ECLI:CZ:US:2021:1.US.290.21.1
sp. zn. I. ÚS 290/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Š. K., zastoupeného JUDr. Michalem Špirkem, advokátem se sídlem Vysoká 92, Rakovník, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. října 2020 č. j. 70 Nc 610/2020-1999, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.
Z obsahu napadeného usnesení a ústavní stížnosti se podává, že u Okresního soudu v Olomouci je vedena opatrovnická věc nezletilé dcery stěžovatele. Proti procesní soudkyni a všem soudcům Okresního soudu v Olomouci podal stěžovatel námitku podjatosti, o níž měl rozhodovat Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci. Proti soudcům tohoto soudu byla rovněž podána námitka podjatosti, o níž rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 29. září 2020 č. j. Nco 29/2020-1988 tak, že z projednání a rozhodnutí věci jsou vyloučeni všichni soudci, kteří jsou rozvrhem práce Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci přiděleni k rozhodování věcí péče soudu o nezletilé. Vrchní soud následně věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci k dalšímu postupu. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci spis zaslal Krajskému soudu v Ostravě, který o námitce podjatosti rozhodl tak, že soudkyně Mgr. Veronika Ornerová, JUDr. Jana Maxiutová, Mgr. Marta Vařeková, Mgr. Šárka Kylarová a Mgr. Petra Rýznarová nejsou vyloučeny z projednávání a rozhodnutí věci a soudkyně Mgr. Alena Brzáková a Mgr. Věra Coufalová jsou vyloučeny z projednávání a rozhodnutí věci.
Stěžovatel namítá, že věc byla odňata zákonnému soudu a soudci, neboť s ohledem na vyloučení všech soudců Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci z projednání a rozhodnutí věci byly dány zákonné důvody aplikace institutu delegace nutné podle §12 odst. 1 a 3 o. s. ř. Věc proto měla být přikázána k rozhodnutí o delegaci nutné soudu nejblíže společně nadřízenému. V posuzované věci však došlo ke změně místně příslušného odvolacího soudu pouze neformálním postupem prostým odesláním spisu z Olomouce do Ostravy, patrně na základě přesvědčení, že se jedná o jeden soud. O jeden soud se však jedná jen z pohledu státní správy soudu, nikoli z procesního pohledu relevantního z hlediska pravidel o určení místní a funkční příslušnosti.
Stěžovatel považuje ústavní stížnost za přípustnou, neboť je jediným prostředkem, jímž se lze účinně domáhat ochrany práv. Nesouhlasí s judikaturou Ústavního soudu, podle níž jsou ústavní stížnosti v obdobných věcech odmítány pro předčasnost (vyjma extrémních zásahů do ústavně zaručených práv a svobod). Podle jeho názoru pod důvody žaloby pro zmatečnost nelze subsumovat situaci odpovídající skutkovým okolnostem věci, kdy rozhodoval soudce (soud) na základě rozhodnutí odnímajícího věc zákonnému soudci (soudu), tj. nezákonný soudce. Jako efektivní se mu ani nejeví možnost brojit až proti konečnému rozhodnuti ve věci ústavní stížností založenou na odůvodnění, že ve věci samé rozhodoval nezákonný soudce, neboť důsledkem rozhodnutí Ústavního soudu by mohlo být toliko zrušení napadeného (tedy meritorního) rozhodnuti, nikoliv vrácení věci zákonnému soudci.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud nejprve posoudil splnění procesních předpokladů řízení stanovených zákonem o Ústavním soudu a v tomto ohledu shledal, že ústavní stížnost proti napadenému rozhodnutí je nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní soud ve své judikatuře konstantně zdůrazňuje zásadu subsidiarity ústavní stížnosti jako procesního prostředku ochrany základních práv a svobod. Ta se mimo jiné projevuje v tom, že ústavní stížností lze brojit pouze proti zásahu orgánu veřejné moci, k jehož nápravě není již příslušný žádný jiný orgán. Ústavní stížnost tedy představuje prostředek ultima ratio, nastupující po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práv. Je proto třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoliv rozhodnutí dílčí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány.
Uvedené lze vztáhnout i na napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, kterým bylo částečně, ve vztahu ke dvěma soudkyním Okresního soudu v Olomouci, vyhověno námitce podjatosti vznesené stěžovatelem. Vůči tomuto rozhodnutí, tedy závěrům o podjatosti dvou soudkyň a naopak nepodjatosti většiny soudkyň Okresního soudu v Olomouci stěžovatel v ústavní stížnosti žádné námitky nevznáší.
Stěžovatel totiž fakticky brojí proti postupu Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, který spis zaslal Krajskému soudu v Ostravě k přijetí rozhodnutí, aniž by aplikoval institut delegace nutné podle §12 odst. 1 a 3 o. s. ř., kdy ke změně místně příslušného odvolacího soudu tak došlo pouze neformálním postupem. Námitky, které by měly osvětlit místní nepříslušnost Krajského soudu v Ostravě pro rozhodnutí o námitce podjatosti všech soudců Okresního soudu v Olomouci, stěžovatel v ústavní stížnost nepředkládá.
Stěžovatel tak namítá neústavnost postupu ze strany jiného soudu, než soudu, který vydal ústavní stížností (výhradně) napadené rozhodnutí. V této souvislosti Ústavní soud uvádí, že je vázán petitem ústavní stížnosti a může rozhodnout jen v rámci formulace výroku, který mu předepisuje příslušné ustanovení zákona o Ústavním soudu. Tímto ustanovením je Ústavní soud ve smyslu čl. 88 odst. 1 Ústavy vázán (sp. zn. III. ÚS 2982/09).
Z výše uvedeného se podává, že ve vztahu k napadenému rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě nezbývá než posoudit ústavní stížnost jako nepřípustnou, neboť toto (nadto částečně vyhovující) rozhodnutí není konečným rozhodnutí ve věci stěžovatele, (obdobně sp. zn. III. ÚS 665/15, II. ÚS 52/15, IV. ÚS 693/16, IV. ÚS 3117/15, IV. ÚS 587/16 I. ÚS 2237/16, IV. ÚS 2676/16, I. ÚS 952/18, IV. ÚS 3205/18, III. ÚS 3535/18 a další.). V posuzovaném případě ani není dán důvod přípustnosti ústavní stížnosti podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť stížnost nenaplňuje podmínku podstatného přesahu vlastních zájmů stěžovatele způsobem, jakým byla tato podmínka popsána judikaturou Ústavního soudu.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2021
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
soudce zpravodaj