ECLI:CZ:US:2021:1.US.1503.21.2
sp. zn. I. ÚS 1503/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. I. C., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Praha-Pankrác, zastoupeného JUDr. Naďou Kratochvílovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Spálená 92/21, 2. F. D., rozeného K., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, zastoupeného Mgr. Ladou Kosánovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Rumunská 1798/1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 11 Tdo 633/2020-3400 ze dne 18. února 2021 a rozsudkům Vrchního soudu v Praze sp. zn. 15 To 72/2019 ze dne 29. listopadu 2019 a Krajského soudu v Praze č. j. 2 T 10/2019-3019 ze dne 19. června 2019, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Praze (dále jen "nalézací soud") uznal stěžovatele vinnými ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. a) a odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, a uložil každému z nich trest odnětí svobody v trvání devíti let ve věznici se zvýšenou ostrahou. Odvolání stěžovatelů Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") napadeným rozsudkem zamítl. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelů jako podané z jiných než zákonných dovolacích důvodů.
2. Oba řádně zastoupení stěžovatelé brojili proti týmž rozhodnutím obecných soudů samostatnými návrhy; ústavní stížnost 1. stěžovatele je vedena pod sp. zn. I. ÚS 1503/21, ústavní stížnost 2. stěžovatele pod sp. zn. I. ÚS 1666/21. S ohledem na shodnost návrhů rozhodl I. senát Ústavního soudu podle §63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve spojení s §112 odst. 1 o. s. ř., o spojení věcí ke společnému řízení pod sp. zn. I. ÚS 1503/21.
3. Ve svém návrhu 1. stěžovatel namítá extrémní rozpor skutkových závěrů s provedenými důkazy. Vyslovené právní závěry nevyplývají podle stěžovatele z provedených důkazů logicky přijatelným způsobem; v takovém postupu spatřuje rovněž popření principu volného hodnocení důkazů. Obecné soudy nepřihlédly k důkazům ve prospěch stěžovatele, hodnotily jen důkazy v jeho neprospěch, nevypořádaly se s obhajobou stěžovatele a tím porušily i zásadu in dubio pro reo; k uvedeným námitkám stěžovatel odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení č. j. 6 Tdo 791/2017-147 ze dne 20. září 2017) i Ústavního soudu [nálezy sp. zn. I. ÚS 74/06 ze dne 3. října 2006 (N 175/43 SbNU 17), sp. zn. I. ÚS 1589/07 ze dne 9. dubna 2008 (N 69/49 SbNU 45), sp. zn. III. ÚS 2042/08 ze dne 26. listopadu 2009 (N 247/55 SbNU 377), sp. zn. II. ÚS 1975/08 ze dne 12. ledna 2009 (N 7/52 SbNU 73), sp. zn. III. ÚS 888/14 ze dne 10. července 2014 (N 140/74 SbNU 185) a sp. zn. II. ÚS 968/18 ze dne 29. ledna 2019 (N 16/92 SbNU 182)].
4. První stěžovatel byl rovněž nepřiměřeně potrestán, neboť nebyl zohledněn předchozí trest, uložený mu rozsudkem nalézacího Městského soudu v Praze soudu sp. zn. 10 T 1/2015 ze dne 20. září 2017, ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu sp. zn. 9 To 22/2018 ze dne 13. července 2018, v trvání sedmi let, neboť souhrn obou trestů činí 16 let. Stěžovatel uvádí, že jeho činnost v organizované skupině spočívala jen v řízení vozidla, aniž by měl povědomí o účelu jízd, pouze předal telefonní číslo, což nelze hodnotit jako zprostředkování nájmu a nebyly prokázány ani další činnosti (například nákupy fosforu). Z provedených důkazů nevyplývá mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost, že by stěžovatel byl zapojen do trestné činnosti způsobem, za který by bylo namístě jej uznat vinným a uložit mu trest ve stejné výši jako osobám, jež se na výrobě drog přímo podílely. Je úkolem státu prokázat vinu obžalovaného nade vší pochybnost, závěry nemohou mít povahu presumpcí [viz nález sp. zn. III. ÚS 722/09 ze dne 7. ledna 2010 (N 2/56 SbNU 11)]. Uložený trest nepovažuje 1. stěžovatel za přiměřený závažnosti jeho jednání a v potaz nebyly vzaty ani jeho rodinné poměry [viz usnesení sp. zn. 8 Tdo 550/2014-38 ze dne 28. května 2014, usnesení č. j. 11 Tdo 35/2015-26 ze dne 27. dubna 2015 či nález sp. zn. II. ÚS 2027/17 ze dne 7. srpna 2017 (N 137/86 SbNU 315)]. V postupu obecných soudů spatřuje 1. stěžovatel zásah do svých základních práv zakotvených v čl. 1, 36 odst. 1 a v čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a proto navrhuje zrušení napadených rozhodnutí a vrácení věci k novému projednání.
5. Druhý stěžovatel je přesvědčen, že byl-li rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 10 T 1/2015 ze dne 20. září 2017 ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu sp. zn. 9 To 43/2018 ze dne 12. září 2018 odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, nepostupovaly obecné soudy správně, jestliže mu uložily napadenými rozhodnutími další trest v trvání devíti let; byly popřeny zásady pro ukládání trestů dané v §31 a násl. trestního zákoníku. K tomu 2. stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 4022/18 ze dne 30. července 2019 (N 142/95 SbNU 230) ke kumulaci trestů, a rovněž na novelu trestního zákoníku [zákon č. 333/2020 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen "novela č. 333/2020 Sb.")], který s účinností od 1. října 2020 umožňuje modifikovat výši trestu (§39 odst. 4 trestního zákoníku) a mimořádně snížit trest odnětí svobody
(§58 odst. 3 trestního zákoníku). Pokud tak obecné soudy nepostupovaly, porušily jeho základní práva, zakotvená v čl. 8 odst. 1 a 2 Úmluvy, v čl. 10 odst. 2, 36 odst. 1 a v čl. 39 Listiny; proto navrhuje zrušit ve vztahu k sobě napadená rozhodnutí a výroku o trestu.
6. Z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelé byli stíháni a odsouzeni společně s dalšími osobami za (opakovanou) výrobu metamfetaminu ve velkém rozsahu (více než 1 500 g a 8 223,76 g) v organizované skupině, v níž měli rozdělené úkoly. Jakkoliv byly úkoly jednotlivých členů marginální, odpovídá uvedené činnosti podle §283 odst. 3 trestního zákoníku trestní sazba v rozmezí osm až dvanáct let. S výjimkou hlavního organizátora výroby drogy byl všem odsouzeným uložen trest odnětí svobody v trvání devíti let, tedy blízko spodní hranici trestní sazby. V případě stěžovatelů, dříve odsouzených za jinou (společnou) trestnou činnost, nebyl důvod ukládat úhrnný, souhrnný či společný trest (§43 a násl. trestního zákoníku).
7. Z napadených rozhodnutí je dále patrné, že v průběhu řízení ve věci samé a v řízeních o opravných prostředcích oba stěžovatelé namítali nevědomost o výrobě drogy i nízkou míru své účasti, a dovozovali tím nesprávné závěry obecných soudů o naplnění skutkové podstaty trestného činu. Tuto argumentaci opakuje 1. stěžovatel i v ústavní stížnosti, přestože se s ní obecné soudy již srozumitelně vypořádaly; stěžovatel zjevně nehodlá vyslovené závěry přijmout, a je proto přesvědčen o zásahu do svých zaručených práv. Právo na přístup k soudu (na soudní ochranu) zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, obdobně jako právo na spravedlivý proces (čl. 6 Úmluvy), zaručuje účastníkovi řízení, že řízení proběhne podle předem stanovených pravidel. Uvedená práva nezaručují a ani zaručit nemohou, že rozhodnutí bude odpovídat očekávání účastníka. Namítá-li dále 1. stěžovatel porušení práva na obhajobu [čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy], aniž by blíže specifikoval, čím mělo být toto právo porušeno, nelze skutečnost, že jím použitou obhajobu obecné soudy nepřijaly a dospěly k jiným právním závěrům, považovat za tvrzený zásah.
8. Oba stěžovatelé poukazují na kumulaci postupně uložených trestů odnětí svobody - s tím, že takovým postupem mělo být porušeno i právo na rodinný a soukromý život (čl. 8 odst. 1 a 2 Úmluvy a čl. 10 odst. 2 Listiny). Výší trestů, i s ohledem na tresty odnětí svobody stěžovatelům dříve uložené, se obecné soudy zabývaly (viz odstavce 27 a 28 usnesení odvolacího soudu či zejména 132-135 a 141 usnesení Nejvyššího soudu) a dospěly k závěru, že v řízení nevyvstaly okolnosti pro mimořádné snížení uloženého trestu pod dolní hranici trestní sazby. Nadto Nejvyšší soud správně konstatoval, že dřívější odsouzení k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, jehož výkon již započal, nemůže automaticky vést k aplikaci §58 odst. 1 trestního zákoníku, neboť pluralitní trestná činnost není okolností (poměry pachatele), pro které by použití příslušné trestní sazby bylo nepřiměřeně přísné (viz závěr odstavce 135 usnesení). Nejvyšší soud tak učinil za situace, kdy sice nebyly naplněny dovolací důvody, námitku posoudil s ohledem na možné dotčení základních práv a svobod stěžovatelů.
9. Podle čl. 39 Listiny jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest lze za jeho spáchání uložit; podle čl. 40 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy České republiky jen obecný soud rozhoduje o vině a trestu. Odkazuje-li druhý stěžovatel na právní úpravu §58 odst. 3 trestního zákoníku po novele č. 333/2020 Sb., účinnou od 1. října 2020, tedy deset měsíců po právní moci rozsudku odvolacího soudu, nezbývá, než odkázat na §3 odst. 1 trestního zákoníku, podle kterého lze pachateli uložit pouze takový druh trestu, který dovoluje uložit zákon účinný v době, kdy se o trestném činu rozhoduje. Skutečnost, že v době nabytí účinnosti nebylo doposud rozhodnuto o mimořádném opravném prostředku, nelze považovat za splnění uvedeného požadavku.
10. Stěžovatelé neuvedli žádnou okolnost svědčící o tvrzených zásazích do jejich základních práv; jejich argumentace je jen polemikou s rozhodnutími obecných soudů, která není způsobilá založit důvodnost ústavní stížnosti. Z napadených rozhodnutí je patrné, že obecné soudy se věcí dostatečně zabývaly, na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o zapojení stěžovatelů do organizované skupiny a naplnění skutkové podstaty trestného činu. Jakkoliv Ústavní soud chápe, že stěžovatelé nejsou spokojeni se situací, kdy jim byly za různou (společnou) trestnou činnost uloženy samostatné tresty odnětí svobody v souhrnné výši šestnácti let, nespatřuje v postupu obecných soudů pochybení ani jejich závěry nepovažuje za (hrubě) nepřiléhavé či vykazující znaky svévole.
11. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný, v části směřující proti dříve zrušenému rozsudku nalézacího soudu není Ústavní soud podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu příslušný (není povolán jej zrušit podruhé).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. 8. 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu