ECLI:CZ:US:2020:4.US.674.20.1
sp. zn. IV. ÚS 674/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Světlany Havlíčkové, zastoupené Mgr. Ing. Janou Krouman, BA, advokátkou, sídlem Drážní 253/7, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2019 č. j. 22 Cdo 2818/2019-250, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. března 2019 č. j. 21 Co 103/2018-208 a rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 5. února 2018 č. j. 5 C 70/2013-180, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Znojmě, jako účastníků řízení, a Rudolfa Pokorného, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu ve Znojmě (dále jen "okresní soud"), a to pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu okresního soudu sp. zn. 5 C 70/2013 se podává, že v posuzované věci měl vedlejší účastník jako žalovaný na svém pozemku provést terénní úpravy, jimiž navýšil plochu dvora o 50 cm a současně ji vydláždil, v důsledku čehož začal dům stěžovatelky vlhnout. Stěžovatelka jako žalobkyně se proto domáhala provedení konkrétních prací, kterými budou odstraněny přetrvávající nepříznivé účinky v podobě pronikání vlhkosti na její pozemek a na něm stojící objekt.
3. Rozsudkem okresního soudu ze dne 5. 2. 2018 č. j. 5 C 70/2013-180 byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelka domáhala uložení povinnosti vedlejšímu účastníkovi na vlastní náklady odstranit navážku zeminy na dvoře jeho rodinného domu, na nezastavěné části jeho pozemku parc. č. st. X1 - zastavěná plocha a nádvoří, zapsaného na listu vlastnictví číslo X2 pro katastrální území Znojmo Hradiště a obec Z., a dále na nezastavěné části pozemku stěžovatelky parc. č. st. X3 - zastavěná plocha a nádvoří, zapsaného na listu vlastnictví X4 pro katastrální území Znojmo Hradiště a obec Z., který bezprostředně sousedí s pozemkem ve vlastnictví vedlejšího účastníka, a to na původní úroveň terénu. Stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení ve výši 23 052 Kč a České republice nebyla přiznána náhrada nákladů řízení - znalečného ve výši 8 010 Kč. Okresní soud dovodil, že provedeným dokazováním nebylo prokázáno, že úpravami provedenými na pozemku vedlejšího účastníka sousedícím s pozemkem stěžovatelky byly vyvolány nepříznivé účinky na objektu na pozemku stěžovatelky v podobě vlhnutí objektu stěžovatelky stojícího na jejím pozemku.
4. Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání. Krajský soud rozsudkem ze dne 12. 3. 2019 č. j. 21 Co 103/2018-208 rozsudek okresního soudu potvrdil a stěžovatelce uložil povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi na nákladech odvolacího řízení částku 5 127 Kč. Přitom konstatoval, že bylo prokázáno, že jednáním vedlejšího účastníka spočívajícím v předláždění předmětného dvora nedošlo k navýšení terénu takovým způsobem, že by mohlo způsobit vlhnutí a další poškozování zdiva na domu stěžovatelky, tudíž neexistuje příčinná souvislost mezi tímto jednáním a zhoršeným stavebním stavem nemovitosti ve vlastnictví stěžovatelky.
5. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, jehož přípustnost opřela o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a v němž uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř. Tvrdila, že rozhodnutí krajského soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se krajský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Uvedla, že krajský soud nepřipustil návrh na vypracování nového znaleckého posudku a tím se při řešení této konkrétní procesní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu [nález ze dne 9. 1. 2008 sp. zn. II. ÚS 1437/07 (N 5/48 SbNU 41)]. Dále namítala, že již okresní soud neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy k prokázání rozhodných skutečností, a krajský soud pak k jejím námitkám dostatečně neodůvodnil, proč nepřikročil k vypracování nového znaleckého posudku. Rozhodnutí krajského soudu je proto nepřezkoumatelné.
6. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky usnesením ze dne 9. 12. 2019 č. j. 22 Cdo 2818/2019-250 podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. Nejvyšší soud uvedl, že dovolání stěžovatelky je nepřípustné, neboť stěžovatelka v rozporu s §237 a §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. v dovolání nevymezila konkrétní otázku přípustnosti dovolání; otázka, kterou stěžovatelka v dovolání jako otázku přípustnosti dovolání uvedla, zjevně není právní otázkou hmotného nebo procesního práva, která by požadavkům na vymezení přípustnosti dovolání vyhovovala. Stěžovatelka sice v dovolání avizovala, že dovolání považuje za přípustné podle §237 o. s. ř., ale žádnou konkrétní právní otázku v dovolání neuvedla, taková otázka se nepodává ani z obsahu dovolání. Samotné dovolání je pak do značné míry polemikou se zjištěným skutkovým stavem. Jelikož je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci a Nejvyšší soud je zjištěným skutkovým stavem vázán (srovnej §241a odst. 1 o. s. ř.), nemohl se námitkami nepřípustně směřujícími do zjištěného skutkového stavu zabývat. Nejvyšší soud dále uvedl, že stěžovatelka sice napadla dovoláním rozsudek krajského soudu v celém rozsahu, avšak výroky, jimiž krajský soud rozhodl o nákladech řízení, napadá zjevně jen proto, že jde o výroky akcesorické. Dovolání v této části totiž neobsahuje žádné odůvodnění, ani údaj o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, navíc dovolání proti těmto výrokům by ani nebylo přípustné [§237, §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
7. Byť stěžovatelka výslovně petitem ústavní stížnosti nenavrhuje zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo její dovolání odmítnuto, z obsahu ústavní stížnosti je naprosto zřejmé, že napadá jak rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu, tak i navazující usnesení Nejvyššího soudu. Rozhodnutí o posledním opravném prostředku stěžovatelka označila způsobem, který Ústavnímu soudu umožňuje, aby je vzal v úvahu a přezkoumal, aniž by bylo nutné stěžovatelku vyzývat k upřesnění petitu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 256/08 a ze dne 7. 12. 2004 sp. zn. IV. ÚS 406/04, veřejně dostupná na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná; dále viz rozsudek Evropského soudu pro lidská zpráva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha č. 3, 2004, str. 125).
II.
Argumentace stěžovatelky
8. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že znalecký posudek Ing. Romana Kästnera neposkytl jednoznačné odpovědi, a proto okresnímu soudu navrhla provedení dalšího znaleckého posudku. Okresní soud však navržený důkaz neprovedl a jeho neprovedení ve svém rozhodnutí řádně neodůvodnil. Rozhodnutí okresního soudu je proto nepřezkoumatelné.
9. Dále stěžovatelka namítá, že okresní soud se v odůvodnění svého rozhodnutí nezabýval zavezením odtokového koryta, a to i přes to, že zavezení odtokového koryta bylo označeno jako jedna z příčin zvýšení vlhkosti kolem a v prostoru domu stěžovatelky. Tato otázka zůstala ve zkoumání okresního soudu zcela opomenuta, o čemž svědčí i absence položení otázky znalci "zda a jaký vliv měla změna odtokového koryta zavezením na zeď stěžovatelčina domu".
10. Podle názoru stěžovatelky znalecký posudek vykazuje "určité chyby", které okresní soud a krajský soud opomenuly, když se nezabývaly jeho věcnou správností a na základě tohoto znaleckého posudku učinily závěry, které z něj nevyplývají. Nastalá situace společně se skutečností, že okresní soud opomněl zabývat se vlivem odtokového koryta na zeď domu stěžovatelky, vypovídají o nesprávném a neúplném hodnocení skutkového stavu. Takový postup není v souladu s právem stěžovatelky na soudní ochranu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda v předmětné věci jsou splněny všechny procesní předpoklady meritorního posouzení ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a dospěl k závěru, že ve vztahu k části ústavní stížnosti směřující proti rozsudku krajského soudu a rozsudku okresního soudu tomu tak není.
12. Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
13. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
14. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (např. usnesení ze dne 3. 12. 2003 sp. zn. I. ÚS 615/03, ze dne 21. 12. 2010 sp. zn. II. ÚS 1179/10, ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. I. ÚS 3304/10, veřejně dostupná na http://nalus.usoud.cz) konstatoval, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy představuje subsidiární prostředek ochrany základních práv jednotlivce, který lze uplatnit jen v situaci, kdy v právním řádu neexistují jiné prostředky ochrany práva nebo kdy případný zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Jinými slovy, musí nastat situace, kdy se stěžovatel nemůže domáhat ochrany svých základních práv či svobod jiným zákonným způsobem.
15. V předmětné věci podala stěžovatelka proti rozsudku krajského soudu dovolání, které považovala za poslední prostředek k ochraně svého práva. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není z výše uvedených důvodů (viz bod 6. tohoto usnesení) přípustné, a proto dovolání stěžovatelky podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
16. Ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.) se uvádí, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny. Nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
17. Z výše uvedeného vyplývá, že stěžovatelka uvedený procesní prostředek neuplatnila řádně a svým zaviněním tak způsobila, že její dovolání bylo odmítnuto. Ústavní stížnost proti rozsudku krajského soudu a rozsudku okresního soudu je proto nepřípustná, neboť stěžovatelka řádně nevyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svého práva (srov. stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
18. Jde-li o ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud dospěl k závěru, že byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti přípustné části ústavní stížnosti
19. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
20. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
21. Nejvyšší soud ve svém usnesení dospěl k závěru, že dovolání stěžovatelky není přípustné, a proto je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud posoudil obsah stěžovatelčina dovolání v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a správně dovodil, že dovolání stěžovatelky není přípustné. Nejvyšší soud se v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádal se všemi námitkami stěžovatelky a vyčerpávajícím způsobem vysvětlil, proč dovolání stěžovatelky není přípustné. Jeho argumentaci, tak jak je rozvedena v jeho napadeném rozhodnutí, považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou a jeho úvahy se nejeví být nikterak nepřiměřenými. Závěrům Nejvyššího soudu proto nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout, ostatně stěžovatelka v ústavní stížnosti ani jeho postup při posuzování obsahu jejího dovolání nezpochybnila. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
22. Na základě těchto skutečností Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Ústavní stížnost v části směřující proti rozsudku krajského soudu a rozsudku okresního soudu Ústavní soud odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh, který není přípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu