existence) prostředků, a nikoliv dosažení výsledku [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 3196/12 (N 152/74 SbNU 301), usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 4065/14]. Ústavnímu soudu tak obecně nepřísluší z podnětu stěžovatelky přezkoumávat samotné rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, co se týče materiálních důvodů (opodstatněnosti) a důvodnosti zahájení, či naopak nezahájení trestního stíhání, ale může pouze přezkoumat, zda postup orgánů činných v trestním řízení, kterým ke svému rozhodnutí dospěly, byl v souladu s požadavky na účinné vyšetřování (srov. usnesení ze dne 29. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 2886/13).
10. V nyní souzené věci Ústavní soud po prozkoumání stěžovatelkou napadených rozhodnutí neshledal, že by byl namístě jeho kasační zásah. Z napadených usnesení policejního orgánu, krajského státního zastupitelství a vyrozumění vrchního státního zastupitelství coby dohledového orgánu se podávají konkrétní argumenty, proč nebyly shledány důvody k zahájení trestního stíhání pro podezření ze spáchání přečinu ublížení na zdraví podle §148 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se měla dopustit nezjištěná osoba z řad odborného ošetřujícího personálu Krajské nemocnice Liberec, a. s. Ústavní stížnost je založena na polemice stěžovatelky s interpretací závěrů znaleckých posudků ze strany orgánů činných v trestním řízení. Stěžovatelka má za to, že k závěrům těchto znaleckých posudků nelze přihlížet. Podle všech jmenovaných orgánů však znalecký posudek Lékařské fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, z jehož závěrů vyplynulo, že s přihlédnutím k celkovému zdravotnímu stavu stěžovatelky byla její léčba lege artis, hodnotí postup lékařů zcela objektivně. Znalci neprokázali příčinnou souvislost mezi zvoleným způsobem léčby při propouštění stěžovatelky z nemocnice a následnou plicní embolií, která byla stěžovatelce diagnostikována. Znalci uvedli, že pacientka byla propuštěna v uspokojivém stavu, k plicní embolii došlo až po dlouhé době od propuštění, kdy se stav stěžovatelky mohl zhoršit, přičemž v této souvislosti poukázali i na rizikové faktory, tj. na její značnou obezitu a nedostatek pohybu. Stejně tak byly shledány jako nedůvodné námitky stěžovatelky proti znaleckému posudku MUDr. Vlachové, neboť nebylo zjištěno nic, co by vyvolávalo pochybnosti o jeho správnosti. Ani ze závěrů jmenované znalkyně nevyplývá příčinná souvislost mezi způsobem léčby během hospitalizace stěžovatelky nebo postupy lékařů související s jejím propuštěním do domácí péče a následnou plicní embolií. Tvrzení stěžovatelky tak nebylo žádným z provedených důkazů prokázáno, a nebyly proto dány důvody k zahájení trestního stíhání.
11. Ústavní soud zdůrazňuje, že sám nemůže nahrazovat ani doplňovat skutková zjištění k tomu povolaných orgánů. Ústavní stížnost je v podstatě polemikou s obsahem odůvodnění napadených usnesení a vyrozumění, která však ústavní konformitu těchto rozhodnutí nemůže zpochybnit. Pochybení takového charakteru, které by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu, v posuzované věci shledáno nebylo. Ústavní soud má za to, že postup orgánů činných v trestním řízení vedoucí k vydání napadených rozhodnutí a vyrozumění nevykazuje žádné neústavní deficity a že závěry učiněné ve věci rozhodujícími orgány činnými v trestním řízení nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky.
12. Z těchto důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost stěžovatelky podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu