ECLI:CZ:US:2021:1.US.3594.20.1
sp. zn. I. ÚS 3594/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti M. Š., zastoupeného Mgr. Miroslavem Burgetem, advokátem se sídlem v Prostějově, Aloise Krále 2640/10, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 9. 2020 č. j. 17 Co 297/2019-676 a rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 10. 7. 2019 č. j. 0 Nc 7808/2018-534, 11 P a Nc 19/2018, 11 P a Nc 84/2018, 11 P a Nc 199/2018, 11 P a Nc 41/2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 2, čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a odst. 4, čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6, čl. 8 odst. 1 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, vydaných v řízení o úpravě poměrů k nezletilému po dobu před i po rozvodu manželství rodičů, o úpravě styku a o neshodě rodičů při podstatné záležitosti nezletilého dítěte - určení bydliště a volbě vzdělání.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že nezletilý syn byl svěřen do péče matky; otci bylo stanoveno výživné; bylo určeno dlužné výživné a upraven styk nezletilého s otcem tak, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilým po dobu před i po rozvodu manželství rodičů každý prvý lichý týden od pátku od 16.00 hodin do bezprostředně následující neděle do 17.00 hodin a každý druhý lichý týden v měsíci od středy od 16.00 hodin do bezprostředně následující neděle do 17.00 hodin; bylo rozhodnuto o místě bydliště nezletilého; matce byl za otce udělen souhlas k podání přihlášky k zápisu nezletilého do mateřské školy navržené matkou; byly zamítnuty návrhy otce na určení bydliště a mateřské školy nezletilého.
Stěžovatel namítá, že soudy naprosto nelogicky, i přesto, že matka dítě unesla do jiného státu (Slovenská republika), vyhověl matce a nezletilého svěřil do její výlučné péče. Je přesvědčen, že rozhodnutí vybočují z ústavního rámce ochrany základních práv jeho i nezletilého syna. Odvolacímu soudu vytýká, že se jeho odvoláním zaobíral velmi povrchně a ve věci rozhodl bez provedení dalšího dokazování, věc posoudil pouze na základě tvrzení matky. Soudy se nijak nevypořádaly se skutečností, že matka se dopustila mezinárodního únosu dítěte, a to i když důrazně upozorňoval na fakt, že Česká republika je členským státem Evropské unie a zároveň signatářem Haagské Úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí z roku 1980 (dále jen "Haagská úmluva"), která upravuje možnosti navracení protiprávně přemístěných či zadržených dětí do místa jejich obvyklého bydliště. Uvádí, že byly splněny podmínky pro nařízení střídavé péče o dítě, je přesvědčen, že má výchovné předpoklady. Synovi je odepřeno, aby byl vychováván jako občan České republiky a jsou tak porušena jeho práva občana České republiky, včetně práva na lepší vzdělání. Syn je důrazně veden k tomu, aby mluvil jen slovensky.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, v některých případech dokonce považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (např. ve věcech rozvodu manželství, srov. kupř. sp. zn. II. ÚS 465/02 a IV. ÚS 31/04).
Důvodem se jeví skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To se také odráží v tom, že ve věcech upravených v druhé části platného občanského zákoníku není, až na určité výjimky, proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu se tak velmi zužuje, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda se nejedná o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 2468/14).
Ústavní soud se nejdříve vyjádří k námitce, že v dané věci se jedná o mezinárodní únos podle Haagské úmluvy. Stěžovatel se sice obrátil na ústřední orgán sociálně-právní ochrany dětí v České i Slovenské republice, požádal o navrácení dítěte, nicméně příslušný návrh na navrácení dítěte ke slovenskému soudu nepodal. Okresní soud v Prostějově, jako soud příslušný pro obvyklé bydliště nezletilého podle dohody rodičů, tak rozhodoval nikoli o navrácení dítěte, nýbrž ve věci péče o nezletilé podle §466 a násl. zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních.
V tomto rozsahu také Ústavní soud mohl posoudit ústavnost napadených rozhodnutí, jejichž předmětem tedy nebylo posouzení, zda se strany matky došlo k únosu nezletilého. Ústavní soud ověřil, že soudem prvního stupně bylo provedeno důkladné dokazování stran všech rozhodných skutečností pro objektivní rozhodnutí ve věci svěření do péče a úpravy poměrů nezletilého. Soudy vzaly v úvahu i jednání obou rodičů, kdy matka nezletilého odvezla na Slovensko bez souhlasu otce (podle jeho tvrzení) a otec zase nezletilého odvezl ze Slovenska, poté co jej převzal ke styku, ačkoliv dítě dosud bylo kojeno a trpělo vývojovou vadou, která pravidelné kojení vyžadovala. K jeho navrácení došlo až na základě předběžného opatření soudu ze dne 3. 4. 2018, přičemž otec matce ani neumožňoval styk se synem. Soudy dospěly k závěru, že i když oba rodiče jsou srovnatelně výchovně kompetentní a jsou schopni zajistit péči o dítě, v zájmu nezletilého je - i s ohledem na dosavadní péči matky - svěření syna do její péče za široké úpravy styku s otcem. Zdůraznily, že matka styku s otcem nebrání, uvědomuje si nezbytnost pravidelného kontaktu syna s otcem pro jeho rozvoj a respektuje roli otce v životě nezletilého. K přání dítěte s ohledem na útlý věk soud nemohl přihlížet a ani je nezjišťoval. Rovněž opatrovník doporučil svěření syna matce.
Vzhledem k tomu, že každý z rodičů žije v jiném státě, a především s ohledem na věk dítěte soud neshledal střídavou péči jako vhodnou. Soud také dostatečně -ve vazbě na svěření syna do péče matky - odůvodnil určení bydliště nezletilého a mateřské školy v bezprostřední blízkosti bydliště matky. Odvolací soud se po doplnění dokazování se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně ztotožnil. Z pohovoru před orgánem péče o dítě vyplynulo, že nezletilý je v péči matky spokojený, prospívá a se slovenštinou nemá problém. Dále doplnil, že svěření nezletilého do střídavé péče rodičů není možné především z důvodu velmi problematické vzájemné komunikace, kdy rodiče se nejsou schopni domluvit na žádné záležitosti týkající se nezletilého. S ohledem na vzdálenost bydlišť rodičů v různých státech není v zájmu nezletilého učinit tuto úpravu poměrů nezletilého, a to ani limitně do doby, než nastoupí povinnou školní docházku. Rovněž nelze nastolit stav, kdy by nezletilý navštěvoval dvě základní školy v rozdílných státech. Provedení dalších důkazů shledal za nadbytečné a podložené snahou prodloužit řízení.
Ústavní soud konstatuje, že žádné ústavně relevantní pochybení neshledal, námitky stěžovatele postrádají ústavněprávní rozměr. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu nevyplývá, že by se soud jeho námitkami, v podstatě kopírujícími argumentaci předloženou u soudu prvního stupně, zabýval povšechně či nedostatečně. Z odůvodnění rozhodnutí zcela jednoznačně vyplývá shoda odvolacího soudu se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Skutečnost, že představě stěžovatele odpovídá podrobnější odůvodnění rozhodnutí, za daných okolností nemůže způsobit neústavnost rozhodnutí odvolacího soudu. S ohledem na uvedené, kdy ve věci byl velmi podrobně zjištěn skutkový stav a obě soudní rozhodnutí byla podrobně odůvodněna, ani skutečnost, že odvolací soud své negativní stanovisko k provádění dalších důkazů formuloval stručně, nemůže věc posunout do ústavní roviny. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že není ostatním soudům nadřízenou instancí, jejímž úkolem je perfekcionisticky do detailu posuzovat proběhlé řízení, pokud eventuální porušení běžného zákona nedosahuje intenzity způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatele. Jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti je totiž i její subsidiarita, s níž souvisí také princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních soudů.
Přesvědčení stěžovatele, že synovi by se v České republice dostalo lepšího vzdělání a postavení občana České republiky by bylo pro něj přínosnější, je založeno čistě na subjektivním, ničím nepodloženém postoji stěžovatele. Skutečnost, že matka bude se synem komunikovat ve svém mateřském jazyce, tj. ve slovenštině, pak musel stěžovatel předvídat.
Ústavní soud připomíná, že především civilním soudům náleží, aby ve věcech péče o nezletilé, a to i s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o úpravě výkonu rodičovských práv a povinností. Úkol Ústavního soudu nespočívá v roli konečného univerzálního "rozhodce". Rovněž je třeba vzít v úvahu, že žádný soud nedokáže konflikt rodičů vyřešit ke spokojenosti obou stran. Již sama skutečnost, že rodiče se nejsou schopni domluvit bez pomoci soudu a dokonce se jeden z nich obrací na Ústavní soud, nasvědčuje vážnému rozkolu v rodině, který sotva může být vyřešen soudním rozhodnutím o nařízení střídavé výchovy.
Ústavní soud uzavírá, že prioritní hledisko při rozhodování představuje nejlepší zájmem dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, napadená rozhodnutí proto neshledává v kolizi se zájmy nezletilého. Z ústavního hlediska není dán důvod napadená rozhodnutí zpochybňovat. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvod k ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě uvedeného byla ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu