ECLI:CZ:US:2021:1.US.978.21.1
sp. zn. I. ÚS 978/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti D. Č., zastoupené JUDr. Pravomilem Prchalem, advokátem se sídlem Jihlava, Husova 1288/25, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 3. 2021 č. j. 9 To 77/2021-28 a usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 12. 2. 2021 č. j. 33 Nt 212/2021-10, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Okresního soudu v Jihlavě, kterým bylo rozhodnuto o jejím vzetí do vazby z důvodu uvedeného v §67 písm. c) trestního řádu. Dále navrhuje zrušení usnesení Krajského soudu v Brně, jímž byla zamítnuta její stížnost proti usnesení Okresního soudu v Jihlavě.
Podle stěžovatelky došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jejích práv podle čl. 8, čl. 32 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 5, čl. 6 a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatelka namítá, že se Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") nevypořádal s jejími podstatnými argumenty. Jeho usnesení podle ní vychází z údajů, které se nezakládají na pravdě. Konkrétně popírá, že by se stíhané trestné činnosti účastnila od ledna do května 2020 a že je osobou těžce závislou na heroinu. Tvrdí, že v rozporu s ustanovením §70 trestního řádu bylo její zadržení jejím rodičům a dceři oznámeno až po 4 dnech po jejím vzetí do vazby. Soudu vytýká, že argumentuje jejím odsouzením za přečin ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) trestního zákoníku, které se současným obviněním nemá nic společného. Namítá, že jí bylo "vlastní ustanovení obhájce a možnost tak plně zabezpečit obhajobu stěžovatelky umožněno až po doručení ustanovení obhájce dne 15. 2. 2021". Je přesvědčena, že bylo porušeno její právo na zákonného soudce, neboť Okresní soud v Jihlavě nebyl místně příslušný k rozhodování o vzetí do vazby. Trestní stíhání je podle ní založeno na pouhém popisu spáchaných skutků, bez jakéhokoliv dokazování skutečné účasti obviněných osob. Krajský soud se podle ní nijak nevyjádřil k technické nemožnosti pokračování nebo opakování trestné činnosti. Má za to, že není ani odůvodněn časový odstup zahájení trestního stíhání od uváděného data spáchaných skutků.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, obsah napadených rozhodnutí i dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud považuje za nezbytné nejprve odkázat na svou konstantní judikaturu, z níž jasně vyplývá, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) nepředstavuje další instanci v systému trestního soudnictví. Posuzování konkrétních okolností každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží trestním soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy). Totéž platí ohledně hodnocení skutkových zjištění pro potřeby jejich podřazení pod některý z vazebních důvodů uvedených v ustanovení §67 trestního řádu. Pro aplikaci tohoto ustanovení neexistují a ani nemohou být dána objektivní a neměnná kritéria, naopak je třeba vždy vycházet z okolností daných v konkrétní, individualizované věci. Do těchto úvah plynoucích ze skutkových zjištění známých v době rozhodování trestních soudů o vazbě se Ústavní soud cítí být oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s principy vyplývajícími z ústavního pořádku České republiky (srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 137/2000, III. ÚS 121/02, I. ÚS 585/02 a další).
Ústavní soud předně nemůže akceptovat tvrzení stěžovatelky, že trestní soudy vycházely z nepravdivých údajů. Pokud jde o samotné podezření ze stíhané trestné činnosti, z usnesení Okresního soudu v Jihlavě (dále jen "okresní soud") vyplývá, že se stěžovatelka ke spáchání předmětné trestné činnosti doznala, a to jak v postavení podezřelé i obviněné osoby, tak i při svém výslechu ve vazebním zasedání. Konkrétní rozsah jejího zapojení do této trestné činnosti ještě jistě bude předmětem dalšího dokazování, pro její vzetí do vazby však je podstatné důvodné podezření z trestné činnosti, což je dostatečně odůvodněno právě jejím doznáním, jakož i dalšími důkazy (srov. č. l. 1 a 2 usnesení okresního soudu). Rovněž svou těžkou závislost na heroinu stěžovatelka těžko může označovat za nepravdivý údaj, když ve své výpovědi sama uvedla, že heroin bere 2 až 3 roky, a to denně, nitrožilně jednu až dvě dávky (cca 0,1 gramu).
Pokud jde o údajné porušení povinnosti vyplývající z §70 trestního řádu, tj. povinnosti orgánů činných v trestním řízení vyrozumět o vzetí do vazby rodinného příslušníka obviněného, Ústavní soud k tomu podotýká, že citované ustanovení nepředstavuje podmínku pro vzetí do vazby, ale upravuje až důsledek vzetí do vazby. I kdyby tedy skutečně došlo k porušení tohoto ustanovení, tato okolnost by nemohla mít žádný vliv na posouzení splnění zákonných podmínek vzetí stěžovatelky do vazby, tzn. že by nemohla představovat důvod pro zrušení napadených usnesení. Totéž se pak týká otázky časového odstupu zahájení trestního stíhání od doby spáchání stíhaných skutků, neboť ani tato okolnost nemá žádný vliv rozhodování o vzetí do vazby.
Na stěžovatelčino odsouzení pro přečin ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) trestního zákoníku krajský soud poukázal v reakci na její argument o nutnosti chránit výkon jejích rodičovských práv a rodinný život. Z jeho rozhodnutí však není patrné, že by z této skutečnosti vyvozoval určité zásadní závěry ve vztahu k nutnosti uvalení vazby. Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na přiléhavé zhodnocení obsažené na č. l. 2 a 3 usnesení okresního soudu, který mj. vznesl otázku, jak se stěžovatelka starala o dceru, když je sama těžce závislá na heroinu, který užívala denně, a navíc dceru odkládala k babičce z důvodu páchání trestné činnosti.
Za opodstatněnou nemůže Ústavní soud považovat ani námitku stěžovatelky týkající se momentu, kdy bylo (jejími slovy) "doručeno ustanovení obhájce". Z hlediska zajištění jejího práva na obhajobu je podstatné pouze to, že její obhájce byl přítomen již při vazebním zasedání, v němž byla vzata do vazby, jak vyplývá z protokolu o tomto zasedání, který stěžovatelka připojila ke své ústavní stížnosti. Obhájci tedy nic nebránilo ve výkonu její obhajoby.
Ze stížnosti stěžovatelky proti usnesení okresního soudu (kterou rovněž připojila k ústavní stížnosti) vyplývá, že vůbec neobsahovala námitku týkající se údajné místní nepříslušnosti okresního soudu a porušení práva na zákonného soudce. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že z hlediska předmětu řízení o ústavní stížnosti (srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 432/98, III. ÚS 117/2000 a IV. ÚS 430/05, usnesení sp. zn. II. ÚS 242/2000, I. ÚS 269/02, I. ÚS 1324/08 a řada dalších) jde proto o nepřípustnou námitku v materiálním smyslu (tzv. vnitřní subsidiarita) resp. o nepřípustné novum. Je-li podle čl. 4 Ústavy úkolem obecných soudů poskytovat ochranu základním právům, nelze od toho z hlediska posuzování vyčerpání procesních prostředků odhlížet, a tím jejich roli v ochraně základních práv obcházet.
Ústavní soud sice přisvědčuje stěžovatelce, že krajský soud nereagoval na její tvrzení ohledně technické nemožnosti pokračování nebo opakování trestné činnosti, nicméně zároveň tuto námitku považuje za zjevně neopodstatněnou. Z okolností daného případu totiž nevyplývá, že by stěžovatelka byla ohledně svých případných dalších kriminálních aktivit natolik závislá na ostatních členech organizované skupiny, v jejímž rámci se měla dopustit stíhané trestné činnosti, aby to skutečně eliminovalo hrozbu pokračování nebo opakování takové trestné činnosti. Jinak řečeno, její drogová závislost a absence stálého a legálního příjmu představují okolnosti, které důvodně zakládají obavu i z toho, že se stěžovatelka bude dopouštět trestné činnosti stejného druhu třeba v rámci nové organizované skupiny, popř. sama.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. června 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu