ECLI:CZ:US:2021:1.US.587.21.1
sp. zn. I. ÚS 587/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti JUDr. Jany Dudkové, správkyně konkurzní podstaty úpadce - NAŠE VOJSKO, TISKÁRNA, PRAHA, státní podnik, zastoupené JUDr. Jaromírem Bláhou, advokátem se sídlem Prvního pluku 206/7, Praha 8, proti výrokům I. a III. rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 11. 2020 č. j. 13 Cmo 136/2008-326 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2007 č. j. 58 Cm 36/2007-32, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I
Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
II
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem ve věci žalobkyně Česká republika - Ministerstvo obrany, jednající Vojenským úřadem pro právní zastupování (dále jen "žalobkyně"), proti žalované JUDr. Janě Dudkové, správkyni konkurzní podstaty (dále jen "stěžovatelka ") úpadce - NAŠE VOJSKO, TISKÁRNA, PRAHA, státní podnik (dále jen "úpadce"), o vyloučení věci ze soupisu konkursní podstaty, v něm uvedený sporný pozemek (dále "sporný pozemek") vyloučil ze soupisu konkursní podstaty. Dospěl k závěru, že tento pozemek má ve vlastnictví Česká republika, neboť nebyl československým státem převeden na úpadce a ten tudíž k němu nikdy neměl právo hospodaření.
K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze (v pořadí čtvrtým) rozhodnutím ze dne 25. 9. 2019 č. j. 13 Cmo 136/2008-278 změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že žaloba na vyloučení sporného pozemku se zamítá, když k nepřevedení práva k tomuto pozemku došlo jen v důsledku nedbalého plnění povinností zřizovatele a přístupu ke kvalitě právních dokumentů, které vyhotovil.
Nejvyšší soud k dovolání žalobkyně rozsudkem ze dne 30. 6. 2020 č. j. 29 Cdo 718/2020-300 citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Zejména připomněl, že již v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 3943/2016 (rozhodnutí v souzené věci, jež předcházelo vydání napadeného rozhodnutí) uvedl, že k převodu správy národního majetku či k převodu práva hospodaření ke spornému pozemku na úpadce na základě první a druhé hospodářské smlouvy, zakládací listiny ani zápisu ze dne 20. 12. 1989 nedošlo a tyto listiny proto nemohou představovat titul, pro který by sporný pozemek mohl být po právu sepsán do konkursní podstaty úpadce. Dovolací soud rovněž uvedl, že nelze konstituovat právo, které jinak z pozitivní právní úpravy nevyplývá, nýbrž lze jen omezit stávající právo. Dovolací soud konečně poukázal na to, že již v předchozích dvou kasačních rozhodnutích upozornil na skutečnost, že při jednání u odvolacího soudu dne 25. 9. 2019 vzala žalobkyně žalobu týkající se specifikované části sporného pozemku (dále jen "specifikovaná část sporného pozemku") zpět a nadále trvala na vyloučení zbývající části sporného pozemku. Odvolací soud však o vyloučení specifikované části sporného pozemku nerozhodl a zatížil řízení vadou, jež měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2007 č. j. 58 Cm 36/2007-32 v něm konkretizovaném rozsahu vyloučení zbývající část sporného pozemku potvrdil (výrok I.), dále ve vztahu ke specifikované části sporného pozemku tento rozsudek zrušil a řízení zastavil (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Odvolací soud se po doplnění dokazování, vázán právním názorem Nejvyššího soudu, ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, podle kterého právo hospodaření ke spornému pozemku úpadci převedeno nebylo a sloužilo mu jen právo užívací.
III
Stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížnosti především připomněla dosavadní procesní a věcnou stránku souzené věci a také otázku její přípustnosti, když uvedla, že, k jejímu souběžnému podání s dovoláním dochází z důvodu opatrnosti. Dále tvrdí, že došlo k nesprávné a svévolné aplikaci podústavního práva, k ústavně nekonformnímu postupu civilních soudů a zdůraznila, že uplatňování principu důvěry v úkony dalších osob je základním předpokladem pro fungování komplexní společnosti a jedná se o elementární kategorii sociálního života. Stěžovatelka poukázala na ustálenou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, podle níže je pojem majetek třeba vykládat tak, že může zahrnovat nejen existující majetek, ale i budoucí majetkové hodnoty včetně pohledávek, na jejichž základě může určitý subjekt (stěžovatelka) tvrdit, že má přinejmenším legitimní očekávání dosáhnout účinného užívání vlastnického práva a vyslovila přesvědčení, že jeho ochrana má přednost před ochranou vlastnického práva žalobkyně.
IV
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.
Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je totiž její subsidiarita, která se odráží v požadavku vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje, jinak je ústavní stížnost nepřípustná (formální aspekt). Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Ústavní soud tak zásadně není oprávněn zasahovat do řízení teprve probíhajících, v nichž stěžovatelka ještě nevyčerpala všechny možnosti, jak se dobrat ochrany svých ústavně zaručených práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06). Ochranou ústavně zaručených práv a svobod totiž není pověřen jen Ústavní soud, nýbrž všechny orgány veřejné moci, především obecné soudy, neboť podle čl. 4 Ústavy jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci jako celku (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 259/97 či I. ÚS 46/12 ).
Ústavní soud se proto nemůže zabývat ústavní stížností, neumožnila-li stěžovatelka předtím, než se na něj obrátila, civilním soudům napravit jí tvrzená porušení svých ústavně zaručených práv a dokud nevyčerpala všechny prostředky k jejich ochraně. Ústavní soud mimo jiné judikoval (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3461/20), že stěžovatel toliko předjímá nepříznivý výsledek dovolacího řízení, založený na jím dovozovaném nerespektování ústavněprávních norem (srov. mutatis mutandis bod 10. usnesení sp. zn. III. ÚS 3908/19). Aniž by Ústavní soud jakkoli předjímal výsledek dalšího řízení, konstatuje, že se v budoucnu námitkami stěžovatelky může zabývat, to však pouze za takové procesní situace, za které bude možno ústavní stížnost považovat za přípustnou, a budou-li splněny zbývající procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2021
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
soudce zpravodaj