ECLI:CZ:US:2021:4.US.557.21.1
sp. zn. IV. ÚS 557/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Milana Sejkory, zastoupeného Mgr. Barborou Kubinovou, advokátkou, sídlem Milešovská 1312/6, Praha 3 - Vinohrady, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2020 č. j. 51 Co 300/2020-88 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. května 2020 č. j. 15 C 27/2017-34, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, sídlem Karmelitská 529/5, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel se také domáhá, aby účastníci řízení nahradili stěžovateli společně a nerozdílně náklady řízení před Ústavním soudem.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") domáhal poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení o žádosti o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace vedeného u Západočeské univerzity v Plzni pod sp. zn. PR-P 732/10 u vedlejší účastnice a u Krajského soudu v Plzni, přičemž nárok se týkal dvou období, v němž řízení probíhalo, a to od 23. 10. 2014 do 30. 11. 2014 a od 8. 4. 2016 do 25. 7. 2016. Řízení podle stěžovatele trvalo celkem 2 064 dnů. Tuto délku označil stěžovatel za nepřiměřenou, podle jeho názoru mělo řízení trvat maximálně 117 dnů. Odpovídající všem okolnostem stěžovatel požadoval odškodnění ve výši 55 Kč denně, vycházeje z částky 20 000 Kč ročně, což při délce 148 dní představuje 8 140 Kč (s návrhem navýšení této částky o 115 %).
3. Obvodní soud napadeným rozsudkem uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovateli částku 8 800 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 7. 12. 2016 do zaplacení (výrok I), dále zamítl žalobu v částce 6 621 Kč s příslušenstvím (výrok II) a vedlejší účastnici uložil zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 6 534 Kč (výrok III).
4. K odvolání stěžovatele a vedlejší účastnice Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem změnil rozsudek obvodního soudu ve výroku I tak, že žalobu o zaplacení 8 800 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I) a ve výroku II potvrdil (výrok II), a stěžovateli uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 900 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí (výrok III). Městský soud oproti obvodnímu soudu shledal, že k odškodnění stěžovatele nepostačí konstatování porušení práva, jak již učinila vedlejší účastnice. Městský soud nemohl přehlédnout, že stěžovatel se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy z namítaného řízení obrátil na soud opakovaně, a to tak, že namítané řízení rozdělil na jednotlivé úseky (již shora zmíněný úsek, kdy řízení probíhalo před Krajským soudem v Plzni) a i na řízení před vedlejší účastnicí, resp. Západočeskou univerzitou v Plzni. Stěžovatel byl již za řízení, které probíhalo od podání jeho žádosti dne 1. 12. 2010 do 22. 10. 2014 odškodněn částkou 37 200 Kč s příslušenstvím (řízení u obvodního soudu vedené pod sp. zn. 26 C 65/2015). Dalšího odškodnění se stěžovatel domáhal za období od 26. 7. 2016 do 20. 4. 2017 - řízení vedené před obvodním soudem pod sp. zn. 65 C 12/2019, přičemž toto řízení dosud neskončilo a stěžovatel v něm požaduje dalších 31 809 Kč. Stěžovatel tak sám řízení nepovažuje za celek, ale jednotlivými žalobami žádá odškodnění vždy určitého úseku řízení. V části řízení, za kterou se nyní domáhá odškodnění, však městský soud žádný průtah nezjistil. Je sice pravda, že vedlejší účastnice ve věci nerozhodla ve lhůtě určené podle §71 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, tedy do 30 dnů, avšak s ohledem na složitost věci (sc. - viz rozhodnutí, které má 25 stran a podrobně rozebírá danou problematiku), městský soud nepovažuje délku tří měsíců za nepřiměřeně dlouhou, aby stěžovateli vznikla tímto újma, která by měla být odškodněna v penězích. Stěžovatel byl již dostatečně za velkou část řízení odškodněn, v předmětné věci se mu dostalo konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, a proto městský soud neshledal důvodnost pro další finanční odškodnění.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel spatřuje porušení jeho ústavně garantovaných práv zejména v tom, že je napadený rozsudek městského soudu překvapivý, což má za důsledek porušení práva na soudní ochranu, jelikož náhled na skutkové okolnosti dané věci se stěžovatel dozvěděl až z rozsudku městského soudu a nemohl na něho proto nikdy reagovat vlastními tvrzeními a důkazními návrhy, čímž byl zkrácen na svých procesních právech. Skutkový závěr městského soudu, že z toho, že se stěžovatel domáhá satisfakce za různé části řízení, vyplývá, že nepovažuje řízení za jeden celek, není možné z této skutkové okolnosti učinit, a je spekulativní a svévolný. Zde nelze odhlédnout od toho, že k podání žalob za různé části řízení byl stěžovatel donucen v důsledku nekompetence správních orgánů a porušování jeho procesních práv v řízení, a dále v důsledku neexistence a nejednotnosti judikatury k povaze předmětu řízení. Přístup městského soudu, vylučující v dané věci peněžní zadostiučinění s ohledem na dožalovávání náhrady nemajetkové újmy, je rozporný s ústavně garantovanými právy stěžovatele. Stěžovatel dále uvádí, že správní rozhodnutí bylo vydáno za třiapůlnásobek přiměřené doby, což by mělo naopak odůvodňovat vycházení z horní hranice intervalu základní částky peněžité satisfakce, nikoli nepřiznání peněžité satisfakce, která je namístě toliko za výjimečných okolností. Právní posouzení městského soudu, že násobná délka řízení nepostačuje k peněžité satisfakci, je tedy extrémním právním posouzením, v ostrém protikladu k judikatuře. Rozhodnutí městského soudu je pak nepřezkoumatelné i z důvodu, že se nijak nevypořádalo s tvrzeným mimořádným významem řízení pro stěžovatele. Stěžovatel též namítá, že si městský soud selektivně vybírá judikaturu podle toho, která se "mu hodí", přičemž tímto svévolným postupem dochází k porušení práva stěžovatele na soudní ochranu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); tato i všechna dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
9. Předmětem nyní posuzovaného sporu byla částka ve výši 15 421 Kč s příslušenstvím, kterou lze i ve světle judikatury Ústavního soudu označit za bagatelní. Ústavní soud dal opakovaně ve své rozhodovací praxi [např. usnesení ze dne 29. 4. 2002 sp. zn. IV. ÚS 695/01, ze dne 30. 8. 2001 sp. zn. IV. ÚS 248/01, ze dne 21. 3. 2001 sp. zn. IV. ÚS 8/01, ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04, ze dne 18. 1. 2006 sp. zn. III. ÚS 602/05 a ze dne 4. 4. 2007 sp. zn. III. ÚS 748/07 či nález ze dne 25. 7. 2012 sp. zn. I. ÚS 988/12 (N 132/66 SbNU 61) aj.] najevo, že v takových případech je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Důvodnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2013 sp. zn. III. ÚS 3672/12, ze dne 9. 1. 2013 sp. zn. II. ÚS 4668/12, ze dne 12. 12. 2012 sp. zn. III. ÚS 4497/12 a další). Pochybení takového charakteru však Ústavní soud v nyní souzené věci neshledal a na závěrech zejména městského soudu uvedených v bodech 20 až 25 napadeného rozsudku městského soudu nelze shledat žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí, které by odůvodňovalo jeho případný kasační zásah.
10. Jak již Ústavní soud mnohokráte podotkl, ve sporech o bagatelní částky je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitá a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě nynějšího stěžovatele. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegationis iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice, kde pojem bagatelní věci je reflexí významu, který takovým sporům v oblasti civilního procesu přikládá zákonodárce; to se odrazilo v úpravě těchto otázek zejména v §202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), při odvolání, i v §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. u dovolání.
11. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
12. K návrhu stěžovatele, aby mu Ústavní soud přiznal náhradu nákladů tohoto řízení (viz též sub 1), se konstatuje, že náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, nestanoví-li zákon o Ústavním soudu jinak; v odůvodněných případech může Ústavní soud podle výsledku řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení (§62 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu). Přiznání náhrady nákladů řízení v řízení před Ústavním soudem je rozhodnutím mimořádným a výjimečným, například jako svého druhu sankce vůči tomu, kdo svým postupem zásah do ústavních práv vyvolal a vzhledem k okolnostem by tedy měl tímto způsobem nést následky. Mimo jiné i vzhledem k výsledku tohoto řízení o ústavní stížnosti neshledal Ústavní soud důvod pro přiznání náhrady nákladů řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. března 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu