ECLI:CZ:US:2021:1.US.1464.21.1
sp. zn. I. ÚS 1464/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Darjy Lienerové, zastoupené JUDr. Václavem Hochmannem, advokátem se sídlem Rašínova 68/3, Zlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2021 č. j. 30 Cdo 2730/2020-283, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto dovolání její matky v době, kdy již byla více než dva měsíce mrtvá a nemohla se tak dovolacího řízení účastnit. Tvrdí, že tímto rozhodnutím byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 až 4 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného postupu Nejvyššího soudu, který po smrti stěžovatelčiny matky nerozhodl o jejím procesním nástupnictví v dovolacím řízení a nejednal s ní jako s účastníkem dovolacího řízení. Nejvyšší soud podle stěžovatelky nesprávně interpretoval a aplikoval příslušná ustanovení občanského soudního řádu, zejména pokud jde o §107 odst. 1, 2 a 4, upravující procesní nástupnictví v občanském soudním řízení po zemřelém účastníkovi. Stěžovatelka současně navrhla, aby Ústavní soud přikázal Nejvyššímu soudu neprodleně vydat usnesení, kterým by rozhodl o jejím procesním nástupnictví v dovolacím řízení.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 1. 8. 2018 č. j. 5 C 254/2016-109 zamítl žalobu, jíž se žalobkyně (Libuše Lienerová, dále též jen "matka stěžovatelky") a její manžel domáhali zaplacení částky 302 491 Kč s příslušenstvím každému z nich (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 5. 2019 č. j. 30 Co 370/2018-168 zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi manželem žalobkyně a žalovanou (Českou republikou - Ministerstvem spravedlnosti, dále jen "vedlejší účastník") a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobkyní a vedlejším účastníkem tak, že uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit žalobkyni částku 26 500 Kč s příslušenstvím, ve zbývajícím rozsahu rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky III a IV). Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 31. 3. 2020 sp. zn. 30 Cdo 3680/2019 zrušil rozsudek odvolacího soudu v rozsahu části výroku II, jíž odvolací soud ohledně částky 275 991 Kč s příslušenstvím z této částky potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 6. 2020 č. j. 30 Co 370/2018-237 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I ohledně částky 275 991 Kč s příslušenstvím tak, že vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 8 833 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Matka stěžovatelky podala dne 23. 7. 2020 dovolání k Nejvyššímu soudu. Ten nejprve usnesením č. j. 32 Nd 467/2020-268 ze dne 27. 10. 2020 rozhodl o její námitce podjatosti tak, že soudci JUDr. František Ištvánek a Mgr. Vít Bičák nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci. Ústavní stížnost podanou matkou stěžovatelky ve spojení s návrhem na zrušení §20 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích) Ústavní soud nejprve usnesením ze dne 30. 11. 2020 sp. zn. I. ÚS 3133/20 odmítl. Poté co byl Ústavní soud informován, že matka stěžovatelky zemřela dne 28. 11. 2020, zdejší soud usnesením ze dne 15. 12. 2020 sp. zn. I. ÚS 3133/20 předchozí usnesení v této věci zrušil a řízení o ústavní stížnosti zastavil. Následně, dne 10. 2. 2021 Nejvyšší soud dovolání matky stěžovatelky podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh, k jehož projednání není příslušný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud již v minulosti judikoval, že předmětem dědění nejsou základní práva a svobody zaručené Listinou, které mají charakter přirozených osobních práv, které smrtí oprávněného subjektu zanikají s výjimkou těch práv, u nichž to zvláštní zákony stanoví, případně stanoví, že přecházejí na další subjekty (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 66/97). V nyní posuzované věci jde o nárok majetkový, u kterého by jeho povaha nevylučovala pokračovaní v řízení s právními nástupci žalobkyně (dovolatelky), což ostatně dovodil i Nejvyšší soud v obdobné věci (usnesení č. j. 30 Cdo 89/2015-143), na kterou poukazuje též stěžovatelka.
Přestože z vyjádření právního zástupce stěžovatelky vyplývá, že dědické řízení nebylo v této věci dosud ukončeno, Ústavní soud posoudil napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu. Podstatnou se totiž v posuzované věci jeví skutečnost, že matka stěžovatelky v dovolání řádně nevymezila předpoklady jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., což však představuje jeho obligatorní náležitost. Proto nelze v postupu Nejvyššího soudu spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, odmítl-li pro tuto vadu dovolání. Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, k jehož podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. V dané věci Nejvyšší soud v rozhodnutí o dovolání řádně vysvětlil, že důvody uplatněné matkou stěžovatelky nemohou přípustnost dovolání založit.
K námitce stěžovatelky, která s odkazem na usnesení č. j. 30 Cdo 89/2015-143 tvrdí, že Nejvyšší soud se s problematikou procesního nástupnictví v dovolacím řízení již dříve uměl vypořádat, Ústavní soud připomíná, že není povolán ke sjednocování judikatury Nejvyššího soudu. V kontextu své judikatury se Ústavní soud cítí, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, být oprávněn výklad tzv. podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z požadavků obsažených v hlavě páté Listiny.
Ústavní konstatuje, že podle §241b odst. 3 o. s. ř. platí, že dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k podání dovolání. Totéž platí i v případě doplnění dovolání. I za situace, kdyby stěžovatelka vstoupila jako procesní nástupkyně své matky do řízení, musela by přijmout stav řízení, jaký tu byl v době jejího nástupu (§107 odst. 4 o. s. ř.).
Jak již dal Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vícekrát najevo, jedním z kritérií k úspěšnému uplatnění ústavní stížnosti je i její racionalita (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 4000/16, III. ÚS 1301/13, II. ÚS 3137/09 nebo II. ÚS 169/09). Tam, kde by realizace procesního oprávnění účastníka nemohla přinést příznivější rozhodnutí ve věci samé, resp. tam, kde nelze takovou změnu s přihlédnutím ke všem okolnostem příslušného právního řízení oprávněně očekávat, bylo by nepřípustným a z ústavního hlediska nepřijatelným formalismem zrušit rozhodnutí obecného soudu výhradně pro nevyhovění procesním oprávněním účastníka. Taková situace nastala právě v nyní hodnoceném případě.
Předchozími rozhodnutími Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze se Ústavní soud nezabýval, neboť jejich zrušení stěžovatelka v petitu nenavrhla. Návrh stěžovatelky, aby Ústavní soud přikázal Nejvyššímu soudu neprodleně vydat usnesení, kterým by rozhodl o jejím procesním nástupnictví v dovolacím řízení, posoudil Ústavní soud jako návrh, k jehož projednání není příslušný.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, jako zčásti návrh zjevně neopodstatněný a zčásti návrh, k jehož projednání není příslušný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. října 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu