ECLI:CZ:US:2021:1.US.2875.21.1
sp. zn. I. ÚS 2875/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Vladimíra Kobelky, zastoupeného JUDr. Radkem Jonášem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 10, U Roháčových kasáren 1555/10, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 1928/2021-408 ze dne 11. 8. 2021, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 54 Co 109/2019-362 ze dne 1. 10. 2020 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 38 C 133/2013-237 ze dne 6. 11. 2018, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a hlavního města Prahy, se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2/2, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Rekapitulace obsahu napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se žalobou domáhal zaplacení 2 092 616 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, kterého se vedlejšímu účastníkovi mělo dostat na úkor stěžovatele za dobu od 6. 5. 2011 do 30. 4. 2013 v důsledku bezesmluvního užívání v žalobě specifikovaných pozemků, které jsou zcela zastavěny stavbami ve vlastnictví vedlejšího účastníka.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "nalézací soud") napadeným rozsudkem (v pořadí třetím) žalobu stěžovatele zamítl. Nalézací soud dospěl k závěru, že si stěžovatel byl při nabytí předmětných pozemků vědom, že jejich užívání brání překážka spočívající v realizaci veřejného zájmu, a proto nelze nahlížet na jeho jednání jinak než jako na spekulativní, jemuž nelze poskytnout ochranu. Formálně vzato by stěžovateli nárok na vydání bezdůvodného obohacení svědčil, nebyl-li by však v rozporu s dobrými mravy.
3. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudkem č. j. 54 Co 109/2019-279 ze dne 18. 4. 2019, ve znění opravného usnesení č. j. 54 Co 109/2019-305 ze dne 5. 12. 2019, napadený rozsudek nalézacího soudu ve výroku o věci samé potvrdil. Na základě dovolání stěžovatele Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu č. j. 54 Co 109/2019-279 ve znění opravného usnesení č. j. 54 Co 109/2019-305 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vázán právním názorem Nejvyššího soudu, rozhodl odvolací soud napadeným rozsudkem tak, že napadený rozsudek nalézacího soudu ve věci samé co do částky 138 421,50 Kč s příslušenstvím a ve výroku o nákladech řízení zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení, neboť je třeba podstatným způsobem doplnit dokazování, zejména k posouzení, zda lze stěžovatele považovat za oprávněného vlastníka některých pozemků. Ve zbývající části napadený rozsudek nalézacího soudu odvolací soud potvrdil; ztotožnil se se závěrem nalézacího soudu, že výkon práva stěžovatele je rozporný s dobrými mravy.
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele proti napadenému rozsudku odvolacího soudu jako nepřípustné; uzavřel, že hodnocení účastníka řízení z hlediska kategorie dobrých mravů přísluší zásadně soudům nižších stupňů. Přehodnocení jejich závěrů má místo jen ve výjimečných případech, lze-li úvahy vyslovené v přezkoumávaných rozhodnutích označit za zjevně nepřiměřené. Žádný nesoulad se závěry ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího a Ústavního soudu, jakož ani zjevnou nepřiměřenost úvah nelze odvolacímu soudu vytýkat. Proti části výroku, jíž byla věc vrácena nalézacímu soudu k dalšímu řízení, je přípustnost dovolání vyloučena. Přípustnost dovolání nemohou založit ani námitky stěžovatele představující polemiku se skutkovými zjištěními nalézacího soudu.
II. Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti především polemizuje se závěry Nejvyššího soudu v napadeném usnesení a předkládá několik námitek, jejichž podstatu lze shrnout následovně: Závěr obecných soudů, že stěžovateli byl znám stav pozemků již při jejich koupi, tj. že jde o pozemky sloužící k obecnému užívání neomezeným počtem uživatelů, tudíž k němu nabývá jen tzv. holé vlastnictví, je rozporný s jeho právem na ochranu vlastnictví a principem proporcionality omezení vlastnického práva. Současně Nejvyšší soud pominul, že to není pozemek, který slouží k bezplatnému veřejnému užívání, ale stavba na něm postavená, a proto stavba pozemní komunikace, která podléhá bezplatnému obecnému užívání, nevylučuje vznik bezdůvodného obohacení na straně vlastníka komunikace vůči vlastníkovi pozemku (odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2328/2017 ze dne 17. 4. 2018).
7. Při posuzování předpokladů pro přiznání bezdůvodného obohacení postupoval Nejvyšší soud v rozporu se svou dřívější judikaturou v obdobných věcech (odkazy na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2168/2014 ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2328/2017, sp. zn. 28 Cdo 1332/2012 ze dne 12. 12. 2012 a sp. zn. 33 Odo 1405/2005 ze dne 25. 10. 2006), jakož i v rozporu s usnesením Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 814/20 ze dne 2. 6. 2020 (všechna rozhodnutí dostupná na https://nalus.usoud.cz), podle kterého údajná spekulativnost nabytí pozemku nemůže bránit přiznání náhrady za omezení vlastnického práva. Tím porušil Nejvyšší soud princip předvídatelnosti soudního rozhodování [odkazy např. na nálezy sp. zn. II. ÚS 1966/18 ze dne 17. 5. 2019 (N 80/94 SbNU 97), nebo sp. zn. I. ÚS 1663/16 ze dne 30. 11. 2016 (N 230/83 SbNU 583)].
8. Uvedl-li odvolací soud v napadeném rozsudku, že v jiném řízení nemělo být vyhověno žalobě stěžovatele na určení jeho vlastnického práva k předmětným pozemkům, jde o svévoli, proti které se opakovaně staví i Ústavní soud (odkaz na nález sp. zn. IV. ÚS 575/21 ze dne 13. 7. 2021). Závěry Nejvyššího soudu jsou nadto vybudovány na nepřípustné spekulativní úvaze [odkaz na nálezy sp. zn. II. ÚS 217/98 ze dne 22. 6. 1999 (N 95/14 SbNU 283) a sp. zn. I. ÚS 48/04 ze dne 27. 1. 2005 (N 19/36 SbNU 247)], že po nabytí vlastnického práva k původnímu pozemku navázal výkonem svého vlastnického práva způsobem, který nelze hodnotit jinak, než jako rozporný s dobrými mravy, neuzavřel-li "jakousi" podmiňující smlouvu ohledně jiných pozemků, které měly být potřebné k výstavbě Vysočanské radiály. To mělo za následek porušení jeho práva na spravedlivý proces.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní stížnost byla včas podána oprávněnou osobou a řádně zastoupenou advokátem a je přípustná [k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
IV. Posouzení Ústavního soudu
10. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ústavnosti. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. O takovou vadu jde zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován a odpovídá všeobecně akceptovanému chápání dotčených právních institutů [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Taková pochybení Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
12. Stěžovatelova argumentace představuje pouze polemiku se skutkovými a právními závěry obecných soudů v rovině podústavního práva. Jestliže obecné soudy (zabývající se věcí opakovaně a pečlivě) v čele s Nejvyšším soudem řádně a přesvědčivě odůvodnily, z jakého důvodu nelze poskytnout právu stěžovatele ochranu, učinily tak způsobem, jemuž nemá Ústavní soud z ústavněprávního hlediska co vytknout. Rozdílný názor na interpretaci obyčejného zákona, bez ohledu na to, zda namítaný nebo autoritativně zjištěný, nemůže sám o sobě způsobit porušení práva na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1 Listiny [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 22/02 ze dne 20. 2. 2002 (U 7/25 SbNU 367)]. Je především v pravomoci Nejvyššího soudu sjednocovat judikaturu nižších soudů a jimi prováděný výklad práva podústavního (viz např. bod 9 usnesení sp. zn. II. ÚS 1138/20 ze dne 13. 10. 2020).
13. Většina stěžovatelem odkazované judikatury, jež má být v rozporu s napadenými rozhodnutími, se zabývá posuzování předpokladů pro vydání bezdůvodného bohacení jako takového, nikoli ve vztahu ke korektivu dobrých mravů, a míjí se tak s podstatou závěrů obecných soudů. Obecné soudy nezpochybnily, že je stěžovatel aktivně legitimován k vydání bezdůvodného obohacení za užívání předmětných pozemků, avšak následně dospěly k závěru, že jím uplatňovaný nárok (ačkoli formálně důvodný) je rozporný s dobrými mravy.
14. Obecné soudy přitom odkázaly na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, podle které může být bezdůvodné obohacení na straně obce užíváním pozemků jiného subjektu jako veřejného prostranství v rozporou s dobrými mravy, nastanou-li zvlášť mimořádné okolnosti (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2030/2013 ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3684/2013 ze dne 7. 5. 2014 či usnesení sp. zn. 28 Cdo 324/2017 ze dne 21. 11. 2017). Těmi může být vnímán i spekulativní úmysl nabyvatele při nabývání dotčených pozemků, na nějž navázal výkonem svého vlastnického práva takovým způsobem, o němž je možné mít pochybnost stran jeho souladu s dobrými mravy (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2140/2013 ze dne 24. 2. 2015 nebo usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1151/2015 ze dne 7. 1. 2016). Závěry obecných soudů jsou proto souladné s předchozí ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a nejsou rozporné s principem předvídatelnosti soudního rozhodování.
15. Nepřípadná je námitka stěžovatele o svévoli odvolacího soudu, který uvedl, že nemělo být vyhověno jeho žalobě na určení jeho vlastnického práva k předmětným pozemkům v jiném řízení, neboť uvedené tvrzení nemá žádnou relevanci pro výsledné posouzení projednávané věci. Ústavní soud nezjistil ani žádné ústavněprávní deficity v postupu obecných soudů při zjišťování skutkového stavu věci, neboť je z jejich odůvodnění zřejmé, na základě jakých provedených důkazů uzavřely, že stěžovatelem uplatněný nárok na náhradu za bezdůvodné obohacení je v rozporu s dobrými mravy, k čemuž dospěly na základě několika současně působících důvodů. Učiněné závěry tak nebyly vystavěny na spekulativní úvaze, jak předestírá stěžovatel.
16. Protože Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněný návrh.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu