ECLI:CZ:US:2021:1.US.2296.20.1
sp. zn. I. ÚS 2296/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky Vivaxis AG, sídlem Müligässli 3, 8598 Bottighofen, Švýcarská konfederace, zastoupené Mgr. Markétou Chudáčkovou, advokátkou se sídlem Matoušova 515/12, Praha 5, proti rozhodčímu nálezu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky ze dne 27. 11. 2017, sp. zn. Rsp 1158/16, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2018, č. j. 41 Cm 35/2017-34, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 11. 2018, č. j. 12 Cmo 207/2018-62, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2020, č. j. 23 Cdo 1234/2019-82, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §31 odst. 2 a 3 řádu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky v rozsahu slova "přiměřeně", za účasti Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a Stanislava Prose, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 8. 2020, která splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadá stěžovatelka v záhlaví konkretizovaná rozhodnutí Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (dále jen "rozhodčí soud"), Městského soudu v Praze (dále jen "nalézací soud"), Vrchního soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") a Nejvyššího soudu, neboť jimi dle stěžovatelčina názoru byla porušena její ústavně zaručená základní práva na "zákonnost" dle čl. 4 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Se svou ústavní stížností stěžovatelka spojila dle §74 zákona o Ústavním soudu návrh na zrušení ustanovení §31 odst. 2 a 3 řádu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (dále jen "rozhodčí řád") "...a to tak, že z citovaných ustanovení bude vypuštěno slovo "přimeřeně".
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
2. Napadeným rozhodčím nálezem rozhodčí soud zamítl žalobu stěžovatelky, jíž se v rozhodčím řízení na vedlejším účastníkovi domáhala zaplacení částky 4 455 000 Kč s příslušenstvím, uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů rozhodčího řízení ve výši 672 951,20 Kč do tří dnů od právní moci rozhodčího nálezu k rukám jeho právního zástupce a zamítl ostatní nároky stran.
3. Podstata sporu spočívala, zjednodušeně řečeno, v tom, že stěžovatelka dne 25. 11. 2011 jako věřitelka uzavřela s vedlejším účastníkem a další osobou jako dlužníky smlouvu o půjčce, jíž se zavázala vedlejšímu účastníkovi poskytnout půjčku ve výši 4 455 000 Kč s úrokem ve výši 3 % p. a., přičemž vedlejší účastník měl vrátit uvedenou částku s úrokem nejpozději do 31. 12. 2013 (dále jen "předmětná smlouva"). Předmětná smlouva byla sjednána s rozhodčí doložkou vztahující se na veškeré spory vzniklé z předmětné smlouvy nebo v souvislosti s ní. Vedlejší účastník na předmětnou smlouvu stěžovatelce ani na její výzvy ničeho neplnil, neboť podle něj její nárok na vrácení půjčky zanikl, protože pohledávka stěžovatelky zanikla jednostranným započtením pohledávky vedlejšího účastníka v překrývající se výši. Tato pohledávka vznikla jako smluvní pokuta za nesplnění povinnosti stěžovatelky uzavřít s vedlejším účastníkem smlouvu o převodu akcií, k níž se zavázala dohodou akcionářů ze dne 22. 6. 2012 (dále jen "dohoda akcionářů"). Výše smluvní pokuty byla sjednána v identické výši jako částka poskytnutá vedlejšímu účastníkovi na základě předmětné smlouvy včetně přirostlého úroku.
4. V rozhodčím řízení, které vyústilo ve vydání napadeného rozhodčího nálezu, stěžovatelka především tvrdila, že k námitce započtení nesmí rozhodčí soud přihlédnout, neboť započtená pohledávka vedlejšího účastníka vznikla na základě dohody akcionářů, v níž nebyla sjednána rozhodčí doložka, a k posouzení této námitky tak rozhodčí soud neměl pravomoc. Rozhodčí soud strany rozhodčího řízení upozornil, že k námitce započtení přihlédne v nezbytném rozsahu dle ustálené judikatury, pokud vedlejší účastník zaplatí poplatek za protižalobu, což vedlejší účastník učinil. Rozhodčí soud tak k urgenci stěžovatelky vydal usnesení, jímž konstatoval svoji pravomoc k rozhodnutí o námitce započtení. Po provedení dokazování pak dospěl k závěru, že uzavření předmětné smlouvy bylo disimulovaným právním úkonem, neboť vůli smluvních stran neodpovídalo uzavření smlouvy o půjčce, kterou ani vedlejší účastník nepotřeboval, ale ve skutečnosti mělo jít o úhradu zálohy na kupní cenu akcií, které měl vedlejší účastník převést na stěžovatelku na základě dohody akcionářů. Rozhodčí soud dále uvedl, že byť není v jeho pravomoci posuzovat všechna práva a povinnosti smluvních stran dle dohody akcionářů, pro potřebu svého rozhodnutí se mohl námitkou započtení zabývat. Jelikož pak k odkupu akcií stěžovatelkou nedošlo, vedlejší účastník korektně uplatnil smluvní pokutu a pohledávku z ní jednostranně započetl na pohledávku stěžovatelky z předmětné smlouvy (která odpovídala záloze na kupní cenu).
5. Stěžovatelka podala dle §31 písm. b), e), a g) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rozhodčím řízení"), návrh na zrušení rozhodčího nálezu, který zamítl nalézací soud svým napadeným rozsudkem, jímž současně uložil stěžovatelce zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů řízení částku 10 750,85 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce vedlejšího účastníka. Nalézací soud se shodl se závěry rozhodčího soudu o pravomoci rozhodčího soudu rozhodnout o námitce započtení, v předmětném rozhodčím řízení neshledal žádného deficitu v dodržení zásady rovnosti stran a zásady projednací, přičemž připomněl, že na průběh rozhodčího řízení nelze klást z tohoto hlediska tak vysoké nároky jako na řízení před obecnými soudy, neboť smyslem rozhodčího řízení je především zjednodušení rozhodování. Oběma stranám rozhodčího řízení byl přitom poskytnut stejný prostor k obhájení uplatněných práv. Hmotněprávní důvody napadeného rozhodčího nálezu považoval pak nalézací soud za vymykající se mezím přezkumu rozhodčího soudu soudem obecným dle zákona
o rozhodčím řízení.
6. Proti napadenému rozsudku nalézacího soudu podala stěžovatelka odvolání, na jehož podkladě odvolací soud svým napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek odvolacího soudu a uložil stěžovatelce zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení k rukám jeho právního zástupce částku 8 375,60 Kč jako náhradu nákladů odvolacího řízení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. Odvolací soud se ztotožnil s argumentací soudu nalézacího.
7. Stěžovatelka podala proti napadenému rozsudku odvolacího soudu dovolání, jež dle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), Nejvyšší soud odmítl svým napadeným usnesením. Současně Nejvyšší soud uložil stěžovatelce zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 178 Kč do tří od právní moci usnesení k rukám právního zástupce vedlejšího účastníka.
III. Argumentace stěžovatelky
8. Stěžovatelka nejprve shrnuje skutkový stav a průběh předcházejících řízení před rozhodčím soudem a před obecnými soudy, následně proti napadeným rozhodnutím vznáší námitky 1) nedostatku pravomoci rozhodčího soudu; a 2) nepřezkoumatelnosti závěrů rozhodčího soudu a dalších procesních vad. Tyto námitky stěžovatelka obsáhle odůvodňuje, pro potřeby rozhodnutí o ústavní stížnosti lze reprodukovat jejich podstatný obsah následovně:
9. Ad 1) stěžovatelka tvrdí, že rozhodčí soud neměl pravomoc rozhodovat o kompenzační námitce (námitce započtení), když v dohodě akcionářů nebyla sjednána rozhodčí doložka. Je si sice vědoma rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2016/2011, podle nějž lze v rozhodčím řízení vznést i námitku započtení žalované pohledávky proti pohledávce, ohledně níž nebyla uzavřena rozhodčí doložka, nicméně má za to, že tyto závěry jsou ústavně nekonformní a mají být revidovány. Dle stěžovatelky musí platit stejné procesní podmínky pro obě strany rozhodčího řízení, tedy stanoví-li zákon o rozhodčím řízení podmínku platně uzavřené rozhodčí smlouvy pro podání návrhu k rozhodčímu soudu, musí stejná podmínka platit i pro procesní obranu, jinak si strany nejsou rovny. V nynější věci měl rozhodčí soud pravomoc k projednání toliko nároku uplatněného stěžovatelkou, neboť pouze v předmětné smlouvě byla sjednána rozhodčí doložka. Dohoda akcionářů takovou doložku neobsahovala, ale výslovně v ní bylo ujednáno, že spory z ní budou řešeny před obecnými soudy. Přihlížením ke kompenzační námitce pak rozhodčí soud neprovedl důkaz, ale projednal nárok vedlejšího účastníka. O tom svědčí i skutečnost, že uplatnění námitky promlčení bylo zpoplatněno stejně jako samo podání žalobního návrhu. K projednání tohoto nároku však nebyla založena pravomoc rozhodčího soudu. Vedlejšímu účastníkovi přitom nic nebránilo podat žalobu na zaplacení částky odpovídající smluvní pokutě z dohody akcionářů před obecnými soudy a výsledkem tohoto řízení pak argumentovat v rozhodčím řízení.
10. Ad 2) stěžovatelka uvádí, že v rozporu s §31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení obecné soudy neposkytly jejím právům ochranu, neboť nezasáhly proti tomu, že rozhodčí soud jí neposkytl možnost věc před rozhodci projednat. Rozhodčí soud se totiž bez adekvátního procesního poučení odchýlil od okruhu otázek, které stranám dopředu sdělil. Před ukončením dokazování stěžovatelka neměla možnost argumentovat proti právnímu názoru obecného soudu o tom, že půjčka sjednaná předmětnou smlouvou byla disimulovaný právní úkon. Pokud dříve rozhodčí soud neavizoval, že může předmětnou smlouvu posuzovat jako zastřený právní úkon, měl nařídit nové ústní jednání za účelem dokazování vůle stran. Rozhodčí nález byl tedy pro stěžovatelku překvapivým. Stěžovatelka na tento překvapivý názor rozhodčího soudu reagovala podáním, které však bylo rozhodčímu soudu doručeno až poté, co tento ukončil proces dokazování, avšak ještě předtím, než bylo usnesení o ukončení dokazování stěžovatelce doručeno.
11. Napadený rozhodčí nález je rovněž nepřezkoumatelný, což obecné soudy dle stěžovatelky odbyly s tím, že jeho odůvodnění nemůže být nepřezkoumatelné, když stěžovatelka byla schopna proti němu zformulovat konkrétní námitky. Rozhodčí nález svůj závěr o disimulovaném právním úkonu dostatečně neodůvodňuje.
12. I kdyby pak nemělo jít o půjčku, ale o zálohu na kupní cenu, nebyly dle stěžovatelky splněny podmínky pro započtení. Nelze jednostranně započítat na něco, co se nemá vracet. Stěžovatelka pokračuje obsáhlou argumentací, proč závěr rozhodčího soudu o disimulovaném právním úkonu neobstojí z hlediska hmotněprávního ani z hlediska procesního, a to včetně odkazů na relevantní judikaturu obecných soudů.
13. Návrh na zrušení slova "přiměřeně" v §31 odst. 2 rozhodčího řádu a v §31 odst. 3 rozhodčího řádu odůvodňuje stěžovatelka tím, že vytváří nerovnost mezi stranami rozhodčího řízení. Žalobce musí dodržovat zákon bezpodmínečně, neboť k projednání jeho nároku v rozhodčím řízení musí být založena pravomoc rozhodčí doložkou (či smlouvou), žalovaný jej však musí dodržovat toliko přiměřeně. Rovnost zbraní je tak porušena. Žalovaný má totiž právo na projednání své námitky za jiných, "lepších" podmínek. Pojem "přiměřeně" je navíc neurčitý a umožňuje rozhodcům rozhodčího soudu postupovat pokaždé jinak, čímž je opět porušena rovnost účastníků rozhodčího řízení.
IV. Posouzení Ústavním soudem
14. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen: "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou, jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Tak tomu je i v nyní posuzované věci.
15. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
16. Ústavní soud předně konstatuje, že usnesením sp. zn. II. ÚS 2295/20 ze dne 24. 9. 2020 jako zjevně neopodstatněnou odmítl již předchozí ústavní stížnost stěžovatelky podanou proti rozhodnutím rozhodčího soudu a obecných soudů v obdobném právním sporu, v němž stěžovatelka (jejíž protistranou v rozhodčím řízení
a v řízeních před obecnými soudy byl druhý účastník předmětné smlouvy) uplatnila prakticky identické námitky jako nyní. Od svého tehdejšího závěru nemá Ústavní soud důvodu se odchylovat ani nyní.
17. K jednotlivým námitkám uvádí Ústavní soud následující:
18. Námitkou 1) se stěžovatelka snaží Ústavní soud přesvědčit o nesprávnosti názoru rozhodčího soudu i obecných soudů, že námitku promlčení nelze uplatnit v rozhodčím řízení, není-li i ta právní skutečnost, která založila započítávanou pohledávku žalovaného, podrobena rozhodčímu řízení rozhodčí doložkou či rozhodčí smlouvou. Tato námitka je ryzí otázkou výkladu podústavního práva.
19. Jak přitom Ústavní soud konstantně rozhoduje, interpretace a aplikace norem podústavního práva náleží obecným soudům, neboť zásadně postrádá ústavněprávní rozměr [k tomu srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2372/11 ze dne 3. 9. 2012 (N 146/66 SbNU 219); nález sp. zn. IV. ÚS 1834/10 ze dne 22. 11. 2010 (N 231/59 SbNU 357); nález sp. zn. I. ÚS 1052/10 ze dne 29. 9. 2010 (N 206/58 SbNU 857) či nález sp. zn.
I. ÚS 1524/15 ze dne 30. 11. 2016 (N 229/83 SbNU 575)]. Ústavnímu soudu tak zásadně nepřísluší výklad podústavního práva provedený k tomu určeným orgánem veřejné moci přehodnocovat, a to ani v případě odlišného názoru na správnou interpretaci určité právní normy [k tomu srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1056/07 ze dne 21. 5. 2008 (N 94/49 SbNU 409); nález sp. zn. I. ÚS 351/05 ze dne 3. 5. 2006 (N 94/41 SbNU 253); či nález sp. zn. II. ÚS 259/05 ze dne 21. 3. 2006 (N 65/40 SbNU 647)]. Přesto může i nesprávnou aplikací či interpretací norem podústavního práva dojít k porušení některého z ústavně zaručených základních práv či svobod [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2516/07 ze dne 28. 5. 2009 (N 124/53 SbNU 559)].
20. Ústavní soud proto vymezil i okruh situací, v nichž nesprávná interpretace nebo aplikace podústavního práva obecnými soudy může zakládat důvod pro zásah Ústavního soudu. Obecně půjde o situace, kdy obecný soud neodůvodněně upřednostnil při aplikaci či interpretaci právní normu sledující určitý ústavně chráněný účel na úkor právní normy sledující jiný ústavně chráněný účel, dále o situace, kdy z možných výkladových alternativ jedné právní normy zvolí výklad ústavně nekonformní, jakož i situace, kdy aplikace či interpretace právní normy je v daném případě svévolná či v extrémním rozporu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. inter alia multa, např. nález sp. zn. I. ÚS 3523/11 ze dne 7. 3. 2012 (N 48/64 SbNU 599); nález sp. zn. I. ÚS 2736/07 ze dne 14. 4. 2010 (N 83/57 SbNU 115); nález sp. zn. I. ÚS 755/06 ze dne 10. 12. 2008 (N 219/51 SbNU 725); či nález sp. zn. I. ÚS 320/06 ze dne 29. 10. 2008 (N 184/51 SbNU 259)].
21. Mezi případy, v nichž Ústavní soud může zasáhnout proti určitému způsobu interpretace či aplikace norem podústavního práva, patří dále např. interpretace právní normy v extrémním rozporu s principy spravedlnosti [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2610/14 ze dne 20. 1. 2015 (N 6/76 SbNU 99)], interpretace, která nešetří podstaty a smyslu ústavně zaručených základních práv [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2472/13 ze dne 25. 11. 2014 (N 214/75 SbNU 403)], interpretace či aplikace extrémně formalistická [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2972/10 ze dne 30. 10. 2014 (N 198/75 SbNU 229), bod 20.], interpretace vedoucí k odepření přístupu k soudu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3106/13 ze dne 23. 10. 2014 (N 196/75 SbNU 211)], či odepření ochrany práva jednotlivce toliko v důsledku nevyjasněné koncepce, dané diametrálními změnami
v přístupu obecných soudů k určité právní otázce [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 3403/11 ze dne 8. 8. 2013 (N 142/70 SbNU 333), bod 18.; nález sp. zn. II. ÚS 3/10 ze dne 5. 9. 2012 (N 148/66 SbNU 245), bod 24; či nález sp. zn. II. ÚS 635/09 ze dne 31. 8. 2010
(N 176/58 SbNU 539)].
22. Žádná z těchto vad však rozhodčím soudem ani obecnými soudy zastávaný přístup k námitce započtení netíží. Sama stěžovatelka poukazuje na to, že praxe obecných soudů námitku započtení připouští i tehdy, vznikla-li započítávaná pohledávka z právní skutečnosti, která není rozhodčímu řízení podrobena (kromě rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2016/2011, na který poukazovala sama stěžovatelka, srov. např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3285/2012), tedy obecné soudy ani rozhodčí soud se neodchýlily od dřívější judikatury.
23. Tento přístup nelze považovat ani za extrémně formalistický, odpírající přístup k soudu, nešetřící základních lidských práv či jinak stojící v extrémním rozporu s obecnými principy spravedlnosti, neboť jeho jednoznačným účelem je zajistit žalované straně efektivní možnost obrany proti uplatňovanému nároku, která má svůj podklad v hmotněprávním vztahu mezi žalovaným a žalobcem, a to na rozdíl od stěžovatelkou podporovaného přístupu, který by vedl k nemožnosti uplatnit tuto obranu jen pro ryze formální (procesní) překážku, která by programově zamezovala rozhodci v tom, aby výsledek sporu mohl reflektovat skutečný stav věcí.
24. Stěžovatelčina argumentace, že připuštění tohoto právního názoru porušuje princip rovnosti zbraní, je tak zcela absurdní, neboť jeho účelem je právě zajištění, že tento princip bude naplněn. Opak by umožňoval situace, v nichž žalobce získá vykonatelný rozhodčí nález přiznávající mu právo, které mu z hmotněprávního hlediska vůbec nepřísluší, jen proto, že žalovanému bylo formální procesní překážkou znemožněno uplatnit proti němu námitku. Výklad, který zabraňuje tomu, aby žalobce získal exekuční titul na vymožení nároku, který nemá, se žalobcových základních práv nemůže nijak dotknout, naopak je veden snahou chránit základní práva žalovaného před povinností plnit dluh, který mu nevznikl.
25. Naprosto lichý je i stěžovatelčin argument, že vedlejší účastník měl možnost uplatnit svůj nárok proti stěžovatelce z dohody akcionářů v občanském soudním řízení před obecnými soudy a následně jeho výsledek případně uplatnit v rozhodčím řízení. Tento argument jde proti samotnému smyslu institutu započtení, neboť předpokládá, že dlužník, který má za věřitelem vlastní pohledávku, musí trpně snést prohru ve sporu
o pohledávku věřitele a následně svou pohledávku uplatnit v samostatném řízení, i když výsledkem budou v nejlepším případě jen dva proti sobě stojící exekuční tituly. V horším, ale reálněji předvídatelném případě přitom dlužník ani v následném občanském soudním řízení neuspěje, neboť zatímco v původním rozhodčím řízení on započtení své pohledávky za věřitelem namítnout nemohl, v následném občanskoprávním řízení věřiteli v uplatnění této námitky ničeho nebrání. Tím by byla rovnost zbraní frapantně porušena.
26. Nelze přitom odhlédnout ani od toho, že zdaleka ne vždy musí jít o situace, v nichž měli dlužník i věřitel stejnou možnost ovlivnit podrobení obou pohledávek rozhodčímu řízení, a tedy že by vždy bylo možno v souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt uzavřít, že je na dlužníkovi, aby si při vyjednávání ošetřil i arbitrabilitu své pohledávky. Ani v případě, že by pohledávka věřitele za dlužníkem vznikla na základě smluvního vztahu, v jehož rámci si obě smluvní strany dobrovolně sjednaly rozhodčí doložku, není vyloučeno, že pohledávka dlužníka za věřitelem vznikne např. jednostranným deliktním jednáním věřitele, který by pak následně měl možnost jednostranně jen dle své vůle zablokovat sjednání rozhodčí smlouvy k této nové pohledávce, a tedy i vyloučit uplatnění námitky jejího započtení v rozhodčím řízení o své pohledávce proti dlužníkovi.
27. I námitka 2) postrádá relevanci. Stěžovatelka vytýká obecným soudům, že nezakročily proti takovým vadám rozhodčího nálezu a řízení jemu předcházejícího, jako kdyby přezkum dle §31 zákona o rozhodčím řízení měl být podroben v podstatě stejným kritériím jako přezkum rozsudku obecného soudu v odvolacím řízení dle občanského soudního řádu, ne-li přísnějším. Ústavní soud se již v minulosti vyjadřoval k rozsahu přezkumu rozhodčího nálezu před obecnými soudy, přičemž setrvale vychází z názoru, že byť rozhodčí řízení nemůže znamenat vzdání se právní ochrany [srov. např. nález
sp. zn. I. ÚS 1794/10 ze dne 16. 7. 2013 (N 118/70 SbNU 55)], neznamená to, že by procesní garance musely být na stejné úrovni jako v občanském soudním řízení před obecnými soudy, neboť tím by došlo k setření výhod rozhodčího řízení.
28. Přezkum rozhodčího nálezu soudem dle §31 zákona o rozhodčím řízení se tak omezuje na ověření stěžejních procesních otázek, zejména pravomoci rozhodce a dodržení významných procesních práv stran, naopak zcela je z něj vyloučena věcná správnost po stránce hmotněprávní [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3227/07 ze dne 8. 3. 2011 (N 37/60 SbNU 441)]. Ani v rozhodčím řízení tak nejsou přípustné např. vady tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1851/19 ze dne 16. 8. 2019) či libovůle projevující se v rozhodnutí vycházející z předpokladu zjevně nemožného [usnesení sp. zn. II. ÚS 3636/13 ze dne 18. 10. 2016 (U 14/83 SbNU 911)]. Na druhé straně vady odůvodnění samy o sobě důvodem ke zrušení rozhodčího nálezu nejsou, stejně jako (zásadně) neposkytnutí poučení dle §118a občanského soudního řádu, jestliže obě strany měly možnost se k věci dostatečně vyjádřit, vzájemně byly seznámeny se svými stanovisky a mohly na ně adekvátně reagovat [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3718/16 ze dne 21. 2. 2017 (U 4/84 SbNU 653)].
29. V nynější věci Ústavní soud nemůže konstatovat, že by základní garance ochrany procesních práv stěžovatelky (možnost vznášet skutková tvrzení, navrhovat či předkládat důkazy, seznámit se s procesními podáními protistrany a reagovat na ně, předložit vlastní právní argumentaci atd.) byly v předmětném rozhodčím řízení popřeny, ani že by se jim nevěnovaly obecné soudy při přezkumu napadeného rozhodčího nálezu.
30. Rozhodčí soud nebránil stranám prezentovat svá procesní stanoviska a navrhovat a předkládat důkazy, umožnil jim vzájemně na svá podání reagovat, provedl ve věci ústní jednání, při němž vyslechl navržené svědky, před rozhodnutím stranám dal najevo, že ukončuje dokazování, a poskytl jim prostor pro závěrečná vyjádření. Rovněž je významné, že rozhodčí soud seznámil dopředu stěžovatelku i vedlejšího účastníka se svým předběžným právním náhledem na uplatnění kompenzační námitky vedlejšího účastníka, která ve věci zjevně hrála stěžejní roli. O tom, že i touto otázkou se bude rozhodčí soud zabývat, byla stěžovatelka informována cca měsíc před skončením dokazování, tedy nepochybně s dostatečným předstihem.
31. Za těchto okolností je lhostejné, kdy a jak byla stěžovatelka zpravena o názoru rozhodčího soudu, že předmětná smlouva byla disimulovaným právním úkonem. Hmotněprávní posouzení rozhodčího soudu je z přezkumu rozhodčího nálezu obecnými soudy dle §31 zákona o rozhodčím řízení vyňato (viz výše) a z pohledu ochrany základních práv stěžovatelky bylo ze strany rozhodčího soudu zcela dostatečné, informoval-li ji včas o tom, že připustí kompenzační námitku a zváží její relevanci, neboť hodnocení důvodu, pro nějž stěžovatelka poskytla vedlejšímu účastníkovi částku uvedenou v předmětné smlouvě a jejíhož zaplacení se po něm domáhala, pozbývalo významu, jestliže stěžovatelčina pohledávka na zaplacení, ať už vznikla z jakéhokoliv právního důvodu, zanikla započtením.
32. Jen ad marginem lze doplnit, že na tom ničeho nemění ani stěžovatelčina argumentace, podle níž je odůvodnění napadeného rozhodčího nálezu vnitřně kontradiktorní, neboť neměla-li být žalovaná částka půjčkou, tedy něčím, co se mělo vracet, ale zálohou kupní ceny, která se vracet neměla, nešlo o stěžovatelčinu pohledávku, a tak nebylo možné ji započíst. I v této logice totiž stěžovatelka buď neměla pohledávku na vrácení žalované částky s příslušenstvím, a pak na ni sice vedlejší účastník nemohl ničeho započíst, ale také neměl žádný korespondující dluh, nebo ji sice měla, ale v takovém případě na ni mohl vedlejší účastník započítat vlastní pohledávku. V obou těchto případech tak bylo na místě žalobu zamítnout.
33. Odůvodnění rozhodčího nálezu rozhodně nelze považovat za nepřezkoumatelné, neboť je v něm přehledně popsán celý průběh řízení před rozhodčím soudem, jakož i úvahy, jež vedly rozhodčí soud k vydání napadeného rozhodčího nálezu. V odůvodnění je zcela zřetelně vyjádřeno, že rozhodčí soud vzal, stručně řečeno, za prokázané, že stěžovatelka poskytla vedlejšímu účastníkovi peněžní částku, jejíž zaplacení s příslušenstvím po něm v rozhodčím řízení požadovala, a že vedlejší účastník má za stěžovatelkou pohledávku v identické výši, kterou vůči její pohledávce platně započetl. Jestliže na základě těchto zjištění rozhodčí soud dospěl k závěru, že stěžovatelce pohledávka za vedlejším účastníkem nesvědčí, nespatřuje v tom Ústavní soud ničeho, co by se vymykalo elementární logice či co by bylo nesrozumitelného, nejasného či neúplného. Ústavní soud proto nemůže uzavřít, že by se rozhodčí soud dopustil porušení některého ústavně zaručeného základního práva stěžovatelky, resp. že by se takového porušení dopustil některý z obecných soudů tím, že proti rozhodčímu nálezu nezakročil.
V. Závěr
34. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti i jejích příloh bez nutnosti opatřovat si další podklady dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů, napadeným rozhodčím nálezem ani postupem jim předcházejícím nemohla ani potenciálně v mezích stěžovatelčiných námitek být porušena žádná její ústavně zaručená základní práva či svobody a žádné takové flagrantní porušení neshledal Ústavní soud ani sua sponte. Proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
35. Jelikož právní názor o relevanci námitky započtení pohledávky, která nebyla podrobena rozhodčímu řízení, proti pohledávce, která je v rozhodčím řízení vymáhána, byl Ústavním soudem shledán zcela ústavně konformním, a právě na jeho údajném ústavněprávním defektu stěžovatelka založila svou argumentaci o potřebě zrušení v záhlaví uvedených ustanovení rozhodčího řádu, neměl Ústavní soud důvodu se samostatně tímto návrhem zabývat. Dle §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu sdílí tedy tento návrh stejný právní osud jako ústavní stížnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. února 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu