ECLI:CZ:US:2020:4.US.696.20.1
sp. zn. IV. ÚS 696/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Česká spořitelna, a. s., sídlem, Olbrachtova 1929/62, Praha 4 - Krč, zastoupené JUDr. Dušanem Dvořákem, advokátem, sídlem Hlinky 505/118, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. ledna 2020 č. j. 4 VSPH 1738/2019-A-200, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti BONUS obchodní agentura, s. r. o., sídlem Pekárenská 256/79, České Budějovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") ze dne 27. 11. 2019 č. j. KSCB 44 INS 31882/2014-A-187 bylo rozhodnuto, že insolvenční řízení ve věci vedlejší účastnice jako dlužnice se zastavuje (výrok I.). Dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení (výrok II.). Dále soud uložil stěžovatelce jako navrhovatelce, aby zaplatila soudní poplatek ve výši 2 000 Kč za podání insolvenčního návrhu (výrok III.).
3. Proti II. výroku usnesení krajského soudu podala vedlejší účastnice odvolání. Usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 8. 1. 2020 č. j. 4 VSPH 1738/2019-A-200 bylo usnesení krajského soudu ve II. výroku změněno tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici na náhradu nákladů řízení částku 127 598,70 Kč, a dále, že stěžovatelka je povinna zaplatit částku 2 238,50 Kč na náhradu nákladů odvolacího řízení.
4. Vrchní soud dospěl k závěru, že z procesního hlediska leží zavinění zastavení řízení výlučně na straně stěžovatelky, která vzala svůj insolvenční návrh zpět, neboť samu skutečnost, že vedlejší účastnice uspokojila pohledávky některých svých věřitelů po zahájení insolvenčního řízení, nelze jednostranně interpretovat jako její zaviněné jednání směřující k poškození stěžovatelky. Vrchní soud dále v odůvodnění svého usnesení poukázal na to, že insolvenční návrh není standardním nástrojem k vymáhání pohledávek za dlužníkem (slouží k zjištění úpadku dlužníka, a nikoliv k realizaci jeho majetku); věřitel (navrhovatel) proto není nucen - ochrana jeho práv to nevyžaduje - aby nad rámec svého práva vymáhat pohledávku suploval povinnost dlužníka, který neřeší svůj úpadek sám. Podá-li věřitel (navrhovatel) insolvenční návrh, pak je srozuměn se všemi podmínkami insolvenčního řízení včetně případné povinnosti zaplatit náhradu nákladů dlužníka v případě, že se svým návrhem neuspěje, případně ho vezme zpět [vyjma případů uvedených v §130 odst. 5 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon)] jako tomu bylo i v daném případě.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že vrchní soud pochybil při aplikaci podústavního práva, neboť v posuzované věci nebylo postaveno najisto, kdo zavinil zastavení řízení.
6. Vrchní soud dospěl k nesprávnému závěru, že stěžovatelka zavinila zastavení řízení. Tím, že vrchní soud dovodil, že zastavení řízení zavinila stěžovatelka, rozhodl o důvodnosti celého insolvenčního návrhu. K takovému rozhodnutí však vrchní soud nebyl oprávněn, neboť vyvozoval právní závěry ze skutečností, pro něž neměl oporu v řádně provedeném dokazování (respektive žádné dokazování neprováděl). Vrchní soud de facto meritorně posuzoval důvodnost insolvenčního návrhu a závěr o důvodnosti učinil bez opory v provedeném dokazování.
7. Stěžovatelka namítá, že v usnesení vrchního soudu však zcela chybí odůvodnění jejího zavinění, a proto nemohlo dojít k naplnění hypotézy právní normy podle §146 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Podle názoru stěžovatelky důvodem zpětvzetí insolvenčního návrhu bylo chování vedlejší účastnice; zastavení řízení tedy zavinila vedlejší účastnice.
8. Vrchní soud při přijetí závěru o zavinění zastavení řízení stěžovatelkou kromě zásahu do jejího práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny též neposkytl ochranu jejímu majetku podle čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Současně s tím, že nedokázal poskytnout náležitou a efektivní ochranu jejím právům tím, že zjevně nesprávně právo aplikoval, vrchní soud zasáhl do legitimního očekávání stěžovatelky, že nebude ochuzena na majetku o peněžní částku představující přiznanou náhradu nákladů řízení a zasáhl tak do jejího legitimního očekávání, že jí bude vlastnické právo představující náhradu nákladů řízení přiznáno tak, jak pro ni vyplývá ze zákona.
9. Stěžovatelka uvádí, že chová-li se dlužník v insolvenčním řízení tak, že po podání insolvenčního návrhu hradí některé pohledávky a některé ne, čímž v konečném důsledku zaviní zastavení řízení (ačkoliv zpětvzetí učiní navrhovatel), měl by nést i náklady řízení. Případně by k povinnosti k náhradě nákladů řízení neměl být zavázán navrhovatel, který v dobré víře podal insolvenční návrh s vědomím, že dlužníkův úpadek je osvědčen.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
12. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05, veřejně dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná). Náhrada nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávního významu toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku výkladu a použití příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou výjimečné [např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17), ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000 (N 100/23 SbNU 23), ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145), ze dne 24. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 619/2000 (N 79/22 SbNU 165)].
13. Žádné z výše uvedených vybočení z pravidel upravujících uvedené řízení však Ústavní soud v předmětné věci nezjistil. Podle Ústavního soudu vrchní soud svůj závěr o tom, že zastavení řízení zavinila výlučně stěžovatelka, která vzala svůj insolvenční návrh zpět, a proto je povinna zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení, dostatečným a přesvědčivým způsobem odůvodnil. Závěrům vrchního soudu proto nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. Argumentaci vrchního soudu rozvedenou v jeho napadeném rozhodnutí (viz bod 4. tohoto usnesení shora), považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou. Vrchní soud rozhodoval v souladu s ustanoveními Listiny či Úmluvy, jeho rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a proto ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. dubna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu