ECLI:CZ:US:2021:2.US.1094.21.1
sp. zn. II. ÚS 1094/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. J., právně zastoupeného Mgr. Radkem Salajkou, LL.M., advokátem se sídlem Hlubočepská 38b, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2020 č. j. 8 Tdo 1036/2020-802, usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 7. 1. 2020 č. j. 6 To 235/2019-659 a rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 25. 3. 2019 č. j. 18 T 225/2016-573, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti dle §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího správního soudu, usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně (dále jen "krajský soud") a rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti (dále jen "okresní soud"), neboť má za to, že jsou v rozporu s jeho základními právy dle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jelikož je průběh trestního řízení a obsah napadených rozhodnutí účastníkům dobře znám, Ústavní soud nepovažuje za účelné podrobně je rekapitulovat. Pro posouzení nyní projednávané ústavní stížnosti postačuje uvést, že okresní soud shledal stěžovatele a další dva obžalované vinnými ze spáchání přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 trestního zákoníku. Obžalovaný J. D. (dále jen "první obžalovaný") se uvedeného trestného činu dopustil ve formě organizátorství, obžalovaný A. U. (dále jen "druhý obžalovaný") a stěžovatel se jej dopustili ve formě pomoci. Přečin úvěrového podvodu spáchali - zjednodušeně řečeno - tím, že první obžalovaný jako zprostředkovatel Českomoravské stavební spořitelny, a. s. (dále jen "ČMSS") v úmyslu neoprávněně vylákat provizi od ČMSS zpracoval pro klientku D. P. (dále jen "klientka") žádost o poskytnutí meziúvěru ze stavebního spoření ve výši 840 000 Kč na smyšlenou rekonstrukci nájemního bytu. Podklady pro zpracování žádosti mu na základě jeho pokynů dodal stěžovatel, který vykonával činnost tzv. tipaře a který taktéž v úmyslu neoprávněně vylákat provizi od ČMSS klientce opatřil nepravdivé doklady, a to fiktivní souhlas s rekonstrukcí bytu, fiktivní fakturu na částku 340 060 Kč za provedení stavebních prací a další fiktivní doklady. Druhý obžalovaný coby jednatel společnosti, která měla fiktivní stavební práce provést, pak na žádost stěžovatele vystavil předmětné fiktivní doklady. Všichni obžalovaní přitom věděli, že stavební práce nebyly provedeny a nejsou ani naplánovány. Okresní soud dospěl k závěru o vině stěžovatele a dalších dvou obžalovaných na základě celé řady důkazů (zejm. listinných důkazů a svědeckých výpovědí), z nichž vyplynul jednoznačný závěr, že obžalovaní věděli o tom, že jimi předložené, opatřené či vytvořené dokumenty jsou falešné a vyfakturované stavební práce nebyly ani naplánované, natožpak provedené. Samotný stěžovatel se navíc v přípravném řízení v podstatě doznal ke spáchání trestného činu úvěrového podvodu (dle této výpovědi tak činil za účelem získání provize) a svou výpovědí usvědčoval také prvního a druhého obžalovaného; v průběhu hlavního líčení však vypovídal vyhýbavě a uváděl, že v důsledku plynutí času si na věc již podrobně nevzpomíná. Za shora uvedené jednání a za sbíhající se přečin podvodu okresní soud uložil prvnímu obžalovanému souhrnný trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců s podmíněným odkladem na dobu 2 let a trest zákazu činnosti na dobu 3 let; druhý obžalovaný byl za shora uvedené jednání odsouzen k trestu odnětí svobody v délce 2 měsíců s podmíněným odkladem na dobu 1 roku; stěžovatel byl za shora uvedené jednání odsouzen k trestu odnětí svobody v délce 4 měsíců s podmíněným odkladem na dobu 1 roku. Při ukládání trestu okresní soud přihlédl mj. k relativně dlouhé délce trestního řízení, závažnosti trestné činnosti, podílům jednotlivých obviněných na trestné činnosti a u stěžovatele zohlednil i polehčující okolnosti spočívající v jeho předchozí bezúhonnosti a doznání v průběhu přípravném řízení.
3. Krajský soud rozhodl o odvoláních stěžovatele a druhého obžalovaného ústavní stížností napadeným usnesením tak, že je zamítl. Odvolací soud doplnil dokazování doplňujícím výslechem jedné svědkyně, zaměstnankyně ČMSS, a to především za účelem bližšího ověření, jaké doklady byly ČMSS předloženy a jaký byl jejich obsah. Dospěl přitom k závěru, že její doplňující výpověď pouze podpořila zjištění prvostupňového soudu a závěr o tom, že obžalovaní spáchali trestný čin úvěrového podvodu. Krajský soud dále v odůvodnění napadeného usnesení vysvětlil, že k trestní odpovědnosti za trestný čin úvěrového podvodu dle §211 odst. 1 trestního zákoníku - na rozdíl od obecného trestného činu podvodu - není třeba vznik škody, pročež ani úmysl pachatele nemusí k takové škodě směrovat. Jakékoliv námitky stěžovatele a druhého obžalovaného týkající se neprokázání vzniku škody nebo výše škody jsou proto irelevantní. Taktéž není podstatné, že k samotnému uzavření úvěrové smlouvy klientkou nakonec nedošlo, neboť skutková podstata trestného činu úvěrového podvodu dle §211 odst. 1 trestního zákoníku vyžaduje pouze to, aby pachatel mj. při sjednávání úvěrové smlouvy uvedl nepravdivé či hrubě zkreslené údaje nebo zamlčel podstatné údaje. Odvolací soud se tudíž ztotožnil se závěrem prvostupňového soudu stran viny i trestu.
4. Nejvyšší soud rozhodl o dovoláních stěžovatele a druhého obžalovaného ústavní stížností napadeným usnesením tak, že je odmítl. V mimořádně podrobném odůvodnění se pečlivě vypořádal mj. s námitkami stěžovatele stran nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci, opomenutých důkazů a extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu, přičemž dospěl k závěru, že ani jedna z namítaných vad dokazování nemá žádnou oporu ve spisovém materiálu ani v odůvodněných rozhodnutí prvostupňového a odvolacího soudu. Nejvyšší soud se dále podrobně zabýval námitkami stran zásady subsidiarity trestní represe a souvisejícího principu ultima ratio, přičemž s poukazem na konkrétní důkazy i závěry plynoucí z judikatury Ústavního soudu dospěl k závěru, že jednání stěžovatele a druhého obžalovaného bezesporu dosáhlo potřebnou míru společenské škodlivosti. Následně se Nejvyšší soud důkladně věnoval také otázce, zda byla u stěžovatele a druhého obžalovaného naplněna subjektivní stránka trestného činu úvěrového podvodu, tj. zda jednali v přímém nebo alespoň nepřímém úmyslu. S poukazem na konkrétní důkazy následně konstatoval, že o naplnění subjektivní stránky uvedeného trestného činu není pochyb, přičemž stěžovatel prokazatelně jednal v úmyslu přímém a druhý obžalovaný v úmyslu nepřímém. Nakonec se Nejvyšší soud zabýval také otázkou, zda je z hlediska trestní odpovědnosti stěžovatele a druhého obžalovaného podstatná výše způsobené škody, přičemž v souladu s okresním a krajským soudem dospěl k závěru, že nikoli. K poukazu stěžovatele na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 631/05 ze dne 7. 11. 2006 (N 205/43 SbNU 289) uvedl, že se jedná o poukaz zcela nepřiléhavý a stěžovatel obsah tohoto nálezu hrubě deformuje.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti a doplnění ústavní stížnosti v podstatě opakuje argumenty uplatněné již v řízení před obecnými soudy. Brojí proti závěru Nejvyššího soudu, že ke vzniku odpovědnosti za přečin úvěrového podvodu není třeba, aby došlo ke vzniku škody. V této souvislosti namítá, že v trestním řízení nebyla spolehlivě zjištěna výše provize, kterou měl údajně získat nebo se usilovat o její získání, a rozporuje (údajný) závěr obecných soudů ohledně její výše. Konkrétně uvádí, že jmenované soudy si měly účelově, bez jakýchkoliv důkazů a zcela svévolně určit její výši na částku 8 400 Kč, a to za tím účelem, aby se alespoň "opticky" jednalo o škodu nikoli nepatrnou. To dává do kontrastu s nálezem sp. zn. I. ÚS 631/05, z něhož podle jeho názoru vyplývá, že v případě úvěrového podvodu je nutné překročit výši škody nikoli nepatrné. Obecným soudům také vytýká, že rezignovaly na snahu spolehlivě určit výši provize, kterou stěžovatel měl obdržet, a nevyhověly jeho návrhu, aby bylo zajištěno vyjádření poškozené ČMSS k této otázce. Jejich rozhodnutí proto považuje za nepřezkoumatelná. Stěžovatel má také za to, že v jeho případě měl být uplatněn princip subsidiarity trestní represe, neboť jeho jednání nedosáhlo požadovanou míru společenské škodlivosti. Stěžovatel namítá také to, že v jeho věci se měl uplatnit také princip in dubio pro reo a princip presumpce neviny, neboť orgány činné v trestním řízení nikdy nezjistily a neprokázaly skutečnou výši stěžovatelem způsobené škody. Nakonec stěžovatel bez bližšího (koherentního) vysvětlení namítá, že obecné soudy se dostatečně nezabývaly jeho námitkami, pročež došlo k jasnému odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae).
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svého práva. Ústavní stížnost je proto přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
7. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Úvodem je nutno připomenout, že Ústavní soud není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nemá-li posuzovaný případ ústavní přesah. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace předpisů podústavního práva je věcí obecných soudů, nikoli Ústavního soudu. Jeho pravomoc je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu napadených rozhodnutí z hlediska dodržení základních práv a svobod stěžovatele, ústavních principů a obecných zásad spravedlnosti.
9. O takovou situaci však v posuzovaném případě nejde. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že stěžovatel uplatňoval v řízení před obecnými soudy obsahově identické námitky jako v ústavní stížnosti, přičemž na tyto námitky mu bylo již podrobně, řádně, srozumitelně a logicky odpovězeno. Ústavní soud proto nepovažuje za nezbytné ani účelné, aby jako čtvrtý soudní orgán v řadě opakoval to, co bylo již několikrát řečeno, a to navíc v případě, kdy stěžovatelovy námitky postrádají jakýkoliv ústavní rozměr. V podrobnostech proto plně odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí.
10. Ústavní soud pouze stručně uvádí, že pokud jde o neprovedení důkazu předpisem ČMSS, jímž mělo být podle stěžovatele objasněno rozdělování provizí ze sjednání úvěru, odvolací soud tento důkaz odmítl provést pro nadbytečnost a tento postup odůvodnil tím, že k trestní odpovědnosti za přečin úvěrového podvodu není třeba vzniku škody. Prvostupňový soud se pak otázkou vyžádání uvedeného předpisu nezabýval, neboť strany řízení před udělení slova k závěrečným řečem výslovně sdělily, že nemají žádné návrhy na doplnění dokazování. Ústavní soud v této souvislosti připomíná svou ustálenou judikaturu, z níž vyplývá, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence soudu, který má v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem dostatečný prostor, aby individuálně posoudil, zda ke zjištění skutkového stavu je či není třeba provedení dalších důkazů. Ústavní soud může do tohoto procesu vstupovat jen ve výjimečných případech, jestliže by důkazní návrh měl zásadní význam pro posouzení otázky viny, avšak trestní soud jej přesto bez logického odůvodnění odmítne provést [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 425/97 ze dne 13. 3. 1999 (N 42/13 SbNU 305)]. Porušení pravidel spravedlivého procesu tedy nelze vyvozovat z toho, že soud neuzná za vhodné některý z navržených důkazů provést, pokud tak učinil proto, že z důkazů do té doby provedených je skutkový stav posuzované věci již bezpečně objasněn a svůj postup v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodní [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 459/2000 ze dne 16. 7. 2002 (N 89/27 SbNU 51)]. Protože o takovou situaci šlo i v nyní projednávané věci, Ústavní soud nemá, co by uvedenému postupu trestních soudů vytknul.
11. Jestliže stěžovatel tvrdí, že trestní odpovědnost za přečin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 trestního zákoníku může nastat pouze v případech, kdy byla činem způsobena škoda nikoli nepatrná, a odvolává se přitom na nález sp. zn. I. ÚS 631/05, Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel obsah citovaného nálezu hrubě dezinterpretuje a deformuje. Z tohoto nálezu totiž v žádném případě nevyplývá, že by úvěrovým podvodem musela být způsobena škoda nikoli nepatrná. Nález se naopak zabýval tehdejším materiálním znakem trestného činu, tj. naplněním podmínky nikoli nepatrné nebezpečnosti činu pro společnost (srov. zejména bod 22 a 27 citovaného nálezu). Lze doplnit, že právní názor, podle kterého se k naplnění skutkové podstaty úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 trestního zákoníku nevyžaduje způsobení škody v určité výši, lze považovat za ustálený a všeobecně přijímaný (srov. např. F. Ščerba a kol. Trestní zákoník. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 1717).
12. Výše způsobené škody by v daném případě mohla mít ve vztahu k otázce viny význam pouze v souvislosti s úvahou o aplikaci zásady subsidiarity trestní represe. Ústavní soud k tomu připomíná, že podle zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 trestního zákoníku trestní odpovědnost nepřichází v úvahu pouze v situacích, kdy lze uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, přičemž funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2801/16 ze dne 1. 11. 2016). Ve shodě s Nejvyšším soudem Ústavní soud konstatuje, že zásadu subsidiarity trestní represe v trestní věci stěžovatele nebylo možno aplikovat, neboť jednání stěžovatele a jeho spoluobžalovaných představovalo zcela běžný případ přečinu úvěrového podvodu, ve stěžovatelově případě ve formě pomoci. Listiny přiložené k žádosti o úvěr totiž byly zcela smyšlené (nejednalo se tedy "pouze" o uvedení jednotlivých lživých údajů) a byly požadovány finanční prostředky ve výši 840 000 Kč.
13. Zcela absurdní je pak argumentace stěžovatele stran toho, že obecné soudy si vymyslely výši škody způsobené trestným činem a za účelem "optického" překročení spodní hranice škody nikoli nepatrné ji svévolně stanovily na částku 8 400 Kč, resp. 10 000 Kč. V této souvislosti stěžovatel cituje mj. pasáž odůvodnění prvostupňového rozhodnutí, v níž stojí, že mu "měla být vyplacena provize ve výši 8.400 Kč", a pasáž odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, v níž stojí, že "[ú]věrová smlouva může být uzavřena nebo smlouva o meziúvěru, je-li zaplacen poplatek 10.000,- Kč a pak za sjednání úvěru, jinak vůbec nedojde ke zpracování úvěrové dokumentace a z toho poplatku je fakticky ta provize placena, protože je vždycky menší"; v návaznosti na to pak stěžovatel v ústavní stížnosti klade otázku, "z čeho soudy vychází a proč je vůbec v trestním řízení určena nějaká výše škody (zcela nepodložená částku 8.400,- Kč), když to u daného přečinu dle názoru Nejvyššího soudu ČR není třeba?" Bizarní na tom je, že stěžovatel na podporu tvrzení o údajné nelogičnosti, vnitřní rozpornosti a svévoli napadených rozhodnutí obecných soudů cituje pasáže, v níž je toliko shrnut obsah jeho vlastní výpovědi (viz bod 3 odůvodnění rozhodnutí okresního soudu) a odvolání (viz bod 4 odůvodnění rozhodnutí krajského soudu). V žádných dalších částech napadených rozhodnutí se přitom úvahy o tom, jaká byla nebo nebyla výše způsobené škody, nevyskytují. Soudy všech tří stupňů byly naopak zcela konzistentní v názoru, že trestný čin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 trestního zákoníku nevyžaduje způsobení škody v určité výši, pročež nemá smysl zabývat se hypotetickou otázkou výše způsobené škody. Je-li stěžovatel přesvědčen o nesmyslnosti shora citovaných pasáží a úvah o tom, že způsobil škodu ve výši 8 400 Kč, resp. 10 000 Kč, pak jejich nesmyslnost může vytýkat pouze sám sobě - byl to totiž on, ne obecné soudy, kdo je v řízení předestíral a uváděl.
14. Ústavní soud musí odmítnout i zbývající námitky stěžovatele stran principu in dubio pro reo a principu presumpce neviny. Tyto námitky totiž nejsou nijak koherentně odůvodněny a stěžovatel v nich pouze znovu opakuje argumenty, které uplatňoval na jiných místech ústavní stížnosti.
15. Nakonec Ústavní soud konstatuje, že ačkoli stěžovatel formálně napadá také výrok o trestu, neuvádí žádné argumenty svědčící o jeho protiústavnosti. K závěru o protiústavnosti uloženého trestu nelze dle Ústavního soudu dospět ani na základě obsahu napadených rozhodnutí.
1. Ústavní soud ze všech shora uvedených důvodů nyní posuzovanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. června 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu