ECLI:CZ:US:2021:1.US.1032.21.1
sp. zn. I. ÚS 1032/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti B. G. M., zastoupené Mgr. Pavlou Smetankovou, advokátkou se sídlem Lidická 262, Jinočany, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2021 č. j. 100 Co 45/2021-139, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 10 odst. 2, čl. 33, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým byl změněn výrok rozhodnutí Okresního soudu pro Prahu-západ ze dne 12. 1. 2021 č. j. 12 Nc 77/2020-81 o zamítnutí návrhu otce na vydání předběžného opatření o úpravě styku s nezletilými dcerami. Krajský soud nařídil předběžné opatření, podle něhož je otec oprávněn se stýkat s nezletilými dcerami v rozsahu od středy 16,00 hod. do neděle 18,00 hod. (sudý týden) a ve čtvrtek od 16,00 hod. do 18,30 hod. (lichý týden). Současně stěžovatelka požaduje odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Stěžovatelka nesouhlasí se stanoveným rozsahem péče fakticky odpovídajícím střídavé výchově. Zejména poukazuje na to, že děti - ve věku 2,5 roku a 6 let - jsou sice zvyklé na péči otce, ovšem nikoli na celodenní péči, včetně přespávání bez stěžovatelky, na níž jsou o ohledem na nízký věk logicky fixovány. Nepřiměřeně dlouhým odloučením od matky, zejména pak v noci, jim vznikne nenahraditelná citová újma a jejich vyrovnání se s rozchodem rodičů bude zásadně narušeno. Poukazuje na to, že soud si neověřil, že nadále probíhá styk dětí s otcem od pátku do neděle a otec nevyužívá možnosti styku s dětmi během týdne. Podle stěžovatelky soud rezignoval na řádné zjištění skutkového stavu.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předesílá, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Z dosavadní judikatury Ústavního soudu rovněž vyplývá, že podstatu přezkumu rozhodnutí o předběžných opatřeních Ústavním soudem může tvořit jen posouzení jeho ústavnosti, neboť zkoumání vlastních podmínek pro vydání či zrušení předběžného opatření, které závisí na konkrétních okolnostech toho kterého případu, přísluší výhradně civilnímu soudu. Předběžná opatření navíc zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť jde o opatření mající jen dočasný charakter. Účel předběžného opatření tedy spočívá v zatímní úpravě práv a povinností, což nevylučuje, že ochrana práv účastníka řízení bude konečným rozhodnutím ve věci poskytnuta (srov. např. rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 488/99, IV. ÚS 115/2000, I. ÚS 1094/16, IV. ÚS 2468/14, IV. ÚS 1475/16 a další).
Ústavní soud rovněž považuje za nutné připomenout, že k přezkumu soudních rozhodnutí o tzv. statusových věcech (tedy včetně věcí rodinných) přistupuje velmi rezervovaně. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak v kombinaci s omezeným přezkumem předběžného opatření jako rozhodnutí zatímní povahy velmi zúžen (sp. zn. IV. ÚS 3675/14).
Ústavní soud posoudil věc ve výše vymezeném rozsahu a konstatuje, že napadené rozhodnutí mělo zákonný podklad a bylo vydáno příslušným orgánem. Ústavní soud ověřil, že krajský soud své rozhodnutí, podle něhož byla prokázána naléhavá potřeba úpravy styku otce s dětmi, přiměřeně odůvodnil. Zejména poukázal na to, že v době rozhodování soudu prvního stupně stěžovatelka styku dětí s otcem bránila s úmyslem tak činit až do doby konečného rozhodnutí ve věci. Skutečnost, že matka otci v určitém rozsahu nyní styk umožňuje, není z pohledu přezkumu napadeného rozhodnutí vzhledem k zásadě vyjádřené v ustanovení §75c odst. 4 o. s. ř. podstatná. Děti jsou na přítomnost a celodenní péči ze strany otce zvyklé (otec byl na rodičovské dovolené s mladší dcerou). Absence kontaktu dětí s otcem by mohla do budoucna vztah dětí negativně ovlivnit. Obava matky, že otec s dětmi odcestuje do své vlasti, chování matky neospravedlňuje, neboť v případě pociťované hrozby měla volit jiné kroky k zabránění únosu dětí do ciziny. Ústavní soud s ohledem na argumentaci stěžovatelky dodává, že soudy se při rozhodování o návrzích na nařízení předběžných opatření, vzhledem k limitním lhůtám pro rozhodnutí, nemohou vypořádat se všemi skutkovými tvrzeními účastníků ve stejném rozsahu a stejně důsledně, jako při rozhodování ve věci samé. Soudy se zaměřují na to, zda jsou splněny předpoklady pro nařízení předběžného opatření a zda situace vyžaduje okamžité předběžné řešení, nikoliv na meritum věci.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout.
Ústavní soud dále obecně vyzdvihuje, že žádný soud nedokáže konflikt rodičů vyřešit ke spokojenosti obou stran. Zpravidla bude jeden z nich pokračovat v řízení podáváním nových návrhů, což ve svém důsledku jen negativně ovlivňuje dítě, které se stává "předmětem sporu", ve kterém jde - přes tvrzení o jeho zájmu - především o prosazení názoru oproti názoru druhého. V zájmu nezletilých dcer by se rodiče především měli pokusit narovnat své neshody mimosoudními prostředky. Nezbývá než na ně apelovat, aby uznali vzájemná rodičovská práva a při dohodě o úpravě styku vycházeli na prvním místě ze zájmu a potřeb dětí, při respektu k jejich věku.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta. K návrhu stěžovatelky na odklad vykonatelnosti Ústavní soud uvádí, že užití tohoto institutu přichází v úvahu za situace, kdy lze očekávat delší čas do vydání konečného rozhodnutí. V daném případě taková situace nenastala a návrh na odklad vykonatelnosti jako návrh akcesorický sdílí právní osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. května 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu