ECLI:CZ:US:2021:1.US.1874.21.1
sp. zn. I. ÚS 1874/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti L. Z., zastoupeného Mgr. Martinem Kulichem, advokátem, sídlem náměstí Kinských 741/6, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Lounech ze dne 10. května 2021 č. j. 0 ZT 62/2021-34 a usnesení policejního komisaře Hlavního velitelství vojenské policie, 1. odboru kriminální služby, 1. oddělení kriminální služby, 11. skupiny kriminální služby č. j. VP-407-234/TČ-2019-820124 ze dne 3. března 2021, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva zaručená Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Shora označeným usnesením policejního komisaře Hlavního velitelství vojenské policie, 1. odboru kriminální služby, 1. oddělení kriminální služby, 11. skupiny kriminální služby (dále jen "policejní orgán") ze dne 3. 3. 2021 bylo proti stěžovateli zahájeno trestní stíhání pro přečin úvěrového podvodu dle §211 odst. 1, odst. 4 trestního zákoníku a přečin podvodu dle §209 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku.
3. Napadeným usnesením Okresního státního zastupitelství v Lounech (dále jen "státní zastupitelství") bylo rozhodnuto, že se podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítá stížnost obviněného stěžovatele proti usnesení policejního orgánu.
II. Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel napadá obě shora označená rozhodnutí s tím, že jimi došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a taktéž k porušení práva garantovaného čl. 8 odst. 2 Listiny, podle něhož "nikdo nesmí být stíhán jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon".
5. Stěžovatel podrobně popisuje skutky, které jsou mu kladeny za vinu, a tvrdí pochybení policejního orgánu, resp. státního zastupitelství, kterých se měly dopustit při vydání napadených rozhodnutí. Tvrdí, že v usnesení o zahájení trestního stíhání není uveden útvar, jehož je stěžovatel příslušníkem, výrok v usnesení o zahájení trestního stíhání neobsahuje zákonné označení trestných činů, které jsou v uvedených skutcích spatřovány. Odůvodnění dále dle stěžovatele neobsahuje přesně označené skutečnosti, které odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání stěžovatele. Usnesení o zahájení trestního stíhání je dle stěžovatele založeno na znaleckém posudku, který byl vyhotoven v rozporu se zákonem a následně použit jako důkaz. Stěžovatel též namítá, že "o stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání patrně rozhodl státní zástupce, který k němu dal souhlas nebo pokyn".
6. Stěžovatel pak podrobně rekapituluje skutečnosti, které předcházely zahájení trestního stíhání, podrobně konkretizuje výtky vůči napadeným rozhodnutím, objasňuje svou ekonomickou situaci a vyvrací, že by se mohl tvrzených trestných činů dopustit, připomíná, že jako voják z povolání nemůže být vyslán do zahraniční mise z důvodu probíhajícího trestního stíhání. Dále upozorňuje na tvrzené nesprávné závěry znaleckého posudku, ze kterého vycházel policejní orgán, tvrdí, že nemají výpovědní hodnotu ohledně majetkové situace stěžovatele a neodpovídají dosud shromážděnému spisovému materiálu.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu, resp. nezbytnou zdrženlivost v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Zvláště důležité je to v případě posuzování ústavních stížností brojících proti zásahům orgánů veřejné moci učiněným v průběhu přípravného trestního řízení. V nálezu sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 78/4 SbNU 243) Ústavní soud shrnul, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Trestní řízení je přitom zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci. Přípravné řízení neustále podléhá kontrole státního zastupitelství a posléze, při vlastním rozhodování o meritu věci, i soudnímu přezkumu co do své zákonnosti, jakož i ústavnosti. Již v přípravném řízení je s použitím institutů představujících nejzávažnější omezení základních práv a svobod konkrétní osoby spojeno rozhodování obecného soudu anebo alespoň možnost přezkumu rozhodnutí obecným soudem. Možnost ingerence Ústavního soudu do rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení je tak v přípravném řízení třeba vykládat restriktivně.
9. Z judikatury Ústavního soudu tak plyne, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení ve fázi přípravného řízení považuje Ústavní soud buď za nepřípustné, případně za nežádoucí (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 486/01 ze dne 11. 12. 2001, usnesení sp. zn. IV. ÚS 213/03 ze dne 21. 11. 2003 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 262/03 ze dne 30. 6. 2003) s výjimkou zcela situací mimořádných, je-li např. současně dotčena osobní svoboda jednotlivce [srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 46/96 ze dne 6. 6. 1996 (N 43/5 SbNU 363) či sp. zn. IV. ÚS 582/99 ze dne 24. 2. 2000 (N 30/17 SbNU 221)].
10. Ústavní soud se tedy necítí oprávněn zasahovat do přípravné fáze trestního řízení, nedochází-li současně s ním k významným zásahům do ústavních práv stíhaných osob (např. rozhodnutím o vazbě, zajištěním majetku apod.). Kasační intervence Ústavního soudu tak má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci, a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení již nikterak odstranit (srov. např. usnesení ze dne 25. 1. 2006 sp. zn. III. ÚS 674/05). Svůj zásah tak shledává Ústavní soud důvodným toliko v situaci na první pohled zřejmého odepření spravedlnosti [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 554/03 ze dne 5. 2. 2004 (U 4/32 SbNU 467)].
11. Navíc, jak připomněl Ústavní soud např. v usnesení sp. zn. III. ÚS 3707/14 ze dne 26. 3. 2015, obecný soud je povinen v rámci předběžného projednání obžaloby mj. prověřit, zda v přípravném řízení nedošlo k závažným procesním vadám, které nelze napravit v řízení před soudem (§181 odst. 1 trestního řádu). Je tedy primární úlohou obecného soudu, aby v rámci trestního řízení přihlédl k případně zjištěným procesním vadám proběhnuvšího přípravného řízení a vyvodil z nich příslušné důsledky.
12. Jak zdůraznil Ústavní soud např. v usnesení sp. zn. II. ÚS 1465/13 ze dne 6. 6. 2013 či v usnesení sp. zn. III. ÚS 693/06 ze dne 7. 12. 2006 (U 14/43 SbNU 655), rozhodnutí o zahájení trestního stíhání má ve své podstatě toliko předběžný charakter a jeho smyslem ve vztahu k obviněnému je oznámení, že je stíhán pro určitý skutek, což je podmínkou dalších procesních úkonů v trestním řízení. Zdrženlivost v zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud prolomil jen za naprosto mimořádných okolností, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování. I tehdy však Ústavní soud setrval na stanovisku, že mu nepřísluší jakkoli přezkoumávat rozhodnutí o zahájení trestního stíhání po věcné stránce, neboť to náleží do pravomoci orgánů činných v trestním řízení. Důvodnost obvinění a zákonnost trestního stíhání je totiž předmětem celého trestního řízení a proto je příslušnými orgány z úřední povinnosti zkoumána po celou dobu trestního řízení. Ústavní soud je v této souvislosti povolán zabývat se otázkou ochrany základních práv a svobod zásadně až po jeho ukončení, po vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv podle trestního řádu.
13. Nad rámec uvedeného Ústavní soud připomíná, že k zahájení trestního stíhání postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že obviněný spáchal skutek způsobem popsaným ve skutkové větě usnesení o zahájení trestního stíhání, a odtud se odvíjí adekvátní úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí. Trestná činnost nemusí být v tomto stadiu prokázána a posléze ve skutkové větě popsána natolik spolehlivě v míře, jako je tomu např. u obžaloby. Spor o větší či menší míru úplnosti popisu skutku, resp. výstižnosti jeho určení, stejně jako opodstatněnosti závěru o důvodnosti trestního stíhání, pak ústavněprávní roviny nedosahuje (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 3093/11 ze dne 22. 3. 2012).
14. Ústavní soud se tak nemohl zabývat námitkami představující de facto obhajobu stěžovatele v trestním řízení, např. tvrzenými vadami znaleckého posudku apod., neboť všechny tyto námitky budou předmětem posouzení ze strany soudu (čl. 90 věta druhá Ústavy), dojde-li k podání obžaloby. Pokud stěžovatel upozorňuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 299/06 týkající se hodnocení znaleckého posudku, je nutno upozornit, že jde o nález přezkoumávající pravomocná soudní rozhodnutí v trestní věci. K uvedeným námitkám stěžovatele se tak musí vyjádřit primárně nejprve obecné soudy, jejichž hodnocení a přezkum nemůže Ústavní soud s ohledem na princip subsidiarity ústavní stížnosti nyní nahrazovat či předjímat.
15. Ani další formální vady tvrzené stěžovatelem nepředstavují takové vady, které by umožnily Ústavnímu soudu zasahovat do probíhajícího trestního stíhání. V této fázi přípravného řízení by byl zásah Ústavního soudu pro svou předčasnost v rozporu s deklarovanou zdrženlivostí, přičemž tato zdrženlivost je determinována, jak bylo shora rozvedeno, mírou a vážností zásahů do ústavních práv stěžovatele.
16. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. října 2021
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu