ECLI:CZ:US:2021:1.US.2072.21.1
sp. zn. I. ÚS 2072/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Jana Rataje, zastoupeného JUDr. Miloslavou Konvalinkovou, advokátkou se sídlem Dr. E. Beneše 26, Bystřice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2021 č. j. 25 Cdo 2253/2020-641 a rozsudku Městského soudu v Praze dne 13. 11. 2019 č. j. 13 Co 297/2019-586, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces a na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, vydaných v řízení o náhradu škody ve výši 1 000 000,- Kč proti žalované společnosti EUROVIA CS, a.s. (dále rovněž "žalovaná").
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 7. 2. 2019 č. j. 27 C 292/2014-528 uložil žalované zaplatit stěžovateli (dříve v procesním postavení žalobce) částku 298 427,- Kč (výrok I.), ve zbytku žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. a IV.). Žalovaná jako zhotovitelka stavby "Modernizace trati Votice - Benešov" realizované v letech 2010 až 2012 prováděla skrývku ornice, kterou ukládala na pozemky nacházející se nad rybníkem stěžovatele. Ze skládky zeminy zřízené v roce 2010 byla vlivem dešťové vody zemina splavována do rybníka žalobce. Tomu se žalovaná pokusila zabránit zřízením retenční nádrže v roce 2012. Soud vzal za prokázané, že hlavní příčinou zabahnění rybníka byla stavební činnost žalované, přičemž cena nákladů na vyčištění rybníka byla stanovena na základě znaleckého posudku.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 11. 2019 č. j. 13 Co 297/2019-586 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. tak, že žalobu zamítl (výrok I.) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.), neboť na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že uplatněný nárok je podle §106 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "obč. zák.") promlčen. Stěžovatel se o osobě škůdce dozvěděl již v průběhu roku 2010 a o výši škody tak mohl získat potřebné informace nejpozději ke konci srpna 2012, neboť skládka zeminy byla likvidována v průběhu července a srpna 2012. Jestliže lhůta k uplatnění nároku počala běžet od září 2012 a žaloba byla podána dne 31. 10. 2014, byla tak podána až po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby. Námitku promlčení, vznesenou již před soudem prvního stupně, nepovažoval odvolací soud za výkon práva v rozporu s dobrými mravy.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř., neboť dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu se neodchýlilo od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky počátku běhu subjektivní promlčecí doby nároku na náhradu škody.
Stěžovatel vytýká oběma soudům, že se při svém rozhodování odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť dobu vzniku škody odvolací soud ztotožnil s dobou odstranění skládky, aniž tato doba byla v řízení řádně zjištěna a prokázána. Stěžovatel poukazuje rovněž na skutečnost, že i po jejím odstranění docházelo k splavování bahna do rybníka. Soudy tak nesprávně zjistily skutkový stav, přičemž nehodnotily provedené důkazy tak, jak ukládá ustanovení §132 o. s. ř.
Za nesprávné posouzení otázky výkonu práva v rozporu s dobrými mravy ze strany dovolacího soudu shledává stěžovatel v nedostatečném posouzení všech okolností projednávané věci i chování žalované, která se v době uzavírání smluv, jako vítěz soutěže o veřejnou zakázku, zavázala k náhradě všech škod, které v souvislosti s realizací stavby vzniknou. Své závazky však neplnila, přičemž vyčkávala, až se její povinnost k náhradě škody promlčí. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na zjevnou nerovnost účastníků řízení a to nejen v nyní projednávané věci, kdy si jako fyzická osoba (invalidní důchodce) nemůže zajistit a zaplatit "plejádu" špičkových právníků, kteří by se od počátku zabývali právními otázkami tak, jak to bylo nepochybně v možnostech žalované nadnárodní společnosti, ale i ve věcech, které projednávané ústavní stížnosti předcházely. Rozhodování soudů v případech, kdy se jednotlivé fyzické osoby, byť nepochybně poškozené jednáním silných a bohatých nadnárodních společností, nemohou domoci u soudů svých práv, tak jen posiluje tyto společnosti v nezodpovědném jednání a odrazuje poškozené v uplatňování jejich práv soudní cestou.
Ústavní soud posoudil námitky stěžovatele i napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti ostatních soud jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými principy spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných, než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a jejich věcné posouzení předmětu sporu náleží výhradně nezávislým civilním soudům. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v ustanovení §132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srovnej nález sp. zn. III. ÚS 23/93). Ústavní soud tak zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, případně v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Z těchto principů vyšel Ústavní soud i při posouzení námitek stěžovatele, jejichž těžištěm je posouzení počátku běhu dvouleté subjektivní promlčecí lhůty (§106 odst. 1 obč. zák.), s nímž stěžovatel nesouhlasí, a hodnocení námitky promlčení. Další výhrady stěžovatele, odkazující na "nerovné" postavení obou účastníků soudního řízení, se sice formálně vážou k tvrzení o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, z hlediska jejich obsahu (nerovné materiální možnosti obou účastníků řízení) nemají v dané věci konkrétní ústavněprávní přesah do práva stěžovatele na spravedlivý (řádný) proces, jestliže současně nijak výslovně nenapadá rozhodování obou soudů o náhradě nákladů řízení.
Judikatura dovolacího soudu v otázce počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty je ve vztahu k ustanovení §106 odst. 1 obč. zák. dlouhodobě konstantní. Lze v této souvislosti odkázal na závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 551/2005, resp. z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3804/2014. Pro počátek běhu této lhůty je právně bezvýznamné, zda stěžovatel o odstranění závadného stavu (odbahnění svého rybníka) jednal s pracovníky žalované ještě na podzim či počátkem roku 2013, resp. zda k usazování bahna v rybníku docházelo ještě na podzim 2012, neboť dvouletá subjektivní promlčecí lhůta k uplatnění nároku na náhradu škody počíná běžet ode dne, kdy se poškozený dozví, že škoda vznikla, a o tom, kdo za ni odpovídá. V obou případech je nutné vycházet ze skutkových okolností konkrétní věci, přičemž se jedná o takové okolnosti, které odůvodňují závěr o vzniku škody a orientačně i vědomost o jejím rozsahu, jakož i skutkových okolnostech rozhodných pro vymezení odpovědného subjektu. Určení odpovědného subjektu nebylo v předmětné věci sporné. Výše způsobené škody není nutné pro podání žaloby o náhradu škody podle §106 odst. 1 obč. zák. vymezit přesně, neboť její skutečná výše je vždy upřesňována v průběhu probíhajícího soudního řízení.
Pokud jde o námitku promlčení, k té se Ústavní soud vyjadřoval v řadě svých rozhodnutí (např. sp. zn. II. ÚS 2062/14, III. ÚS 21/02, I. ÚS 718/11 a I. ÚS 548/11, všechny dostupné na http:/nalus.usoud.cz). Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatuje, že námitka promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje. Nicméně nevyloučil výskyt situací, v nichž je uplatnění této námitky výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí lhůty byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvodem, pro které své právo včas neuplatnil. V předmětné věci nebylo zjištěno, že by stěžovatel nechal marně uplynout lhůtu k uplatnění svého nároku na náhradu škody z důvodu chování či postupu žalované. Za daného stavu skutkových zjištění nemohly soudy dospět k závěru, že námitka promlčení představuje výkon práva v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). Postoj žalované vůči stěžovateli a nedostatek součinnosti k řešení závadného stavu spojeného s realizací stavby "Modernizace trati Votice - Benešov" sice nesvědčí o její spolehlivosti a respektu k dodržování dohodnutých ujednání jako smluvní strany, ale není důvodem pro přisvědčení názoru stěžovatele o možnosti aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. k vznesené námitce promlčení.
Závěrem proto Ústavnímu soudu nezbývá, než konstatovat, že napadená rozhodnutí neporušila ústavně zaručené právo stěžovatele ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu