ECLI:CZ:NS:2021:11.TDO.633.2020.1
sp. zn. 11 Tdo 633/2020-3400
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 2. 2021 o dovoláních obviněných 1. V. T. B. , narozeného XY v XY, Vietnamská socialistická republika, občana téhož státu, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kynšperk nad Ohří, 2. D. L. L. , narozeného XY v XY, Vietnamská socialistická republika, občana téhož státu, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, 3. H. A. N. , narozeného XY v XY, Vietnamská socialistická republika, občana téhož státu, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, 4. I. C. , narozeného XY v XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha-Pankrác a 5. F. D. , rozeného K., narozeného XY v XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha-Ruzyně, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 11. 2019, sp. zn. 15 To 72/2019, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 10/2019, takto:
I. Z podnětu dovolání obviněného V. T. B. se podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 11. 2019, sp. zn. 15 To 72/2019, a to pouze ve výroku, jímž byl tomuto obviněnému uložen podle §80 odst. 1 tr. zákoníku trest vyhoštění na dobu 5 (pěti) roků.
II. Podle §265k odst. 2 věty druhé tr. řádu se zrušují i další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněných D. L. L. a H. A. N. odmítají .
IV. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněných I. C. a F. D., rozeného K., odmítají .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 19. 6. 2019, č. j. 2 T 10/2019-3019, byli obvinění V. T. B., D. L. L., H. A. N., I. C. a F. D. (společně se spoluobviněnými V. M. B. a H. V. N.) uznáni vinnými ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, jehož se dopustili následovně:
1.
společně s dalšími osobami a po rozdělení činností, obžalovaní H. A. N., D. L. L., V. T. B., F. D. a I. C. nejméně v době od listopadu 2017 do 8. února 2018, a obžalovaní H. V. N. a V. M. B. nejméně v době od 21. listopadu 2017 do 25. listopadu 2017, v katastru obce XY, soudním okresu Mělník, v prostorách budovy autokempu XY stojícího na parcele č. St. XY a jinde, bez řádného povolení k nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §4 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách v platném znění, a s vědomím, že se jedná o psychotropní látku, za finančního přispění nejméně obžalovaných H. A. N. a F. D. s částkou 150 000 Kč, nejdříve obžalovaný F. D. po dohodě s obžalovaným H. A. N. vyhledal objekt, který poté obžalovaný H. A. N. prostřednictvím dalších neustanovených osob dne 17. listopadu 2017 pronajal a následně do jeho prostor nashromáždili předměty a chemikálie určené k výrobě metamfetaminu, zatemnili okna, v kuchyni upravili odvětrávání, aby zamezili kumulaci zplodin a úniku většiny vzniklých plynů při chemické reakci do okolí, přičemž obžalovaný H. A. N. pokyny zajistil, aby obžalovaní F. D. a I. C. prováděli transport chemikálií, dalších věcí a obžalovaných podílejících se na výrobním procesu, přičemž v období od 21. listopadu 2017 do 25. listopadu 2017 se obžalovaným V. M. B., H. V. N. a D. L. L. chemickým postupem za využití blíže neustanovených léčiv, obsahujících efedrin či pseudoefedrin, zdrojů tepla, chemických látek a laboratorního vybavení podařilo získat nejméně 1500 g metamfetaminu, který z objektu vyvezli za spolupráce obžalovaných F. D., I. C. a V. T. B. na neznámé místo, aby ho obžalovaný H. A. N. mohl distribuovat dosud neznámé osobě, a dále v období od 5. února 2018 do 8. února 2018 se na dalším výrobním procesu podíleli obžalovaní D. L. L. a V. T. B., kterým se chemickým postupem za využití blíže neustanovených léčiv, obsahujících efedrin či pseudoefedrin, zdrojů tepla, chemických látek a laboratorního vybavení podařilo získat nejméně 11437,32 g krystalické látky obsahující 8223,76 g účinné látky metamfetamin, který se jim v důsledku zákroku Policie ČR uskutečněném dne 8. února 2018 již nepodařilo distribuovat dalším osobám, přičemž metamfetamin je uveden v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek jako psychotropní látka zařazená do seznamu II. Úmluvy o psychotropních látkách (vyhláška č. 62/1989 Sb., ve znění sdělení č. 458/1991 Sb.), k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách v platném znění.
2. Za shora popsaný trestný čin soud prvního stupně uložil obviněnému V. T. B. podle §283 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 9 (devíti) let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku dále témuž obviněnému uložil i trest propadnutí věci (mobilního telefonu se dvěma SIM kartami), jenž ve výroku náležitě vymezil. Obviněnému D. L. L. soud prvního stupně za shora uvedený trestný čin uložil podle §283 odst. 3 tr. zákoníku rovněž trest odnětí svobody v trvání 9 (devíti) let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku témuž obviněnému uložil i trest propadnutí věci (mobilního telefonu s jednou SIM kartou), jenž ve výroku náležitě vymezil. Obviněnému H. A. N. soud prvního stupně za tentýž trestný čin uložil podle §283 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 10 (deseti) let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Obviněným I. C. a F. D. pak soud prvního stupně za shora uvedený trestný čin uložil každému podle §283 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 9 (devíti) let, pro jehož výkon každého z obviněných zařadil podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku do věznice se zvýšenou ostrahou. Konečně týmž rozsudkem soud prvního stupně rozhodl o vině a o trestu i v případě spoluobviněných V. M. B. a H. V. N. (které uznal vinnými také ze spáchání přečinu – nesprávně uvedeného jako „zločin“ – nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku).
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Praze a všichni spoluobvinění odvolání. V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Praze napadený rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu zrušil ve výrocích o uložených trestech ohledně obviněných D. L. L., V. M. B. a H. A. N. (výrok I). Z podnětu odvolání státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Praze a obviněných V. T. B. a H. V. N. odvolací soud dále podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o uložených trestech i ve vztahu k těmto obviněným. Podle §259 odst. 3 tr. řádu zároveň odvolací soud nově rozhodl tak, že při nezměněných výrocích o vině stran skutku pod bodem 1. rozsudku soudu prvního stupně (a ve vztahu k obviněným H. V. N. a V. M. B. při nezměněných výrocích o vině stran skutku pod bodem 2. rozsudku soudu prvního stupně) rozhodl o trestech ve vztahu k výše uvedeným obviněným. Obviněnému V. T. B. uložil podle §283 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 9 (devíti) let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Dále obviněnému uložil podle §80 odst. 1 tr. zákoníku trest vyhoštění na dobu 5 (pěti) let a podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci (mobilního telefonu a dvou SIM karet), který ve výroku svého rozsudku podrobně vymezil. Obviněnému D. L. L. odvolací soud uložil podle §283 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 9 (devíti) let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále tomuto obviněnému uložil podle §80 odst. 1 tr. zákoníku trest vyhoštění na dobu 5 (pěti) let a podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci (mobilního telefonu a SIM karty), který ve výroku svého rozsudku podrobně vymezil. Obviněnému H. A. N. odvolací soud uložil podle §283 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 10 (deseti) let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou a dále mu uložil podle §80 odst. 1 tr. zákoníku trest vyhoštění na dobu 10 (deseti) let. Obviněným V. M. B. a H. V. N. uložil odvolací soud podle §283 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, každému úhrnný trest odnětí svobody ve výměře 9 (devíti) let, pro jehož výkon prvého z uvedených obviněných zařadil podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku do věznice se zvýšenou ostrahou, druhého z obviněných pak podle §56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Každému z obviněných zároveň odvolací soud uložil podle §80 odst. 1 tr. zákoníku trest vyhoštění na dobu 5 (pěti) let (výrok II). Konečně odvolání obviněných D. L. L., I. C., F. D., V. M. B. a H. A. N. odvolací soud podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodná (výrok III).
II.
Dovolání a vyjádření k nim
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podávají nyní obvinění V. T. B., D. L. L., H. A. N., I. C. a F. D., prostřednictvím svých obhájců, dovolání.
5. Obviněný V. T. B. podává dovolání prostřednictvím svého obhájce, Mgr. Tomáše Císaře, advokáta, přičemž jej směřuje proti výroku o vině i o trestu, a to z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), §265b odst. 1 písm. h) a §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, kdy má za to, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, resp. jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, byl mu uložen druh trestu, který zákon nepřipouští a v napadeném rozsudku zároveň chybí jeden výrok a druhý výrok je neúplný.
6. Stran prvého dovolacího důvodu obviněný uvádí, že odvolací soud se s jeho námitkou co do členství v organizované skupině (které obviněný popíral), vypořádal toliko v bodu 22. svého rozsudku, a to pouhým odkazem na judikaturu, aniž by její závěry individualizoval na případ jeho osoby, kdy ze skutkového děje uvedl pouze skutečnost zadržení obviněného spolu dalším obviněným (jenž byl označen za organizátora trestné činnosti) a dále odkázal na blíže nespecifikované policejní sledování a vzájemné kontakty telefonické a osobní. Obviněný si je v tomto směru vědom taxativního vymezení dovolacích důvodů, nicméně s poukazem na judikaturu Ústavního soudu připomíná, že námitka extrémního nesouladu je ve světle této rozhodovací praxe podřaditelná pod shora uvedený dovolací důvod. Napadený rozsudek odvolacího soudu, stejně jako rozsudek soudu prvního stupně, neobsahuje dle obviněného žádné konkrétní skutečnosti svědčící o tom, že se trestné činnosti dopustil jako člen organizované skupiny (k čemu obviněný připomíná zjištěný charakter dané trestné činnosti, kdy má tuto za značně nesystémovou a netýkající se jeho ojedinělého jednání, a proto nemohl o celkovém kontextu vědět, resp. toto není spolehlivě prokázáno). Otázkou tak dle obviněného je, zda se vůbec jednalo o organizovanou skupinu (což obviněný dále zpochybňuje s poukazem na zjištěný charakter vazeb mezi jednotlivými osobami), tím spíše o jeho členství v této. Odvolacímu soudu pak obviněný rovněž vytýká, že se nezabýval jeho odvolacími námitkami ve vztahu k této otázce, ale pouze odkázal na prvostupňový rozsudek, což má za nedostatečné, protože jeho argumenty tak nebyly odvolacím soudem vypořádány.
7. Obviněný dále k uvedenému dodává, že organizovaná zločinecká skupina musí být rovněž zaměřena na soustavné páchání úmyslné trestné činnosti, přičemž se předpokládá, že již při založení této je zde záměr soustavně páchat úmyslnou trestnou činnost. Z prokázaného skutkového stavu je však zřejmé, že obviněný při založení žádné organizované skupiny nebyl a není ani prokázáno, že krom jednoho dalšího obviněného někoho z dalších obviněných zná a případně byl minimálně úmyslně s někým dalším v kontaktu. Judikovaná možnost nevědomosti jednoho člena organizované skupiny o dalších členech této je pak postavena na soustavném systematickém jednání takového neinformovaného člena v jasný prospěch organizované skupiny, což není případ ojedinělého až náhodně stíhaného obviněného. Obviněný tak má za to, že jeho okrajové, až excesivní jednání není s to přivodit mu členství v organizované skupině, navíc nikde přesně nevymezené.
8. Dále má obviněný za to, že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, a to sice trest vyhoštění. Vzhledem k tomu, že se jedná o nové rozhodnutí v tom smyslu, proti kterému není přípustný žádný řádný opravný prostředek, má obviněný za to, že uložení takového druhu trestu a zejména jeho délky musí být řádně odůvodněno. V tomto konkrétním případě pak dle obviněného uložení trestu vyhoštění brání ustanovení §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, neboť má na území České republiky povolen trvalý pobyt, má zde jednoznačně sociální, rodinné i pracovní zázemí a takový trest je v jeho případě v rozporu se zájmem na spojování rodin. Ve vztahu ke svému rodinnému životu pak obviněný odkazuje na obsah spisového materiálu, zejména protokoly a dokazování v rámci vazebního zasedání, kde bylo tvrzeno a doloženo takřka vše, co se těchto souvislostí týká.
9. Přímo z dikce zákona dle obviněného plyne, že pokud by soud shledal uložení tohoto druhu trestu přípustným, musel by tuto skutečnost pregnantně odůvodnit, což se však v napadeném rozsudku nestalo, přičemž pouhý odkaz na to, že manželka a děti obviněného jsou Vietnamci a mohou žít ve Vietnamské socialistické republice (dále jen „Vietnam“), kde mají patrně zázemí (aniž by k tomuto bylo vedeno dokazování) podle obviněného nenaplňuje požadavky na řádné odůvodnění uložené trestní sankce. Sama délka trestu vyhoštění pak není odůvodněna vůbec a napadený rozsudek je tak třeba podle obviněného považovat za nepřezkoumatelný a dílem i nezákonný, když obviněnému ani nelze daný druh trestu uložit, neboť nebyl doposud trestán a sám trest odnětí svobody, který mu byl uložen, s ohledem na jeho výměru, je zcela dostačující.
10. Poslední část dovolací argumentace obviněného směřuje proti formálnímu deficitu napadeného rozsudku, a to sice ve smyslu §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, když v tomto chybí samotný výrok o zamítnutí odvolání obviněného co do viny. Tím spíše tak mělo být rozhodnuto v situaci, kdy výrok II je dle obviněného neadresný, neboť nejsou uvedena jména konkrétních obviněných, u nichž nedošlo ke změně výroku o vině ve vztahu k jednání pod bodem 1. rozsudku soudu prvního stupně. Z dalších pasáží napadeného rozsudku odvolacího soudu je sice zřejmé, koho se výrok II týká a jak bylo rozhodnuto, přesto obviněný tyto formální vady, ve shodě s příslušným dovolacím důvodem taktéž namítá a ponechává zdvořile na úvaze soudu, do jaké míry budou mít vliv na jeho posouzení zákonnosti napadeného rozsudku jako celku.
11. Vzhledem k výše uvedenému proto obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. In eventum obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud sám svým rozsudkem zrušil shora uvedený výrok rozsudku odvolacího soudu o uložení trestu vyhoštění týkající se jeho osoby.
12. Obviněný D. L. L. podává dovolání prostřednictvím své obhájkyně, JUDr. Lucie Kýčkové, advokátky, kdy jej opírá o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Naplnění uvedených dovolacích důvodů obviněný spatřuje v tom, že mu byl odvolacím soudem uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, konkrétně trest vyhoštění a část výroku o vině pod bodem 1. rozsudku soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, což odvolací soud nenapravil, když právní hodnocení soudu prvního stupně bezezbytku převzal.
13. Jde-li o nesprávné právní posouzení skutku, to obviněný vztahuje k období od 21. do 25. 11. 2017 a údajné výrobě 1 500 gramů metamfetaminu a jeho distribuci. Odvolací soud se totiž dle něj postavil na hodnocení důkazů, které provedl k dané části skutku pod bodem 1. soud prvního stupně, přičemž právě proti této části hodnocení směřovalo odvolání obviněného, které nabízelo extrémní nesoulad mezi vlastním obsahem důkazů a jeho pozdějším hodnocením soudy obou stupňů. Nadto závěr obsažený v právní větě týkající se daného skutku, totiž že obviněný (popř. někdo ze spoluobviněných) nabídl danou látku jinému, není v souladu s obsahem důkazů. Obviněný si je vědom limitů dovolacího řízení, co se přezkumu provedeného dokazování týče, avšak poukazuje na příslušnou judikaturu Ústavního soudu, která takový postup připouští, přičemž má za to, že je tak možné v rámci jím zvoleného dovolacího důvodu přezkoumat i skutkový základ, pro který soud prvního stupně měl za prokázanou jeho účast na výrobě 1 500 gramů metamfetaminu, pokud je tento založen na extrémně vadném hodnocení provedených důkazů, vč. navazujícího právního posouzení.
14. Následně obviněný připomíná, že soudy obou stupňů vyvodily jeho podíl na výrobě 1 500 gramů metamfetaminu z telefonické komunikace (tří SMS mezi obviněnými), zejména ze dne 24. 11. 2017, kde je dle soudu prvního stupně zmíněn prodej vyrobené látky, její cena a množství (k tomu obviněný uvádí překlad této komunikace). Tyto závěry pak zcela převzal odvolací soud, a to aniž by je jakkoliv dále rozebíral či hodnotil. Předmětná komunikace současně představuje jediný důkaz o konkrétním množství údajně vyrobeného metamfetaminu a jeho možném prodeji. Přitom ani jeden ze soudů nižších stupňů nijak podrobněji nevysvětlil, co znamenají čísla v této komunikaci figurující, přičemž obviněný má interpretaci důkazu soudy za extrémně nesouladnou s jejím pozdějším hodnocením, kdy soud prvního stupně naprosto přecenil tento důkaz v konstrukci skutkového děje. Z dané komunikace totiž nevyplývá nic, co by svědčilo o výrobě metamfetaminu v množství 1 500 gramů, ani nabídka této látky jiné osobě. Obviněný přitom doznal výrobu této látky na začátku února 2018, přičemž pokud by se na její výrobě podílel i dříve, zcela jistě by se doznal i k této.
15. Ve shora uvedeném skutkovém závěru o výrobě 1 500 gramů metamfetaminu tak obviněný spatřuje onen extrémní nesoulad mezi obsahem důkazů a jeho hodnocením, když při náležitém hodnocení v souladu s principy §2 odst. 6 tr. řádu by nebylo možné se dobrat ke skutkovému závěru, který dané soudy učinily (a to ani ve vazbě na další provedené důkazy). Nelze ani přehlédnout, že teprve při prostudování spisu byl obviněný upozorněn na skutečnost, že popis skutku bude rozšířen i o danou výrobu a prodej 1 500 gramů metamfetaminu, kdy pro tento skutek ani původně nebylo zahájeno trestní stíhání. Přitom právě skutečnost, že se měl obviněný podílet i na další výrobě metamfetaminu (tedy dříve než na začátku měsíce února 2018) zcela jistě zvyšuje náhled na společenskou škodlivost jeho jednání a také na úvahu o výši uloženého trestu odnětí svobody a o uložení trestu vyhoštění.
16. Takto si tedy dle obviněného soudy nižších stupňů vytvořily skutkový základ pro své právní hodnocení, kdy krom znaku „výroby“ dovodily i znak „nabídnutí“ a tento znak vtělily do právní věty. Současně vyšly i ze závěru, že s výrobou metamfetaminu bylo započato již v listopadu 2017, takže došlo i k rozšíření doby, po níž měla být páchána trestná činnost. Tímto způsobem však výrazně zasáhly do práva obviněného na spravedlivý proces a také na předvídatelnost soudního rozhodnutí. Zejména odvolací soud měl na uvedené na podkladu odvolání obviněného reagovat, což však neučinil. Obviněný má proto za to, že jeho dovolání je v této části zcela důvodné a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu byl v případě tvrzené vady rozsudku odvolacího soudu naplněn.
17. Stejně tak má obviněný za to, že je naplněn i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu pokud jde o uložený trest vyhoštění. Podmínkami pro uložení daného trestu se zabýval již soud prvního stupně, který v bodu 98. svého rozsudku vyložil důvody (a obviněný je náležitě rekapituluje), pro které tento druh trestu nelze jeho osobě uložit [s poukazem na §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku]. Odvolací soud bez dalšího zcela přejal odvolací námitky státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Praze a předmětný trest obviněnému uložil (viz bod 29. jeho rozsudku). Obviněný k tomuto namítá, že odvolací soud se vůbec nezabýval jeho osobou a jeho osobními, rodinnými, pracovními a sociálními poměry, ani nezohlednil další provedené důkazy. Snad jen vinou jazykové neobratnosti pak odvolací soud na s. 16 zmiňuje slovo „domestikace“ a zkoumá, zda je obviněný jako vietnamský občan na území České republiky již natolik „domestikován“, že by uložení trestu vyhoštění představovalo závažný zásah do jeho osobní sféry či rodinného, pracovního a společenského života. Obviněný připomíná obsah a obvyklé souvislosti užití pojmu „domestikace“ a jeho užití ve vztahu k lidskému jedinci považuje za zcela nepřípustné a do jisté míry naznačující předpojatý postoj odvolacího soudu vůči jeho osobě.
18. Obviněný dále připomíná, že v hlavním líčení vypověděl rozhodující skutečnosti stran svého pracovního zařazení (s tím, že pracoval brigádně pro své spoluobčany a měl zajištěný jistý příjem sloužící k jeho obživě). Aniž by uvedené bylo jakkoliv vyvráceno, odvolací soud převzal výhrady státní zástupkyně vůči pracovnímu zázemí obviněného a jeho manželky, tvrzení, že tito nejsou úředně hlášeni na téže adrese a úvahu o tom, jak si mohla manželka obviněného pořídit byt za 816 000 Kč. Obviněný k tomuto namítá, že odvolacímu soudu nic nebránilo uvedené dále prověřit, např. zohlednit výpověď svědka H. H. N., který se vyjádřil k finančním možnostem obviněného a jeho manželky (pravdivost tvrzení svědka pak potvrzuje i stvrzenka o převodu 350 000 Kč, která byla nalezena při prohlídce výrobny pervitinu a na níž byl zajištěn otisk prstu obviněného). To však odvolací soud neučinil a bez dalšího se ztotožnil s tvrzeními státní zástupkyně ohledně absence legálního zdroje příjmů obviněného a jeho manželky a způsobu jejich soužití, ale i např. ohledně existence vazeb obviněného na jeho domovský stát. K tomu obviněný dodává, že jednak nebyl nikdy stíhán pro daňový delikt a dále nemá uloženou povinnost zpřetrhat vazby ke své domovské zemi, popř. do této posílat finanční prostředky. Uvedené nelze použít jako argumenty ve prospěch uložení trestu vyhoštění, což platí i pro skutečnost, že je ženatý s cizí státní příslušnicí, resp. vietnamskou občankou.
19. Dle obviněného nadto ani nebyl naplněn účel trestu vyhoštění ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12, z něhož následně cituje a uzavírá, že trest vyhoštění představuje významný zásah do jeho osobnostní sféry a také jeho blízkých. Rozhodně v testu proporcionality, o němž se zmiňuje odvolací soud v bodu 30. svého rozsudku, musí převážit zájem na spojování rodin před ochranou společnosti. Již citovaný nález Ústavního soudu popsal celou řadu kritérií, která je třeba při ukládání trestu vyhoštění zohlednit a jež odvolací soud ani nezmínil [čímž dle obviněného porušil článek 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“)].
20. Závěrem svého dovolání obviněný uvádí, že nebylo prokázáno, že by se jakákoliv část vyrobeného metamfetaminu skutečně dostala do distribuce koncovým uživatelům. Stejně tak nelze přijmout argument uvedený v odvolání státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Praze (třebaže odvolacím soudem expressis verbis nezmíněný v jeho rozsudku), že manželka a děti mohou obviněného následovat při realizaci trestu vyhoštění do Vietnamu, čemuž výslovně brání článek 14 Listiny. Obviněný tak uzavírá, že odvolací soud – pokud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, jak sám tvrdí – měl vyjít i ze skutkových zjištění, která tento učinil k osobním poměrům obviněného. Pokud chtěl tato změnit, což fakticky i učinil, měl doplnit dokazování ve směru shora uvedených výhrad, protože na základu stavu deklarovaného soudem prvního stupně trest vyhoštění jeho osobě nemohl být uložen.
21. S ohledem na výše uvedené proto obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil část rozsudku odvolacího soudu týkající se jeho osoby, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo. Současně navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal odvolacímu soudu, aby jeho věc znovu v potřebném rozsahu projednal a rozhodl a žádá, aby odvolací soud zavázal ve smyslu §265s odst. 1 tr. řádu k doplnění dokazování v podobě opětovného provedení kritické telefonické komunikace ze dne 24. 11. 2017, případně i dalších důkazů, pokud mají k této vztah a k řádnému hodnocení takto provedených důkazů, jakož i důkazů stran osobních poměrů obviněného ve smyslu §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a také, aby prezentoval svůj závazný právní názor ohledně neuložení trestu vyhoštění jeho osobě.
22. Obviněný H. A. N. podává své dovolání prostřednictvím svého obhájce Mgr. Štěpána Ciprýna, advokáta, a to z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu.
23. Obviněný úvodem svého dovolání namítá, že již řízení před soudem prvního stupně bylo zatíženo vážnými vadami, jež mají za následek nezákonnost rozhodnutí, nelze je tak považovat za konformní s právním řádem České republiky a zásadami trestního řízení, když zejména nebylo prokázáno, že by se předmětného jednání vůbec dopustil. Odvolací soud přitom dle obviněného dané vady jinak neodstranil, ani se jimi nezabýval. Dle obviněného je dále v rozsudku odvolacího soudu zřejmý nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, přičemž tento je dán i v rozsudku soudu prvního stupně. Odsouzený si je rovněž vědom toho, že námitky proti skutkovým zjištěním soudu obecně nejsou dovolacím důvodem a Nejvyšší soud k nim zásadně nepřihlíží. Má však za to, že v posuzované věci jsou podmínky pro takový postup dány, neboť je zde extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, jakož i mezi jednotlivými důkazy a bylo tak porušeno jeho ústavně garantované právo na spravedlivý proces (pročež má dle judikatury Ústavního soudu – již dovolatel následně cituje – Nejvyšší soud povinnost k jeho námitkám přihlédnout). Odvolací soud tak zcela rezignoval na svoji funkci jako přezkumného a nadřízeného orgánu soudu prvního stupně ve smyslu §254 odst. 1 tr. řádu.
24. V návaznosti na uvedené obviněný namítá, že již v odvolání tvrdil, že mu byly za vinu dány skutečnosti, které se provedeným dokazováním nepodařilo prokázat a tvrzení (zejména, že obviněný byl vůdčí osobou organizované skupiny a metamfetamin mu byl skutečně předán k další distribuci, jakož ani že shora uvedené množství metamfetaminu bylo z daného objektu skutečně vyvezeno a že jej převzal on) tak nemají oporu ve spisovém materiálu. Následně obviněný rozporuje objasnění struktury předmětné organizované skupiny a to, zda celou věc neřídila osoba „v pozadí“, jejíž identita je doposud neznámá. S ohledem na nedostatečnou jistotu ohledně struktury dané organizované skupiny měly soudy rozhodnout ve vztahu ke všem obviněným stejným způsobem, což se ale nestalo. Odvolací soud navíc z hlediska těchto námitek obviněného pouze odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a jimi samotnými se nezabýval a jen převzal závěry soudu prvního stupně.
25. Obviněný závěrem svého dovolání brojí i proti výroku o uloženém trestu vyhoštění. Již ve svém vyjádření k odvolání státní zástupkyně totiž uvedl, že na území České republiky žije již spoustu let, má zde stabilní rodinné a sociální zázemí, přátelské vazby i trvalé bydlení. Poukázal rovněž na fakt, že je v manželství s českou občankou, kdy jeho vyhoštění do Vietnamu by mělo za nevyvratitelný následek rozpad tohoto svazku; na území České republiky byl i dlouhodobě zaměstnán. Má tak za to, že v případně důvodné potřeby uložení trestu vyhoštění by k tomuto závěru dospěl již soud prvního stupně.
26. Obviněný proto vzhledem ke shora uvedenému navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto vrátil k dalšímu řízení a rovněž podle §265o tr. řádu rozhodl o přerušení výkonu trestu odnětí svobody uloženém odvolacím soudem.
27. Obviněný I. C. podává dovolání prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Beáty Kolcunové, advokátky, přičemž tak činí z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu ve spojení s §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a to do výroku o vině a do všech výroků o trestu. Konstatuje, že odvolací soud zamítl jím podané odvolání, přestože v řízení mu předcházejícím byly dány důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť rozsudek soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
28. Podle obviněného soudy obou stupňů nesprávně právně posoudily jeho jednání, a to v důsledku nesprávného hodnocení důkazů. Oba soudy nižších stupňů shodně konstatují, že obviněný se na trestné činnosti podílel jako řidič (což potvrdil i obviněný D., který uvedl, že obviněný C. si nebyl vědom účelu jízd) a že na věcech sloužících k výrobě pervitinu nebyly zajištěny jeho stopy, přičemž uvedená skutečnost (tj. to, do jaké míry se na trestné činnosti podílel) nebyla zohledněna v uloženém trestu.
29. Obviněný následně akcentuje, že se nepodílel na vyhledávání a nájmu budovy v autokempu XY, pouze obviněnému D. předal číslo na jejího majitele. Teprve obviněný D. toto telefonní číslo předal obviněnému N. V řízení přitom nebyl proveden jediný důkaz o tom, že by obviněný jednal s úmyslem umožnit dalším osobám provozovat varnu pervitinu. V rozporu s touto skutečností však soudy obou stupňů učinily opačný závěr k jeho tíži. Obviněný následně poukazuje na bod 30. rozsudku soudu prvního stupně, ze kterého se podává, že znalecký posudek z oboru antropologie neprokázal, že by osoba u obchodního domu Makro na XY při sledovací akci Policie České republiky dne 22. 11. 2017 byla identifikována jako on. Nelze mu proto přičítat nákup věcí v daném obchodním domě, které byly extenzivním výkladem orgánů činných v trestním řízení určeny pro výrobu pervitinu. Ani při prohlídce ve výše zmíněném autokempu nebylo prokázáno, že by zde nalezené věci, zakoupené v daném obchodním domě, byly určeny pro výrobu pervitinu. Soud prvního stupně dále jeho vinu dovozuje z toho, že byl v období od srpna 2017 do 17. 1. 2018 v 51 případech v telefonickém kontaktu se svědkem J. T. Toto časové období se však pouze časově překrývá s dobou, kdy se měl dopouštět údajné trestné činnosti a nelze z něj dovozovat obsah hovorů, jak činí soud prvního stupně, který měl za to, že s týkaly výroby pervitinu. Tento postup soudu prvního stupně a extenzivní výklad důkazů je dle obviněného v rozporu se zásadou in dubio pro reo a s právem obviněného na spravedlivý proces . Obviněný pouze k tomuto podotýká, že v rozhodné době obstarával u svědka ubytování stavebních dělníků. Dále obviněný poukazuje na bod 72. rozsudku soudu prvního stupně, kde tento uvádí, že obviněný měl převážet věci potřebné pro výrobu pervitinu a dne 7. 2. 2018 se měl účastnit přenášení věci z vozidla AUDI A7 do vozidla Škoda Roomster. V uvedené části svého rozhodnutí, ale ani jinde, však soud prvního stupně nevysvětlil, jak došel k závěru, že dané věci měly sloužit k výrobě pervitinu (když obsah daných pytlů a tašek nebyl proveden jediný důkaz). Konečně obviněný namítá, že soudy obou stupňů si neuvědomily, že tzv. „zápaďáci“ jsou občané vietnamské národnosti ze západní části České republiky, nikoliv on a obviněný D.
30. Soudy obou stupňů tak dle obviněného pochybily, jestliže se shora uvedenými námitkami obviněného vůči skutkovým zjištěním a hodnocení důkazů nezabývaly.
31. Obviněný dále připomíná, že oba soudy nižších stupňů uzavřely, že se na trestné činnosti podílel jen jako řidič. Proto měl být uznán vinným zločinem podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, neboť se nijak neúčastnil, ani neměl povědomí o množství vyráběného pervitinu a samotné výrobě. Nadto mu byl rozsudkem odvolacího soudu uložen trest odnětí svobody ve výměře 7 let. Spolu s trestem uloženým mu rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 10 T 1/2015, ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 9 To 43/2018, by měl strávit ve výkonu trestu odnětí svobody 16 let. Takovou kumulaci trestů, respektive jejich celkovou délku, má obviněný za nepřiměřenou a poukazuje na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. II. ÚS 4022/18, jenž na tuto problematiku dopadá.
32. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku tak obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud shledal jeho dovolání důvodným a napadené rozhodnutí zrušil a přikázal soudu, případně soudům, věc v potřebném rozsahu znovu projednat a ve smyslu názoru Nejvyššího soudu v této rozhodnout.
33. Obviněný F. D. dovolání podává prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Lady Kosánové, advokátky, přičemž tak činí z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu ve spojení s §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a to do výroku o vině a do všech výroků o trestu. Konstatuje, že odvolací soud zamítl jím podané odvolání, přestože v řízení mu předcházejícím byly dány důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť rozsudek soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Již úvodem pak obviněný upozorňuje, že mu byl uložen trest odnětí svobody trvání 9 let, kdy (s ohledem na další odsouzení) začal vykonávat další trest odnětí svobody v trvání celkem 16 let, čímž došlo ke kumulaci trestů (ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. II. ÚS 4022/18) v důsledku níž je uložený trest nepřiměřeně přísný a v rozporu se zásadou přiměřenosti trestu, byť byl uložen v zákonem stanovené sazbě.
34. Podle obviněného soudy obou stupňů nesprávně právně posoudily jeho jednání, a to v důsledku nesprávného hodnocení důkazů. Oba soudy nižších stupňů shodně konstatují, že obviněný se na trestné činnosti podílel jako osoba, která měla poskytnout finanční prostředky spoluobviněným a které měly být použity na výrobu pervitinu (přičemž je sám usvědčován spoluobviněným, které sám označil orgánům činným v trestním řízení jako dříve neztotožněnou osobu). V uloženém trestu tato skutečnost však nebyla zohledněna, resp. nebylo zohledněno jakou měrou se podílel na trestné činnosti. Uvedené potvrdil i obviněný C.
35. Obviněný dále – obdobně jako spoluobviněný C. – rozporuje jednotlivá skutková zjištění soudů nižších stupňů. Namítá, že se nijak nepodílel na vyhledání či zprostředkování nájmu budovy v autokempu XY a nebyly mu známy okolnosti týkající se účelu předmětu tohoto nájmu. Následující námitky obviněného jsou obsahově shodné s námitkami obviněného C. [předání telefonního čísla obviněným C. obviněnému D., bez úmyslu obviněného C. umožnil dalším osobám výrobu pervitinu, identifikace osob u obchodního domu Makro na XY, telefonní kontakt se svědkem T., obsah tašek, krabic a pytlů přenášených dne 7. 2. 2018 z vozidla AUDI A7 do vozidla Škoda Roomster a označení „zápaďáci“].
36. Soudy obou stupňů tak dle obviněného pochybily, jestliže se shora uvedenými námitkami obviněného vůči skutkovým zjištěním a hodnocení důkazů nezabývaly.
37. Obviněný rovněž uvádí, že oba soudy nižších stupňů uzavřely, že se na trestné činnosti podílel toliko jako osoba, která zajistila pronájem objektu a zapůjčila finanční prostředky, aniž by se jakkoliv dále podílel na výrobě pervitinu. Proto měl být uznán vinným zločinem podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, neboť se nijak neúčastnil, ani neměl povědomí o množství vyráběného pervitinu a samotné výrobě. Pochybnosti jsou ostatně i o tom, kdo byl v rámci dané skupiny hlavním pachatelem, když tento nebyl mezi odsouzenými a soudu dosud není znám.
38. Konečná námitka obviněného směřuje – stejně jako v případě obviněného C. – proti přiměřenosti uloženého trestu. Obviněnému byl rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 10 T 1/2015, ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 9 To 43/2018, uložen trest odnětí svobody v trvání 9 let. Spolu s trestem, který mu byl uložen v této trestní věci by měl strávit ve výkonu trestu odnětí svobody 16 let. Takovou kumulaci trestů, respektive jejich celkovou délku, má obviněný za nepřiměřenou (k čemuž poukazuje na výše zmíněný nález Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. II. ÚS 4022/18).
39. Obviněný s ohledem na výše uvedené navrhuje, aby Nejvyšší soud shledal jeho dovolání důvodným a napadené rozhodnutí zrušil a přikázal soudu, případně soudům, věc v potřebném rozsahu znovu projednat a ve smyslu názoru Nejvyššího soudu v této rozhodnout.
40. Dovolání obviněných soud prvního stupně zaslal Nejvyššímu státnímu zastupitelství k případnému vyjádření. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření k těmto – poté, co připomenul dosavadní průběh trestního řízení a podstatu dovolacích námitek obviněných – úvodem konstatuje, že uplatněná dovolací argumentace je (pokud jde o výrok o vině) v převážné míře shodná s námitkami, které obvinění přednášeli v průběhu celého trestního řízení. Obvinění B., L. a N. navíc brojí proti trestům vyhoštění, ke kterým je odsoudil až odvolací soud.
41. Ve vztahu ke všem dovolatelům dle státního zástupce platí, že nelze tvrdit, že by dokazování realizované primárně soudem prvního stupně zůstalo povrchní, nedostatečné, či polovičaté. Naopak, daný soud provedl v podstatě všechny do úvahy přicházející důkazy, ty podle názoru státního zástupce také řádným způsobem vyhodnotil, přičemž dospěl k takovým skutkovým závěrům, které z nich logicky dovodit lze. Při formování skutkového děje vyjádřeného ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku a konkretizovaného v jeho odůvodnění přitom důvodně zohlednil zejména výpovědi všech obviněných (vyjma obviněného C.), protokoly o sledování osob a věcí, záznamy telefonní komunikace mezi obviněnými, protokol o prohlídce jiných prostor a pozemků, jakož i kamerové záznamy (viz body 64. až 74. rozsudku soudu prvního stupně). Své povinnosti se nezpronevěřil ani soud odvolací, který všechna odvolání řádně přezkoumal, s uplatněnými námitkami se vypořádal, přičemž ve vazbě na zjištěné nedostatky o uložených trestech rozhodl znovu. Oba soudy se přitom výhradami obviněných, které v průběhu trestního řízení uplatnili a jež jsou současně – pokud jde o výrok o vině – shodné s argumentací v podaných dovoláních, bezezbytku a správně vypořádaly. Státní zástupce současně pokládá skutková zjištění soudů za správná a provedeným důkazům odpovídající, přičemž zastává názor, že v jejich rozhodování nelze dovodit ani vadu tzv. extrémního rozporu skutkových zjištění a provedených důkazů, kterýžto nedostatek by odůvodňoval přezkum skutkových zjištění Nejvyšším soudem. Proto je namístě skutková zjištění soudů respektovat a při hodnocení věci a právní kvalifikaci jednání obviněných právě z nich vycházet. Sama nespokojenost dovolatelů s hodnocením důkazů soudy, se skutkovými zjištěními, s odsuzujícím rozsudkem a s faktickým nevyhověním jejich odvolacím námitkám, není chybou soudů a neznačí, že skutková zjištění jsou vadná a s provedenými důkazy nesouladná (a už vůbec ne extrémně), a že byly porušeny základní zásady trestního řízení a práva, která zákon obviněným garantuje. Uvedené státní zástupce považuje za významné zdůraznit právě proto, že řada dovolacích námitek obviněných se s jimi vytýkanými dovolacími důvody zcela míjí.
42. Obviněný D. uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. řádu. Jeho námitky přitom směřují proti výroku o vině a trestu. Z logiky věci vyplývá, že námitky proti výroku o vině obviněný uplatnil s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu [na který odkázal prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu]. Obsah dovolací argumentace nicméně svědčí tomu, že opravný prostředek obviněného je postaven z valné části na výhradách proti hodnocení provedených důkazů a proti skutkovým zjištěním nalézacího soudu. Právě takto koncipované výhrady jsou totiž stěžejní pro jeho obhajobu založenou na tvrzení, že jeho vědomý podíl na výrobě pervitinu ostatními pachateli se prokázat nepodařilo a závěr o vině tak popírá zásadu in dubio pro reo . Nutno však zdůraznit, že takové námitky nerespektující skutková zjištění soudů pod žádný dovolací důvod podřadit nelze. Pokud totiž obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, pak ten opravňuje Nejvyšší soud k přezkoumání otázek hmotněprávních, nikoliv však procesních. V jeho rámci proto v zásadě nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. řádu, a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění, ke kterým soudy na základě provedeného dokazování dospěly. Právě to přitom obviněný v převážné míře činí.
43. S opravdu velkou dávkou tolerance – neboť nejde nevidět, že stěžejní z hlediska opravného prostředku je popření skutkových zjištění – by snad bylo možno podle státního zástupce pod vytýkaný dovolací důvod podřadit námitku obviněného, že i pokud by se měl na trestné činnosti podílet jako člen organizované skupiny, samotné výroby se neúčastnil a neměl tak povědomí o množství vyrobeného pervitinu [čímž se zřejmě snaží zpochybnit existenci subjektivní stránky ve vztahu ke kvalifikaci jeho jednání podle §283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku], přičemž pochybnosti jsou navíc o tom, kdo byl v organizované skupině vůdčí osobností, tedy hlavním pachatelem. Takové námitky však postrádají jakékoli opodstatnění.
44. Typické pro organizovanou skupinu je právě rozdělení úloh mezi jednotlivé (přinejmenším tři) pachatele-členy takové skupiny, které společně s potřebnou mírou plánovitosti a organizovanosti napomáhá úspěšné realizaci trestné činnosti a mnohdy také vytváří potřebnou míru konspirace, která má zabránit odhalení a rozbití organizované skupiny. V aktuálně posuzované trestní věci žádný ze soudů netvrdí, že to byl právě obviněný D. (či spoluobviněný C., jehož dovolací argumentace je v zásadě stejná), kdo metamfetamin přímo chemickým postupem vyráběl. Byl to však on, kdo po předchozí dohodě o výrobě pervitinu spolu s obviněným C. mj. realizoval dovoz chemikálií a věcí potřebných k výrobě drogy, tuto rovněž financoval prvotní vstupní finanční investicí, přičemž se podílel i na odvozu původních 1,5 kg pervitinu. Právě uvedené skutečnosti svědčí závěru, že dovolatel musel vědět o přibližném rozsahu vyrobené drogy, které z hlediska kvantity a kvality výrazně přesáhlo hranici „velkého rozsahu“ ve smyslu §283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. K námitce obviněného, že nadále existují pochybnosti o tom, kdo byl vůdčí osobností organizované skupiny, lze uvést snad jen tolik, že soudy poukázaly zejména na klíčovou roli obviněného N., který trestnou činnost ostatních pachatelů koordinoval. Nelze samozřejmě vyloučit, že v hierarchii skupiny nad ním mohla stát ještě osoba jiná. Z hlediska znaku „spáchání činu členem organizované skupiny“ to však není podstatné, neboť jeho naplnění není na překážku například situace, kdy se všichni pachatelé neznají, případně kdy je postavení všech pachatelů v rámci organizované skupiny takříkajíc na různé úrovni.
45. Obviněný D. současně vznesl výhrady proti uloženému trestu, který označil za nepřiměřeně přísný, a to i s ohledem na předchozí odsouzení k víceletému trestu odnětí svobody. Podle jeho mínění takto dochází k nepřiměřené kumulaci uložených trestů. Takovou námitku však podle názoru státního zástupce pod žádné dovolací důvody podřadit nelze. Z konstantní judikatury Nejvyššího soudu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.) vyplývá, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, lze v dovolání úspěšně uplatnit primárně v rámci zákonného důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. To obviněný učinil, když na tento dovolací důvod odkázal prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu. Prostřednictvím zmiňovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu je nicméně reagováno toliko na situace, kdy byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo byl uložen trest ve výměře mimo zákonem stanovenou trestní sazbu. To rozhodně dle státního zástupce není případ dovolatele, neboť uložení trestu odnětí svobody trestní zákoník za spáchaný trestný čin připouští, přičemž trest byl uložen také v mezích zákonné trestní sazby.
46. Výrok o trestu pak lze dle státního zástupce za jistých okolností napadnout rovněž s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (ten obviněný rovněž uplatnil), a to tehdy, je-li namítáno jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu tohoto dovolacího důvodu, na němž by bylo založeno rozhodnutí, je však možno – pokud jde o výrok o trestu – považovat pouze jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu. Šlo by např. o situace, kdy by se soud dopustil pochybení v právním závěru stran toho, zda měl či neměl být ukládán souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Tato eventualita však obviněným vytýkána není a nadto by byla zjevně lichá.
47. Současně státní zástupce uvádí, že v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů nemůže být – až na zcela výjimečné případy – relevantně uplatněna námitka založená na údajné nepřiměřenosti uloženého trestu, a to ani v případě, pokud je dovolatel subjektivně přesvědčen o vadném postupu soudů při hodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku. Konkrétní druh a výše uloženého trestu jsou totiž věcí volné úvahy soudu, do níž zásadně cestou dovolání zasahovat nelze. Oněmi zcela výjimečnými případy by byly toliko situace trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, zasahujících ve svém důsledku do základních práv a svobod obviněného (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016). To však trest odnětí svobody uložený obviněnému ještě v první čtvrtině zákonné trestní sazby rozhodně není. V tomto ohledu nelze souhlasit ani s výhradou o údajné nepřípustné kumulaci trestů, která má činit jeho výměru nepřiměřeně přísnou a jež má současně podle dovolatele zcela pomíjet závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. II. ÚS 4022/18. V tomto nálezu bylo mj. řečeno, že pokud soudy při ukládání nového trestu nezohledňují dříve uložené a nevykonané tresty, může při takovém postupu docházet (a v některých případech skutečně dochází) k problematické praxi spočívající v kumulaci výkonů trestů odnětí svobody, jejichž celková délka může být nepřiměřená ve vztahu k závažnosti jednání a silně ztěžuje individualizaci při ukládání trestů. O takovou situaci však v tomto případě dle státního zástupce nejde. Nelze pominout, že obviněnému byl ukládán trest za zvlášť závažný zločin, a to jako recidivistovi, přičemž aktuálně projednávané trestné činnosti se dopustil jen krátce poté, co byl (v té době ještě nepravomocně) odsouzen pro další zvlášť závažný zločin, byť majetkového charakteru. Trest mu byl nyní navíc ukládán ještě blízko spodní hranice trestní sazby (přičemž podmínky pro postup podle §58 odst. 1 tr. zákoníku dle mínění státního zástupce v tomto případě splněny nebyly).
48. Státní zástupce proto navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného D. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
49. Jde-li o dovolání obviněného C., má jej státní zástupce po obsahové stránce za zásadě shodné s dovoláním obviněného D. Jeho podstatnou část tvoří opět námitky proti hodnocení důkazů soudy a proti skutkovým zjištěním, které z důvodů uvedených výše pod vytýkaný ani žádný jiný dovolací důvod podřadit nelze. Shodně jako předchozí dovolatel a v zásadě i se stejnou argumentací současně namítá přílišnou přísnost uloženého trestu, což je opět námitka, která se s vytýkanými dovolacími důvody míjí. Pokud pak obdobně jako obviněný D. v podstatě zpochybňuje subjektivní stránku kvalifikačního znaku „spáchání činu ve velkém rozsahu“, jde o námitku, kterou sice s velkou dávkou tolerance pod vytýkaný dovolací důvod podřadit lze, je však zjevně neopodstatněná (k tomu viz výše).
50. Dovolání tohoto obviněného proto státní zástupce navrhuje odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
51. Ve vztahu k dovolání obviněného N. státní zástupce uvádí, že tento v něm uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. řádu. Dovolání přitom směřoval proti výrokům o vině i trestu. Pokud jde o výrok o vině, opravný prostředek obviněného N. je shodně jako v případě předchozích dvou obviněných postaven z valné části na nesouhlasu s tím, jakým způsobem obecné soudy hodnotily provedené důkazy a k jakým skutkovým závěrům ve vazbě na to dospěly. V tomto ohledu tedy primárně zpochybňuje zjištění soudů o míře své účasti na trestné činnosti, poukazuje na roli ostatních obviněných, kteří svůj podíl zlehčovali, nesouhlasí se závěry soudů, že právě on byl vůdčí osobností skupiny, příp. že z objektu bylo skutečně odvezeno 1 500 g pervitinu, který k distribuci další osobě převzal on, a podobně. Takové námitky však, jak bylo řečeno výše, pod vytýkaný ani žádný jiný dovolací důvod podle státního zástupce podřadit nelze (přičemž skutková zjištění dle státního zástupce korespondují s provedenými důkazy, z těchto logicky vyplývají a odsuzující rozhodnutí tak není zatíženo vadou jejich vzájemného rozporu, natož rozporu extrémního).
52. Pokud jde o výrok o vině, má státní zástupce za to, že pod vytýkaný dovolací důvod by (opět s velkou dávkou benevolence) bylo možno podřadit námitku obviněného, že se soudům nepodařilo objasnit strukturu organizované skupiny ani to, zda skupinu neřídila zpovzdálí osoba další, jejíž identita je dosud neznámá. Jde však o námitku zjevně neopodstatněnou.
53. Jak ve svých rozhodnutích opakovaně připomněly obecné soudy, organizovanou skupinou se rozumí sdružení více osob (přinejmenším tří), v němž je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé členy sdružení a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu, čímž jsou umocněny škodlivé dopady pro společnost. Pro naplnění znaku organizované skupiny je třeba spolupráce nejméně tří osob, avšak není nutné, aby všechny zúčastněné osoby byly ztotožněny nebo aby se všechny osoby účastnily hlavní trestné činnosti nebo ji alespoň znaly, když postačuje dílčí jednání i méně závažného charakteru, jež ale v rámci plánovitosti a koordinovanosti organizované skupiny zajišťuje dosažení cíle. Pro účast na organizované skupině není třeba, aby obviněný znal veškeré osoby podílející se na její činnosti nebo jejich úkoly. Postačuje, že se svým jednáním do takovéto koordinované činnosti začlení a je obeznámen s jejím účelem. Nemusí být tedy přímo členem skupiny, je-li současně na její činnost navázán. Za dostačující lze považovat i účast na činnosti organizované skupiny, která nemusí naplnit všechny znaky spolupachatelství (může jít třeba jen o účastníka). K vytvoření skupiny může dojít až v průběhu páchání trestné činnosti. Skupina přitom nemusí mít trvalejší charakter a tímto způsobem lze spáchat i jen ojedinělý, jednorázový trestný čin. Nevyžaduje se ani výslovné přijetí za člena skupiny nebo výslovné přistoupení ke skupině, ale postačí, že se do ní pachatel včlenil a aktivně se na její činnosti podílel (k tomu státní zástupce poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2018, sp. zn. 11 Tdo 155/2018, ze dne 18. 2. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1236/2015, či ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 8 Tdo 940/2010).
54. Podle skutkových zjištění soudů to byl právě obviněný N., kdo byl vůdčí osobností a trestnou činnost zbylých spoluobviněných také koordinoval. Jak státní zástupce naznačil výše v pasáži věnované obviněnému D., jistě nelze vyloučit, že v rámci organizované skupiny mohly působit i další pachatelé, ohledně kterých dosud trestní stíhání vedeno není. Stejně tak nelze vyloučit, že některá z takových osob mohla stát v hierarchii skupiny ještě výše, než samotný dovolatel. Zda tomu tak skutečně bylo však z hlediska naplnění znaku „spáchání činu členem organizované skupiny“ není podstatné, stejně jako není rozhodné, zda se podařilo odhalit skutečně všechny členy organizované skupiny. Stěžejní z hlediska posouzení projednávané věci je dle státního zástupce právě zjištění, že trestná činnost aktuálně stíhaných pachatelů předpoklady významné pro naplnění znaku organizované skupiny vymezené v předchozím odstavci skutečně naplnila. Konkrétně dovolatel přitom trestnou činnost koordinoval a přinejmenším zčásti financoval, s obviněným D. se podílel na vyhledání vhodného objektu a spolu s dalšími pachateli i na jeho úpravách do podoby vhodné pro výrobu metamfetaminu, udílel pokyny k transportu chemikálií a věcí potřebných k výrobě pervitinu, a posléze se podílel také na distribuci vyrobené drogy neznámé osobě [šlo o první várku cca 1 500 g metamfetaminu v případě bodu 1) odsuzujícího rozsudku]. Obviněný D. se taktéž podílel na financování výroby a společně s obviněným C. realizovali nákup některých věcí potřebných k výrobě metamfetaminu, jakož i transport chemikálií, věcí určených k výrobě metamfetaminu a části spoluobviněných do objektu autokempu XY. Další obvinění se pak podíleli na přípravě objektu, nákupu a dovozu věcí, zabezpečení chodu „výrobny“, případně na samotném výrobním procesu drogy.
55. Obviněný N. dále napadl i výrok o trestu vyhoštění, přičemž vyjádřil názor, že pro jeho uložení nebyly splněny zákonné podmínky. K tomu státní zástupce poznamenává, že takovou námitku pod jím vytýkané dovolací důvody [tedy dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu na který bylo odkázáno prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu] podřadit nelze. Bylo by možno podřadit ji pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, který však obviněný výslovně neuplatnil. I pokud by tak ale učinil, šlo dle mínění státního zástupce o námitku zjevně neopodstatněnou.
56. Obviněný nevytýká nesplnění obecných podmínek formulovaných v §80 odst. 1 tr. zákoníku. Dovozuje pouze existenci negativních podmínek §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku (jiné negativní podmínky vymezené v §80 odst. 3 tr. zákoníku z logiky věci do úvahy nepřicházejí), které podle jeho mínění uložení trestu vyhoštění jeho osobě brání. K tomu státní zástupce uvádí, že podmínky §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku musejí být dány kumulativně. Jinak vyjádřeno, absence byť i jediné z nich znamená, že trest vyhoštění pachateli, který je cizím státním příslušníkem a nepožívá zde zvláštní právní ochrany, uložit lze. Jak přitom vyplývá ze skutkových zjištění soudů, obviněný nemá na území České republiky od 1. 10. 2015 trvalý pobyt, a to z důvodu sloučení s občanem České republiky. Ačkoli tvrdí opak, na území České republiky fakticky nemá pracovní a sociální zázemí (sociální ve smyslu jeho začlenění do zdejšího kulturního a sociálního prostředí, a to i mimo rámec vztahů pracovních a rodinných), přičemž důvodné pochybnosti lze mít také o existenci podmínky třetí, totiž že uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin (k čemuž státní zástupce odkazuje na zjištění, že obviněný již s českou státní příslušnicí, s níž dříve uzavřel sňatek, nežije a jeho děti, z nichž část pobývá ve Vietnamu, jsou již zletilé). Podle přesvědčení státního zástupce tak v dané věci uložení trestu vyhoštění žádné omezující podmínky nebránily a ve vztahu k obviněnému N. se jednalo o trest přípustný.
57. Státní zástupce proto navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného N. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. Za bezpředmětnou pak považuje také jeho žádost o přerušení výkonu trestu.
58. Co se týká dovolání obviněného B., ten uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), k) tr. řádu. Jeho námitky přitom pod vytýkané dovolací důvody dle státního zástupce podřadit lze, byť obviněný ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu část své argumentace staví na námitkách proti skutkovým zjištěním (krom jiného zpochybňuje míru organizovanosti celé skupiny a svého zapojení do této).
59. Ve vztahu k prvnímu z uvedených dovolacích důvodů obviněný především nesouhlasí s naplněním znaku „spáchání činu členem organizované skupiny“. Taková námitka však nemá podle státního zástupce žádné opodstatnění (viz výše), neboť znaky organizované skupiny v posuzované trestní věci naplněny byly, stejně jako bylo spolehlivě objasněno zapojení konkrétně obviněného, který byl zadržen přímo na místě činu. Obviněný se současně mýlí, tvrdí-li, že případné pozdější zapojení pachatele do skupiny, neznalost dalších osob, či absence soustavného páchání trestné činnosti znemožňují přisoudit mu členství v takové skupině. Naopak, jak bylo připomenuto výše (a ve svých rozsudcích to konstatovaly také obecné soudy), naplnění uvedeného znaku rozhodně nebrání, pokud se konkrétní pachatel do činnosti takové skupiny zapojí až posléze. Stejně tak není potřeba, aby znal všechny její členy, a rovněž není vyžadováno, aby měla organizovaná skupina trvalý charakter, neboť v jejím rámci lze spáchat i ojedinělý, jednorázový čin. V dané věci se přitom obviněný podílel se spoluobviněnými D. a C. již na odvozu první várky pervitinu (1,5 kg), nakupoval věci a podílel se na výrobě dalšího metamfetaminu v objektu autokempu XY, kde byl ostatně dne 8. 2. 2018 také zadržen. Obviněný přitom znal i některé další pachatele zapojené do organizované skupiny (a dle státního zástupce mu lze věřit snad jen to, že je všechny nemusel znát jmény, případně že ve vztahu k němu nešlo o blízké známé). Pokud jde dále o charakter organizované skupiny, podle skutkových zjištění lze důvodně předpokládat, že skutečným úmyslem obviněných nebyl jen ojedinělý, jednorázový čin. V případě skutku pod bodem 1. odsuzujícího rozsudku nejprve vyrobili 1500 gramů metamfetaminu a posléze dalších více než 11 000 g krystalické látky s obsahem více než 8 000 gramů účinné látky metamfetaminu, přičemž k ukončení trestné činnosti došlo výlučně zásahem Policie České republiky.
60. Opodstatnění dle státního zástupce postrádá také námitka, kterou obviněný podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu a v jejímž rámci tvrdí, že odvolací soud sice zčásti vyhověl jeho odvolání, a to pokud jde o výrok o trestu, výslovně však nerozhodl o té části jeho odvolání, která směřovala proti výroku o vině.
61. V této souvislosti státní zástupce uvádí, že chybějícím je některý výrok jako celek, pokud není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové části, a to popřípadě i z důvodu návrhu jeho vyslovení některou ze stran. Chybějícím výrokem v rozhodnutí soudu druhého stupně, které se v dovolacím řízení přezkoumává, může být typicky neexistence výroku o tom, jak bylo rozhodnuto o některém z více souběžně podaných opravných prostředků, o nichž rozhodoval soud druhého stupně v rozhodnutí napadeném dovoláním. O chybějící výrok se však nejedná tehdy, pokud soud druhého stupně vyhoví opravnému prostředku určité osoby jen částečně a ve zbytku opravný prostředek nezamítne, což je právě procesní situace, k níž došlo v aktuálně posuzované trestní věci ve vztahu k obviněnému B. Uvedený přístup vyplývá z §258 odst. 2 tr. řádu, který stanoví, že v případě, kdy je vadná jen část napadeného rozsudku a lze ji oddělit od ostatních, zruší odvolací soud rozsudek jen v této části; zruší-li však, byť i jen zčásti, výrok o vině, zruší vždy zároveň celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad. Jinak vyjádřeno, za vadná ve smyslu §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu dle státního zástupce nelze považovat rozhodnutí odvolacího soudu neobsahující výslovné zamítnutí té části odvolání oprávněné osoby, které není vyhověno. Pokud rozhodnutí odvolacího soudu neobsahuje výrok o dílčím zamítnutí nedůvodné části odvolání, s kteroužto formou výroku ani trestní řád nijak nepočítá, taková skutečnost nemůže vést sama o sobě k závěru o vadnosti výroku rozhodnutí odvolacího soudu. Pouze v případě, že se odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí nijak věcně nevypořádá s odvolacími námitkami ve vztahu k některému výroku napadenému odvoláním, jde o vadu, jejíž intenzita narušuje právo obviněného na spravedlivý proces a materiálně naplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na jehož podkladě je pak nutné přikročit ke kasaci napadeného rozhodnutí (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 11 Tdo 1255/2019, body 23 . až 37. a judikatura zde uvedená). Takovým pochybením ale rozsudek odvolacího soudu podle státního zástupce zatížen není.
62. Opodstatnění naopak státní zástupce přiznává výhradě obviněného B. proti uloženému trestu vyhoštění, kterou podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Tento trest obviněným ukládal až odvolací soud, přičemž na rozdíl od zbývajících spoluobviněných věnoval osobě B. vcelku malou pozornost. Kromě obecných (nicméně opodstatněných) úvah o vysoké závažnosti stíhané trestné činnosti a neúctě obviněných k právním normám České republiky, a vyjma konstatování, že obviněný B. (stejně jako někteří další obvinění) udržuje kontakt s domovským státem a jeho manželka pobývající na území České republiky je rovněž cizí státní příslušnicí, již v rozhodování odvolacího soudu absentují adekvátní zjištění, jež by spolehlivě vyloučila současnou existenci negativních podmínek podle §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku bránících uložení trestu vyhoštění. Obviněný B. přitom na území České republiky má trvalý pobyt, má zde manželku a dítě, přičemž zde prokazatelně realizoval také samostatně výdělečnou činnost, kdy v letech 2016 a 2017 tvořil základ daně 172 300 Kč. Do doby rozhodování soudů pak v České republice nebyl soudně trestán ani projednáván pro přestupek (a proto jsou bezpředmětné eventuální úvahy o obstarávání prostředků k životu i z nelegálních zdrojů). Podle názoru státního zástupce proto v případě obviněného B. bránily uložení trestu vyhoštění omezující podmínky vymezené v §80 odst. 3 písm. c) tr. řádu (resp. jejich nesplnění nebylo spolehlivě prokázáno). V takovém případě je namístě považovat trest vyhoštění uložený tomuto obviněnému za trest nepřípustný.
63. Státní zástupce proto shrnuje, že obviněný B. uplatnil námitky, které jsou z valné části zjevně neopodstatněné. Přisvědčit však lze jeho výhradě proti uloženému trestu vyhoštění. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 2 tr. řádu zrušil rozsudek odvolacího soudu, a to pouze ve výroku, kterým byl obviněnému B. podle §80 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest vyhoštění na dobu 5 let.
64. Konečně stran obviněného L. státní zástupce konstatuje že, ten ve svém opravném prostředku uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. řádu. Charakter dovolací argumentace je přitom v zásadě obdobný, jako v případě některých spoluobviněných. Konkrétně ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obviněný zpochybňuje skutková zjištění obecných soudů, podle kterých se rovněž on podílel na výrobě prvních 1 500 g metamfetaminu u skutku pod bodem 1. odsuzujícího rozsudku, což je námitka, kterou pod vytýkaný dovolací důvod podřadit nelze. Ve vztahu k výroku o trestu pak s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu dovozuje existenci negativních podmínek §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, jež brání uložení trestu vyhoštění. Státní zástupce nicméně na rozdíl od případu obviněného B. zastává názor, že odvolací soud ohledně obviněného L., který zde legálně nepracoval a od roku 2015 nepodal žádné daňové přiznání, po právu dovodil absenci faktického (nikoli jen formálně tvrzeného) pracovního a sociálního zázemí v České republice. Absence jedné z podmínek §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku tudíž brání aplikaci výluky uložení trestu vyhoštění a tento trest je pak namístě – v případě obviněného L. – označit za přípustný.
65. Státní zástupce proto navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání tohoto obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
66. Vyjádření státního zástupce Nejvyšší soud zaslal obhájcům obviněných k případným replikám. Ty však do dnešního dne neobdržel.
III.
Přípustnost dovolání
67. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda jsou dovolání přípustná a zda vyhovují všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda byla podána v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnými osobami ve smyslu §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňují obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v §265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání všech obviněných splňují veškeré shora uvedené zákonné náležitosti.
68. Obvinění v dovoláních uplatňují dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), §265b odst. 1 písm. h), §265b odst. 1 písm. k) a §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu.
69. S ohledem na logickou a systematickou vazbu mezi jednotlivými dovolacími důvody Nejvyšší soud nejprve připomíná dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu . Podle tohoto dovolacího důvodu lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (první alternativa), nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu (druhá alternativa).
70. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je pak naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění.
71. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je tak možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotněprávní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže Nejvyšší soud změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. řádu, není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. řádu, popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. řádu, a taktéž přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 7. 1. 2004 sp. zn. II. ÚS 651/02, či ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V této souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. řádu, přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. řádu přezkoumává odvolací soud (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, nebo ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03).
72. Zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů je v rámci řízení o dovolání přesto zcela výjimečně přípustný, avšak pouze tehdy, učiní-li dovolatel předmětem svého dovolání tzv. extrémní nesoulad právního posouzení skutku s učiněnými skutkovými závěry, popř. skutkových závěrů s provedenými důkazy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K problematice extrémního nesouladu srov. také nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05.
73. Dovolatelé dále uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu . Co se týče uplatnění dovolacích námitek vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí), lze tyto v dovolání zásadně úspěšně uplatnit jen v rámci uvedeného dovolacího důvodu, tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
74. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu (blíže srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2004, sp. zn. 11 Tdo 575/2004). Druhá ze shora uvedených alternativ dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu se pak týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají sazbu vymezenu přesně definovaným rozpětím. Tak je tomu např. u trestu odnětí svobody, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu. Trest je přitom uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice trestní sazby, tak i při nezákonném prolomení její dolní hranice (včetně nesprávného užití §58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody).
75. Naopak jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu (zejména nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1586/2015; oproti tomu k námitkám proti výroku o trestu podřaditelným pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, body 49. a násl.].
76. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je možno podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dále, pokud jde o výrok o trestu, považovat jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
77. Konečně pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu , je třeba říci, že daný dovolací důvod spočívá ve dvou alternativách. Buď že určitý výrok nebyl vůbec učiněn, a tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, anebo že určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný. Obecně platí, že chybějící výrok v rozhodnutí odvolacího soudu se týká pouze absence výroku o tom, jak bylo rozhodnuto o některém z více souběžně podaných odvolání, o kterých odvolací soud rozhodoval. Neúplným je pak takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li v případě výroku o vině uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář . 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3173-3174.).
78. Závěrem této části rozhodnutí je třeba doplnit, že Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a Listinou. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
IV.
Důvodnost dovolání
79. Nejvyšší soud – poté co se seznámil s obsahem napadených rozsudků a jim předcházejícího řízení – shledal, že dovolání V. T. B. je částečně důvodné, a to v rozsahu, v němž směřuje proti uloženému trestu vyhoštění podle §80 odst. 1 tr. zákoníku. Další část dovolání, již obviněný podřazuje pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, však pod tento uplatněný dovolací důvod podřadit nelze, neboť výhrady obviněného směřují fakticky do sféry skutkových zjištění soudu prvního stupně. Přesto se Nejvyšší soud těmito věcně zabýval, a to s ohledem na námitku extrémního nesouladu , kterou obviněný ve svém dovolání vznáší. V tomto směru však dovolání obviněného neposoudil jako důvodné. Konečně ani zbývající část dovolání obviněného neshledal Nejvyšší soud jako spadající pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu (jak vysvětluje níže).
80. Dovolací námitky obviněných D. L. L. a H. A. N. směřující rovněž proti uloženým trestům vyhoštění pak Nejvyšší soud sice shledal podřaditelnými pod jimi uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, avšak (na rozdíl od dovolání obviněného B.) zjevně neopodstatněnými ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. Zbývající dovolací námitky těchto obviněných směřující proti výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ohledně skutku pod bodem 1. pak Nejvyšší soud vyhodnotil jako neodpovídající jim uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu [ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu], neboť de facto spočívaly na rozporování skutkových zjištění soudu prvního stupně, popř. vycházely ze skutkového stavu odlišného od toho, který byl v daném trestním řízení na základě procesně bezvadného dokazování ústavně konformním způsobem zjištěn.
81. Jde-li o dovolání obviněných I. C. a F. D., pak platí, že námitky v nich uplatněné ve vztahu k výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ohledně skutku pod bodem 1. byly (shodně jako v případě výše uvedených spoluobviněných) založeny na rozporování skutkových zjištění soudu prvního stupně. Takto formulované dovolací námitky však jim uplatněným dovolacím důvodům neodpovídají a v situaci, kdy ani obviněnými shodně uplatněnou námitku nepřiměřenosti uložených trestů odnětí svobody (z důvodu jejich kumulace s dalšími již dříve uloženými nepodmíněnými tresty odnětí svobody) Nejvyšší soud neshledal jako jakkoliv důvodnou, nezbylo mu, než jejich dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.
IV. A
K dovolání obviněného V. T. B.
82. Dovolání obviněného směřuje proti výroku o vině stran skutku pod bodem 1. rozsudku soudu prvního stupně [jenž obviněný napadá skrze dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, byť je zřejmé, že fakticky uplatňuje i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, neboť pouze na jeho podkladu se lze v dovolacím řízení domoci přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně]. Dále obviněný napadá výrok o trestu rozsudku odvolacího soudu (výrok II), a to toliko o trestu vyhoštění, kdy obviněný odvolacímu soudu vytýká, že při jeho ukládání nezohlednil, že jsou v jeho konkrétním případě založeny tzv. negativní podmínky uložení trestu vyhoštění podle §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Závěrem obviněný uplatňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu. Nejvyšší soud přitom jako důvodnou posoudil toliko tu část dovolání obviněného B., která směřuje proti uloženému trestu vyhoštění, poněvadž odůvodnění rozsudku odvolacího soudu stran posouzení těchto podmínek bránících uložení trestu vyhoštění u obviněného B. není dostačující.
83. Úvodem Nejvyšší soud konstatuje, že trest vyhoštění je obecným druhem trestu, který lze uložit za všechny trestné činy vymezené ve zvláštní části trestního zákoníku (viz §53 odst. 2 tr. zákoníku), a to ve výměře jeden rok až deset let, anebo na dobu neurčitou. Ve vztahu k jednotlivým trestným činům tedy pojmově nelze mluvit o jeho nepřípustnosti, neboť obecně je jeho uložení přípustné za každý trestný čin. To ovšem neznamená, že uplatnění tohoto trestu je zcela neomezené a že je možné jej užít vůči všem pachatelům trestných činů. Naopak, ve smyslu §80 odst. 1 tr. zákoníku lze trest vyhoštění uložit pouze pachateli, který není občanem České republiky. Navíc tento druh trestu nelze uložit ani za okolností stanovených ustanovením §80 odst. 3 tr. zákoníku. Přitom platí, že přípustnost trestu vyhoštění, jako jednoho ze specifických druhů trestů, je nezbytné posuzovat individuálně ve vztahu k osobě každého konkrétního obviněného. Jeho uložením v rozporu s ustanoveními vymezujícími jeho nepřípustnost lze tedy naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Tak tomu může být v případě jeho uložení českému státnímu občanu, stejně jako porušením ustanovení §80 odst. 3 tr. zákoníku, upravujícího okolnosti vylučující jeho užití (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2004, sp. zn. 11 Tdo 575/2004, popř. usnesení Nejvyššího soudu ze 18. 9. 2018, sp. zn. 11 Tdo 1029/2018). Pokud pak soud rozhodující o uložení trestu vyhoštění neprovede nezbytné dokazování za účelem objasnění, zda v případě konkrétního obviněného nejsou dány negativní podmínky uložení trestu vyhoštění, načež konstatuje absenci takových podmínek a trest vyhoštění uloží, jde o jeden z případů tzv. extrémního nesouladu , kdy daná vada odpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2020, sp. zn. 11 Tdo 1521/2019, bod 25. a násl.).
84. Podle §80 odst. 1 tr. zákoníku platí, že soud může uložit pachateli, který není občanem České republiky, trest vyhoštění z území České republiky, a to jako trest samostatný nebo i vedle jiného trestu, vyžaduje-li to bezpečnost lidí nebo majetku, anebo jiný obecný zájem; jako samostatný trest může být trest vyhoštění uložen, jestliže vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a osobě a poměrům pachatele uložení jiného trestu není třeba.
85. Z §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku se podává, že soud trest vyhoštění neuloží, jestliže pachatel má na území České republiky povolen trvalý pobyt, má zde pracovní a sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin.
86. Z rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že tento se ve vztahu ke všem obviněným vietnamské národnosti zabýval naplněním negativních podmínek uložení trestu vyhoštění podle §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, přičemž po provedeném dokazování dospěl k závěru, že obvinění mají (s výjimkou obviněného H. A. N.) na území České republiky povolen trvalý pobyt, založili zde rodiny, žijí zde s přítelkyněmi, družkami, anebo se zde oženili a vychovávají děti, které se již narodily v českém prostředí a absolvují zde vzdělávací program. Na takto ustaveném skutkovém základu proto soud prvního stupně uzavřel, že rodinné poměry obviněných brání uložení trestů vyhoštění (viz bod 98. jeho rozsudku).
87. S tímto názorem soudu prvního stupně se neztotožnila státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Praze, která proti jeho rozsudku podala odvolání, a to výhradně v neprospěch vybraných obviněných a pouze proti výroku o uložených trestech s tím, že (stručně řečeno) obviněným H. A. N., D. L. L., V. M. B., V. T. B. a H. V. N. měly být uloženy i tresty vyhoštění. Uvedený závěr státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Praze opřela o poznatky týkající se jejich pracovních, majetkových, případně i rodinných poměrů, načež konstatovala, že u žádného z obviněných nejsou dány podmínky podle §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, které by bránily uložení trestu vyhoštění.
88. Jak přitom vyplývá z rozsudku odvolacího soudu, tento se plně ztotožnil s úvahami státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství. Ve vztahu k posouzení negativních podmínek uložení trestu vyhoštění podle §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku k osobě obviněného B. (pomine-li Nejvyšší soud jeho hodnotící úvahy ohledně splnění podmínek podle §80 odst. 1 tr. zákoníku pro uložení trestu vyhoštění) konkrétně odvolací soud uvedl, že obviněný má na území České republiky od roku 2016 povolen trvalý pobyt, udržuje kontakt se svým domovským státem, kde strávil převážnou část svého života (viz bod 29. rozsudku odvolacího soudu). Ohledně rodinných poměrů obviněného pak dodal, že je ženatý, jeho manželka je vietnamskou občankou pobývající v České republice (bod 30. rozsudku odvolacího soudu). Ve zbytku pak odvolací soud poukázal na odvolání státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Praze, kdy se s její argumentací ohledně osobních a majetkových poměrů všech obviněných ztotožnil. Jak je z bodu 12. rozsudku odvolacího soudu zřejmé, státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Praze ve svém odvolání ve vztahu k obviněnému B. poukazovala na to, že v roce 2016 a 2017 tvořil základ jeho daně z příjmů 172 300 Kč a dle tvrzení jeho manželky spolu nemají žádný společný majetek, přičemž tato si půjčila od svých přátel dne 13. 12. 2017 částku 816 000 Kč na koupi bytu (byť od roku 2015 nepodala žádné daňové přiznání a dne 24. 5. 2016 čestně deklarovala, že nemá žádné příjmy). Státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Praze s ohledem na uvedené ve svém odvolání vyslovila důvodnou pochybnost o řádném finančním zázemí rodiny obviněného B., jakož i pochybnost o faktickém sociálním zázemí obviněného, což podpořila poukazem na odlišná místa pobytu hlášená obviněným a jeho manželkou.
89. Navzdory shora uvedenému Nejvyšší soud musí konstatovat, že odvolací soud neměl v případě obviněného B. dostatečně vytvořený skutkový podklad pro své rozhodnutí o uložení trestu vyhoštění podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku, a to co se týče vyvrácení existence negativních podmínek podle §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku bránících uložení tohoto druhu trestu. Právě naopak. Jak totiž Nejvyšší soud ověřil z obsahu spisu, manželka obviněného, T. M. T., při svém výslechu v přípravném řízení (kdy tato její výpověď byla provedena k důkazu v hlavním líčení – viz č. l. 2925 spisu) jednak uvedla, že s manželem mají šestiletého syna AAAAA(pseudonym), narozeného XY a další dítě čekají 11. 8. 2018 a dále potvrdila, že obviněný před svým zadržením prodával asijské potraviny, kdy měsíčně vydělával přes 20 000 Kč; závěrem se svědkyně vyjádřila k vzájemnému soužití s obviněným (srov. č. l. 441-445). K osobě obviněného bylo dále zjištěno, že podal daňová přiznání za roky 2015 až 2017, kdy základ daně činil přibližně 172 300 Kč, v letech 2015 a 2016 byl evidován u České správy sociálního zabezpečení jako osoba samostatně výdělečně činná a od 1. 11. 2006 do 11. 3. 2018 byl veden v seznamu zaměstnavatelů jako osoba samostatně výdělečně činná (viz č. l. 1841-1852, 1894-1895, 1990 a č. l. 2888). Trvalý pobyt má obviněný v České republice povolen od roku 2016 (viz č. l. 2066 a č. l. 2888). Lze doplnit, že uvedené skutečnosti soud prvního stupně připomenul v bodech 15., 63. a 84. svého rozsudku.
90. Na základě těchto skutečností zjištěných k osobě obviněného B. přitom lze dovodit – jak učinil již soud prvního stupně v bodu 98. svého rozsudku –, že daný obviněný má ve smyslu §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku na území České republiky povolen trvalý pobyt, má zde jak pracovní, tak i sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by zjevně bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin. Jestliže přitom odvolací soud shora uvedené poznatky soudu nepovažoval ve vztahu k osobě obviněného za dostačující, měl se s těmito náležitě a především adresně (tj. ve vztahu k osobě obviněného, nikoliv paušálním konstatováním vztahujícím se ke všem spoluobviněným vietnamské národnosti) vypořádat. Pouhý odkaz na úvahy státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Praze ohledně nevyjasnění původu finančních prostředků, za něž si manželka obviněného zakoupila byt v XY (v situaci, kdy obviněný nebyl dříve odsouzen ani potrestán, jak se podává z opisu z evidence Rejstříku trestů a z opisu z evidence přestupků – viz č. l. 2283, 2776 a č. l. 2888), popř. týkající se pochybností o kvalitě společného soužití obviněného s jeho manželkou, či o absenci společného majetku, však rozhodně nelze považovat za dostačující. Jinými slovy podklad pro rozhodnutí odvolacího soudu mohla představovat toliko skutková zjištění soudu prvního stupně (popř. jeho vlastní), nikoliv možné pochybnosti o dalších skutečnostech.
91. V takovém případě tedy – v situaci, kdy se z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně i odvolacího soudu nepodává, že by u obviněného B. prokazatelně absentovala některá z podmínek podle §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku bránících uložení trestu vyhoštění – platí, že uložení trestu vyhoštění podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku tomuto obviněnému rozsudkem odvolacího soudu bránilo kumulativní splnění všech tří podmínek stanovených v §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku (k nezbytnosti kumulativního naplnění všech podmínek bránících uložení trestu vyhoštění uvedených v tomto ustanovení srov. také DRAŠTÍK, A. In : DRAŠTÍK, A., FREMR, R., DURDÍK, T., RŮŽIČKA, M. SOTOLÁŘ, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. I. díl . Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2015, s. 606.), ergo mu byl uložen nepřípustný trest ve smyslu §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu.
92. Protože Nejvyšší soud shledal, že již na základě výše uvedeného lze dovolání obviněného ve vztahu k uloženému trestu vyhoštění vyhovět, nezabýval se jeho dalšími dovolacími námitkami jež se týkaly odůvodnění délky uloženého trestu vyhoštění ve smyslu §80 odst. 2 tr. zákoníku. Považuje však za nutné nad rámec výše uvedeného vyzdvihnout, jak už vzpomenul výše, že v případě ukládání jakékoliv druh trestu, trest vyhoštění nevyjímaje, je nezbytné posuzovat podmínky pro jeho uložení, popř. určení jeho konkrétní výměry, individuálně ve vztahu k osobě každého konkrétního obviněného, jakož i k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu (k čemuž lze obecně odkázat na nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12, bod 32. a násl.).
93. Nejvyšší soud tak ve vztahu k uvedené části dovolání obviněného B. (ve shodě se stáním zástupcem) uzavírá, že tato je zcela důvodná.
94. V další části svého dovolání obviněný brojí proti skutkovým zjištěním týkajícím se jeho členství v organizované skupině podílející se na výrobě a distribuci metamfetaminu. Činí tak primárně na podkladu námitky, že napadený rozsudek odvolacího soudu, stejně jako rozsudek soudu prvního stupně, neobsahují žádné konkrétní skutečnosti svědčící o tom, že se trestné činnosti obviněný dopustil jako člen organizované skupiny (v čemž spatřuje případ tzv. extrémního nesouladu ) a na rozporování míry organizovanosti dané skupiny, popř. míry svého podílu na její činnosti.
95. Ve vztahu k této části dovolací argumentace je Nejvyšší soud nucen konstatovat, že její podstata nespočívá na právní argumentaci zpochybňující právní posouzení skutku, popř. jiné hmotněprávní posouzení jak má na mysli §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, nýbrž na rozporování skutkových zjištění soudu prvního stupně stran podoby celé organizované skupiny a míry jeho zapojení do její činnosti. V takovém případě, tedy bylo-li by dovolání obviněného v této části vybudováno toliko na prezentaci vlastních skutkových zjištění a následném tvrzení, že takto „zjištěnému“ skutkovému stavu neodpovídá právní posouzení skutku jako zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, by byl Nejvyšší soud nucen dovolání obviněného v této části bez dalšího odmítnout. Protože však obviněný současně namítá, že skutková zjištění soudu prvního stupně nemají oporu v provedeném dokazování, a uplatňuje tedy námitku tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu, Nejvyšší soud musel posoudit, zda tyto výhrady obviněného nejsou důvodné. Jak přitom zjistil z obsahu rozsudku soudu prvního stupně, není tomu tak.
96. Podkladem pro závěr soudu prvního stupně o podílu obviněného na činnosti organizované skupiny se staly především výpovědi jednotlivých spoluobviněných, výsledky domovních prohlídek a prohlídky objektu v autokempu XY, dále obsah protokolů o sledování osob a věcí a překlad telefonické komunikace mezi jednotlivými spoluobviněnými (viz bod 65. a násl. rozsudku soudu prvního stupně). Obviněný B. je pak konkrétně usvědčován z předmětné trestné činnosti částečně svou vlastní výpovědí, v níž zmiňuje svůj první kontakt s dalšími spoluobviněnými v listopadu 2017, jakož i svoji činnost v objektu v autokempu XY v únoru 2018 (viz bod 2. rozsudku soudu prvního stupně). Dále je obviněný usvědčován výpovědí spoluobviněného L., který popsal, že obviněný B. se s ním v objektu v autokempu XY nacházel již v listopadu 2017 (což následně potvrdil i obviněný N. – viz bod 7. rozsudku soudu prvního stupně), když je sem oba odvezli „zápaďáci“ a poté v únoru 2018, kdy zde měl zajišťovat úklid, včetně pomoci s umýváním sudů, ale i dovoz chybějících surovin (viz bod 3. rozsudku soudu prvního stupně). Cestu obviněného dne 7. 2. 2018 z autokempu XY do prodejny Kaufland v XY a zpět [včetně jeho cesty z prodejny Kaufland na parkoviště u hřbitova v XY, kdy při této nelogicky projížděl bočními ulicemi, načež u hřbitova přestoupil do vozu AUDI A7, do které nastoupili obvinění D. a C., který jej odvezl zpět do autokempu XY] pak popisuje obsah protokolu o sledování osob a věcí (viz bod 56. rozsudku soudu prvního stupně). Nelze ani přehlédnout obsah telefonické komunikace, jenž vyplynul ze zkoumaných mobilních telefonů (ve vztahu k osobě obviněného srov. především č. l. 2960 a násl.) z něhož je zřejmé, že osoba tento užívající komunikovala s další osobou ohledně dopravy „zápaďáky“, nákupu chemikálií a výrobního procesu metamfetaminu (viz č. l. 2961 a slova „Zatím šlo vyndat zhruba půlku, strýci (…) Zítra půjdu koupit novou sůl, uvidíme, jestli to bude ok, až to budu dělat.“ , či „Strýci, prosím domluv znova se zápaďákem, aby mě vyzvedl v 10 hod. u hřbitova“ a „Jedu pro sůl“. – uvedené koresponduje se shora popsanou cestou obviněného do prodejny Kaufland v XY a následnému odvozu jeho osoby od hřbitova obviněnými D. a C.). Pobyt obviněného v objektu v autokempu XY, v němž docházelo k výrobě metamfetaminu, pak dokumentují jednak výše uvedené důkazy a dále pak obsah protokolu o zadržení obviněného ze dne 8. 2. 2018 v daném objektu, jakož i protokol o prohlídce jiných prostor a pozemků ze dne 8. 2. 2018 – objektu v autokempu XY, v němž byla zajištěna varna metamfetaminu (viz body 31. a 45. rozsudku soudu prvního stupně).
97. Ze shora uvedeného tak zcela bezpečně vyplývá závěr, že obviněný byl v kontaktu s hned několika spoluobviněnými (obviněnými L. a N. a obviněnými D. a C.), přičemž mu na základě tohoto bylo přinejmenším v hrubých obrysech zřejmé, jakým způsobem jednotlivé osoby participují na celé trestné činnosti spočívající ve výrobě a následné distribuci metamfetaminu (když obviněný L. v daném objektu metamfetamin vyráběl, obviněný B. zajišťoval nákup případných dalších chemikálií a úklid a obvinění D. a C. dopravu z objektu XY a zpět, zjevně z důvodu konspirace). Jestliže na takto zjištěném skutkovém základu soud prvního stupně dospěl k závěru, že obviněný vědomě participoval na činnosti předmětné organizované skupiny (viz bod 74. jeho rozsudku), kdy z popsaného je zcela zřejmé rozdělení rolí a organizace jednotlivých obviněných, plánovitost jejich jednání a koordinace činností (srov. přiměřeně bod 81. rozsudku soudu prvního stupně), která právě s ohledem na výše popsané musela být zřejmá i osobě obviněného, nezbývá Nejvyššímu soudu než uzavřít, že o případ tzv. extrémního nesouladu zde zcela určitě nejde.
98. Navazující právní námitky obviněného pak již zřejmě vycházejí z odlišného skutkového základu, než jaký byl soudem prvního stupně zjištěn. I proto nemohl Nejvyšší soud přijmout výhrady obviněného směřující proti odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, a to v té části, v níž se tento vypořádal s odvoláním obviněného proti výroku o vině ve vztahu ke skutku pod bodem 1. To proto, neboť odvolací soud právě v reakci na odvolací námitky obviněného (kdy je třeba zdůraznit, že skutková zjištění soudu prvního stupně plně aproboval – viz bod 20. rozsudku odvolacího soudu) připomenul závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2018, sp. zn. 11 Tdo 155/2018, bod 30., týkající se výkladu znaku „jako člen organizované skupiny“ ve smyslu §283 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
99. Zcela bez vazby na projednávanou trestnou činnost je pak výhrada obviněného ve vztahu k jeho údajné účasti, resp. neúčasti na organizované zločinecké skupině (kdy obviněný poukazuje na definiční znaky této formy trestné součinnosti a namítá, že nebyl účasten založení žádné organizované skupiny). K tomuto lze pouze krátce podotknout, že pojem organizované zločinecké skupiny ve smyslu §129 tr. zákoníku je nutné v zásadě odlišit od organizované skupiny ve smyslu shora uvedeného §283 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (srov. např. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. Komentář . 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1377.). Z napadeného rozsudku odvolacího soudu, ani z rozsudku soudu prvního stupně ostatně nikterak nevyplývá, že by byl obviněný postižen za trestnou činnost spáchanou ve prospěch organizované zločinecké skupiny ve smyslu §108 tr. zákoníku, nebo za trestný čin účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 tr. zákoníku.
100. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v této části dovolání obviněného neodpovídá jím uplatněnému, ale ani žádnému jinému, dovolacímu důvodu, přičemž jeho námitku extrémního nesouladu neshledal jako důvodnou.
101. Obviněný závěrem svého dovolání uplatňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, když brojí proti údajně chybějícímu výroku rozsudku odvolacího soudu o zamítnutí jeho řádného opravného prostředku a zároveň témuž rozhodnutí vytýká, že jeho výrok II není dostatečně adresný (což však hned následně popírá tvrzením, že z dalších pasáží daného rozsudku je zřejmé, jak bylo rozhodnuto).
102. Uvedená námitka obviněného stran chybějícího výroku o rozhodnutí o jeho odvolání dle Nejvyššího soudu neodpovídá jím uplatněnému dovolacímu důvodu. Chybějícím výrokem ve smyslu předmětného ustanovení se rozumí ty případy, kdy rozhodnutí neobsahuje některý výrok jako celek, pokud není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové části, a to popřípadě i z důvodu, že jeho vyslovení navrhovala některá ze stran. Chybějícím výrokem v rozhodnutí soudu druhého stupně, které se v dovolacím řízení přezkoumává, může být typicky neexistence výroku o tom, jak bylo rozhodnuto o některém z více souběžně podaných opravných prostředků, o nichž rozhodoval soud druhého stupně v rozhodnutí napadeném dovoláním – např. chybějící výrok o zamítnutí nedůvodného odvolání jednoho z více odvolatelů, z nichž některému bylo vyhověno. Naproti tomu se o chybějící výrok nejedná tehdy, pokud soud druhého stupně vyhoví opravnému prostředku určité osoby jen částečně a ve zbytku opravný prostředek nezamítne.
103. Právě o takový případ jde i v nyní projednávané věci, kdy odvolací soud – z podnětu státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Praze a obviněného B. – zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně ohledně obviněného ve výroku o uloženém trestu a odvolání obviněného, jenž směřoval jak proti výroku o trestu, tak proti výroku o vině, částečně vyhověl. Jestliže odvolací soud do výroku svého rozsudku nezahrnul rovněž údaj o zamítnutí odvolání obviněného proti výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně stran skutku pod bodem 1., byl takový jeho postup zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1004/2014, ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 3 Tdo 71/2012, či ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1079/2002).
104. Konečně je třeba připomenout (a to je z hlediska vypořádání této dovolací námitky obviněného B. zásadní), že odvolací soud se v rámci odůvodnění svého napadeného rozsudku s odvolacími námitkami obviněného vůči výroku o vině ohledně skutku pod bodem 1. rozsudku soudu prvního stupně náležitě vypořádal v bodech 22. a 26. svého rozsudku (k přezkumu způsobu jakým se odvolací soud s námitkami obviněného vypořádal viz výše). Nejvyšší soud proto uzavírá, že ačkoliv odvolací soud výslovně odvolání obviněného B. v části týkající se výroku o vině ohledně obviněného nezamítl, z odůvodnění jeho rozsudku je zcela zřejmé, proč odvolání obviněného v této části nemohlo být úspěšné (opačně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 11 Tdo 1255/2019, bod 36.). Jestliže se odvolací soud náležitě vypořádal se všemi odvolacími námitkami obviněného do výroku o vině stran skutku pod bodem 1. rozsudku soudu prvního stupně a poskytl tak dostatečnou ochranu jeho procesním právům, nelze v samotné absenci výroku o zamítnutí části odvolání obviněného spatřovat jakýkoliv zásah do jeho práva na spravedlivý proces, popř. považovat napadený rozsudek odvolacího soudu v této části za jakkoliv zmatečný. To, jakých obviněných se pak výrok o vině stran skutku pod bodem 1. týkal, je zcela zřejmé z další části výroku II rozsudku odvolacího soudu, neboť své rozhodnutí o nezměněném výroku o vině ohledně skutku pod bodem 2. výslovně vztahuje „navíc“ i k obviněným H. V. N. a V. M. B. (tj. a contrario se nezměněný výrok o vině ohledně skutku pod bodem 1. dotýkal všech obviněných v této trestní věci).
105. Nejvyšší soud tak ve vztahu k dovolání obviněného V. T. B. uzavírá, že jím podané dovolání je zčásti důvodné, a proto podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil rozsudek odvolacího soudu, a to pouze ve výroku, jímž byl tomuto obviněnému uložen podle §80 odst. 1 tr. zákoníku (pozn. správně §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku) trest vyhoštění na dobu 5 [pěti] let. Podle §265k odst. 2 věty druhé tr. řádu současně Nejvyšší soud zrušil i další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
IV. B
K dovolání obviněného D. L. L.
106. Rovněž dovolání obviněného D. L. L. směřuje proti výroku o vině stran skutku pod bodem 1. rozsudku soudu prvního stupně [kdy tento obviněný napadá skrze dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, byť je zřejmé, že fakticky uplatňuje i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, neboť pouze na jeho podkladu se lze v dovolacím řízení domoci přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně]. Současně obviněný napadá výrok o trestu rozsudku odvolacího soudu (výrok II), a to toliko o trestu vyhoštění, kdy obviněný odvolacímu soudu vytýká, že při jeho ukládání tento nezohlednil, že jsou v jeho konkrétním případě založeny tzv. negativní podmínky uložení trestu vyhoštění podle §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku.
107. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, obviněný jeho naplnění spatřuje v extrémním nesouladu , jenž má být dán ohledně skutku pod bodem 1. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, a to konkrétně výroby a následné distribuce 1 500 gramů metamfetaminu v období od 21. do 25. 11. 2017. Obviněný stran tohoto období uvádí, že ve vztahu k jeho osobě (ale ani žádného dalšího spoluobviněného) nebyl „zachycen“ znak „nabídl“ ve smyslu §283 odst. 1 tr. zákoníku (což obviněný demonstruje na rozboru obsahu předmětné telefonické komunikace ze dne 24. 11. 2017). I v případě tohoto obviněného platí, že obviněný brojí proti hodnocení provedených důkazů, kdy se takto postavená námitka ocitá vně dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však obviněný současně uplatňuje námitku extrémního nesouladu, musel Nejvyšší soud posoudit, zda tato výhrada obviněného není důvodná. Po přezkoumání provedených důkazů a hodnotících úvah soudů nižších stupňů však Nejvyšší soud shledal, že ani v případě tohoto obviněného o extrémní nesoulad nejde.
108. Pro posouzení předmětné námitky obviněného považuje Nejvyšší soud za nezbytné připomenout obsah sporné telefonické komunikace ze dne 24. 11. 2017, jež dle překladu provedeného tlumočnicí z jazyka vietnamského do jazyka českého zní: „Tamti od holohlavého řekli, že si vezmou všechno, ale jen za 56.“ (čas 20:51, odchozí zpráva), „Nebo se zítra sejdi s tím H. a řekni mu 60, uvidíme co on na to.“ (čas 20:53, příchozí zpráva), „To není třeba, necháme ho na jindy. Dej tam 1,5. Když se to spočítá, tak je to taky ok.“ (čas 20:55, odchozí zpráva), „Ok“ (čas 20:56, příchozí zpráva) [viz č. l. 2969 a č. l. 2988 a body 24. a 25. rozsudku soudu prvního stupně]. Na základě obsahu této konverzace (jakož i dalších důkazů – viz bod 71. rozsudku soudu prvního stupně, jež však obviněný nerozporuje) následně soud prvního stupně dovodil, že v období od 21. do 25. 11. 2017 došlo k výrobě nejméně 1 500 gramů metamfetaminu, který byl následně vyvezen na neznámé místo a distribuován dosud neznámé osobě (viz body 60. a 73. rozsudku soudu prvního stupně). Uvedený závěr soudu prvního stupně následně potvrdil i soud odvolací s tím, že množství vyrobeného metamfetaminu bylo prokázáno především překladem telefonické komunikace obviněných ze dne 24. 11. 2017, v níž je zmiňován prodej vyrobené látky, její cena a množství 1,5 kilogramu, kdy vzhledem k množství metamfetaminu nalezenému při prohlídce dne 8. 2. 2018 považoval odvolací soud objem dříve vyrobeného metamfetaminu za reálně možný (viz bod 27. jeho rozsudku).
109. Obviněný tedy zpochybňuje skutkový závěr soudů nižších stupňů, že obsahem dané komunikace byla debata o množství, ceně a nabídce metamfetaminu. Je totiž přesvědčen, že při náležitém hodnocení důkazů v souladu s principy §2 odst. 5 a 6 tr. řádu nebylo možné se dobrat ke shora předestřenému skutkovému závěru. K tomu Nejvyšší soud považuje za nutné uvést, že rozporované skutkové zjištění soudů nižších stupňů – jakkoliv by si zcela určitě zasloužilo podrobnějšího odůvodnění – nekoliduje se zásadami hodnocení důkazů, na něž obviněný poukazuje. Z ustanovení §2 odst. 6 tr. řádu totiž vyplývá požadavek, aby soud hodnotil ve věci provedené důkazy jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemném souhrnu, přičemž při tomto hodnocení není zásadně vázán žádnými striktními pravidly co do přiřazování určité míry hodnoty tomu kterému důkazu, jakož i co se celkového hodnocení provedených důkazů týče. Závěr soudů nižších stupňů o tom, že shora uvedená telefonická komunikace vypovídá o nabídce metamfetaminu třetí osobě je přitom logicky vyvoditelný z obsahu této komunikace ve spojení s prokázanou výrobou metamfetaminu obviněnými V. M. B., H. V. N. a obviněným L. v objektu v autokempu XY (ve spojení s obviněným H. A. N. a obviněnými D. a C.) v témže období. Číslice 56 a 60 zcela zřejmě odpovídají ceně nabízeného metamfetaminu, přičemž jak je Nejvyššímu soudu známo z jeho rozhodovací praxe, při běžné ceně 1 000 Kč za 1 gram metamfetaminu uvedené odpovídají ceně za 1 500 gramů metamfetaminu placené v měně Euro (při běžném kurzu pohybujícím se mezi 26 až 27 Kč za 1 Euro), tj. 56 000 či 60 000 Euro za 1 500 gramů metamfetaminu. Z předmětné konverzace rovněž vyplývá, že její účastníci diskutují, zda akceptovat nabídku „jen za 56“ , anebo zda učinit nabídku prodeje vůči osobě H. (tj. „řekni mu 60“ ), tedy za cenu vyšší než je cena, kterou nabízí „tamti od holohlavého“ . Nakonec jsou zjevně účastníci konverzace spokojeni i částkou 56 000 Euro nabízenou „těmi od holohlavého“ s tím, že prodej osobě H. „nechají na jindy“, protože „když se to dopočítá, tak je to taky ok“ . Tato hodnotící úvaha, byť ji sice odůvodnění napadených rozhodnutí takto explicite vyjádřenou neobsahuje, zcela přesvědčivě koresponduje obviněným rozporovanému skutkovému zjištění soudu prvního stupně o nabídce prodeje 1 500 gramů metamfetaminu v předmětném období. Daný sporný skutkový závěr soudu prvního stupně podle přesvědčení Nejvyššího soudu nelze podřadit pod kategorii extrémního nesouladu, neboť má přesvědčivou a logickou oporu v provedených důkazech, byť samotné odůvodnění prima vista zřejmé hodnotící úvahy soudu prvního stupně není uspokojivé.
110. Obviněný dále ve svém dovolání připomíná, že teprve při prostudování spisu dne 10. 1. 2019 byl upozorněn na skutečnost, že součástí popisu skutku (později označeného bodem 1. ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně) bude i výroba 1 500 gramů metamfetaminu v období od 21. do 25. 11. 2017, když pro tento původně vůči jeho osobě nebylo zahájeno trestní stíhání. V uvedené skutečnosti však dle Nejvyššího soudu nelze spatřovat jakýkoliv zásah do procesních práv obviněného, když v daném případě došlo ke změně popisu skutku, nikoliv ke změně jeho právní kvalifikace, či snad k zahájení trestního stíhání pro nový skutek. V tomto směru lze jen dodat, že trestný čin uvedený pod bodem 1. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně má charakter tzv. trvajícího trestného činu , jenž je z hlediska teorie trestního práva posuzován jako jeden skutek z pohledu hmotněprávního i procesněprávního (viz KADLEC, J. In: DRAŠTÍK, A., FENYK, J. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl . Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2017, s. 240-241.). Proto v případě změny popisu skutku (typicky v důsledku jeho bližšího objasnění v průběhu přípravného řízení v porovnání s okamžikem zahájení trestního stíhání ve smyslu §160 odst. 1 tr. řádu) není na místě postup podle §160 odst. 5 tr. řádu, přičemž nedojde-li v důsledku takovéto změny ke změně právní kvalifikace skutku, nelze na takovou situaci aplikovat ani §160 odst. 6 tr. řádu. Obviněného je tak třeba [v souladu s požadavky článku 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy] na danou změnu upozornit a o této skutečnosti učinit záznam (jak se stalo i v nyní projednávané trestní věci v rámci prostudování spisu obviněným a jeho obhájkyní ve smyslu §166 odst. 1 tr. řádu – viz č. l. 2703). Obviněný ani jeho obhájkyně následně – po upozornění na změnu popisu skutku a po prostudování spisu – žádné návrhy na doplnění dokazování neučinili (viz č. l. 2705). Nejvyšší soud proto shrnuje, že ani tuto námitku obviněného neshledal důvodnou.
111. Obviněný dále brojí proti uloženému trestu vyhoštění podle §80 odst. 1 tr. zákoníku, jenž mu byl uložen odvolacím soudem na podkladu odvolání státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Praze, neboť je přesvědčen, že u jeho osoby jsou dány všechny podmínky uvedené v §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, na jejichž základu nelze daný trest uložit.
112. Pokud jde o obecné podmínky týkající se uložení trestu vyhoštění, odkazuje Nejvyšší soud na shora uvedenou dikci ustanovení §80 odst. 1 a §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku (kdy proti obecným podmínkám pro uložení tohoto druhu trestu podle §80 odst. 1 tr. zákoníku, popř. stanovení konkrétní výměry trestu vyhoštění podle §80 odst. 2 tr. zákoníku obviněný nic fakticky nenamítá).
113. Nejvyšší soud – po seznámení se s příslušnými pasážemi odůvodnění soudu prvního stupně (viz body 3., 63. a 98. jeho rozsudku), jakož i soudu odvolacího (viz bod 29. jeho rozsudku) – konstatuje, že v případě obviněného L. (na rozdíl od obviněného B.) nebyly prokazatelně splněny všechny podmínky bránící uložení trestu vyhoštění ve smyslu §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. In concreto totiž u obviněného prokazatelně absentuje pracovní zázemí na území České republiky, neboť platí, že dostatečné pracovní zázemí může mít pachatel vytvořeno na základě pracovněprávního vztahu k zaměstnavateli, sídlícího na území České republiky, popřípadě na základě vlastní podnikatelské aktivity, ze které České republice odevzdává příslušné daně (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 11 Tdo 749/2016, bod 28.).
114. Jak přitom již ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplynulo, obviněný nemá v České republice stálé zaměstnání, pouze pracoval brigádně pro další vietnamské spoluobčany (viz bod 3. rozsudku soudu prvního stupně in fine ), kdy takovýto způsob obživy nelze považovat za dostatečné pracovní zázemí. Tento závěr pak podporuje i další skutkové zjištění soudu prvního stupně, které vyplynulo z finančního šetření k osobě obviněného, neboť bylo zjištěno, že od roku 2015 tento nepodal žádné daňové přiznání (viz bod 63. rozsudku soudu prvního stupně). Jestliže na podkladu takto zjištěného skutkového stavu věci – který obviněný ani nerozporuje, neboť jeho dovolací argumentace se zaměřuje na posouzení dalších podmínek uvedených v §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, popř. na objasnění jeho majetkové situace, kterou však nelze automaticky spojovat s naplněním podmínky pracovního zázemí (ve smyslu obviněný má finanční prostředky, tedy je podmínka pracovního zázemí v České republice dána) – odvolací soud uzavřel, že obviněný nemá žádný legální pracovní poměr, pročež v jeho případě lze přistoupit k uložení trestu vyhoštění (viz body 29. a 30. rozsudku soudu prvního stupně), považuje tento jeho závěr Nejvyšší soud za přesvědčivě důkazně podložený a odůvodněný. Ve světle výše uvedeného současně platí, že posouzení zbylých výhrad obviněného směřujících vůči posouzení dalších (avšak samostatně stojících) zákonných podmínek bránících v jeho případě uložení trestu vyhoštění je bezpředmětné.
115. Jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že obviněný není občanem České republiky, uložení trestu vyhoštění vyžaduje bezpečnost lidí (což je zřejmé z povahy a závažnosti jemu přisouzené trestné činnosti – zvlášť závažného zločinu drogového charakteru spáchaného organizovanou skupinou a ve značném rozsahu) a nejsou u něj splněny všechny podmínky, jež by podle §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku bránily uložení trestu vyhoštění (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. 8 Tdo 809/2014, uveřejněné pod č. 22/2015 Sb. rozh. tr.), nemohl Nejvyšší soud jinak, než uzavřít, že takový druh trestu byl obviněnému uložen v souladu se zákonem a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu tak nebyl naplněn.
116. Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud dodává, že si je vědom toho, že výkonem daného trestu může být dotčeno právo obviněného, jakož i práva jeho dětí, na ochranu před neoprávněným zásahem do jejich soukromého a rodinného života (ve smyslu článku 10 odst. 2 Listiny a článku 8 odst. 1, 2 Úmluvy), potažmo i práva zaručená článkem 32 Listiny. Proto platí, že rozhodnutí, jímž byl uložen trest vyhoštění, musí tudíž splňovat požadavky z výše uvedených článků plynoucí, tedy musí být v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti, což znamená, že musí být ospravedlnitelné naléhavou společenskou potřebou a – zejména – proporcionální ke sledovanému legitimnímu cíli (srov. např. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 18. 10. 2006 ve věci Üner proti Nizozemsku , stížnost č. 46410/99). Jak Nejvyšší soud zjistil, trest vyhoštění podle §80 tr. zákoníku byl obviněnému L. uložen za splnění zákonných podmínek a s ohledem na charakter spáchané trestné činnosti lze jeho uložení považovat za nezbytné v demokratické společnosti a v neposlední řadě i proporcionální sledovanému legitimnímu cíli (tj. ochraně veřejného zájmu v podobě zajištění bezpečnosti lidí před rizikem páchání další trestné činnosti ze strany cizince, který nemá v České republice přinejmenším pracovní vazby). Účel daného trestu je tak dle Nejvyššího soudu v případě obviněného naplněn, přičemž ani jeho výměru v polovině zákonné trestní sazby stanovené v §80 odst. 2 tr. zákoníku nelze považovat – vzhledem k charakteru předmětné trestné činnosti – za jakkoliv nepřiměřenou ve smyslu obviněným vzpomenutého nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12.
117. Nejvyšší soud tak ve vztahu k dovolání obviněného L. shrnuje, že jeho dovolací námitky [byť zčásti spadající pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu] nebyly způsobilé přivodit jím požadovaný kasační zásah Nejvyššího soudu, neboť po přezkoumání napadených rozhodnutí Nejvyšší soud neshledal ve vztahu k obviněnému žádné pochybení, pro které by bylo na místě napadená rozhodnutí zrušit. Pouze obiter dictum Nejvyšší soud považuje za nezbytné přisvědčit výhradě obviněného vůči užití pojmu „domestikováni“ jenž zazněl v bodu 29. rozsudku odvolacího soudu. Ačkoliv je dle Nejvyššího soudu zřejmé, že odvolací soud tímto termínem chtěl vyjádřit míru adaptace obviněných na život v sociálních a kulturních podmínkách České republiky, nikoliv osoby obviněných „odlidštit“, je užití daného pojmu zcela nevhodné a odvolací soud by se měl takovéto terminologie do budoucna důsledně vystříhat.
IV. C
K dovolání obviněného H. A. N.
118. Dovolání obviněného H. A. N. směřuje proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu, kdy uplatňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé variantě, kdy podstatou jeho dovolacích námitek je nesouhlas se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně stran jeho viny. Má totiž za to, že tato jsou v nesouladu s provedenými důkazy, přičemž odvolací soud zcela rezignoval na svoji funkci přezkumného orgánu, když tato pochybení nijak nenapravil. Obviněný dále brojí i proti výroku o uloženém trestu vyhoštění, kdy má za to, že jeho uložení nebylo v jeho trestní věci důvodné, přičemž poukazuje na dílčí okolnosti stran jeho osobních poměrů. V této části dovolání obviněného dle Nejvyššího soudu lze vysledovat (s velkou mírou tolerance) – byť formálně neuplatněný – dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu.
119. Pokud jde o prvou část dovolacích námitek obviněného, ty směřují proti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, kdy obviněný in concreto rozporuje prokázání jeho postavení jako vůdčí osoby organizované skupiny a to, že vyrobený metamfetamin byl následně i předán k další distribuci, popř. že uvedené množství metamfetaminu bylo skutečně vyrobeno, vyvezeno z daného objektu a že jej obviněný převzal. Obviněný rovněž tvrdí, že všichni spoluobvinění se snažili zlehčovat svůj podíl na trestné činnosti a jejich výpovědi jsou natolik rozporné, že si nelze udělat představu o tom, kdo onu organizovanou skupinu tvořil.
120. Obviněný N. tedy zřejmě brojí proti hodnocení provedených důkazů, kdy takto postavená námitka stojí vně dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však obviněný současně (materiálně nahlíženo) uplatňuje námitku extrémního nesouladu, musel Nejvyšší soud posoudit, zda tato výhrada obviněného není důvodná. Po přezkoumání provedených důkazů a hodnotících úvah soudů nižších stupňů však Nejvyšší soud shledal, že v projednávané věci o případ extrémního nesouladu nejde.
121. Z rozsudku soudu prvního stupně se totiž podává řada důkazů usvědčujících obviněného N. z organizace a zastřešení celé výroby metamfetaminu. Jeho role je popsána obviněnými B., L. a D. (viz body 2., 3., 9. a 10. rozsudku soudu prvního stupně), částečně pak plyne z jeho vlastního doznání (viz body 7. a 8. rozsudku soudu prvního stupně). Za zásadní lze označit obsah telefonické komunikace mezi obviněnými L. a N., jež byla zajištěna policejním orgánem v mobilním telefonu obviněného L. v den jeho zadržení v objektu v autokempu XY. Právě v této komunikaci, jak připomenul soud prvního stupně, je zachycena domluva obviněných ve dnech předcházejících 24. 11. 2017, kdy bylo ve shora uvedeném objektu vyrobeno nejméně 1 500 gramů metamfetaminu, který byl následně obviněným distribuován dosud neznámé osobě (viz bod 60. rozsudku soudu prvního stupně a body 108. a 109. tohoto usnesení). Z předmětné komunikace se rovněž podává domluva shora uvedených obviněných v průběhu ledna a února 2018 o nákupu soli, a to kvůli špatné kvalitě soli od „zápaďáka“ a domlouvají se na odvozu prostřednictvím „zápaďáků“ (viz bod 60. rozsudku soudu prvního stupně).
122. Na takto ustaveném skutkovém základu soud prvního stupně dospěl ke skutkovému zjištění, že obviněný N. byl organizátorem celé trestné činnosti spočívající ve výrobě metamfetaminu. K tomu lze zdůraznit, že obviněný D. popsal, jak se s obviněným N. seznámil a tento jej posléze oslovil s tím, zda nechce investovat do obchodu spočívajícím ve výrobě „viagry“ a následně se jej obviněný N. zeptal, zda by mohl sehnat nemovitost, v níž by tato výroba probíhala (viz bod 9. rozsudku soudu prvního stupně). Soud prvního stupně se v rámci svých hodnotících úvah zabýval rovněž otázkou, kdo zajistil pronájem objektu v autokempu XY, přičemž po rozsáhlém dokazování dospěl k závěru, že to byl právě obviněný, a to prostřednictvím dalších blíže neustanovených osob (viz bod 67. rozsudku soudu prvního stupně). Uvedený závěr soud prvního stupně vyvodil z celkového postavení obviněného N. v rámci dané organizované skupiny, když to byl prokazatelně právě on, kdo udílel pokyny obžalovanému D. ohledně přivážení a odvážení dalších obviněných vietnamské národnosti, přičemž právě s obviněným komunikovaly další osoby, které v objektu v autokempu XY vyráběly metamfetamin, informovaly jej o postupu výroby a stěžovaly si na nedostatečnou kvalitu jedné ze surovin (viz tamtéž). Obviněný N. tak měl prokazatelně přehled o činnosti, která se v předmětné nemovitosti děla, o jejím průběhu byl pravidelně informován a koordinoval odvoz a svoz osob, které se na této činnosti podílely. Soud prvního stupně se v odůvodnění svého rozsudku dále zabýval i obhajobou obviněných, jež iniciativu výroby metamfetaminu přesouvala na obviněné D. a C. V tomto směru však na základě provedených důkazů zjistil, že obviněný L., který se poté sešel s obviněným N., nakupoval vybavení sloužící k výrobě metamfetaminu již dříve před setkáním s obviněnými D. a C. a tato iniciativa tedy nepocházela z jejich strany (srov. bod 68. rozsudku soudu prvního stupně).
123. Za této situace Nejvyšší soud nemůže než konstatovat – a to plně ve shodě s odvolacím soudem, který se odvolacími námitkami obviněného náležitě zabýval (srov. bod 25. jeho rozsudku), že obviněný byl prokazatelně vůdčí osobou dané skupiny, její členové a rozdělení jejich rolí je ze shora rekapitulovaných a prověřených skutkových zjištění soudu prvního stupně více nežli zřejmé (srov. rovněž bod 97. tohoto usnesení). Není přitom rozhodné, zda nad osobou obviněného stála popřípadě ještě další, byť nezjištěná, osoba, která řídila jej samotného. Na postavení obviněného vůči dalším spoluobviněným totiž tato skutečnost nic nemění. Konečně pokud jde o výhrady obviněného stran výroby a následné distribuce metamfetaminu v období od 21. do 25. 11. 2017 odkazuje Nejvyšší soud na body 108. a 109. tohoto usnesení, kdy jej z předmětného jednání usvědčuje výše analyzovaný obsah telefonní komunikace.
124. Zbývající část dovolací argumentace obviněného N. pak směřuje proti uloženému trestu vyhoštění. K této Nejvyšší soud konstatuje, že byť dané námitky obviněného lze teoreticky podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, když z jejich obsahu lze vysledovat snahu obviněného zpochybnit splnění zákonných podmínek pro uložení tohoto druhu trestu, jsou tyto zcela nedůvodné (k podmínkám uložení daného druhu trestu viz výše).
125. Je tomu tak proto, neboť obviněný zjevně přehlíží, že již soud prvního stupně ve vztahu k jeho osobě shledal absenci povolení k trvalému pobytu na území České republiky (viz bod 90. rozsudku soudu prvního stupně), pročež – stejně jako v případě obviněného L. – nebyly splněny veškeré zákonné podmínky ve smyslu §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku bránící uložení trestu vyhoštění podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Obviněnému sice lze dát za pravdu v tom směru, že soud prvního stupně i přes tuto skutečnost nepřistoupil k uložení trestu vyhoštění vůči jeho osobě (viz bod 98. rozsudku soudu prvního stupně). Nicméně odvolací soud se s tímto závěrem soudu prvního stupně neztotožnil, a to v situaci, kdy k osobě obviněného N. soud prvního stupně zjistil, že od roku 2015 nepodal daňové přiznání, neprochází databází oddělení hmotné nouze, nepobíral žádné dávky státní sociální podpory (viz bod 63. rozsudku soudu prvního stupně), v opisu evidence rejstříku trestů má celkem dva záznamy o odsouzení, k nimž lze přihlížet, přičemž v době rozhodování obviněnému běžela zkušební doba podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (viz bod 90. rozsudku soudu prvního stupně). V tomto směru má Nejvyšší soud za to, že situace v případě obviněného N. ohledně důvodnosti uložení trestu vyhoštění je o to jednoznačnější, když obviněný byl v České republice opakovaně trestán, byly mu uloženy dlouhodobé tresty odnětí svobody, kdy i přes podmíněné propuštění z jejich výkonu u obviněného nedošlo k jeho začlenění do společnosti (srov. bod 30. rozsudku soudu prvního stupně).
126. I u obviněného N. si je Nejvyšší soud vědom toho, že výkonem daného trestu může být dotčeno právo obviněného, jakož i práva jeho zletilých dětí, na ochranu před neoprávněným zásahem do jejich soukromého a rodinného života (ve smyslu článku 10 odst. 2 Listiny a článku 8 odst. 1, 2 Úmluvy), potažmo i práva zaručená článkem 32 Listiny. V případě obviněného však má vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem za to, že uložení trestu vyhoštění podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku je v jeho případě jak v souladu se zákonem, jde o opatření nezbytné v demokratické společnosti, jakož i proporcionální sledovanému legitimnímu cíli (tj. ochraně veřejného zájmu v podobě zajištění bezpečnosti lidí před rizikem páchání další trestné činnosti ze strany cizince, který nemá v České republice povolen trvalý pobyt, opakovaně zde byl trestán pro závažnou trestnou činnost a prokazatelně u něj absentuje i řádné pracovní zázemí). Účel daného trestu je tak dle Nejvyššího soudu v případě obviněného naplněn, přičemž ani jeho výměru dosahující samotné horní hranice trestní sazby stanovené v §80 odst. 2 tr. zákoníku nelze považovat – vzhledem k charakteru předmětné trestné činnosti a jeho postavení v rámci organizované skupiny – za jakkoliv nepřiměřenou ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12.
127. Možno tedy shrnout, že dovolací námitky obviněného N. [byť dílem podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu] Nejvyšší soud neposoudil jako důvodné a tedy ani způsobilé přivodit obviněným požadované zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu.
IV. D
K dovolání obviněného I. C.
128. Obviněný I. C. podává dovolání proti výroku o vině a všem výrokům o trestu, kdy tak činí z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ve spojení s §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé variantě. Obviněný tak brojí proti rozsudku soudu prvního stupně, kdy má za to, že právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným, je založeno na nesprávně hodnocených důkazech. Roli řidiče, již mu přisuzují oba soudy nižších stupňů, pak tyto nezohlednily při určení výše trestu, kdy navíc jeho výši, spolu s dříve uloženým nepodmíněným trestem odnětí svobody, jenž mu byl uložen v jiné trestní věci, má obviněný za nepřiměřenou, k čemuž poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. II. ÚS 4022/18.
129. Nejvyšší soud na úvod posouzení dovolání obviněného C. konstatuje (ve shodě se státním zástupcem), že žádná z dovolacích námitek obviněného neodpovídá jím uplatněným dovolacím důvodům, neboť obviněný toliko rozporuje hodnocení provedených důkazů, čímž se ocitá vně všech zákonných dovolacích důvodů. Jak Nejvyšší soud vysvětlil výše, případný přezkum skutkových zjištění soudů nižších stupňů v dovolacím řízení představuje zcela výjimečný postup, neboť dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek určený primárně k nápravě vad právních [hmotněprávních, popř. vybraných procesních – viz dovolací důvody taxativně stanovené v §265b odst. 1 tr. řádu, kdy o případ, na nějž dopadá §265b odst. 2 tr. řádu v tomto případě zjevně nejde]. Zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů je v rámci řízení o dovolání sice zcela výjimečně přípustný, avšak pouze tehdy, učiní-li dovolatel předmětem svého dovolání tzv. extrémní nesoulad právního posouzení skutku s učiněnými skutkovými závěry, popř. skutkových závěrů s provedenými důkazy (viz bod 72. tohoto usnesení). To však obviněný, navzdory svému zastoupení advokátkou, výslovně nečiní.
130. K jednotlivým skutkovým námitkám obviněného proto Nejvyšší soud zcela nad rámec konstatuje, že tyto obviněný uplatnil již ve svém odvolání a odvolací soud se jimi náležitým způsobem zabýval (viz bod 21. jeho rozsudku). Lze připomenout, ve shodě se státním zástupcem, že obviněnému není kladeno za vinu, že by metamfetamin přímo vyráběl, nýbrž že prováděl na základě pokynů dalších obviněných transport chemikálií a spoluobviněných do objektu v autokempu XY, kde docházelo k výrobě metamfetaminu. To potvrdily výpovědi dalších spoluobviněných (viz výpovědi obviněných B. a .L. pod body 2. a 3. rozsudku soudu prvního stupně, dílem i obviněného D. pod body 9. a 10. rozsudku soudu prvního stupně; k označení obviněných D. a C. termínem „zápaďáci“ srov. také hodnotící úvahu v bodu 96. tohoto rozsudku a bod 65. rozsudku soudu prvního stupně). Soud prvního stupně se následně zabýval posouzením vědomosti obviněného C. o podstatě celého trestného jednání, k čemuž se náležitým způsobem vyslovil v bodu 72. svého rozsudku (konspirativní charakter činnosti, užívání různých vozidel, používání rukavic při manipulaci s převáženými předměty). Není přitom pravdou, že by soudy nižších stupňů závěr o vině obviněného C. spojovaly s četností jeho kontaktů se svědkem J. T., právě naopak – k tomu viz bod 67. rozsudku soudu prvního stupně. Jde-li o identifikaci obviněného na kamerových záznamech z obchodního domu Makro XY a přilehlého parkoviště pořízených při sledování osob a věcí dne 22. 11. 2017 v rámci akce XY, pak sice shoda osoby B s obžalovaným C. nebyla potvrzena ani vyloučena (viz bod 30. rozsudku soudu prvního stupně), avšak rozhodně nejde o jediný důkaz o participaci obviněného na celé trestní věci (viz bod 9. rozsudku soudu prvního stupně a výpověď obviněného D., který potvrzuje, že v listopadu 2017 jej do objektu v autokempu XY vezl právě obviněný C. a ten jej následně vezl i do obchodního domu Makro XY). Konečně platí, že v řízení bylo prokázáno, že obvinění spoluobviněné, kteří vyráběli metamfetamin, zásobovali i prostředky sloužícími (byť i jen dílem) k jeho výrobě [srov. bod 60. rozsudku soudu prvního stupně a obsah komunikace mezi obviněnými N. a L. ohledně špatné kvality soli dovezené „zápaďáky“].
131. Nezbývá než uzavřít, že pakliže soud prvního stupně uznal obviněného C. vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, neboť obviněný zcela zjevně měl povědomí, na jaké trestné činnosti se podílí, že k výrobě metamfetaminu došlo v daných prostorách opakovaně, tyto pro ni byly přizpůsobeny, a přinejmenším tak vědět mohl a měl, že rozhodně nejde o malovýrobu této psychotropní látky, má takové právní posouzení zcela dostatečnou oporu v provedených důkazech a skutkových zjištěních soudu prvního stupně.
132. Závěrem svého dovolání obviněný připomíná, že spolu s trestem uloženým mu rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 10 T 1/2015, ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 9 To 43/2018, by při zohlednění nepodmíněného trestu odnětí svobody uloženého v nyní projednávané trestní věci měl strávit ve výkonu trestu odnětí svobody 16 let. Takovou kumulaci trestů, respektive jejich celkovou délku, má obviněný za nepřiměřenou a poukazuje na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. II. ÚS 4022/18, jenž na tuto problematiku dopadá.
133. Nejvyšší soud konstatuje, že ačkoliv uvedené námitky neodpovídají žádnému ze zákonných dovolacích důvodů, přesto se jimi zabýval vzhledem k možnému dotčení ústavně zaručených práv obviněného C. V obviněným vzpomenutém nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. II. ÚS 4022/18, se daný soud totiž zabýval (mimo jiné) problematikou tzv. kumulace výkonu trestů odnětí svobody v případě rozhodování o podmíněném odsouzení ve smyslu §86 tr. zákoníku, resp. o jeho ponechání v platnosti i přesto, že odsouzený zavdal příčinu k nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu odnětí svobody.
134. Z hlediska nyní projednávané trestní věci je třeba vyzdvihnout, že Ústavní soud se v označeném nálezu především zabýval otázkou ústavněkonformního výkladu ustanovení §86 tr. zákoníku, stran něhož uzavřel, že „výjimečnost okolností případu (§86 odst. 1 tr. zákoníku) může spočívat i v kumulaci výkonů trestů odnětí svobody, která je v celkové výměře nepřiměřená závažnosti spáchané trestné činnosti nebo případně osobě pachatele“ . Nicméně zároveň připomenul i širší kontext tzv. kumulace výkonu trestů odnětí svobody, když v bodu 14. svého nálezu uvedl, že „zákonodárce výslovně nezmiňuje možnost přihlédnout k dříve uloženým dosud nevykonaným trestům při ukládání nového trestu za trestné činy spáchané poté, co byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiné pachatelovy trestné činy (srov. hlava V, díl 2, oddíl 1 trestního zákoníku). Pokud bylo pachateli uloženo několik trestů, které nebyly vykonané, pak tyto tresty budou vykonávány postupně a bude docházet ke kumulaci výkonů trestů odnětí svobody. Tato kumulace vede k dlouhým výkonům trestů odnětí svobody (…).“ Ústavní soud dále ve svém nálezu uvedl, že trestní zákoník nijak nerozlišuje mezi ukládáním trestů poté, co byly dříve uložené tresty vykonané, a poté, co se tak ještě nestalo (pozn. od 1. 10. 2020 tuto problematiku reflektuje §39 odst. 4 tr. zákoníku). Přitom zmínil, že v zahraniční odborné literatuře v současné době panuje konsensus stran toho, že až teprve výkon uloženého trestu odsouzenému komunikuje morální odsouzení a současně i varování osobě odsouzeného, když teprve výkon trestu ono morální odsouzení znásobuje a rozlišuje různou závažnost tohoto odsudku (viz bod 17. označeného nálezu). Podle Ústavního soudu je zapotřebí, aby si byl soud rozhodující této skutečnosti vědom a rozlišoval tak mezi ukládáním nového trestu za další trestnou činnost odsouzeného poté, co byl předchozí trest toliko uložen (a na odsouzeného tak doposud nebylo působeno trestem), a poté, co byl již i předchozí trest i vykonán.
135. Je tedy zřejmé, že v dané konkrétní trestní věci se Ústavní soud primárně zabýval odlišnou situací, než ve které se nyní ocitl obviněný, na kterého již bylo opakovaně působeno výkonem nepodmíněného trestu odnětí svobody, z něhož byl naposledy propuštěn v roce 2014 (což Nejvyšší soud zjistil z opisu Rejstříku trestů k osobě obviněného). Současně však nelze přehlédnout i jeho další úvahy týkající se problematiky zohlednění již dříve uložených (a dosud nevykonaných) trestů při rozhodování o dalším trestu za novou trestnou činnost téhož pachatele. Promítne-li Nejvyšší soud stručně připomenuté závěry označeného nálezu Ústavního soudu do poměrů nyní projednávané trestní věci, pak platí, že soudy nižších stupňů si byly vědomy obviněnému dříve uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody ve výměře sedmi let (dílem dosud nevykonaného) a při stanovení druhu a výše trestu v nynější trestní věci měly tyto skutečnosti na paměti [viz 86. rozsudku soudu prvního stupně a bod 28. rozsudku odvolacího soudu]. To však není ani zdaleka jediné kritérium, k němuž soud při stanovení druhu a výměru trestu přihlíží (když zvláště odvolací soud v rámci své přezkumné činnosti vyzdvihl na straně jedné trestní minulost obviněného C. a společenskou škodlivost trestné činnosti, na níž se podílel, na straně druhé ale i nižší míru jeho zapojení do celé trestné činnosti). Jestliže za této situace dospěl k závěru, že uložený trest odnětí svobody ve výměře 9 let, tj. o rok převyšující spodní hranici zákonné trestní sazby podle §283 odst. 3 tr. zákoníku, je v případě obviněného trestem adekvátním, nelze tomuto hodnocení dle Nejvyššího soudu ničeho vytknout. Lze jen dodat, že skutečnost, že obviněný byl již dříve odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, jehož výkon již započal, nemůže sama o sobě vést k aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku (tedy k uložení trestu odnětí svobody pod spodní hranicí zákonné trestní sazby podle §283 odst. 3 tr. zákoníku), neboť pluralitní trestná činnost obviněného rozhodně není onou okolností (poměry pachatele), pro které by použití trestní sazby odnětí svobody trestním zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné.
136. Nejvyšší soud proto uzavírá, že dovolací námitky obviněného I. C. nebylo možné podřadit pod žádný z jím uplatněných dovolacích důvodů, přičemž ani uložený trest odnětí svobody neshledal ve světle judikatury Ústavního soudu jakkoliv závadným. Z těchto důvodů proto dovolání obviněného nemohlo být úspěšné.
IV. E
K dovolání obviněného F. D.
137. Obviněný F. D. prostřednictvím podaného dovolání brojí proti výroku o vině a proti všem výrokům o trestu, opírajíc se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé variantě ve vazbě na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Rovněž obviněný D. má za to, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a shodně jako obviněný C. upozorňuje na své předchozí odsouzení, v důsledku něhož má nyní uložený trest odnětí svobody za nepřiměřený a nezohledňující kumulaci trestů, díky níž má strávit ve výkonu trestu odnětí svobody 16 let.
138. Nejvyšší soud je nucen i ve vztahu k dovolání obviněného D. uvést (ve shodě se státním zástupcem), že žádná z dovolacích námitek obviněného neodpovídá jím uplatněným dovolacím důvodům. To proto, jelikož obviněný stejně jako obviněný C. toliko rozporuje hodnocení provedených důkazů, čímž se ocitá vně všech zákonných dovolacích důvodů. Ani obviněný D. pak ve svém dovolání výslovně nevznáší námitku extrémního nesouladu.
139. Stran dílčích dovolacích námitek obviněného proto nelze než uvést, že tyto v rámci trestního řízení nezaznívají poprvé. Naopak, již dříve se jimi zabývaly náležitě jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací, kdy Nejvyšší soud po seznámení se s obsahem jejich rozhodnutí nemá, co by jim vytknul. Tvrdí-li obviněný, že se nijak nepodílel na vyhledání či zprostředkování nájmu budovy v autokempu XY a nebyly mu známy okolnosti týkající se účelu předmětu tohoto nájmu, pak je třeba říci, že jeho vina je prokázána výpověďmi obviněných B., L. a N. (viz body 2., 3., 7. a 8. rozsudku soudu prvního stupně), přičemž právě výpověď obviněného N. obviněného D. zásadním způsobem usvědčuje a vyvrací jeho obhajobu, že o charakteru činnosti, která měla v daném objektu probíhat, nic nevěděl, resp. si myslel, že zde bude vyráběna viagra (v tomto směru lze poukázat na výpověď obviněného v bodu 9. rozsudku soudu prvního stupně a především pak na zcela logickou a přesvědčivou úvahu soudu prvního stupně k této otázce obsaženou v bodu 65. jeho rozsudku). Jde-li o identifikaci obviněného na kamerových záznamech z obchodního domu Makro XY a přilehlého parkoviště pořízených při sledování osob a věcí dne 22. 11. 2017 v rámci akce XY pak shoda osoby A s obžalovaným D. potvrzena byla (viz bod 30. rozsudku soudu prvního stupně).
140. Zbývající námitky obviněného jsou pak obsahově (místy nelogicky) zcela shodné s námitkami obviněného C., přičemž na jejich vypořádání v bodech 130. a 131. tohoto usnesení proto Nejvyšší soud plně odkazuje. Nezbývá proto než i v případě obviněného D. uzavřít, že soud prvního stupně jej zcela oprávněně uznal vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. To i proto, neboť obviněný zcela zjevně měl povědomí, na jaké trestné činnosti se podílí, že k výrobě metamfetaminu došlo v daných prostorách opakovaně, tyto pro ni byly přizpůsobeny, nadto na financování celé „akce“ poskytl vlastní finanční prostředky v nemalé výši, a přinejmenším tak vědět mohl a měl, že rozhodně nejde o malovýrobu této psychotropní látky.
141. Konečná námitka obviněného směřuje – stejně jako v případě obviněného C. – proti přiměřenosti uloženého trestu. Obviněnému byl rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 10 T 1/2015, ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 9 To 43/2018, uložen trest odnětí svobody v trvání 9 let. Spolu s trestem, který mu byl uložen v této trestní věci by měl strávit ve výkonu trestu odnětí svobody 16 let. Takovou kumulaci trestů, respektive jejich celkovou délku, má obviněný za nepřiměřenou (k čemuž poukazuje na výše zmíněný nález Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. II. ÚS 4022/18).
142. Ani tuto námitku obviněného ale Nejvyšší soud nevyhodnotil jako důvodnou (obecně k dané otázce viz bod 133. a násl. tohoto usnesení). To proto, neboť i v případě obviněného D. si soudy nižších stupňů byly vědomy obviněnému dříve uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody ve výměře sedmi let (dílem dosud nevykonaného) a při stanovení druhu a výše trestu v nynější trestní věci měly tyto skutečnosti na paměti [viz 87. rozsudku soudu prvního stupně a bod 28. rozsudku odvolacího soudu]. To však není ani zdaleka jediné kritérium, k němuž soud při stanovení druhu a výměry trestu přihlíží. Zvláště odvolací soud v rámci své přezkumné činnosti vyzdvihl na straně jedné trestní minulost obviněného D. (kdy i v případě tohoto obviněného platí, že již dříve na něj bylo opakovaně působeno nepodmíněným trestem odnětí svobody, z něhož byl naposledy propuštěn v roce 2010, jak Nejvyšší soud zjistil z opisu z evidence Rejstříku trestů k osobě obviněného) a společenskou škodlivost trestné činnosti, na níž se podílel, na straně druhé ale i jeho částečné doznání a usvědčení dalších osob (nelze současně přehlédnout, že bez zapojení obviněného by předmětná trestná činnost přinejmenším nemohl probíhat v týchž prostorách, které tento opatřil a za jeho finančního přispění na opatření surovin a prostředků potřebných k výrobě metamfetaminu). Jestliže za této situace dospěl k závěru, že uložený trest odnětí svobody ve výměře 9 let, tj. o rok převyšující spodní hranici zákonné trestní sazby podle §283 odst. 3 tr. zákoníku, je v případě obviněného trestem adekvátním, nelze tomuto hodnocení dle Nejvyššího soudu ničeho vytknout. Závěrem lze jen shodně jako u obviněného C. konstatovat, že skutečnost, že obviněný byl již dříve odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, jehož výkon již započal, nemůže sama o sobě vést k aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku (viz bod 135. tohoto usnesení).
143. Nejvyšší soud proto uzavírá, že dovolací námitky obviněného F. D. nebylo možné podřadit pod žádný z jím uplatněných dovolacích důvodů, přičemž ani uložený trest odnětí svobody neshledal ve světle judikatury Ústavního soudu jakkoliv závadným. Z těchto důvodů proto dovolání obviněného nemohlo být úspěšné.
V.
K návrhu na odklad či přerušení výkonu napadeného rozsudku
144. Pokud jde o podnět, který obviněný N. učinil v rámci svého petitu, tedy aby Nejvyšší soud přerušil výkon uloženého trestu, Nejvyšší soud uvádí, že podle §265o odst. 1 tr. řádu před rozhodnutím o dovolání může předseda senátu Nejvyššího soudu odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti kterému bylo podáno dovolání. Vydání rozhodnutí o takovém však není obligatorní. Aplikace uvedeného ustanovení by přicházela v úvahu toliko tehdy, jestliže by argumentace obviněného s určitou vyšší mírou pravděpodobnosti mohla svědčit závěru, že jeho dovolání bude vyhověno. Předseda senátu však důvody pro odklad či přerušení výkonu rozsudku odvolacího soudu nezjistil, a z tohoto důvodu, aniž by bylo zapotřebí o podnětu obviněného rozhodnout samostatným rozhodnutím, mu nevyhověl a samostatným (negativním) výrokem nerozhodl.
VI.
Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
145. Nejvyšší soud shrnuje, že na základě shora uvedených závěrů shledal, že napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl obviněnému V. T. B. v rozporu s §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku uložen trest vyhoštění. Z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu proto musel Nejvyšší soud zrušit napadený rozsudek odvolacího soudu, a to pouze ve výroku, jímž byl tomuto obviněnému uložen podle §80 odst. 1 tr. zákoníku trest vyhoštění na dobu 5 (pěti) let. Současně podle §265k odst. 2 věty druhé tr. řádu Nejvyšší soud zrušil i další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí odvolacího soudu obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Jinak zůstal rozsudek odvolacího soudu ve vztahu k osobě obviněného V. T. B. nezměněn, neboť jeho dalším dovolacím námitkám Nejvyšší soud nepřisvědčil.
146. Co se týče obviněných D. L. L. a H. A. N., dovolání těchto obviněných Nejvyšší soud neshledal jako způsobilá přivodit jeho kasační zásah (byť z části dovolání každého z obviněných odpovídala některému z jimi uplatněných dovolacích důvodů), neboť po přezkoumání napadených rozhodnutí shledal, že tato vytýkanými vadami netrpí. Z tohoto důvodu mimořádné opravné prostředky těchto dvou obviněných odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.
147. Jiná je však situace v případě dovolání obviněných I. C. a F. D., rozeného K. Jejich dovolací námitky totiž neodpovídají žádnému z jimi uplatněných, ale ani jiných, zákonných dovolacích důvodů. Protože Nejvyšší soud nevyhodnotil jako důvodné ani jejich argumenty směřující proti uloženým trestům odnětí svobody, nezbylo mu, než jejich dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 18. 2. 2021
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Petr Škvain, Ph.D.