ECLI:CZ:US:2021:1.US.2137.21.1
sp. zn. I. ÚS 2137/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti A. A., zastoupeného Mgr. Františkem Steidlem, advokátem, sídlem Týnská 12, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2021 č. j. 7 Tdo 393/2021-424, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2020 sp. zn. 8 To 290/2020 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 10. 8. 2020 sp. zn. 4 T 46/2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 6. 8. 2021 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to z důvodu zásahu do práv garantovaných mu čl. čl. 36, čl. 39 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se začal Ústavní soud věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje všechny formální náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 byl stěžovatel v bodě I. uznán vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku (dále jen tr. z.), ve stádiu pokusu a v bodě II. byl uznán vinným přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. z. Podle §185 odst. 2 tr. z. byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, přičemž výkon trestu mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu 4 roků, za současného vyslovení dohledu.
K odvolání stěžovatele byl shora uvedený rozsudek obvodního soudu zrušen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2020 sp. zn. 8 To 290/2020. V souladu s ustanovením §259 odst. 3 trestního řádu bylo nově rozhodnuto tak, že byl stěžovatel v bodě I. uznán vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1 tr. z., a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. z. Stěžovateli byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou a půl roku, který mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří let, a to za současného vyslovení dohledu.
Stěžovatel se měl zločinu znásilnění dopustit zjednodušeně řečeno tím, že dne 8. 1. 2020 v nočních hodinách, kdy poškozená H. D., výrazně ovlivněna alkoholem a únavou, nasedla na blíže určeném místě do vozidla stěžovatele, neboť se domnívala, že se jedná o vozidlo taxi služby nebo UBER a sdělila mu adresu kam chce odvézt, si stěžovatel v průběhu jízdy obnažil penis, uchopil ruku poškozené a počal s ní stimulovat svůj penis, ačkoli poškozená se tomuto bránila, jak slovně, tak i tím, že mu kroutila rukou až se vytrhla z jeho sevření. Poblíž místa bydliště poškozené stěžovatel zastavil, poškozenou vytáhl z auta a snažil se ji přimět k souloži. Po vytržení poškozené, stěžovatel upustil od svého jednání a poškozenou dopravil do místa bydliště, přičemž ji doprovodil ke vchodovým dveřím, kde se natlačil na poškozenou ztopořeným údem a od svého jednání upustil až po sdělení, že jsou v bytě její blízcí.
Přečinu výtržnictví se měl stěžovatel dopustit ve vztahu k poškozené A. Ch., které dne 2. 2. 2020 nabídl odvoz z baru. Zastavil před Strašnickým divadlem, vystoupil společně s poškozenou z vozidla a požádal ji, aby nikam nešla, zatarasil jí cestu a jednou rukou jí objímal, poté si rozepnul zip u kalhot, vytáhl penis a masturboval před ní až do vyvrcholení.
V případě prvního skutku je stěžovatel toho názoru, že obecné soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces tím, že své rozhodnutí opřely toliko o jediný důkaz, a to výpověď poškozené, přičemž tato výpověď byla nejenom v rozporu s výpovědí stěžovatele, ale se všemi ostatními důkazy. Jiné důkazy soud neprovedl, ač jejich provedení bylo možné, čímž rezignoval na zjištění materiální pravdy ve věci.
V případě druhého skutku posoudily obecné soudy trestný čin výtržnictví tak, že postačí, aby jednání bylo provedeno na místě veřejnosti přístupném i za situace, kdy tam veřejnost přítomna není a kdy ani později nemůže zaznamenat následek neslušného jednání.
Orgány činné v trestním řízení podle stěžovatele rezignovaly na důsledné dokazování a nijak neověřovaly výpověď poškozených, např. nezkoumaly stopy po tvrzeném násilí. Rovněž na bundě poškozené, na níž se měl stěžovatel natlačit svým penisem, se nenašla žádná jeho genetická stopa.
V případě, kdy existuje pouze jediný usvědčující důkaz, musí soud postupovat zvláště pečlivě a vyvinout veškeré úsilí k jeho doplnění, což se podle stěžovatele v projednávané věci nestalo. Zvláště pak za situace, kdy obě poškozené byly pod vlivem alkoholu a jejich paměťová stopa mohla být významně oslabena.
Ke spáchání hrubé neslušnosti na veřejném místě stěžovatel uvedl, že poškozená nezastupovala veřejnost, ale osobu, s níž stěžovatel vstoupil do oboustranně dobrovolného důvěrného intimního kontaktu. Poškozená u soudu neuvedla, že by jí celá situace byla nepříjemná a že by jí byla přítomna třetí osoba. Soud argumentuje tak, že prostor na ulici byl veřejným prostranstvím, nicméně v tomto případě - za absence jakékoliv veřejnosti - se vytrácí objekt trestněprávní ochrany. Vzhledem k tomu, že jednání stěžovatele neútočilo na objekt, který je chráněn skutkovou podstatou trestného činu výtržnictví, soud zde porušil zásadu nullum crimen sine lege.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy a dovozuje, že nebylo prokázáno, že by stěžovatel svým jednáním naplnil skutkovou podstatu trestného činu znásilnění, resp. přečinu výtržnictví, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).
Namítá-li stěžovatel, že obecné soudy nesprávně skutkově vymezily předmět jeho jednání, nutno konstatovat, že touto námitkou se zabýval již odvolací soud, přičemž tento v nově formulované skutkové větě jednání stěžovatele zpřesnil. Přiléhavě přitom poukázal na skutečnost, že ne každou masturbaci lze automaticky považovat za pohlavní styk srovnatelný se souloží. Uvedené se pak odrazilo v hodnocení jednání stěžovatele ve vztahu k poškozené D.
V případech sexuálních deliktů je typické, že skutkový děj se odehrává bez přítomnosti třetí osoby, což může vyvolávat otázky týkající se reálného skutkového děje. Obecné soudy se tak dostávají do nesnadné situace, kdy musí posoudit pravdivost tvrzení poškozené, proti tvrzení obviněného. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že pachatel použil v obou případech obdobný vzorec jednání, kdy v nočních hodinách nabídl přepravu podnapilým ženám, vůči nimž se v průběhu jízdy dožadoval blíže popsaných důvěrností. Zpochybňuje-li stěžovatel výpověď poškozených tím, že obě byly v době přepravy pod vlivem alkoholu, nevylučuje to samo o sobě jejich výpověď jako takovou. Z výpovědí obou poškozených vyplývá, že tyto jsou schopny o průběhu cesty a zejména o jednání stěžovatele podat souvislé a ucelené svědectví, z něhož vyplývá určitý způsob jednání pachatele. Současně nebyl uveden žádný přesvědčivý důvod, pro který by se tvrzení poškozených neměla zakládat na pravdě - např. osobní msta apod.
Namítá-li stěžovatel, že na bundě poškozené nebyly nalezeny jeho biologické stopy, lze odkázat na odůvodnění odvolacího soudu, který se s touto námitkou blíže vypořádal. Jmenovaný soud se řádně zabýval naplněním všech znaků skutkové podstaty výtržnictví, konkrétně pak i toho, že jednání musí být spácháno veřejně. Jak bylo již naznačeno shora, není úkolem Ústavního soudu, aby na místo obecných soudů prováděl výklad jednotlivých znaků té které skutkové podstaty. Tato činnost náleží vyšším obecným soudům.
Ústavní soud je toho názoru, že se obecné soudy s námitkami stěžovatele ústavně konformním způsobem vypořádaly, přičemž stěžovatel ve své podstatě staví Ústavní soud toliko do role další přezkumné instance, která mu však nenáleží. V podrobnostech lze zcela odkázat na odůvodnění rozhodnutí, jak Městského soudu v Praze, tak i Nejvyššího soudu.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje ve vtahu k usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2021 č. j. 7 Tdo 393/2021-424 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2020 sp. zn. 8 To 290/2020 návrh zjevně neopodstatněný, a to ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ve vztahu k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 10. 8. 2020 sp. zn. 4 T 46/2020 se pak jedná o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud nepříslušný (§43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu), neboť toto rozhodnutí bylo již zrušeno ústavní stížností napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu