ECLI:CZ:US:2021:2.US.1229.21.1
sp. zn. II. ÚS 1229/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. B., právně zastoupeného Mgr. Viktorem Pavlíkem, advokátem se sídlem Praha 1, Opatovická 4, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 123/2021-292 ze dne 17. 2. 2021, usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 9 To 199/2020-273 ze dne 8. 10. 2020 a rozsudku Okresního soudu v Nymburce č. j. 3 T 20/2020-206 ze dne 24. 6. 2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi mělo dojít k porušení jeho práva na soudní ochranu, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku, přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců s tím, že výkon trestu byl podmíněně odložen a stěžovateli byla stanovena zkušební doba v trvání 18 měsíců. Stěžovateli bylo dále uloženo, aby podle svých možností ve zkušební době podmíněného odsouzení uhradil poškozenému způsobenou škodu ve výši 1 117 Kč a Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR škodu ve výši 21 434 Kč. Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze tak, že podle §256 trestního řádu podané odvolání zamítl. Dne 12. 1. 2021 podal stěžovatel proti usnesení Krajského soudu v Praze dovolání k Nejvyššímu soudu z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Dovolání bylo podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítnuto.
4. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy nesplnily svou povinnost řádného hodnocení důkazů, naopak se zcela účelově zaměřily pouze na důkazy svědčící v neprospěch stěžovatele a důkazy, které stěžovatel navrhl a které byly dle jeho názoru schopny vyvrátit již provedené důkazy, byly obecnými soudy zcela opominuty.
6. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
7. Ústavní soud připomíná, že při přezkumu rozhodnutí soudů v trestních věcech není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy. Podle čl. 90 Ústavy jen trestní soud je oprávněn rozhodovat o otázce viny a trestu. Provedené důkazy soud hodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Soud je podle ustanovení §2 odst. 5 a 6 a §125 tr. řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou. Pokud tuto povinnost dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval, tedy opětovně hodnotil důkazy a přehodnocoval závěry obecných soudů, až na níže uvedené specifické výjimky mající ústavněprávní relevanci. Půjde o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález ze dne 11. 11. 2003 sp. zn. II. ÚS 182/02 (N 130/31 SbNU 165)].
8. Ústavní soud dále vychází z toho, že extrémní exces při realizaci důkazního procesu spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, přičemž extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, kdy hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (srov. např. usnesení ze dne 22. 4. 2013 sp. zn. I. ÚS 1196/13, všechna rozhodnutí dostupná na nalus.usoud.cz). Za případ extrémního nesouladu nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. řádu ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu stěžovatele, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
9. Z napadeného usnesení dovolacího soudu vyplývá, že dovolání bylo odmítnuto proto, že nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem. Přesto se Nejvyšší soud zabýval blíže některými námitkami stěžovatele. Zejména se jedná o námitku tzv. opomenutých důkazů a v této souvislosti se zásadou in dubio pro reo. S těmito námitkami stěžovatele se dovolací soud v napadeném usnesení vypořádal řádným způsobem a své závěry rovněž vyčerpávajícím způsobem odůvodnil.
10. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti zopakoval v podstatě svou obhajobu a verzi uplatňovanou již v řízení před obecnými soudy a nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě její ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí dalšímu "instančnímu" přezkumu. Právo na spravedlivý (řádný) proces však není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Ústavní soud také připomíná, že mu nepřísluší role interpreta podústavního trestního práva. V tomto ohledu se zásadně zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kde by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014). V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.
11. Ústavní soud tedy uzavírá, že právní závěry v napadeném usnesení Nejvyššího soudu jsou dostatečným způsobem odůvodněné. Všechny obecné soudy se v průběhu řízení zabývaly způsobem odpovídajícím závažnosti posuzovaných trestných činů argumentací předloženou obhajobou. Jejich závěry ani procesní postupy nezavdávají podle mínění Ústavního soudu žádné pochybnosti z hlediska dodržení zásad spravedlivého procesu a presumpce neviny.
12. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. června 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu