ECLI:CZ:US:2021:1.US.1451.21.1
sp. zn. I. ÚS 1451/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti St.Kynzl, spol. s r.o. se sídlem Havelská 494/31, Praha 1, zastoupené JUDr. Ludmilou Pánkovou, advokátkou se sídlem Na Maninách 1424/25, Praha 7, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2021 č. j. 2 Afs 202/2019-50, spojené s návrhem na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I
Stěžovatelka se v ústavní stížnosti s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a odst. 2 a čl. 38 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí a přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem.
II
Finanční úřad pro hlavní město Prahu (dále jen "správce daně") rozhodnutím ze dne 26. 1. 2017 č. j. 503234/17/2001-40511-109951 žalobkyni (dále jen "stěžovatelka") z moci úřední registroval ode dne 1. 5. 2014 jako plátce daně z přidané hodnoty podle §6 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o DPH"). Žalované Odvolací finanční ředitelství se sídlem v Brně rozhodnutím ze dne 21. 8. 2018 č. j. 37550/18/5300-21441-704561 zamítlo odvolání stěžovatelky. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 5. 2019 č. j. 11 Af 38/2018-55 zamítl správní žalobu stěžovatelky.
Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem kasační stížnost stěžovatelky zamítl. Část souzené věci, která se týkala namítané nepřezkoumatelností rozsudku městského soudu, Nejvyšší správní soud přezkoumal v intencích právního názoru uvedeného v usnesení jeho rozšířeného senátu ze dne 5. 12. 2017 č. j. 2 As 196/2016-123 a dospěl k závěru, že tento rozsudek i přes určité nedostatky naplňuje kritérium přezkoumatelnosti. Připomněl, že z jeho ustálené judikatury vyplývá, že zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost skutečně nelze rozhodnutí meritorně přezkoumat (srov. rozsudky č. j. 1 Afs 92/2012-45 a 2 As 337/2016-64). Ke stěžovatelkou namítanému nevypořádání se s návrhem na položení předběžné otázky Soudnímu dvoru EU připomněl čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie, z něhož jednoznačně vyplývá, že městský soud v daném případě nebyl povinen položit předběžnou otázku, ale záleželo to na jeho uvážení, neboť jeho rozhodnutí lze napadnout opravným prostředkem (kasační stížností). Nejvyšší správní soud současně poukázal na to, že z odůvodnění napadeného rozsudku městského soudu je možné implicitně dovodit, že městský soud neshledal výkladové problémy §6 zákona o DPH ve spojitosti se směrnicí Rady č. 2006/112/ES, které by ho vedly k položení předběžné otázky. Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že napadený rozsudek splňuje kritéria přezkoumatelnosti definovaná konstantní judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu (viz nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 94/97 a I. ÚS 741/06, jakož i rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Azs 47/2003-130, 4 As 5/2003-52, 2 Azs 391/2004-62 a 7 As 28/2008-75), neboť je z jeho odůvodnění zřejmé, jakými úvahami byl při posouzení věci v rozsahu žalobních bodů městský soud veden a k jakému závěru na jejich základě dospěl.
Nejvyšší správní soud v další části souzené věci, která se týkala otázky, zda byly dány zákonem předpokládané důvody pro registraci stěžovatelky jako plátce daně z přidané hodnoty podle §6 zákona o DPH z moci úřední a zda pro tuto registraci disponovaly správní orgány dostatečnými podklady, připomněl, že věcné posouzení otázky, zda stěžovatelka měla být registrována k DPH z důvodu účasti ve sdružení, bylo předmětem zjišťování ze strany správních orgánů v rámci řízení týkajícího se přihlášky stěžovatelky k registraci. Stejně tak se danou otázkou zabývaly správní soudy se závěrem, že stěžovatelka v rozhodnou dobu neprokázala uzavření smlouvy o sdružení nebo jiné obdobné smlouvy s plátcem ke společnému uskutečňování plnění s nárokem na odpočet daně podle §6a zákona o DPH účinného do 31. 12. 2013 (viz rozsudky městského soudu č. j. 8 Af 31/2015-147 a č. j. 8 Af 31/2015-188, rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 214/2017-34 a č. j. 2 Afs 266/2018-47). Nejvyšší správní soud navíc za podstatnou považoval skutečnost, že stěžovatelka v rozhodné době, ač k tomu měla zcela komfortní příležitost, o své účasti na sdružení nic konkrétního netvrdila ani neosvědčila, zopakoval, že smlouva o sdružení není dokladem, který by si za běžných okolností mohl opatřit správce daně sám. Nejvyšší správní soud následně zdůraznil, že z §6 odst. 1 zákona o DPH vyplývá, že plátcem (osobou povinnou podat daňové přiznání) se osoba povinná k dani nestane registrací, ale překročením obratu podle citovaného ustanovení; právní úprava totiž explicitně váže plátcovství na překročení obratu, nikoliv na registraci (což bylo opakovaně vysloveno Soudním dvorem Evropské unie (viz např. rozsudky C-438/09, Dankowski; C-527/11, Ablessio; či C-183/14, Salomie a Oltean) i jím samotným (viz např. rozsudky č. j. 3 Afs 6/2015-30, 8 Afs 59/2013-33, č. 3124/2014 Sb. č. j. 9 Afs 35/2013-21 a 1 Afs 102/2016-34). Správní orgány pak neměly významné pochybnosti o údajích uvedených stěžovatelkou v jí podávaných daňových přiznáních a dále v získaných konkrétně uvedených podkladech. Stěžovatelka však ani nepředložila důkazy, které by vyvrátily závěry z nich vzešlé.
V části, která se týkala návrhu na položení předběžné otázky Soudnímu dvoru EU, Nejvyšší správní soud poukázal na to, že zodpovězení prvních dvou navržených otázek není pro nyní projednávanou věc relevantní, neboť se týkají §6a zákona o DPH. Ke třetí navržené otázce Nejvyšší správní soud uvedl, že si je vědom, že má povinnost předložit Soudnímu dvoru EU předběžnou otázku týkající se sporného výkladu aktů přijatých orgány Unie (čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie). V nyní projednávané věci však pro tento postup důvody neshledal (vycházel přitom z rozsudku Soudního dvora CILFIT proti Ministero della Sanita, C-283/81), neboť výklad a aplikace komunitárního práva byly natolik zjevné, že nedávaly prostor pro žádné důvodné pochybnosti (tzv. acte clair). Nejvyšší správní soud totiž dospěl v souzené věci k závěru, že částky na řádcích 1, 2 a 25 daňového přiznání k DPH spadají pod čl. 288 Směrnice 2006/112/ES. Uvedl, že výklad čl. 288 je jednoznačný a nepřináší interpretační nejasnosti. Proto ani Nejvyšší správní soud neshledal důvod pro položení předběžné otázky Soudnímu dvoru EU.
III
Stěžovatelka v ústavní stížnosti nejprve rekapitulovala skutkový stav, jakož i průběh řízení před správními orgány a správními soudy. Opětovně a obdobně jako v žalobě a kasační stížnosti podrobněji poukázala na to, že se orgány veřejné moci nevypořádaly s jejími námitkami, které se týkaly nepřezkoumatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze. Poukázala na rozpornost argumentačních důvodů napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, porušení zásady materiální pravdy, neboť se stala plátcem daně z přidané hodnoty ke dni 31. 12. 2013 podle §6a písm. b) zákona o DPH a konečně opětovně na porušení práva na zákonného soudce, neboť Nejvyšší správní soud nepředložil Soudnímu dvoru EÚ předběžnou otázku.
IV
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se však stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06). Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; oba správní soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo.
Ústavní stížnost v podstatě představuje opakující se polemiku se závěry daňových orgánů a správních soudů. Nezbývá však než konstatovat, že tyto orgány vyšly při svém rozhodování z dostatečně zjištěného skutkového a procesního stavu, jenž jim poskytl oporu pro posouzení podstatných otázek a právní závěry na jejich základě přijaté. Ústavní soud poukazuje na argumentaci, v níž tyto orgány a zvláště správní soudy věnovaly dostatečnou pozornost otázce přezkoumatelnosti rozhodnutí daňových orgánů, která navíc nenesou - z důvodu nedostatku důvodů - znaky libovůle; ostatně oba správní soudy podrobně, dostatečně srozumitelně a s odkazem na judikaturu naplnily rozsah požadavků na detailní vysvětlení a odpovědi na stěžovatelkou opakovaně vznášené námitky. Ústavní soud připomíná věcné odůvodnění v podobě důkladné a podrobné argumentace obou správních soudů (a Nejvyššího správního soudu zvláště), kterou neshledává za nutné znovu opakovat. Stěžovatelka se v souzené věci u jednotlivých orgánů vícekrát dožadovala postupu registrace podle §6a písm. b) zákona o DPH. K tomu Ústavní soud připomíná, že tato skutečnost byla posouzena nejen ve výše zmíněných rozhodnutích Městského soudu v Praze č. j. 8 Af 31/2015-147 a 8 Af 31/2015-188, Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 214/2017-34 a 2 Afs 266/2018-47, ale posléze také v odmítavých usneseních Ústavního soudu (srov. sp. zn. IV. ÚS 1828/18 a spojené věci pod sp. zn. II. ÚS 3199/18, II. ÚS 527/19).
Podle přesvědčení Ústavního soudu je napadené rozhodnutí řádně a jasně odůvodněno, odkazy na judikaturu shledává přiléhavými. Argumentaci považuje za logickou a jasnou a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelnou. Ústavní soud usuzuje, že se jej stěžovatelka snaží postavit do pozice další soudní instance, která bude reflektovat její výtky, jež oba správní soudy přesvědčivě vysvětlily. V tom však role Ústavního soudu - jak naznačeno výše - nespočívá. Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí či postup odpovídající představám stěžovatelky.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. K návrhu stěžovatelky na náhradu nákladů řízení Ústavní soud s ohledem na výsledek řízení jí náhradu nákladů nepřiznal (§83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu