ECLI:CZ:US:2021:1.US.1478.21.1
sp. zn. I. ÚS 1478/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti S. S., zastoupeného Mgr. Barborou Vojtekovou, advokátkou se sídlem Praha 2, Čelakovského sady 433/10, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30. 9. 2020 č. j. 50 Nc 6039/2020-309 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2021 č. j. 25 Co 23/2021-399, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 3 odst. 1, čl. 25 odst. 1 písm. b), čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 3 odst. 1 a 2, čl. 6 odst. 1 čl. 18 odst. 1 a 2, čl. 19 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, vydaných v řízení ve věci úpravy poměrů do a po rozvodu a úpravu styku.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že obvodní soud svěřil nezletilé děti do péče matky a upravil styk otce s dětmi tak, že je oprávněn se s nimi stýkat každý lichý týden od čtvrtka do pondělí a sudý týden od středy do pátku a rovněž byl upraven styk v době školních prázdnin a svátků. Dále bylo stanoveno výživné ve výši 8 500 Kč měsíčně na nezletilého syna a 7 000 Kč měsíčně na nezletilou dceru a vypočteno dlužné výživné.
Městský soud změnil výrok o výživném tak, že stěžovatel je povinen platit na výživu nezletilého syna 5 000 Kč měsíčně a na výživu nezletilé dcery 5 000 Kč měsíčně a upravil dlužné výživné, ve zbytku prvostupňové rozhodnutí potvrdil.
Stěžovatel v ústavní stížnost uvádí výhrady proti úpravě péče o děti. Namítá, že soudy neprovedly jím navržené důkazy nasvědčující nestandardnímu chování matky a vycházely především z jejího tvrzení a nikoliv z tvrzení jeho. Podle stěžovatele soudy rezignovaly na individuální zjištění a posouzení nejlepšího zájmu dítěte v předmětném řízení. Namítá, že jeho výslech před soudem sice proběhl za překladu tlumočnice, avšak při komunikaci s kolizním opatrovníkem nezletilých dětí nemohl komunikovat ve svém rodném jazyku - srbštině, čímž mělo dojít k porušení principu rovného zacházení, resp. odepření práva podle čl. 25 odst. 2 písm. b) Listiny. Stěžovatel se konkrétně především domáhá toho, aby byla zjištěna a prověřena relevantní fakta, která podle něj vzbuzují důvodné obavy, zda je matka schopna pečovat o své nezletilé děti.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, v některých případech dokonce považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (např. ve věcech rozvodu manželství, srov. kupř. sp. zn. II. ÚS 465/02 a IV. ÚS 31/04).
Důvodem se jeví skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To se také odráží v tom, že ve věcech upravených v druhé části platného občanského zákoníku není, až na určité výjimky, proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu se tak velmi zužuje, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda se nejedná o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 2468/14).
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno dostatečně podrobné dokazování. Soudy se také zevrubně zabývaly tvrzeními stěžovatele, že matka dětí trpí psychickými problémy. V tomto smyslu vzaly v potaz také skutečnost, že o péči matky o děti nebyly vysloveny žádné pochybnosti, a to ani na základě šetření kolizního opatrovníka ani po vyjádření lékaře či školského zařízení. Soud prvního stupně se mj. zabýval i jinými možnostmi úpravy péče o děti. Zohlednil přitom též neschopnost rodičů komunikovat, která je podporována nedůvodnými trestními oznámeními stěžovatele podávanými na matku a stěžovatelovou neustálou devalvací její osoby jakožto primárního pečovatele. Odvolací soud se podrobně zabýval otázkou vhodného uspořádání poměrů rodičů k dětem z hlediska nejlepšího zájmu dětí a shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že v daném případě není střídavá péče vhodná, a nadto nikdo z rodičů o ni nemá zájem. Zmínil i komunikační problémy a vyhrocené vztahy mezi rodiči, které často iniciuje právě stěžovatel.
Ústavní soud konstatuje, že podstatu ústavní stížnosti představuje pouhá polemika stěžovatele se závěry soudů. Ze strany civilních soudů žádné ústavně relevantní pochybení však neshledal. Soudy svá rozhodnutí řádným způsobem odůvodnily a uvedly, na základě jakých úvah dospěly ke svým závěrům.
Pokud jde o tvrzení stěžovatele o porušení jeho práva podle čl. 25 odst. 2 písm. b) Listiny, z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel měl v řízení před soudy k dispozici tlumočnici do srbského jazyka. Ve vztahu k námitce týkající se jazykové bariéry v komunikaci s kolizním opatrovníkem Ústavní soud nemohl přehlédnout, že stěžovatel tuto námitku uplatňuje poprvé až v ústavní stížnosti, zatímco v průběhu řízení před obecnými soudy ji nevznesl. Tzv. nova, jež mohla být uplatněna v předchozím řízení, nemohou být vznášena až v řízení před Ústavním soudem (nova ex post) (k tomu srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 359/96 či II. ÚS 2430/15), proto není možné se jimi zabývat.
Ústavní soud závěrem připomíná, že především civilním soudům náleží, aby ve věcech péče o nezletilé, a to i s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o úpravě výkonu rodičovských práv a povinností. Úkol Ústavního soudu nespočívá v roli konečného univerzálního "rozhodce". Rovněž je třeba vzít v úvahu, že žádný soud nedokáže konflikt rodičů vyřešit ke spokojenosti obou stran. Již sama skutečnost, že rodiče se nejsou schopni domluvit bez pomoci soudu a dokonce se obrací na Ústavní soud, nasvědčuje vážnému rozkolu v rodině, jehož podstata nemůže být vyřešena soudním rozhodnutím.
Ústavní soud uzavírá, že prioritní hledisko při rozhodování představuje nejlepší zájem dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, napadená rozhodnutí proto neshledává v kolizi se zájmem nezletilých. Z ústavního hlediska proto není důvod rozhodnutí zpochybňovat. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.
Na základě uvedeného byla ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. července 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu