ECLI:CZ:US:2021:1.US.1167.21.1
sp. zn. I. ÚS 1167/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti 1) Michaela Kohlera, Petera Kohlera a Geoffrey Russela Brookse, všichni zastoupeni Mgr. Květou Glaserovou, advokátkou se sídlem Velehradská 88/1, Praha 3, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 18 Co 377/2020-164 ze dne 24. 2. 2021, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.
Z obsahu napadeného usnesení a ústavní stížnosti se podává, že řízení o žalobě proti stěžovatelům bylo podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v platném znění, zastaveno, neboť žalobkyně ve lhůtě nezaplatila soudní poplatek za podanou žalobu. Stěžovatelům nebyla postupem podle §150 o. s. ř. přiznává náhrada nákladů řízení, a to s ohledem na rodinnou situaci žalobkyně, která je vdovou se třemi dětmi, a skutečnost, že právní zástupkyně stěžovatelů zatím do spisu založila jen plné moci žalovaných, k vyjádření ve věci samé nebyla vyzvána. Odvolací soud napadené rozhodnutí potvrdil s tím, že aplikace 150 o. s. ř. je v daném případě zcela na místě, a to i s ohledem na předchozí spory stěžovatelů a žalobkyně, v důsledku kterých bylo převzetí zastoupení stěžovatelů pouze formálním úkonem a přiznání náhrady nákladů ve výši stanovené právními předpisy se nejeví jako spravedlivé.
Stěžovatelé s právními závěry soudů nesouhlasí. Zejména namítají, že se o žalobě dozvěděli před zaplacením soudního poplatku, protože ji soud prvního stupně doručil jejich právní zástupkyni s výzvou k vyjádření, zda přebírá právní zastoupení stěžovatelů. Stěžovatelé přitom nebyli soudem nikterak upozorněni na skutečnost, že zatím nebyl zaplacen soudní poplatek. Neměli důvod s přípravou obrany vyčkávat až na doručení kvalifikované výzvy k vyjádření. Dále poukazují na nedostatečně zjištěné poměry žalobkyně.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelů i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy).
Uvedené zásady se ještě markantněji promítají do rozhodování o nákladech řízení, neboť otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, I. ÚS 195/13 a další). Pokud jde o aplikaci ustanovení §150 o. s. ř., Ústavní soud uvádí, že ve své judikatuře již nesčetněkrát uvedl, že otázka aplikace tohoto ustanovení spadá výhradně do pravomoci civilních soudů. Záleží proto na úvaze samotného soudu, který nejlépe zná konkrétní okolnosti toho kterého případu, a proto je především jeho věcí, aby uvážil, zda dané ustanovení, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu, aplikuje či nikoliv (sp. zn. IV. ÚS 37/02, II. ÚS 2513/14). Ústavní soud proto zásadně není povolán k tomu, aby posuzoval, zda jsou v tom kterém případě dány důvody hodné zvláštního zřetele pro použití ustanovení §150 o. s. ř. (sp. zn. I. ÚS 389/05, I. ÚS 457/05).
Z těchto principů Ústavní soud vyšel i při posouzení námitek stěžovatelů, jejichž podstatu právě představuje polemika s názory soudů, kdy se stěžovatelé domáhají přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jimi zastávaného názoru na aplikaci ustanovení §150 o. s. ř.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Soudy své závěry akceptovatelným způsobem odůvodnily a odvolací soud se vypořádal s námitkami stěžovatelů (shodnými jako v ústavní stížnosti). Z obsahu ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatelé nebyli soudy vyzváni k vyjádření se k žalobě. V tomto směru nezbývá než připomenout zásadu vigilantibus iura scripta sunt (bdělému náleží právo), ovládající z převážné míry současné občanskoprávní řízení. Vyžaduje mj. od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat. To platí tím spíše, pokud účastník soudního řízení je zastoupen profesionálním zástupcem.
Ústavní soud uzavírá, že jeho úkol nespočívá v tom, aby z pozice dalšího odvolacího orgánu přezkoumával výroky o nákladech řízení v běžných civilních sporech, či dokonce přepočítával jejich výši, posuzoval účelnost jejich vynaložení, když tuto pravomoc nemá ani Nejvyšší soud jako nejvyšší článek soudní soustavy (srov. sp. zn. II. ÚS 2578/18). Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelé neztotožňují, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá. Nemá-li se Ústavní soud stavět do pozice, jež mu Ústavou nebyla svěřena, nepřísluší mu meritorně přezkoumávat nákladové výroky, a to i kdyby jim prizmatem tzv. podústavního práva mohlo být co vytknout, neboť kategorie správnosti nepředstavuje referenční kritérium důvodnosti ústavní stížnosti.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. května 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu