ECLI:CZ:US:2021:1.US.2503.21.1
sp. zn. I. ÚS 2503/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. L., t. č. Věznice Plzeň, zastoupeného Mgr. Pavlem Kropáčkem, advokátem, sídlem Pobřežní 667/78, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 7. 2021 č. j. 1 Nt 814/2021-69, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 13. 9. 2021 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to pro jejich rozpor s čl. 36 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2017, sp. zn. 2 T 5/2017, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 8 To 13/2018, byl stěžovatel uznán vinným pokusem zločinu vraždy dle §140 odst. 1 ve spojení s §21 odst. 1 trestního zákoníku a přečinem padělání a pozměňování veřejné listiny podle §348 odst. 1 tr. z. Stěžovateli byl uložen trest odnětí svobody v délce trvání 8 let, a to při současném uložení trestu vyhoštění na dobu 10 let.
Ústavní stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Plzni bylo o žádosti stěžovatele o upuštění od výkonu trestu odnětí svobody rozhodnuto tak, že se zamítá. Stěžovatel v ústavní stížnosti konstatoval, že jeho žádosti nebylo vyhověno, ač splňuje veškeré formální podmínky pro postup dle §237 odst. 1 písm. b) tr. ř. Stěžovatel uhradil nároky poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovny ve výši 332 872 Kč, jakož i náklady trestního řízení. Současně poukázal na nutnost svého návratu k rodině na Ukrajinu, která se nachází v nepříznivé životní situaci. Jeho žádost tak stála především na humanitárních důvodech. Stran výkonu trestu uvedl, že jeho chování je vzorné, byl devětkrát kázeňsky odměněn a ani jednou kázeňsky potrestán. Spáchaná trestná činnost byla v jeho životě toliko excesem. Je prvotrestaný, má vysokoškolské vzdělání a dříve působil jako učitel. Pozitivní reference k jeho osobě podal též vězeňský kaplan Mgr. Blažej Pelán nebo vedoucí školského vzdělávacího střediska Bc. Pavel Klíma. Stěžovatel se ve výkonu trestu dále vzdělává a vykonal podstatnou část trestu.
Stěžovatel nesouhlasí s názorem krajského soudu, že by v jeho věci nebyla naplněna funkce a účel trestu. Pokud zákonodárce dané ustanovení do právního řádu přijal, tak soudy musí řádně podanou žádost posoudit a buď jí vyhovět, anebo v případě nevyhovění vysvětlit důvody, pro které tak učinit nelze. Jediný důvod pro zamítnutí žádosti má spočívat v její předčasnosti, a to s ohledem na nenaplnění generálně preventivní funkce trestu. Ten lze mít podle krajského soudu za naplněný nejdříve po uplynutí dvou třetin trestu, což je v případě stěžovatele 5 let a 4 měsíce. Stěžovatel je toho názoru, že obecný soud svévolně rozšířil formální podmínky pro vyhovění žádosti dle §327 odst. 1 písm. b) tr. ř., což je rozporné se závěry obsaženými v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 810/18. Pokud by byl připuštěn výklad zastávaný Krajským soudem v Plzni ohledně nenaplnění generálně-preventivní funkce trestu s odkazem na §88 odst. 4 tr. z., stalo by se ustanovení §327 odst. 1 písm. b) tr. z. prakticky obsolentním ustanovením. Zamítnutí žádosti stěžovatele krajským soudem nebylo dle stěžovatele řádně odůvodněno.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v tzv. podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace tzv. podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)].
Ústavní soud v minulosti ve své judikatuře vyložil, že rozhodnutí obecného soudu o upuštění od výkonu trestu má fakultativní charakter, a posouzení podmínek tohoto institutu proto náleží plně do pravomoci obecných soudů (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 4264/16 ze dne 7. 2. 2017 a sp. zn. II. ÚS 1011/17 ze dne 25. 4. 2017). Odsouzený stěžovatel podal žádost o upuštění od výkonu trestu odnětí svobody nebo jeho zbytku, přičemž podle §327 odst. 1 písm. b) trestního řádu může soud žádosti vyhovět a od výkonu trestu upustit, jestliže odsouzený byl nebo má být vyhoštěn. Obecně přitom platí, že samotná skutečnost, že odsouzenému byl uložen trest vyhoštění, právní nárok na upuštění od zbytku výkonu trestu nezakládá. Taktéž v obecné rovině platí, že jsou obecné soudy v souladu s judikaturou Ústavního soudu, až na výjimečné situace, povinny ve svých rozhodnutích adekvátně, přesvědčivě a logicky vysvětlit úvahy, na jejichž základě dospěly ke svým závěrům (srov. nález sp. zn. II. ÚS 3302/18 ze dne 1. 4. 2019). Tuto svou povinnost krajský soud splnil.
Odkázal-li se stěžovatel na nález Ústavního soudu II. ÚS 810/18, nutno uvést, že tento dopadá na jinou právní situaci. Ve své podstatě obecný soud neumožnil podmíněné propuštění odsouzeného s odkazem na neexistenci mezinárodní smlouvy, která by ve vztahu mezi Českou republikou a Ruskou federací upravovala podmínky dohledu v domovském státě nad odsouzeným ve stanovené zkušební době. Existenci této smlouvy považoval Ústavní soud za další rozšiřující podmínku pro podmíněné propuštění z výkonu trestu. To v projednávaném případě neplatí, neboť v něm soud pouze v rámci své diskrece konstatoval, že pro dosažení účelu trestu považuje za podstatné naplnění ustanovení §88 odst. 4 tr. z.
Závěrem Ústavní soud konstatuje, že při zvažování projednávaného případu nepřehlédl pozitivní přístup stěžovatele k výkonu trestu odnětí svobody, nicméně má zato, že krajský soud své rozhodnutí řádně odůvodnil a z ústavněprávního hlediska mu tak není čeho vytknout.
Ústavní soud je toho názoru, že v řízení před obecnými soudy nedošlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele a z toho důvodu předmětnou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. listopadu 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu