ECLI:CZ:US:2021:1.US.895.21.1
sp. zn. I. ÚS 895/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti Ing. Jindřicha Matějky, zastoupeného Jiřím Stránským, advokátem se sídlem Riegrova 172, Kralupy nad Vltavou, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 28 Co 278/2020-84 ze dne 6. 1. 2021 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem č. j. 19 C 505/2019-59 ze dne 4. 6. 2020 zamítl žalobu stěžovatele na zaplacení částky 12 160,50 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tím, že žalované obchodní společnosti dodal dle objednávek tři projekty vytápění, plynu a zdravotechniky. Žalovaná však uhradila cenu plnění jen částečně. Jelikož zbývající cenu neuhradila ani na základě upomínek, obrátil se stěžovatel na advokáta, který převzal jeho zastoupení a záhy odeslal žalované předžalobní výzvu k úhradě dluhu. V návaznosti na doručení předžalobní výzvy žalovaná dluh v rozsahu jeho jistiny zaplatila, odmítla však uhradit náklady, jež stěžovateli vznikly právě v souvislosti s právním zastoupením advokátem.
K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu ve věci samé jako věcně správné potvrdil.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu je zatíženo chybným právním posouzením věci, hrubým rozporem mezi skutkovým zjištěním soudu a provedenými důkazy, jakož i procesní vadou spočívající v neúplné protokolaci argumentace přednesené v odvolacím řízení. Městský soud v Praze se dle názoru stěžovatele nevypořádal se všemi jeho argumenty. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě podotýká, že žalobou uplatněný nárok, jenž byl stěžovateli ze strany soudů odepřen, představuje částku veskrze bagatelní. Ústavní soud dal ve své rozhodovací praxi opakovaně najevo (z nedávných rozhodnutí srov. např. usnesení ve věcech sp. zn. IV. ÚS 557/21, III. ÚS 3599/20, II. ÚS 886/20. I. ÚS 2026/20 aj.), že v takových případech je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Ve sporech o bagatelní částky je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitá a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v nynějším případě. Výklad přijatý Ústavním soudem tu nelze chápat jako odepření spravedlnosti, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv. Pojem bagatelní věci je reflexí významu, který takovým sporům v oblasti civilního procesu přikládá sám zákonodárce. To se odráží v úpravě těchto otázek nejen v ustanovení §202 odst. 2 občanského soudního řádu, nýbrž i v ustanovení §238 odst. 1 písm. c) téhož předpisu v rámci koncepce přípustnosti dovolání. Bylo by pak proti logice tohoto omezení, kdyby se přezkum rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek s ohledem na hodnotu předmětu sporu přípustný, pouze automaticky přesunul do roviny ústavního soudnictví (viz kupř. bod 11 usnesení sp. zn. II. ÚS 3521/20 ze dne 22. 3. 2021). To platí tím spíše, jestliže otázka právní povahy nákladů vynaložených na právní zastoupení mimo soudní řízení na pozadí §513 nového občanského zákoníku nebyla, jak se ostatně sám domnívá i stěžovatel, vyřešena v judikatuře Nejvyššího soudu. Ústavní soud má za to, že právě Nejvyššímu soudu přísluší, aby k ní zaujal svůj postoj, nežli aby tak činil Ústavní soud, jenž ke sjednocování judikatury obecných soudů v zásadě není povolán.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu