ECLI:CZ:US:2021:1.US.2018.21.1
sp. zn. I. ÚS 2018/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Ing. Miroslava Navrátila, zastoupeného Mgr. Ing. Antonínem Továrkem, advokátem se sídlem tř. Kpt. Jaroše 1844/28, Brno, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 3. 2021 č. j. 2 Cmo 19/2019-432 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2018 č. j. 49 Cm 25/2015-273, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu napadených rozsudků a ústavní stížnosti se podává, že žalobce se u Městského soudu v Praze domáhal po stěžovateli zaplacení částky 18 795 Kč s příslušenstvím jako dlužných poplatků za vedení investičních nástrojů v zaknihované podobě na tzv. nezařazeném účtu. Jednalo se o investiční nástroje, které pro stěžovatele evidovalo Středisko cenných papírů, jehož evidenci žalobce podle §202 odst. 4 zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, převzal. Investiční nástroje jsou vedeny na tzv. nezařazeném účtu, neboť stěžovatel s žalobcem neuzavřel smlouvu o zřízení a vedení účtu v centrální evidenci. Poskytování této služby je zákonem zpoplatněno, poplatky jsou pak stanoveny v Provozním řádu žalobce. Stěžovatel nároky žalobce neuznal s tvrzením, že mezi ním a žalobcem není uzavřena žádná smlouva, žalobce neposkytuje služby, za které by mohl vzniknout nárok na zaplacení a napadl také ceny stanovené žalobcem. Soud prvního stupně žalobě v plném rozsahu vyhověl a stěžovateli uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení. Proti rozhodnutí soudu prvního stupně podaly obě strany sporu odvolání. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Výrok o náhradě nákladů řízení změnil tak, že stěžovateli uložil zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku vyšší, než byla stanovena soudem prvního stupně. Stěžovateli uložil povinnost nahradit žalobci i náklady řízení před soudem odvolacím.
Z ústavní stížnosti vyplývá, že proti napadenému rozhodnutí Vrchního soudu v Praze podal stěžovatel také dovolání. Dovolání proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu však není podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, o čemž byl stěžovatel v rozhodnutí také poučen. I sám stěžovatel uvádí, že dovolání podal pouze z procesní opatrnosti.
Ústavní soud proto přistoupil k projednání ústavní stížnosti a posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí. Dospěl však k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně uvádí veškeré vady, které spatřuje v postupu soudů v průběhu řízení na prvním i druhém stupni i v jejich rozhodnutích. Lze shrnout, že hlavní námitky stěžovatele směřují k procesu dokazování a skutkovým závěrům z tohoto procesu vzešlým. Stěžovatel se kriticky staví ke znaleckému posudku předloženému žalobcem a hodnocení tohoto důkazu soudy, hodnocení znaleckého posudku předloženého stěžovatelem a také neprovedení stěžovatelem navrhovaného důkazu revizním znaleckým posudkem. Soudy pak podle stěžovatele také nedostatečně odůvodnily svá rozhodnutí. Odvolacímu soudu vytýká i změnu nákladového výroku rozhodnutí soudu prvního stupně. Podle názoru stěžovatele přistoupil odvolací soud ke změně výroku rozhodnutí bez toho, aby dal stěžovateli prostor uplatnit svůj odlišný názor a v odůvodnění rozhodnutí se ani nijak nevypořádal s námitkami stěžovatele k vyúčtování znalce, učiněnými v řízení na prvním stupni.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. sp. zn. III. ÚS 23/93).
Soudy obou stupňů vysvětlily, proč dospěly k jimi uvedeným závěrům, proč znalecký posudek předložený žalobcem je dostatečným podkladem pro rozhodnutí, a také proč závěry posudku prezentující stanovisko žalovaného posoudily jako nevěrohodné. Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno podrobné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. K namítanému opomenutí revizního posudku Ústavní soud uvádí, že soud má přistoupit k nařízení revizního znaleckého posudku tehdy, je-li zde pochybnost o správnosti posudku nebo je-li posudek nejasný nebo neúplný, a to až po podání vysvětlení znalcem (§127 odst. 2 o. s. ř.). Nesouhlas účastníka se závěry znaleckého posudku sám o sobě nevede k závěru o nutnosti zpracovat revizní posudek. "O přezkoumání dvou vzájemně rozporných znaleckých posudků dalším znalcem, příp. znaleckým ústavem, lze rozhodnout jen tehdy, neodstraní-li tento rozpor soud sám po slyšení obou znalců. Samotný rozdíl mezi dvěma posudky však nezakládá povinnost ustanovit revizního znalce, jsou-li pochybnosti soudu o jednom z posudků odstraněny, zatímco pochybnosti o druhém jsou po výslechu zpracovatele naopak zesíleny." (srov. sp. zn. 29 Cdo 4153/2015). V postupu soudů proto nelze shledat pochybení, která by dosahovala ústavněprávní roviny.
Ústavní soud také nesdílí názor stěžovatele ohledně nedostatečného odůvodnění napadených rozhodnutí. Z odůvodnění rozsudků vyplývá, že se soudy námitkami stěžovatele řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly ke shora nastíněným závěrům. Byť lze přisvědčit tvrzení stěžovatele, že z obšírného odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je věnována vlastním závěrům soudu pouze menší část (ostatně součástí odůvodnění by neměl být rozsáhlý přepis zadání znaleckého posudku, odpovědí obsažených ve znaleckém posudku či otázek kladených znalcům a jejich odpovědí, srov. §157 odst. 2 o. s. ř.), nelze dospět k závěru, že by odůvodnění rozhodnutí soudů nebylo řádné a bylo v zásadním rozporu s právem stěžovatele na spravedlivý (řádný) proces. Případný zásah Ústavního soudu by tak byl zcela formální a nemohl by vést k jakékoliv příznivé změně. Takový postup by byl v rozporu se zásadou minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 1119/17, I. ÚS 2432/17, III. ÚS 2097/17).
Doktrína minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti jiných orgánů veřejné moci se ještě markantněji promítá do rozhodování o nákladech řízení, neboť otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, I. ÚS 195/13 a další). Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení je výhradně doménou civilních soudů. Ústavní soud tak dal opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.
Z těchto principů Ústavní soud vyšel i při posouzení námitek stěžovatele do měnícího výroku odvolacího soudu o nákladech řízení. Jejich podstatu představuje polemika stěžovatele s názorem odvolacího soudu, kdy se domáhá přehodnocení jeho závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Úkol Ústavního soudu však nespočívá v tom, aby z pozice dalšího odvolacího orgánu přehodnocoval výroky o nákladech řízení v běžných civilních sporech, když tuto pravomoc nemá ani Nejvyšší soud jako nejvyšší článek soudní soustavy (srov. sp. zn. II. ÚS 2578/18). Odvolací soud své závěry vedoucí ke změně rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení v odůvodnění rozhodnutí řádně osvětlil, přičemž ve svých úvahách zohlednil i rozsáhlé námitky stěžovatele k účelnosti vynaložených nákladů učiněné již v řízení na prvním stupni. Z obsahu stížnosti nijak nevyplývá, že by měl stěžovatel k dispozici i další námitky. Nelze tedy přisvědčit tvrzení stěžovatele, že by neměl prostor k uplatnění svých názorů.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Stěžovatel měl a využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny prostředky k obraně svého práva. Civilní soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Ústavní soud neshledává, že by ústavní stížností napadená soudní rozhodnutí byla projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Skutečnost že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názory, se kterými se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. října 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu