ECLI:CZ:US:2021:1.US.1761.21.1
sp. zn. I. ÚS 1761/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti L. D., zastoupeného Mgr. Vladimírem Kyrychem, advokátem se sídlem Kobližná 2, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 4. 2021 č. j. 14 Co 299/2019-362 a proti výrokům: I., II., III., IV., V., VI., VII, VIII., X., XI. a XII. rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 27. 8. 2019 č. j. 83 P 135/2016-268, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 3 odst. 1, čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte (dále jen "Úmluva") a čl. 96 odst. 1 Ústavy, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí (vyjma výroku IX. rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 27. 8. 2019), vydaných v řízení o výkonu rodičovské odpovědnosti.
I.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se zjišťuje, že stěžovatel [otec nezl. dětí A. a L. (dále jen "nezletilí")] nesouhlasí se závěry obou soudů, zejména pak se závěrem o nemožnosti nařízení střídavé péče u obou nezletilých. Po obsáhlých citacích z napadených rozhodnutí tvrdí, že při řešení otázky střídavé péče oba soudy porušily zásadu rovnosti stran, neboť nehájily důsledně nejlepší zájem nezletilých, přičemž "nadřadily" zájem matky na svěření nezletilých do její výlučné péče nad zájmem stěžovatele, který v řízení zavedení střídavé péče navrhoval. Stěžovatel poukazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2482/13, I. ÚS 3216/13 a I. ÚS 1554/14, přičemž v návaznosti na judikaturu upravující otázku svěření nezletilého dítěte do střídavé péče upozorňuje na zákonné podmínky, k nimž má soud při takovém rozhodování přihlížet. Obě napadená rozhodnutí považuje pro absenci posouzení zákonných podmínek v těchto souvislostech za nesprávná, nepřezkoumatelná a porušující závěry vyplývající z výše označených nálezů Ústavního soudu a související judikatury, neboť ve věci rozhodující soudy v podstatě vyloučily možnost zavedení střídavé péče "jen" poukazem na nemožnost komunikace mezi rodiči nezletilých a se zřetelem k přání nezletilých, které vyjádřily při pohovoru s kolizním opatrovníkem. Z výše vyložených důvodů považuje stěžovatel napadená rozhodnutí za zcela nedostatečně odůvodněná. Oba soudy podle jeho názoru nevzaly rovněž v úvahu postoj matky, která v roce 2016 opustila i s dětmi společnou domácnost, což se, mimo jiné, odrazilo i v následné fixaci nezletilého na matku. Závěru o nevhodnosti zavedení střídavé péče stěžovatel vytýká, že soudy nekriticky přejaly doporučení soudního znalce, i když závěry znaleckého posudku nemohou být podkladem pro posouzení otázky právní, neboť to přísluší jen soudu rozhodujícímu ve věci. Rovněž přání nezletilých nemohou být (i pro nízký věk nezletilých) při posuzování nejlepšího zájmu vodítkem pro rozhodování soudu ve věci výkonu rodičovské zodpovědnosti, a to i s ohledem na okolnosti, za nichž k takovému vyjádření ze strany nezletilých došlo. Zejména městskému soudu stěžovatel vytýká, že se spokojil s konstatováním neschopnosti obou rodičů vést konstruktivní, resp. alespoň nezbytně potřebnou komunikaci v otázkách týkajících se nezletilých, aniž zkoumal její příčinu a sám se tuto překážku k možnosti zavedení střídavé péče nepokusil vhodným způsobem odstranit či napravit.
II.
Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") rozhodl ve věci výkonu rodičovské zodpovědnosti tak, že svěřil nezletilé do péče matky (výrok I.), otci uložil přispívat na výživu nezletilých částkami 3 000,- Kč a 2 000,- Kč měsíčně (výrok II.), dále rozhodl o výši dlužného výživného na nezletilé (výrok III.) a o úpravě styku otce s nezletilými (výrok IV.): během roku (pátek až neděle v lichém týdnu, v sudém týdnu od středy do čtvrtka), v průběhu jarních a letních prázdnin (v lichém roce od soboty do následující neděle, v červenci a srpnu po dobu 15 dnů) a v průběhu svátků (v sudém roce o velikonocích od čtvrtka do pondělí, o vánocích v každém lichém roce od 23. 12 do 25. 12. a v každém sudém roce od 25. 12. do 29. 12.), nezletilé svěřil na dobu po rozvodu manželství rodičů do péče matky (výrok V.), stanovil výživné na nezletilé ve výši 3 000,- Kč a 2 000,- Kč měsíčně (výrok VI.), rozsah styku otce s nezletilými upravil v době po rozvodu shodně, jako ve výroku pod bodem IV. rozsudku (výrok VII.), vyslovil předběžnou vykonatelnost výroku pod bodem II. a IV. rozsudku (výrok VIII.), řízení o návrhu matky na udělení souhlasu za otce k nástupu nezletilé k povinné školní docházce pro školní rok 2018/2019 zastavil (výrok IX.). Dále soud rozhodl o nákladech řízení (výroky X., XI. a XII.).
Městský soud při svém rozhodování vycházel, mimo jiné, ze zprávy výchovného opatrovníka nezletilých, ze znaleckých posudků z oboru dětské psychologie a psychiatrie a z listinných dokladů o příjmech rodičů. Z těchto důkazů vzal za prokázané, že oba rodiče mají výchovnou způsobilost. Současně však konstatoval, že po celou dobu probíhajícího řízení má za prokázáno, že rodiče spolu nekomunikují, nedokážou se dohodnout o nejzákladnějších věcech souvisejících s péči o nezletilé. Za těchto okolností nepovažoval městský soud za vhodné a ve shodě s nejlepšími zájmy nezletilých vyhovět návrhu otce na zavedení střídavé péče. Proto také městský soud vzal v úvahu doporučení výchovného opatrovníka nezletilých a svěřil je do péče matky a otci stanovil široký rozsah styku s nimi, přičemž při stanovení výše výživného vycházel ze zákonných kritérií upravených v ustanovení §913 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen "o. z.").
Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") po odvolání obou rodičů rozsudek soudu prvního stupně: I. a) potvrdil ve výrocích I. a V. (výrok I.), b) změnil ve výroku II. o běžném výživném za dobu před a po rozvodu manželství rodičů, c) změnil rovněž výrok III. o dlužném výživném pro dobu před rozvodem, d) změnil výrok VI. o výživném po rozvodu, e) změnil ho i ve výrocích IV. a VII. o úpravě styku před a po rozvodu manželství vyjma výroku IX., a f) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku VIII. o předběžné vykonatelnosti rozhodnutí ve výrocích I. a V. o péči matky před a po rozvodu manželství. Nově rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II., III. a IV.).
Odvolací soud nad rámec dosud provedeného dokazování doplnil dokazování zprávou Centra sociálních služeb v Brně, resp. složkou Manželská a rodinná poradna Bethesda v Brně, z nichž zjistil, že poradenská spolupráce s rodiči a nezletilými proběhla v celkem 10 setkáních v roce 2018 až 2019. Další terapie byla shledána nemožnou pro nevstřícný postoj matky. Závěry soudu prvního stupně o výchovné způsobilosti obou rodičů i o svěření nezletilých do péče matky jak po dobu před a po rozvodu manželství shledal odvolací soud správnými, jen nepatrně změnil rozhodnutí o úpravě styku nezletilých s otcem. Rozhodnutí městského soudu o výši výživného na nezletilé změnil v souladu s nově provedenými důkazy o výši příjmů obou rodičů. Odvolací soud zdůraznil, že nepřihlédl k přáním nezletilých, aby k jejich styku s otcem vůbec nedocházelo, neboť je v jejich objektivním zájmu, aby rodič, který nemá v péči nezletilé, mohl na ně v přiměřeném rozsahu výchovně působit.
III.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížnosti napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud nejprve připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných, než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu řízení přísluší především nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak Ústavní soud zdůrazňuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 Ústavy). Z tohoto důvodu mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutími, případně v průběhu procesu mu přecházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Obzvláště rezervovaně se Ústavní soud staví k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, v některých případech dokonce považuje ústavní stížnost za nepřípustnou (např. ve věcech rozvodu manželství (srovnej např. sp. zn. II. ÚS 465/02 a IV. ÚS 31/04).
Důvodem takového postupu je skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. Tato skutečnost se odráží také v tom, že ve věcech upravených v druhé části občanského zákoníku není, až na určité výjimky, dovolání jako mimořádný opravný prostředek přípustné. Celkový prostor pro kasační zásah ze strany Ústavního soudu se tak zužuje, takže jeho přezkumná pravomoc se koncentruje na posouzení, jestli se nejedná o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak postihovalo právo účastníka řízení na spravedlivý (řádný) proces (srovnej např. sp. zn. IV. ÚS 2468/14).
K námitkám stěžovatele Ústavní soud poznamenává, že již několikrát judikoval, že zásadně civilnímu soudu přísluší zvážit podmínky svěření dítěte do výchovy jednoho či druhého rodiče. Proto je při posuzování předložené ústavní stížnosti třeba zabývat se v první řadě otázkou, jestli při rozhodování o úpravě výkonu rodičovské zodpovědnosti a úpravě styku s nezletilými respektovaly soudy smysl a účel zákonných ustanovení. Z dosavadních rozhodnutí totiž nevyplývá žádná priorita při způsobu rozhodování o svěření nezletilého do péče rodičů, jak se mylně domnívá stěžovatel. Splnění kritérií pro nařízení střídavé péče je jen vodítkem pro rozhodování civilních soudů, takže jejich splnění nemusí vést vždy k jednoznačnému závěru o jejím nařízení v případě, že ve věci rozhodující soudy ústavně konformním způsobem zváží všechny relevantní okolnosti věci a dospějí k jinému řešení. Každý případ má totiž jedinečnou charakteristiku, která může mít vliv na přijetí jiného odlišného právního závěru, byť by zdánlivě šlo o obdobné věci. K takovým okolnostem, v závislosti na konkrétní věci, může patřit i (ne)funkční vztah mezi rodiči v rodině po rozpadu manželství a další individuální problémy vztahující se ke konkrétní věci (k tomu srovnej např. nález sp. zn. IV. ÚS 773/18, dostupný rovněž na http://nalus.usoud.cz).
Těmto požadavkům kladeným ze strany Ústavního soudu na rozhodování civilních soudů k výše označeným otázkám oba soudy dostály.
Ústavní soud se neztotožňuje s tvrzením stěžovatele ohledně nedostatků v dokazování a v údajně neobhajitelném úsudku obou ve věci rozhodujících soudů o nevhodnosti zavedení střídavé péče u nezletilých. Z odůvodnění rozsudku především odvolacího soudu jasně vyplývá, že oba soudy rozhodovaly na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu, námitkami stěžovatele (v zásadě shodnými jako v ústavní stížnosti) se řádně zabývaly a vypořádaly a také vyložily na základě jakých důkazů a úvah dospěly ke svým závěrům. Oba soudy shodně konstatovaly, že zásadním důvodem, který brání zavedení střídavé péče, je absence vzájemné komunikace mezi rodiči týkající se otázek spojených s výchovou a výživou nezletilých. Ačkoliv jsou oba rodiče z psychologického hlediska způsobilí k výchově nezletilých, nedokážou se dohodnout v zásadních otázkách týkajících se péče a realizace styku. I nadále přetrvávající špatnou komunikaci konstatoval ostatně i odvolací soud po doplnění dokazování dalšími dvěma zprávami výchovného opatrovníka a zprávou Centra sociálních služeb v Brně, jehož součástí je i Manželská a rodinná poradna Bethesda v Brně. Právě tyto důkazy vedly soudy k závěru o nemožnosti nařízení střídavé péče. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmé, že přání nezletilých nebylo pokladem pro rozhodnutí o (ne)nařízení střídavé péče. Oba soudy v napadených rozhodnutích v souladu s platnou judikaturou Ústavního soudu (např. nález sp. zn. II. ÚS 1835/14) konstatovaly, že je v nejlepším zájmu nezletilých, aby za situace, kdy byli svěřeni do péče matky, byl jejich styk s otcem upraven v co nejširším rozsahu tak, aby mu bylo umožněno na nezletilé dostatečně výchovně působit.
K otázce problematické komunikace mezi rodiči se Ústavní soud také již několikrát vyslovil ve svých rozhodnutích. Například v nálezu sp. zn. IV. ÚS 773/18 vysvětlil, že i nevhodná (nejen tedy absentující) komunikace mezi rodiči může být důvodem k vyloučení střídavé péče. Takovým případem je nemožnost dosáhnout nápravy konfliktního stavu, který i po marných pokusech ze strany soudů o zjednání nápravy vede k nedostatečné vzájemné komunikaci mezi rodiči nezletilých. V projednávané věci byl již takový nástroj - poradenská spolupráce s rodiči i nezletilými - využit, aniž však došlo k očekávaným pozitivním výsledkům v kvalitě vzájemné komunikace mezi rodiči.
Závěrem Ústavní soud poznamenává, že rozhodnutí o odmítnutí ústavní stížnosti nijak nevylučuje změnu výchovných poměrů v budoucnu. Je nepochybně na rodičích, aby překážky bránící dosavadní vzájemné komunikaci odstranili, neboť řádná výchova nezletilých je v jejich společném zájmu.
IV.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavní soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. července 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu