ECLI:CZ:US:2021:1.US.2314.21.1
sp. zn. I. ÚS 2314/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti JUDr. et Bc. Stanislava Bruncka, Ph. D., advokáta, sídlem Vídeňská 849/15, 639 00 Brno, proti usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně č. j. 2 KZN 1502/2021-15 ze dne 17. 6. 2021, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí státního zástupce, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 26 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z ústavní stížnosti i napadeného usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně Ústavní soud zjistil, že usnesením státního zástupce Městského státního zastupitelství v Brně č. j. 1 ZN 1271/2020-15 ze dne 8. 9. 2020 byl stěžovatel jako advokát ustanoven opatrovníkem blíže označenému společenství vlastníků jednotek, vystupujícímu v postavení poškozeného v trestním řízení. Podezřelým byla osoba vykonávající funkci statutárního orgánu tohoto společenství, jež se měla dopustit přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1 trestního zákoníku. Příslušný policejní orgán však dospěl k závěru, že v dané věci ke spáchání trestného činu nedošlo, načež trestní věc odložil. Stěžovatel následně požádal Městské státní zastupitelství v Brně, a sice s odkazem na ustanovení §151 odst. 3 trestního řádu (dále též "tr. ř."), o vydání rozhodnutí, jímž by mu byla přiznána odměna a náhrada hotových výdajů v celkové výši 23 077 Kč včetně DPH za celkem 9 úkonů právní služby. Usnesením státního zástupce Městského státního zastupitelství v Brně č. j. 1 ZN 1271/2020-36 ze dne 21. 4. 2021 bylo rozhodnuto o přiznání odměny a náhradě hotových výdajů ve výši 5 566 Kč včetně DPH. Toto rozhodnutí napadl stěžovatel stížností, jíž státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně v záhlaví uvedeným usnesením částečně vyhověl, napadené usnesení v celém rozsahu zrušil a sám ve věci znovu rozhodl tak, že stěžovateli přiznal odměnu a náhradu hotových výdajů v částce 7 773 Kč včetně DPH.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že napadeným usnesením mu byla krajským státním zástupcem přiznána náhrada toliko za tři úkony právní služby oproti původně požadovaným devíti, čímž bylo zasaženo do jeho práva získávat prostředky pro své životní potřeby prací. Stěžovatel vyjádřil nesouhlas s odůvodněním státního zástupce, že výčet nepřiznaných úkonů neodpovídá výkonu funkce opatrovníka, nýbrž blíží se spíše funkci mediátora. Ve skutečnosti totiž bylo dle jeho názoru třeba k adekvátní ochraně zájmů poškozeného provést i ostatní úkony právní služby, přičemž stěžovatel dle svých slov svůj postup a opodstatněnost úkonů náležitě zdůvodnil. Úvahy státního zástupce o nadbytečnosti nepřiznaných úkonů pokládá stěžovatel za nedostatečné. Plyne z nich, že státní zástupce pokládá institut opatrovnictví za formální, což je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti dále přiblížil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaného rozhodnutí státního zástupce a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě podotýká, že výše odměny a náhrady hotových výdajů, jež byly stěžovateli ze strany státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně odepřeny, činí přibližně 15 000 Kč, a představuje tak částku v zásadě bagatelní. Ústavní soud dal ve své rozhodovací praxi opakovaně najevo (z nedávných rozhodnutí srov. např. usnesení ve věcech sp. zn. IV. ÚS 557/21, III. ÚS 3599/20, II. ÚS 886/20, I. ÚS 2026/20 aj.), že v těchto případech je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Ve sporech o bagatelní částky je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům (potažmo jiným orgánům veřejné moci) umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitá a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v nynějším případě. Výklad přijatý Ústavním soudem tu nelze chápat jako odepření spravedlnosti, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv. To se ostatně kupř. v oblasti civilního procesu odráží v úpravě těchto otázek nejen v ustanovení §202 odst. 2 občanského soudního řádu, nýbrž i v ustanovení §238 odst. 1 písm. c) téhož předpisu v rámci koncepce přípustnosti dovolání. Bylo by pak proti logice těchto omezení, kdyby se přezkum takových rozhodnutí pouze automaticky přesunul do roviny ústavního soudnictví (viz kupř. bod 11 usnesení sp. zn. II. ÚS 3521/20 ze dne 22. 3. 2021). Obdobně je však třeba nahlížet na bagatelní rozměr věci i v jiných oblastech práva.
Jádro nesouhlasu stěžovatele s napadeným usnesením státního zástupce tkví v odlišném pohledu na účelnost některých úkonů právní služby, které stěžovatel jako opatrovník právnické osoby v trestním řízení vykonal. Zde se sluší připomenout, že Ústavní soud ve své judikatuře stran nákladů trestního řízení, resp. rozhodování o výši odměny a náhradě hotových výdajů obhájce, zmocněnce či opatrovníka podle §151 odst. 3 tr. ř. opakovaně zaujal názor, že mu přezkum jednotlivých úkonů právní služby optikou jejich účelnosti nepřísluší (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1590/19 ze dne 5. 11. 2019). Ústavní soud může toliko posoudit, zda příslušný orgán činný v trestním řízení při posouzení této otázky nevybočil z kautel spravedlivého procesu či zda jeho rozhodnutí netrpí jiným ústavně významným nedostatkem. Ústavní soud přitom v napadeném usnesení státního zástupce nezjistil žádný exces či jiné ústavně relevantní pochybení.
Státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně své rozhodnutí založil na tom, že stěžovatel ze své iniciativy prováděl úkony jdoucí nad rámec opatrovnické funkce, popřípadě úkony svou povahou duplicitní. Příkladmo lze zmínit závěrečný sepis vyjádření stěžovatele, adresovaného vzpomínanému společenství vlastníků jednotek, které obsahovalo právní rozbor ohledně stěžovatelem zvoleného postupu v trestním řízení a které státní zástupce pokládá za duplicitní úkon k sepisu stanoviska stěžovatele k odložení věci. Je pravdou, že státní zástupce blíže neuvádí, v čem konkrétně spatřuje zdvojení obou úkonů, nicméně stěžovatel k dotčenému postoji státního zástupce není v ústavní stížnosti o nic konkrétnější. Nepříliš přesvědčivým se v tomto směru jeví tvrzení stěžovatele, že "[v] zájmu [s]polečenství bylo, aby pro případ budoucího obnovení trestního nebo zahájení obdobného řízení, mělo k dispozici veškerá doposud učiněná zjištění a zajištěné důkazy, které by mohlo využít na svou obranu v rámci těchto případných řízení" (bod 42 žádosti o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů ze dne 22. 3. 2021, připojené k ústavní stížnosti). Stěžovatel přitom sám své někdejší stanovisko k odložení věci pojal tak, že jde o co nejúplnější popis věci i s důkazy (viz bod 39 téže žádosti). Ani Ústavnímu soudu není zřejmý podstatný obsahový rozdíl mezi těmito stěžovatelem formálně separovanými úkony. Za této situace nelze pokládat odůvodnění státního zástupce za projev ústavně zapovězené libovůle v rozhodování. Tímto deficitem pak netrpí ani mínění státního zástupce, dle nějž jednání s oznamovateli trestného činu a podezřelým vybočilo z nezbytného rámce opatrovnické funkce. Stěžovatel se dle svých slov pohovory s uvedenými osobami jal zjišťovat důvodnost vedení trestního řízení (srov. např. bod 26 cit. žádosti), ačkoli to je prvořadým úkolem orgánů činných v trestním řízení, zde pak policejního orgánu v přípravném řízení, jenž za tím účelem provádí mimo jiné i výslechy těch osob, které svým podnětem daly k zahájení trestního řízení podnět či které jsou ze spáchání trestného činu podezřelé. Stěžovatelem rozporovaná úvaha státního zástupce o nepřípadnosti počínání stěžovatele v trestní věci s přihlédnutím ke smyslu opatrovnické funkce tak není nepřiléhavá, natož pak hrubě porušující právo stěžovatele na spravedlivý proces.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. září 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu