ECLI:CZ:US:2020:4.US.985.20.1
sp. zn. IV. ÚS 985/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Jana Klapače, zastoupeného Mgr. Julií Šrámkovou, advokátkou, sídlem Kořenského 1107/15, Praha 5 - Smíchov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. února 2020 č. j. 9 As 275/2018-24 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. června 2018 č. j. 6 A 219/2017-57, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí označených v záhlaví, neboť je názoru, že jimi byly porušeny jeho základní práva a svobody zaručené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastník udělil dne 29. 5. 2017 pod č. j. MSP-192/2016-OJD-ZN/20 stěžovateli jako znalci pro obor a odvětví písmoznalectví výstrahu podle §25d zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů, za "experiment napodobování podpisů", jímž se zjišťovala rezistence podpisu proti napodobení. Za tímto účelem stěžovatel zaslal jiné znalkyni podklady z dosud neskončeného spisu, aniž by ji informoval o původu materiálů a povinnosti zachovávat mlčenlivost. Daný experiment byl dle vedlejšího účastníka způsobilý ohrozit důvěru v odbornost, nestrannost a transparentnost postupu soudního znalce, neboť nepatří mezi standardně používané metody písmoznalectví.
3. Proti výstraze se stěžovatel bránil podáním nazvaným "podnět k přezkoumání postupu odboru justičního dohledu (stížnost)", kterou sám kvalifikoval jako stížnost podle §175 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, pro případ, že vedlejší účastník pro zmíněné podání dle jeho obsahu nenalezne jinou právní kvalifikaci. Na uvedenou stížnost vedlejší účastník reagoval dne 4. 10. 2017 pod č. j. MSP-12/2017-OK-ZK/3 s tím, že neshledal žádná pochybení.
4. Následně stěžovatel podal proti vedlejšímu účastníku podle §82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), žalobu na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu (dále jen "zásahová žaloba"), kterou se domáhal, aby Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") určil, že nezákonným zásahem je výstraha, kterou mu udělil vedlejší účastník, a další postup vedlejšího účastníka, který na výstraze trvá i poté, co stěžovatel upozornil na věcnou nesprávnost důvodů, pro které mu byla výstraha udělena. Městský soud usnesením ze dne 21. 6. 2018 č. j. 6 A 219/2017-57, které je napadeno ústavní stížností, podanou žalobu odmítl pro opožděnost. Podle §84 odst. 1 věty první s. ř. s. lze zásahovou žalobou podat do dvou měsíců ode dne, kdy se žalobce dozvěděl o nezákonném zásahu. Stěžovatel se o výstraze dozvěděl dne 5. 6. 2017, kdy mu byla doručena. Dle městského soudu tak lhůta k podání žaloby uplynula v sobotu 5. 8. 2017, žaloba byla však podána až dne 24. 10. 2017, tedy opožděně. Podání stížnosti dle §175 správního řádu proti výstraze nemělo na běh lhůty k podání žaloby vliv.
5. Proti usnesení městského soudu podal stěžovatel kasační žalobu, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 6. 2. 2020 č. j. 9 As 275/2018-24, rovněž napadeným ústavní stížností, zamítl. Nejprve Nejvyšší správní soud korigoval závěr městského soudu o konci lhůty pro podání žaloby, která neskončila v sobotu 5. 8. 2017, ale až v pondělí 7. 8. 2017, což však nic neměnilo na závěru o opožděnosti žaloby podané dne 24. 10. 2017. Poté se Nejvyšší správní soud ztotožnil se závěrem, že podání stížnosti dle §175 správního řádu nemělo vliv na běh lhůty. Dále se vyjádřil k části petitu žaloby k městskému soudu, jímž se stěžovatel domáhal vedle deklarace nezákonnosti udělené výstrahy i deklarace nezákonností "dalšího postupu žalovaného, který na výstraze trvá i poté, co žalobce stížnosti upozornil na věcnou nesprávnost důvodů, pro které byla výstraha udělena." Dle Nejvyššího správního soudu bylo ze žaloby jednoznačné patrné, že stěžovatel nezákonný zásah spatřoval v udělení výstrahy. Nelze připustit, aby žalovaný zásah uměle rozšiřoval navíc s důsledkem vyprázdnění ustanovení o lhůtách k podání zásahové žaloby. Stížnost dle §175 správního řádu je totiž možno uplatnit kdykoli (bez omezení lhůtami) a měla-li by se včasnost podání zásahové žaloby odvíjet od vyřízení takové stížnosti, došlo by ke zmíněnému vyprázdnění ustanovení o lhůtách k podání zásahové žaloby.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel namítá, že v době podání jeho zásahové žaloby existovala judikatura Nejvyššího správního soudu, dle níž se počátek lhůty k podání zásahové žaloby proti těm zásahům, proti nimž se bylo možno bránit stížností dle §261 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"), odvíjela od vyřízení této stížnosti, resp. prošetření vyřízení této stížnosti dle §261 odst. 5 daňového řádu. Na tuto judikaturu spoléhal i ve své věci, kde podával stížnost dle §175 správního řádu, která je vymezena obdobně jako stížnost dle §261 daňového řádu. Dle stěžovatele není napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu dostatečně přezkoumatelný v náhledu na běh lhůty k podání zásahové žaloby u stížnosti dle správního řádu a stížnosti dle daňového řádu.
7. Nejvyšší správní soud poukázal na svůj rozsudek ze dne 17. 12. 2010 č. j. 4 Aps 2/2010-44 (č. 2339/2011 Sb. NSS; rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná z http://www.nssoud.cz), dle něhož podání stížnosti podle §175 správního řádu není podmínkou přípustnosti žaloby ve věci ochrany před nezákonným zásahem. Stěžovatel namítl, že v daném rozsudku šlo o závěr přijatý ve prospěch tehdejšího žalobce, který stížnost nepodal. Daný závěr však dle stěžovatele nelze užít k tíži adresáta nezákonného zásahu veřejné moci.
8. Dle stěžovatele se ani jeden ze správních soudů nevypořádal s imperativem subsidiarity soudního přezkumu ve správním soudnictví. V souladu s ním byl postup, kterým se stěžovatel nejprve snažil dosáhnout nápravy před orgány veřejné správy (prostřednictvím stížnosti) a po neúspěchu se obrátil se svou stížností na správní soud. Za nepřípadnou pak považuje argumentaci Nejvyššího správního soudu, že by si mohl kdykoli "vyrobit" novou lhůtu k podání žaloby podáním stížnosti dle §175 správního řádu, která není omezena žádnou lhůtou. Proti obavě soudu z nesrovnalostí u lhůt k podání žaloby stěžovatel staví obavu z toho, že správní orgán může podání zásahové žaloby znesnadňovat tím, že potenciálnímu žalobci neumožní seznámit se se správním spisem. Stěžovatel zdůraznil, že mu vedlejší účastník správní spis zpřístupnil až po měsíci poté, co o to požádal.
9. Stěžovatel nesouhlasí s hodnocením Nejvyššího správního soudu, že by nepřípustně rozšiřoval svou zásahovou žalobu tím, že jejím předmětem učinil i další postup vedlejšího účastníka, který i přes stížnost trval na udělené výstraze.
10. Dále stěžovatel předestřel úvahy o narušení nezávislosti soudní moci, jejíhož výkonu je jako soudní znalec součástí, před zásahy exekutivy. Stěžovatel se v postavení soudního znalce cítí vázán ústavně zaručenou nezávislostí soudní moci. Nyní má však obavu o nezávislý výkon znalecké činnosti, kterou může vedlejší účastník udělováním výstrah ovlivňovat a vyvíjet nátlak na znalce, aby znaleckou činnost konali určitým způsobem, který určuje exekutiva.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatele a zda řízení jako celek bylo spravedlivé.
13. Zásahová žaloba podaná stěžovatelem byla odmítnuta pro opožděnost. V první řadě Ústavní soud zmiňuje, že institut lhůt nemůže být sám o sobě neústavní [srov. nález ze dne 6. 6. 2001 sp. zn. Pl. ÚS 46/2000 (N 84/22 SbNU 205; 279/2001 Sb.); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz], což platí obecně i pro lhůty pro podání žaloby. Neústavnost lhůty může být dána až v návaznosti na další okolnosti, mezi něž patří i nepřiměřenost lhůty při vymezení časového prostoru pro uplatnění ústavně garantovaného práva (nároku) [nález ze dne 13. 12. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 6/05 (N 226/39 SbNU 389; 531/2005 Sb.); či nález ze dne 1. 12. 2009 sp. zn. Pl. ÚS 17/09 (N 250/55 SbNU 415; 9/2010 Sb.), bod 27.]. Lhůtu k podání zásahové žaloby za nepřiměřenou označit nelze, neboť její délka - dva měsíce ode dne, kdy se žalobce o zásahu dozvěděl, a dva roky od okamžiku, kdy k zásahu došlo (§84 odst. 1 s. ř. s.) -nepředstavuje nepřiměřenou překážku k uplatnění práva u soudu.
14. V čl. 36 odst. 1 Listiny je zaručeno právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Zakotvení tohoto stanoveného postupu domáhání se práva je vyhrazeno zákonu (viz čl. 36 odst. 4 Listiny). Součástí stanovení postupu domáhání se svého práva může být i zákonná úprava lhůt k podání žaloby. Uplatněná omezení a jejich výklad však nesmějí omezit přístup jednotlivce k soudům takovým způsobem nebo v takové míře, že by uvedené právo bylo zasaženo v samé své podstatě [čl. 4 odst. 4 Listiny; nález ze dne 25. 8. 2005 sp. zn. IV. ÚS 281/04 (N 165/38 SbNU 319)]. Ústavní soud přitom neshledal, že by výkladem zákonných ustanovení o lhůtě k podání zásahové žaloby správní soudy porušily stěžovatelovo právo na soudní ochranu.
15. Správní soudy se v posuzované věci zabývaly problematikou výkladu lhůt k podání zásahové žaloby, a to i ve vazbě na §85 s. ř. s., dle něhož je zásahová žaloba nepřípustná, lze-li se ochrany nebo nápravy domáhat jinými právními prostředky; to neplatí v případě, domáhá-li se žalobce pouze určení, že zásah byl nezákonný.
16. Ústavní soud shledal, že v rozhodovací praxi správních soudů v průběhu času vyvstala potřeba vyjasnit vztah §85 s. ř. s. k §84 s. ř. s., který stanovuje lhůty k podání zásahové žaloby, neboť jejich vztah vyvolával řadu interpretačních obtíží.
17. Jde-li o zásahovou žalobu, jíž se žalobce domáhá, aby soud zakázal správnímu orgánu pokračovat v porušování jeho práv a aby přikázal, je-li to možné, obnovení stavu před zásahem (tj. nejde-li pouze o tzv. deklaratorní zásahovou žalobu), vyjasnil Nejvyšší správní soud vztah §84 s. ř. s. k §85 s. ř. s. v unesení rozšířeného senátu ze dne 31. 8. 2005 č. j. 2 Afs 144/2004-110 (č. 735/2006 Sb. NSS), v jeho části III. Zde dovodil, že počátek dvouměsíční lhůty k podání zásahové žaloby se odvíjí až od vědomosti žalobce o vyřízení jiného právního prostředku nápravy ve smyslu §85 s. ř. s. v těch případech, kdy takový prostředek nápravy je zákonem dán a kde je tak jeho vyčerpáním podmíněna přípustnost zásahové žaloby (§85 s. ř. s.). Naopak, jde-li o tzv. deklaratorní zásahovou žalobu (zásahovou žalobu, jíž se žalobce domáhá toliko, aby soud určil, že zásah byl nezákonný), není její podání podmíněno vyčerpáním jiného právního prostředku ochrany před správním orgánem (§85 s. ř. s.). Dvouměsíční lhůta pro podání tzv. deklaratorní zásahové žaloby běží od okamžiku, kdy se do sféry žalobce dostanou informace, na jejichž základě mohl seznat, v čem jednání veřejné správy, jež má být nezákonným zásahem, spočívá a že je zaměřeno proti němu [viz rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 12. 2017 č. j. 1 Afs 58/2017-42 (č. 3686/2018 Sb. NSS), bod 49].
18. Z hlediska přezkumu Ústavním soudem vystupuje podmínění přípustnosti zásahové žaloby vyčerpáním jiných právních prostředků ochrany (§85 s. ř. s.) jakožto jisté omezení přístupu ke správnímu soudu. Samo o sobě takové omezení nelze označit za neústavní, neboť neklade nepřiměřené překážky pro poskytnutí soudní ochrany. Dané omezení slouží legitimnímu cíli umožnit odstranění případného nezákonného zásahu orgánu veřejné správy ještě procesními prostředky svěřenými veřejné správě, což je postup zpravidla rychlejší, levnější a méně formalizovaný v porovnání se soudním řízením. Navíc zabraňuje vzniku procesních obtíží spojených s tím, kdyby se proti témuž zásahu souběžně směřovala žaloba a jiný prostředek ochrany před správním orgánem (§85 s. ř. s.). V rovině ústavního práva je však třeba dbát, aby správní soudy při výkladu daného omezení šetřily smysl a podstatu práva na soudní ochranu (čl. 4 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny). To mimo jiné znamená, že za jiný právní prostředek ochrany ve smyslu §85 s. ř. s., lze označit jen takový prostředek, na jehož vyřízení je právní nárok a který je reálně schopen, je-li s ním dotčená osoba úspěšná, zabránit dalšímu pokračování zásahu či zajistit obnovení stavu před zásahem, je-li to možné. Podstatu a smysl práva na soudní ochranu by totiž narušovalo podmínit přístup k soudu vyčerpáním takového procesního prostředku ve veřejné správě, který není vůbec schopen odstranit zásah, jemuž se dotčená osoba hodlá bránit před soudem, neboť by to jen zbytečně oddálilo možnost poskytnutí ochrany soudem.
19. Na druhou stranu Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší, aby svým výkladem přehodnocoval judikaturu správních soudů, které určitý procesní institut zákonem propůjčený orgánům veřejné správy nevyhodnotily jako jiný právní prostředek ochrany ve smyslu §85 s. ř. s., a tudíž jeho vyčerpáním nepodmínily přípustnost zásahové žaloby. Výklad, že určitý procesní institut nepředstavuje takový právní prostředek ochrany (a že jej tedy není třeba před podáním žaloby vyčerpat), totiž neomezuje přístup ke správnímu soudu. Z tohoto důvodu nebylo nutné zabývat se po věcné stránce závěrem Nejvyššího správního soudu (vycházejícím z jeho rozsudku ze dne 17. 12. 2010 č. j. 4 Aps 2/2010-44; č. 2339/2011 Sb. NSS), že stížnost dle §175 správního řádu není jiným procesním prostředkem ochrany dle §85 s. ř. s.
20. Ke stěžovatelovu tvrzení, že se spoléhal na judikaturu Nejvyššího správního soudu při svém náhledu, že počátek lhůty k podání jeho zásahové žaloby se měl odvíjet až od vyřízení stížnosti dle §175 správního řádu, Ústavní soud konstatuje, že již před podáním jeho žaloby existovala celá řada rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, v nichž bylo jednoznačně konstatováno, že stížnost dle §175 správního řádu není jiným právním prostředkem nápravy ve smyslu §85 s. ř. s. Tento závěr Nejvyšší správní soud nejprve vyslovil ve zmíněném rozsudku sp. zn. 4 Aps 2/2010 a zopakoval jej např. v rozsudcích ze dne 28. 4. 2011 č. j. 7 Aps 2/2011-53; ze dne 10. 10. 2013 č. j. 5 Aps 5/2013-24; ze dne 10. 7. 2014 č. j. 4 Afs 53/2014-46, bodu 24; ze dne 17. 9. 2014 č. j. 2 As 41/2014-47, bodu 9; ze dne 2. 12. 2015 č. j. 1 As 134/2015-36, bodu 24; ze dne 24. 5. 2017 č. j. 2 As 57/2017-29, bodu 11. Spoléhat se na dosavadní judikaturu tak znamenalo nevyčkávat na případné vyřízení stížnosti dle §175 správního řádu, a jde-li o nezákonný zásah a neexistuje-li jiný právní prostředek ochrany podle §85 s. ř. s., zásahovou žalobou podat ve lhůtě dvou měsíců, co se dotčená osoba dozvěděla o samotném zásahu. Tento postup však stěžovatel nezvolil. Navíc lze zmínit, že stěžovatel podával tzv. deklaratorní zásahovou žalobu, jejíž přípustnost není podmíněna vyčerpáním jiného právního prostředku nápravy, což vyplývá již z textu za středníkem v §85 s. ř. s.
21. Stěžovatel tvrdí, že důsledky závěru, že stížnost dle §175 správního řádu není jiným prostředkem právním nápravy ve smyslu §85 s. ř. s., je možno užít jen ve prospěch potenciálního žalobce, tj. nelze odmítnout jako nepřípustnou zásahovou žalobu pro nevyčerpání stížnosti dle §175 správního řádu. Dále tvrdí, že daný závěr však nelze užít v neprospěch potenciálního žalobce, tj. tvrdí, že nelze pro opožděnost odmítnout takovou zásahovou žalobu, před jejímž podáním žalobce uplatnil nejprve stížnost dle §175 správního řádu, vyčkal na její vyřízení a zásahovou žalobu podal do dvou měsíců poté, co byl zpraven o způsobu vyřízení své stížnosti. Zvláště za situace, kdy se mohli potenciální žalobci opírat o konzistentní judikaturu, podle níž stížnost dle §175 správního řádu není jiným právním prostředkem nápravy ve smyslu §85 s. ř. s., nelze podle Ústavního soudu z ústavních předpisů dovodit požadavek na to, aby se lhůta k podání zásahové žaloby odvíjela až od vyřízení stížnosti dle §175 správního řádu. Šlo by totiž o popření zákonné úpravy, dle níž se dvouměsíční lhůta k podání zásahové žaloby odvíjí ode dne, kdy se žalobce dozvěděl o samotném nezákonném zásahu (§84 odst. 1 s. ř. s.), přičemž tato zákonná úprava lhůty se pohybuje v ústavních mantinelech daných zákonodárci.
22. Odvíjet počátek dvouměsíční lhůty k podání zásahové žaloby až od vědomosti žalobce o vyřízení jiného právního prostředku nápravy ve smyslu §85 s. ř. s., nikoli od jeho vědomosti o samotném zásahu (výše zmíněné usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Afs 144/2004), má smysl jen tehdy, když je žalobce před podáním své zásahové žaloby, která není jen tzv. deklaratorní, povinen vyčerpat daný jiný právní prostředek nápravy. Tím je vyloučen absurdní důsledek, který by přineslo odvíjení lhůty ode dne, kdy se žalobce o zásahu dozvěděl, i v těch případech, kdy musí před podáním zásahové žaloby vyčerpat jiný právní prostředek nápravy dle §85 s. ř. s. Takový důsledek by spočíval v tom, že ztrátu lhůty by mohla přivodit nutnost vyčerpání prostředku nápravy tam, kde jej musí žalobce vyčerpat před podáním žaloby. V takové situaci však stěžovatel nebyl, jelikož vyčerpání stížnosti dle §175 správního řádu nebylo podmínkou přípustnosti zásahové žaloby.
23. Dle svých tvrzení se při podání své zásahové žaloby stěžovatel dále spoléhal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 2. 2014 č. j. 2 Aps 8/2013-46. V tomto rozsudku Nejvyšší správní soud i u tzv. deklaratorní zásahové žaloby v určitých případech připustil odvíjení počátku dvouměsíční lhůty k podání žaloby až od vědomosti žalobce o vyřízení "opravného prostředku způsobilého zjednat nápravu". Ve věci sp. zn. 2 Aps 8/2013 takový účinek Nejvyšší správní soud spojoval s právním prostředkem, který byl (dle judikatury v té době) označován za jiný právní prostředek ochrany ve smyslu §85 s. ř. s. (šlo o stížnost podle §261 daňového řádu). Stěžovatel však požaduje stejný náhled uplatnit i u právního institutu (stížnosti dle §175 správního řádu), který není dle setrvalé judikatury správních soudů jiný právní prostředek ochrany ve smyslu §85 s. ř. s. a o němž Nejvyšší správní soud vyslovil, že jde "spíše o formální, než faktický prostředek nápravy a ochrany" (k tomu viz zmíněný rozsudek sp. zn. 4 Aps 2/2010). Stěžovatelovo tvrzení, že při podání své zásahové žaloby vycházel z rozsudku sp. zn. 2 Aps 8/2013, nepožívá ústavní ochrany při hodnocení otázky včasnosti podání jeho žaloby, neboť jím zmíněný rozsudek sp. zn. 2 Aps 8/2013 se netýkal stížnosti dle §175 správního řádu, o níž šlo v jeho věci. Jak již bylo výše uvedeno (bod 20.) z judikatury Nejvyššího správního soudu, která tu byla již dlouho před podáním stěžovatelovy žaloby, bylo možno dovodit, že nemá význam vyčkávat s podáním zásahové žaloby na případné vyřízení stížnosti dle §175 správního řádu. Okolnost, že zákonné vymezení stížnosti dle §175 správního řádu a §261 daňového řádu je podobné, na závěru Ústavního soudu nic nemění. Šlo-li ve věci o stížnost dle §175 správního řádu, nemůže být nijak překvapivé, že Nejvyšší správní soud vycházel především z judikatury k tomuto ustanovení. Na okraj lze poznamenat, že hodnocení institutu stížnosti dle §261 daňového řádu jako jiného právního prostředku nápravy ve smyslu §85 s. ř. s. přehodnotil rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve výše zmíněném rozsudku sp. zn. 1 Afs 58/2017, což však v posuzované věci zůstalo pro Ústavní soud bez významu.
24. Již v minulosti Ústavní soud připustil, že žalobci, který v době podání své žaloby spoléhal na bezrozpornou judikaturu Nejvyššího správního soudu, která tu byla v době podání jeho žaloby, přiléhavě dopadala na jeho věc a dle níž byla žaloba podána tak, aby byla schopna věcného posouzení, svědčí i z tohoto titulu ochrana před odepřením spravedlnosti (viz nález ze dne 15. 1. 2019 sp. zn. III. ÚS 2634/18, bod 57.). Ústavní soud však neshledal, že by existovala taková judikatura Nejvyššího správního soudu, která by šla přiléhavě vztáhnout na stěžovatelův případ a dle níž by jeho žaloba měla být schopná věcného posouzení. Naopak jako logické a zákonnou úpravou podložené vyhodnotil závěry správních soudů o opožděnosti stěžovatelovy žaloby. Rozsudek Nejvyššího správního soudu není nepřezkoumatelný, jak namítl stěžovatel, jelikož soud na kasační námitky poskytl náležitou odpověď.
25. O porušení práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) nesvědčí ani námitka, že stěžovatel ve své zásahové žalobě požadoval vedle deklarace nezákonnosti udělené výstrahy i deklaraci nezákonnosti dalšího postupu vedlejšího účastníka, který na výstraze trval i poté, co stěžovatel podal svoji stížnost, v níž tvrdil nezákonnost této výstrahy.
26. Ústavní soud konstatuje, že z hlediska počítání lhůt pro podání zásahové žaloby, má význam hodnocení, zda je žalován zásah trvající, jednorázový či jednorázový s trvajícími následky. U trvajícího zásahu se počátek dvouměsíční lhůty k podání zásahové žaloby odvíjí až od ukončení zásahu [nález ze dne 15. 5. 2018 sp. zn. II. ÚS 635/18 (N 94/89 SbNU 387), bod 43.]. Jinak tomu je u jednorázového zásahu a jednorázového zásahu s trvajícími důsledky, kde trvající důsledky již nemají význam z hlediska počítání lhůty pro podání zásahové žaloby (srov. usnesení ze dne 2. 10. 2018 sp. zn. III. ÚS 3078/18, bod 11.; ze dne 18. 6. 2019 sp. zn. III. ÚS 1683/19, body 10. až 13.; ze dne 14. 1. 2020 sp. zn. I ÚS 3534/19). Okolnost, že vedlejší účastník trval na výstraze, kterou stěžovateli udělil, je svou povahou již jen trvající důsledek udělení výstrahy a jako takový nemá význam z hlediska určování počátku lhůty k podání zásahové žaloby.
27. Ani stěžovatelovy úvahy o obstrukcích vedlejšího účastníka s umožněním nahlédnutí do spisu vedeného ve věci výhrady udělené stěžovateli, nepoukazovaly na žádnou neústavnost při stanovení počátku lhůty k podání zásahové žaloby. Již samotný fakt doručení výhrady stěžovateli umožnil podat zásahovou žalobu. U této žaloby navíc neplatí časová limitace pro uplatnění žalobních bodů, jako je tomu u žaloby proti rozhodnutí správního orgánu v §71 odst. 2 s. ř. s.
28. Jelikož Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv tím, že jeho žaloba byla odmítnuta pro opožděnost, nebyl dán prostor pro to zabývat se jeho argumentací o nepřípustném zasahování výkonné moci do znalecké činnosti. Stejně tak nemělo významu se zabývat tvrzením stěžovatele k tomu, s jakým komentářem (či tzv. právními větami) vedlejší účastník na svých internetových stránkách doprovodil zmínku o spisové značce usnesení městského soudu vydaného v jeho věci. Tato okolnost totiž nebyla předmětem posuzování správních soudů a nemá tak smysl, aby se jí v posuzované věci zabýval Ústavní soud.
29. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu