ECLI:CZ:US:2021:1.US.825.21.1
sp. zn. I. ÚS 825/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatele T. M., advokáta, proti vyrozumění Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 22. 3. 2021, č. j. VZV 55/2020-689, a vyrozumění Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, ze dne 16. 2. 2021, č. j. NCOZ-3523-695/TČ-2020-412201-H, za účasti Vrchního státního zastupitelství v Praze a Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu dne 5. 4. 2021 stěžovatel navrhl Ústavnímu soudu zrušení napadených rozhodnutí Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu (dále jen "policejní orgán") a Vrchního státního zastupitelství v Praze (dále jen "státní zastupitelství"), a to pro údajná porušení čl. 7 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 36 Listiny a čl. 3 Listiny ve spojení s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož
i konstatování, že ve smyslu čl. 23 Listiny jsou činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků v České republice znemožněny. Stěžovatel rovněž požádal
o přednostní projednání ústavní stížnosti.
2. Stěžovatel se v trestním řízení vedeném proti obviněnému Z. S. a dalším domáhal připojení k trestnímu stíhání jako poškozený a žádal policejní orgán o povolení o nahlédnutí do vyšetřovacího spisu. Své postavení poškozeného odvozoval od toho, že, stručně řečeno, soudci Vrchního soudu v Praze rozhodují v politicky exponovaných kauzách účelově a nezákonně. Stěžovatel rovněž v tomto trestním stíhání uplatnil nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 20 000 000 Kč. Policejní orgán žádosti stěžovatele nevyhověl, a tak se tento obrátil na státní zastupitelství, které jeho podnět vyhodnotilo jako žádost o přezkum postupu policejního orgánu dle §157a zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Dozorový státní zástupce však napadeným vyrozuměním stěžovateli sdělil, že žádnou závadu v postupu policejního orgánu nespatřuje, neboť stěžovatel ničím nedoložil, že by konkrétně v jeho případě byly splněny podmínky §43 odst. 1 trestního řádu, tedy že by mu v souvislosti s předmětnou údajnou trestnou činností vznikl nějaký konkrétní nárok proti jejím údajným pachatelům.
3. Než se Ústavní soud může zabývat věcnou argumentací stěžovatele, musí zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny procesní předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost však všechny tyto procesní předpoklady nesplňuje.
4. Dle §75 odst. 1 je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, což platí
i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.
5. Řízení dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod je totiž zásadně vybudováno na principu přezkumu pravomocně skončených věcí [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 293/97 ze dne 19. 12. 1997 (U 22/9 SbNU 467), usnesení sp. zn. Pl. ÚS 38/10 ze dne 9. 2. 2011 (U 1/60 SbNU 759), usnesení sp. zn. III. ÚS 1336/10 ze dne 3. 6. 2010 (U 7/57 SbNU 621) či nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 78/4 SbNU 243) - pozn. všechna zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná rovněž na serveru https://nalus.usoud.cz] a na zásadě subsidiarity ústavních stížností [srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 236/04 ze dne 28. 4. 2004 (U 25/33 SbNU 475) či nález sp. zn. II. ÚS 3383/14 ze dne 6. 9. 2016 (N 163/82 SbNU 565)].
6. To znamená, že Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do řízení teprve probíhajících, v nichž stěžovatelé ještě nevyčerpali všechny možnosti, jak se dobrat ochrany svých ústavně zaručených základních lidských práv a svobod [srov. k tomu rovněž usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781)].
7. Úkol střežit ústavně zaručená základní lidská práva a svobody totiž nepřipadá jen Ústavnímu soudu, nýbrž všem orgánům veřejné moci. Ústavní soud se tak nemůže věcně zabývat ústavní stížností, pokud stěžovatelé předtím, než se obrátili na něj, neumožnili příslušným orgánům veřejné moci způsobem k tomu stanoveným napravit všechna jimi pociťovaná porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.
8. Tak tomu je i v nynější věci. Stěžovatel netvrdí ani neprokazuje, že by podal podnět k výkonu dohledu dle §12d zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o státním zastupitelství").
9. Ústavní soud přitom dlouhodobě zastává právní názor, že podnět k výkonu dohledu dle §12d zákona o státním zastupitelství je třeba považovat za účinný právní prostředek ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2166/14 ze dne 28. 8. 2014 (U 14/74 SbNU 623); nález sp. zn. I. ÚS 1042/15 ze dne 24. 5. 2016 (N 91/81 SbNU 485), bod 27.; či nález sp. zn. I. ÚS 1565/14 ze dne 2. 3. 2015 (N 51/76 SbNU 691)].
10. Tento právní názor plně dopadá i na stěžovatelovu věc. O přiznání či nepřiznání statusu poškozeného se v přípravném řízení nerozhoduje rozhodnutím, které by zakládalo překážku věci rozsouzené, ale policejní orgán toliko tehdy, když určitou osobu za poškozeného nepovažuje, s tímto jakožto s poškozeným nejedná. Státní zástupce dozorující zachování zákonnosti v přípravném řízení mu proto může uložit pokynem povinnost, aby s určitou osobou jakožto s poškozeným jednal.
11. Prostor pro potenciální zásah nadřízeného státního zastupitelství na podkladě podnětu k výkonu dohledu dle §12d zákona o státním zastupitelství se tedy i v této procesní situaci otevírá. Ústavní soud ovšem zdůrazňuje, že po věcné stránce nijak argumentaci stěžovatele nehodnotil, tedy rozhodnutí o podnětu k výkonu dohledu nikterak nepředznamenává. Úvahy v předchozím odstavci toliko v obecné rovině zdůvodňují, proč je podnět k výkonu dohledu dle §12d zákona o státním zastupitelství třeba považovat za účinný procesní prostředek ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
12. Stěžovatel přitom ani netvrdil, ani neprokazoval splnění některého z důvodů dle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, umožňujících Ústavnímu soudu výjimečně ústavní stížnost neodmítnout pro nepřípustnost. Ústavní soud proto z meritorního hlediska nemůže jeho stížnost posoudit a je nucen ji odmítnout.
13. Ze všech těchto důvodů považuje Ústavní soud ústavní stížnost za předčasnou, a proto ji mimo ústní jednání a v nepřítomnosti účastníků odmítl dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť před jejím podáním stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky ochrany, které mu zákon k ochraně jeho práv přiznává, a Ústavní soud v jeho věci neshledal naplnění žádného důvodu pro neodmítnutí ústavní stížnosti dle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. května 2021
Jaroslav Fenyk v. r.
soudce Ústavního soudu