ECLI:CZ:US:2021:1.US.1490.21.1
sp. zn. I. ÚS 1490/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelky J. Ch., zastoupené Mgr. Liborem Valentou, advokátem, sídlem Křížová 96/18, Brno, proti usnesení Statutárního města Brna, Městské části Brno - Nový Lískovec, Komise pro projednávání přestupků ze dne 7. dubna 2021 č. j. MCBNLI/02114/2021/PP, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení ze dne 7. 4. 2021 č. j. MCBNLI/02114/2021/PP, kterým Statutární město Brno, Městská část Brno - Nový Lískovec, Komise pro projednávání přestupků (dále jen "přestupková komise"), rozhodla o zastavení řízení vedeného podle zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen "přestupkový řád"). Stěžovatelka, která v přestupkovém řízení vystupovala jako poškozená, tvrdí, že tímto rozhodnutím mělo dojít k porušení jejích ústavně zaručených práv dle čl. 10 odst. 1, čl. 31, čl. 36 odst. 1 až čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že přestupkové řízení bylo přestupkovou komisí vedeno ve věci podezření ze spáchání přestupku proti občanskému soužití podle §7 odst. 1 písm. b) zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích (dále jen "přestupkový zákon"), kterého se měl dopustit obviněný manžel D. Ch. (dále jen "obviněný") tím, že dne 2. 1. 2021 v čase kolem 20:00 hod v bytě v X fyzicky napadl stěžovatelku tak, že ji silným stiskem uchopil za obě paže a předloktí, načež do ní silně strčil, čímž jí způsobil hematomy na obou pažích, takže musela vyhledat lékařské ošetření. Přestupková komise zastavila přestupkové řízení podle §86 odst. 1 písm. c) přestupkového řádu, neboť spáchání skutku, o němž se vedlo řízení, nebylo obviněnému prokázáno. Proti rozhodnutí o přestupku se stěžovatelka jako poškozená nemohla odvolat.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdila, že v přestupkovém řízení došlo k pochybení, když přestupková komise nejen z vlastní úřední povinnosti, ale ani na základě podnětu z 28. 1. 2021 a doplněných informací, danou věc v nezbytné míře neprošetřila a nezjistila skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti. Přestupková komise rozhodla nesprávně, když řízení zastavila, přičemž i se zřetelem na všechny zjištěné skutečnosti měla rozhodnout o vině obviněného. Napadené rozhodnutí je svým způsobem návodem pro obviněného, aby v obdobných jednáních pokračoval, a v podstatě ho podporuje v domácím násilí proti stěžovatelce. Stěžovatelka proti rozhodnutí podala správní žalobu, kterou Krajský soud v Brně usnesením ze dne 5. 5. 2021 č. j. 22A 21/2021-12 odmítl jako nepřípustnou, protože byla podána osobou k tomu zjevně neoprávněnou. Dle názoru stěžovatelky došlo k bezprecedentní situaci, kdy jako poškozená nemá možnost uplatnit právně relevantní obranu proti napadenému rozhodnutí ve formě řádného ani mimořádného opravného prostředku resp. nemá možnost se domoci soudního přezkumu u obecného soudu, což je v právním státě nepřípustné a nepřijatelné. Stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud vyhověl její ústavní stížnosti a nálezem zrušil napadené rozhodnutí.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
5. Ve vztahu k nyní projednávané věci Ústavní soud předně připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Zmíněné zásady se specificky projevují též v případě posuzování ústavních stížností brojících proti rozhodnutím a zásahům orgánů veřejné moci učiněným v trestním či přestupkovém řízení. Možnost zásahu Ústavního soudu v těchto případech je nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud je oprávněn korigovat pouze takové excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Kasační intervence Ústavního soudu je tedy namístě pouze ve výjimečných případech, kdy s ústavní stížností napadeným rozhodnutím je spojen nepřípustný zásah do základních práv a svobod stěžovatele.
6. Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací praxi vyložil, že z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak právního státu, podle něhož vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu [srov. např. usnesení ze dne 21. 2. 2011 sp. zn. IV. ÚS 780/10; usnesení ze dne 26. 2. 1997sp. zn. II. ÚS 361/96 (U 5/7 SbNU 343); usnesení ze dne 8. 4. 1999 sp. zn. I. ÚS 84/99 (U 29/14 SbNU 291); všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Pouze stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán, kdo jej spáchal, jaký trest, popř. jaké jiné újmy na právech nebo majetku pachatele lze za jeho spáchání uložit (čl. 8 odst. 2 Listiny).
7. Subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, respektive aby určité jednání bylo kvalifikováno jako konkrétní trestný čin, zákonná úprava nestanoví, natož aby byl takový požadavek chráněn na ústavní úrovni. V ústavní rovině ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ? žádné základní právo, aby proti jinému byla taková (trestněprávní) "satisfakce" uplatněna Podle Ústavního soudu (srov. usnesení ze dne 20. 10. 2000 sp. zn. III. ÚS 192/2000) způsob prověřování oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, nelze z pohledu ústavněprávního zahrnout pod základní práva garantovaná Listinou. Ústavně zaručené právo jednotlivce na to, aby byla jiná osoba trestně stíhána, tedy neexistuje (srov. usnesení ze dne 7. 11. 2017 sp. zn. II. ÚS 3230/17). Domáhat se úspěšně zrušení napadaných rozhodnutí orgánů veřejné moci proto v posuzovaném případě z pozice ústavně zaručených základních práv není možné. Tím spíše (arg. a maiori ad minus) není dáno ani žádné ústavně zaručené základní právo na to, aby bylo vedeno proti jiné osobě přestupkové řízení.
8. Pro úplnost lze uvést, že Ústavní soud přiznává osobě poškozené právo na účinné vyšetřování, ale pouze výjimečně u závažných trestných činů, jehož se stěžovatelka de facto dovolává, tedy neobsahuje na ústavněprávní úrovni právo na přijetí konkrétních právních závěrů, nýbrž pouze právo na řádné zjištění a vyhodnocení skutkových okolností trestního řízení (srov. nález ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14 (N 51/76 SbNU 691); nález ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. II. ÚS 3436/14 (N 8/80 SbNU 91); nález ze dne 24. 5. 2016 sp. zn. I. ÚS 1042/15 (N 91/81 SbNU 485); nález ze dne 16. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 3626/13 (N 216/79 SbNU 475); nález ze dne 27. 10. 2015 sp. zn. I. ÚS 860/15 (N 191/79 SbNU 161); usnesení ze dne 17. 4. 2018 sp. zn. III. ÚS 2042/17]. Jinými slovy vyjádřeno, povinnost vedení efektivního vyšetřování se týká (existence) prostředků, a nikoli dosažení oznamovatelem trestného činu (příp. poškozeným) požadovaného výsledku [srov. nález ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 3196/12 (N 152/74 SbNU 301), anebo usnesení ze dne 14. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 4065/14]. Ústavnímu soudu tak obecně nepřísluší z podnětu poškozené stěžovatelky přezkoumávat samotné rozhodnutí Přestupkové komise, pokud jde o materiální důvody (opodstatněnost) a důvodnost zastavení přestupkového řízení, ale může pouze přezkoumat, zda její postup, kterým ke svému rozhodnutí dospěla, byl v souladu s požadavky na účinné vyšetřování (srov. usnesení ze dne 29. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 2886/13).
9. V nyní projednávaném případě Ústavní soud konstatuje, že přestupková komise svým povinnostem dostála. Ústavní soud po přezkoumání napadeného usnesení neshledal, že by inkriminované vyšetřování přestupku trpělo jakýmikoli zjevnými vadami. Přestupková komise postupovala nezávisle a nestranně, efektivně a přiměřeně rychle. Nařídila ústní jednání na den 1. 4. 2021, na němž vyslechla obviněného a stěžovatelku. Z jejich výpovědí vyplynulo, že mezi nimi došlo k určitému konfliktu kvůli zhasnutí a rozsvícení světla v obývacím pokoji. Co se týká samotného fyzického napadení obviněným, toto bylo obsaženo v tvrzení stěžovatelky, obviněný však tvrdil, že stěžovatelku nijak fyzicky nenapadl a další důkazy nebyly předloženy. Ani lékařská zpráva nedokládá, že zranění stěžovatelky způsobil obviněný (potvrzuje zhmožděniny), jakkoli se to může jevit pravděpodobné. Na základě skutečností, které v řízení vyšly najevo, dospěla přestupková komise k závěru o zastavení řízení, neboť se obviněnému nepodařilo prokázat, že přestupek proti občanskému soužití dle §7 odst. 1 písm. b) přestupkového zákona spáchal a poukázala na zásadu in dubio pro reo. Z ústavní stížnosti se přitom podává, že stěžovatelčina argumentace spočívá pouze v tvrzeném nesprávném skutkovém a právním posouzení věci, tj. výsledku vyšetřování.
10. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2021
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu