ECLI:CZ:US:2021:1.US.2218.21.1
sp. zn. I. ÚS 2218/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky MAX CARS Plus s.r.o., Holečkova 789/49, Praha 5, zastoupené JUDr. Janem Šťovíčkem, Ph.D., advokátem, sídlem Malostranské náměstí 5/28, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2021 č. j. 23 Cdo 742/2021-440, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 9. 2020 č. j. 4 Cmo 300/2019-384 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2019 č. j. 14 Cm 166/2013-352, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 13. 8. 2021 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to z důvodu zásahu do práv garantovaných jí čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se začal Ústavní soud věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje všechny formální náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Žalobou ze dne 7. 11. 2013 se žalobkyně (vedlejší účastnice), domáhala na žalované (stěžovatelka) zaplacení částky 1 278 934 Kč s příslušenstvím, a to z titulu zaplacení ceny opravy poškozeného vozidla značky Ferrari F 458, RZ XXX, kterou žalobkyně provedla na základě objednávky žalované.
Po předchozím řízení bylo o návrhu vedlejší účastnice rozhodnuto ústavní stížností napadeným rozsudkem nalézacího soudu tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 1 186 127 Kč s příslušenstvím (výrok I.). V části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 92 807 Kč, byla žaloba zamítnuta (výrok II.). Výroky III. a IV. bylo k tíži stěžovatelky rozhodnuto o nákladech řízení. K podanému odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že výroky I., III. a IV. rozsudku soudu prvního stupně potvrdil, ve vztahu k výroku II. bylo odvolací řízení zastaveno. Následně podané dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti vznesla celou řadu námitek, jimiž se snažila závěry obecných soudů zpochybnit. Své výhrady směřovala především k vlastnictví havarovaného vozidla a jeho následné opravě. Podle stěžovatelky byla mezi ní a vedlejší účastnicí uzavřena smlouva o dílo, v níž byla chybně uvedena cena díla. V této části měla být stěžovatelka vedlejší účastnicí uvedena v omyl. Obecné soudy zhodnotily opravu vozidla jako bezdůvodné obohacení, přičemž související znalecký posudek byl zhotoven až po pěti letech od dopravní nehody a následné opravy vozidla. Znalec vycházel pouze a jedině z fotografií, vozidlo nebylo ohledáno a nemohlo být prokázáno, že tvrzené úkony uvedené ve faktuře byly skutečně provedeny. Znalec nemohl objektivně posoudit stav vozidla v roce 2013, neboť z fotografií nelze seznat, zda ta která součást je nová či původní.
Nejvyšší soud se podle stěžovatelky řádně nevypořádal s druhou formulovanou právní otázkou, podle níž nebyla dodržena zásada poctivosti v obchodním styku. Podle stěžovatelky není možné připustit, aby podnikatelé vystavovali smlouvy o dílo, ve kterých se zaváží k ceně díla, kterou následně několikanásobně překročí. Neplatnost smlouvy byla vykládána k tíži zákaznice, která se nachází v postavení spotřebitelky. Obecné soudy vyšly z nesprávných skutkových zjištění, což mělo za následek, že nebyly učiněny správné právní závěry. Pominutí disproporce mezi skutkovým stavem a právními závěry ze strany obecných soudů má podle stěžovatelky za následek porušení práva na spravedlivý proces.
III.
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatelka polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).
Ústavní soud je toho názoru, že obecné soudy se argumentací stěžovatelky řádně zabývaly a své závěry logicky odůvodnily. Z jejich rozhodnutí je zřejmé, jak soudy nahlížely na závazkový vztah mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí a rovněž vyložily, z jakých důvodů na něj nelze aplikovat právní úpravu smlouvy o dílo. Namítá-li stěžovatelka, že znalec vycházel při zhotovování znaleckého posudku toliko z fotografií, nelze přehlížet, že tyto byly doplněny o záznamy zhotovené pro potřeby pojišťovny. V situaci, kdy byl znalecký posudek zpracováván několik let po opravě, bylo ohledání samotného vozidla již bezpředmětné. A to i proto, že v mezidobí mohl být prakticky kterýkoliv díl z rozličných příčin vyměněn.
Stěžovatelka v části své argumentace napadla též závěry Nejvyššího soudu týkající se nepřípustnosti podaného dovolání. Přezkum Nejvyšším soudem má vedle ochrany individuálních práv především systémový význam, kterým je sjednocování a dotváření judikatury, a proto jsou na obsah dovolání zákonem kladeny poměrně vysoké obsahové a formální požadavky [srov. body 27 až 39 odůvodnění stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)]. V případech odmítnutí dovolání je pak Ústavní soud povinen omezit svou pravomoc na zjištění, zda dovolací soud neústavně nevybočil z mezí daných mu zákonem a zda jeho rozhodnutí není založeno pouze na svévoli, popř. nevykazuje znaky přehnaného formalismu. Taková pochybení však v nyní posuzovaném případě neshledal. Rozhodnutí Nejvyššího soudu je adekvátním způsobem zdůvodněno a je z něj patrné, jaké úvahy soud vedly k odmítnutí dovolání stěžovatelky. Její ústavní stížnost je tak spíše pokračující polemikou se závěry obecných soudů, která však postrádá jak ústavněprávní dimenzi, tak de facto i jakoukoliv relevantní ústavněprávní argumentaci.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a proto ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. září 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu