ECLI:CZ:US:2021:1.US.1543.21.1
sp. zn. I. ÚS 1543/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti Hany Vaďurové, zastoupené Rostislavem Puklem, advokátem se sídlem Svatoplukova 519, 698 01 Veselí nad Moravou, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 18 C 334/2020-44 ze dne 11. března 2021, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z napadeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 Ústavní soud zjistil, že jím byla jako nedůvodná zamítnuta žaloba stěžovatelky na zaplacení částky 3 490 Kč s příslušenstvím, podaná z titulu bezdůvodného obohacení. K němu mělo dle žaloby dojít tím, že žalovaná obchodní společnost Provident Financial s.r.o. před poskytnutím v rozsudku blíže specifikovaných spotřebitelských úvěrů stěžovatelce řádně neprověřila její úvěruschopnost, a to v rozporu s ustanovením §9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, resp. §87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. V důsledku nedodržení zmíněných zákonných povinností žalovanou tak měly být uzavřené smlouvy o zápůjčce neplatné, pročež si účastníci měli navzájem vrátit poskytnutá plnění. Protože stěžovatelka dle svého názoru zaplatila žalované více, než jí po jednostranném započtení vzájemných pohledávek stěžovatelkou příslušelo, požadovala uhrazení tohoto přeplatku.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že obvodní soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Příkladmo zmínila jeho rozsudek sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, dle něhož porušení povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru posoudit úvěruschopnost příjemce úvěru s odbornou péčí má za následek absolutní neplatnost smlouvy, k čemuž jsou soudy povinny přihlížet z úřední povinnosti. Těmto imperativům obvodní soud dle mínění stěžovatelky nedostál. Stěžovatelka tuto svoji argumentaci v ústavní stížnosti blíže rozvedla s odkazy na řadu dalších judikátů, včetně rozhodnutí Ústavního soudu a Soudního dvora Evropské unie.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě podotýká, že žalobou uplatněný nárok, jenž byl stěžovatelce ze strany nalézacího soudu odepřen, představuje částku bagatelní, čehož si je ostatně stěžovatelka sama dobře vědoma. Ústavní soud dal ve své rozhodovací praxi opakovaně najevo (z nedávných rozhodnutí srov. např. usnesení ve věcech sp. zn. IV. ÚS 557/21, III. ÚS 3599/20, II. ÚS 886/20. I. ÚS 2026/20 aj.), že v takových případech je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Ve sporech o bagatelní částky je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitá a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v nynějším případě. Výklad přijatý Ústavním soudem tu nelze chápat jako odepření spravedlnosti, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv. Pojem bagatelní věci je reflexí významu, který takovým sporům v oblasti civilního procesu přikládá sám zákonodárce. To se odráží v úpravě těchto otázek nejen v ustanovení §202 odst. 2 občanského soudního řádu, nýbrž i v ustanovení §238 odst. 1 písm. c) téhož předpisu v rámci koncepce přípustnosti dovolání. Bylo by pak proti logice tohoto omezení, kdyby se přezkum rozhodnutí, proti němuž není nejen mimořádný opravný prostředek, nýbrž ani řádný opravný prostředek s ohledem na hodnotu předmětu sporu přípustný, pouze automaticky přesunul do roviny ústavního soudnictví (viz kupř. bod 11 usnesení sp. zn. II. ÚS 3521/20 ze dne 22. 3. 2021). Ústavní soud přitom v napadeném rozsudku nalézacího soudu nezjistil žádné extrémní vybočení z kautel spravedlivého procesu či významný přesah v jím řešených otázkách.
Ústavní soud nepřisvědčil zásadní výtce stěžovatelky, že obvodní soud se zpronevěřil právním názorům, plynoucím z judikatury Nejvyššího soudu, potažmo dalších soudů, týkajícím se absolutní neplatnosti smluv o zápůjčce v případech absence prověrky úvěruschopnosti osoby, jíž je úvěr poskytován. Nalézací soud totiž po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalovaná si od stěžovatelky před poskytnutím daných zápůjček vyžádala pracovní smlouvu i výplatní lístky, což stěžovatelka stvrdila svým podpisem na předmětných zákaznických kartách. Tuto skutečnost přitom stěžovatelka v soudním řízení nezpochybnila. V tomto ohledu tedy konkrétně nerozporovala tvrzení žalované, že pracovala jako uklízečka v TJ Slovácká Slávie, a to na plný pracovní úvazek. Protože částky poskytnutých úvěrů byly poměrně nízké, dospěl nalézací soud k závěru, že takové šetření výdělkových poměrů stěžovatelky bylo pro účely ověření její úvěruschopnosti dostačující, když na základě úvěru poskytnuté peněžní prostředky nebyly ve zřejmém nepoměru k takto zjištěným pravidelným příjmům stěžovatelky a ani nevyšlo najevo, že by stěžovatelka byla v insolvenci či že by proti ní byla vedena exekuce. Stěžovatelka naopak splátky úvěrů řádně hradila (viz zejména body 10 až 12 napadeného rozsudku), takže i z tohoto pohledu nebyla její úvěruschopnost ani zpětně zpochybněna. Tyto nosné úvahy obvodního soudu pokládá Ústavní soud za srozumitelné a racionální, a tím i prosté ústavně zapovězené libovůle. V podrobnostech lze na odůvodnění napadeného rozsudku zcela odkázat.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. června 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu