ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.123.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 123/2021-292
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 2. 2021 o dovolání, které podal obviněný J. B. , nar. XY, bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2020, sp. zn. 9 To 199/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 3 T 20/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 3 T 20/2020, byl J. B. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy, popsané ve výrokové části citovaného rozsudku, byl podle §178 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců a současně podle §82 odst. 2 tr. zákoníku soud obviněnému uložil přiměřenou povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. O nárocích poškozených na náhradu škody bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř.
2. Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Nymburce podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 8. 10. 2020, sp. zn. 9 To 199/2020, podle §256 tr. ř. zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti shora uvedenému usnesení Krajského soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku namítl, že dokazování nebylo provedeno v takovém rozsahu, aby bylo možno bez důvodných pochybností rozhodnout o průběhu skutku a o vině, čímž došlo k porušení práva na spravedlivý proces a k porušení zásady „in dubio pro reo“. Dále poukázal na to, že napadené rozhodnutí je postaveno na zcela nevyváženém hodnocení důkazů, jelikož soudy vycházely pouze z důkazů svědčících v jeho neprospěch a důkazy, které svědčily v jeho prospěch, bagatelizovaly nebo vůbec neprovedly. V této souvislosti poukázal na tzv. opomenuté důkazy, neboť soudy nevyslechly svědka R. L. a neprovedly jím navržené místní šetření. Vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Praze, jakož i rozsudek Okresního soudu v Nymburce a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
4. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného, po stručném shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení a obsahu dovolání, uvedl, že argumentaci obviněného nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod, neboť Okresní soud v Nymburce realizoval dokazování v dostatečném rozsahu, provedené důkazy řádně vyhodnotil, přičemž dospěl ke správným skutkovým závěrům a odvolací soud se s námitkami obviněného také řádně vypořádal. Dále poukázal na to, že oba soudy reagovaly také na návrhy obviněného na doplnění dokazování a přesvědčivě odůvodnily, proč je shledávají nadbytečnými. Rovněž uvedl, že nejen výpověď svědkyně jednoznačně vyvrací obhajobu obviněného, který tvrdí, že v karavanu vůbec nebyl, ale i listinné důkazy, mj. lékařské zprávy a znalecký posudek, dokumentují poranění poškozeného. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť námitky pod jím vytýkaný ani žádný jiný dovolací důvod podřadit nelze. Současně vyjádřil svůj souhlas s tím, aby takto Nejvyšší soud rozhodl ve smyslu §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [v případě, že odvolání obviněného je zamítnuto podle §256 tr. ř., pak je nutno zmíněný dovolací důvod uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
8. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III. Důvodnost dovolání
9. Ve vztahu k námitkám, které v posuzované trestní věci obviněný uplatnil, musí Nejvyšší soud předně konstatovat, že tyto jsou obsahově shodné s těmi, se kterými se již v rámci obhajoby obviněného musely zabývat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí [poukazoval mj. na to, že nalézací soud nesprávně zjistil skutkový stav; soudy nesprávně vyhodnotily věrohodnost jednotlivých svědků; soudy neprovedly jím navržené místní šetření; soudy odmítly provést výslech svědka R. L. atd.] . S námitkami, které obviněný uplatnil před soudy nižších stupňů, se podrobně a řádně tyto soudy vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí, když např. na stranách 2 - 4 svého rozsudku soud prvního stupně uvedl, že „soud má jeho vinu spolehlivě prokázanou ve věci provedenými důkazy, zejména výpovědí samotného poškozeného, na ni navazující výpovědí svědkyně Š., jakož i důkazy listinnými…tento závěr soud dovozuje jak z obsahu výpovědi, tak i ze způsobu jejího podání u soudu, kdy svědek vypovídal naprosto logicky a způsobem, který rozhodně nevzbuzoval žádné pochybnosti o pravdivosti výpovědi…navíc ani výpověďmi svědkyň D. N. a V. N. nebylo vyloučeno, že by se obžalovaný nemohl souzeného jednání dopustit. Jednak je nutno konstatovat, že tyto svědkyně jsou ve vztahu k osobě obžalovaného osobami blízkými a také, že jejich svědecké výpovědi rozhodně nejsou zcela v souladu…z přiložených fotografií a snímků katastrální mapy si lze udělat celkem reálný obraz o situaci na místě samém…tedy by bylo zcela nelogické provádět vyšetřovací pokus, neboť není přesně dané, v jakém místě mezi Labem a svým domem svědkyně obžalovaného viděla a, jak již bylo uvedeno, z provedených důkazů vyplývá, že jej v rámci této cesty vidět nepochybně mohla… atd.“, a následně v reakci na odvolací námitky např. v bodech 8 – 10 svého usnesení odvolací soud, který se ztotožnil s argumentací soudu prvního stupně a mimo jiné uvedl, že „neshledal žádné nelogičnosti či zášť vedenou snahou obžalovanému uškodit, zejména pokud je tato výpověď podporována nejenom lékařskou zprávou o hospitalizaci poškozeného v nemocnici, ale především pak výpovědí svědkyně…pokud se jedná o svědka L., který se k věci měl, jak bylo krajskému soudu obhajobou předloženo, vyjádřit v notářském zápisu, tak nejenom že je vskutku zarážející, že si tento svědek po více jak jednom roce vcelku přesně pamatuje, zda se při lovení ryb, což zřejmě dělal poměrně často, konkrétního dne setkal či nesetkal s poškozeným M. Ostatně ve světle tohoto navrhovaného důkazu je vskutku zajímavé, že o přítomnosti tohoto klíčového svědka na místě obžalovaný vůbec nehovořil v rámci výslechu obviněného… atd.“.
10. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již zmíněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně (viz též bod 9), dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ [avšak pouze za situace, kdy je možno námitky v dovolání uplatněné pod dovolací důvod podřadit] .
11. V souladu s obecným konstatováním uvedeným shora a charakterem dovolatelem uplatněných námitek v tomto mimořádném opravném prostředku je pak zřejmé, že jím vytknutá pochybení, která se týkají nesprávného hodnocení důkazů, lze označit za námitky skutkové a procesní, nespočívající v nesprávném hmotně právním posouzení jeho jednání. Vzhledem k obsahu uplatněných dovolacích námitek lze uzavřít, že obviněný své námitky sice formálně opírá o uplatněný dovolací důvod, ovšem jím namítané vady pod tento dovolací důvod podřadit nelze, neboť jeho námitky fakticky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení, ale primárně jimi brojí proti hodnocení důkazů, skutkovým zjištěním a procesním pochybením soudů nižších stupňů. Obviněný tedy nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů, vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, rozebírá svoji verzi události, vše s vyústěním do závěru, že se uvedené trestné činnosti nedopustil. Takto formulované dovolací námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
12. Nad rámec uvedeného k dovolacímu důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a následnému postupu Nejvyššího soudu v řízení o dovolání v případě zjištění takového charakteru námitek, považuje Nejvyšší soud za potřebné odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
13. V reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již nižší soudy vypořádaly a shora uvedenou judikaturu upravující odmítnutí dovolání obviněného z důvodu nenaplnění požadavku náležitostí uplatněného dovolacího důvodu, považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněného upozornit na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. I přes shora uvedené konstatování považuje Nejvyšší soud za potřebné opětovně uvést, že odsouzení obviněného není vybudováno pouze na výpovědi poškozeného, ale jak správně uvedl mj. odvolací soud, také na výpovědi svědkyně J. Š. a lékařské zprávě o hospitalizaci poškozeného, která výpověď poškozeného podporuje. Oba soudy pak správně uzavřely, že výpovědi poškozeného a svědkyně J. Š. nevzbuzují žádné pochybnosti o jejich věrohodnosti, zvláště pak za situace, kdy svědecké výpovědi svědkyň D. N. a V. N., které měly svědčit ve prospěch obviněného, nejsou zcela v souladu. Ostatně soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (str. 2 - 4) podrobně rozvedl, z kterých důkazů vycházel a které důkazy shledal věrohodnými. S takto provedeným rozsahem dokazování, způsobem hodnocení důkazů a výslednými právními závěry se mj. ztotožnil také odvolací soud, který v rámci odvolacího řízení rovněž neponechal bez povšimnutí vznesené odvolací námitky obviněného, které se v podstatě kryjí s těmi, které byly uplatněny nyní i v dovolání, závěrům soudu prvního stupně přisvědčil, přičemž sám znovu pregnantně v odůvodnění svého usnesení rozvedl důvody, pro něž považuje rozsudek nalézacího soudu za správný a zákonný. Nejvyšší soud nad rámec již uvedeného tedy pouze poznamenává, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou jasná, logická, přesvědčivá a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů, pokud dospěly k závěru o vině obviněného.
14. Ve vztahu k výše uvedeným námitkám obviněného ohledně chybného hodnocení důkazů soudy v jeho neprospěch a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgány činné v trestním řízení) považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Pokud tedy dovolatel namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje zejména z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoliv však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f), a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007). Nejvyšší soud musí rovněž upozornit, že jako dovolací soud je zásadně vázán skutkovými zjištěními, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně, a námitky proti těmto skutkovým zjištěním, tedy i proti hodnocení důkazů jakožto nezbytnému předpokladu vyvození skutkových závěrů soudy, nemohou být předmětem přezkoumání v rámci řízení o dovolání. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002). Nejvyšší soud neshledal žádný rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými a právními závěry soudů obou stupňů.
15. K výhradě obviněného ohledně tzv. opomenutých důkazů Nejvyšší soud považuje za potřebné uvést, že k otázce tzv. opomenutých důkazů se opakovaně vyslovil Ústavní soud (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 904/14, nález sp. zn. IV. ÚS 251/04 a další), kde mj. uvedl, že - Zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (…) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal. V usnesení sp. zn. 8 Tdo 545/2014 (viz též usnesení sp. zn. 8 Tdo 1352/2014) Nejvyšší soud tzv. opomenuté důkazy charakterizuje jako kategorii důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §2 odst. 6 tr. řádu, protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§125 tr. řádu), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práva svobod). Za opomenuté důkazy v daných rozhodnutích Nejvyšší soud považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 262/2004, I. ÚS 118/2009, či III. ÚS 3320/2009 a další]. Zároveň bylo konstatováno, že se však nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích.
16. Obdobné konstatování tak k otázce opomenutých důkazů činní i Nejvyšší soud, neboť v předmětné trestní věci musí konstatovat, že soud oba soudy nižších stupňů o důkazních návrzích obhajoby rozhodly a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnily, neboť podrobně objasnily důvody, pro které považovaly za nadbytečné provedení důkazů navrhovaných obviněným. Soud prvního stupně se k tomu vyjádřil např. na straně 4 svého rozhodnutí, kde mj. uvedl, že: „jako nadbytečný soud zamítl důkaz spočívající v provedení prověrky na místě za účelem ověření, zda mohla svědkyně Š. vidět ke karavanu poškozeného. K tomu lze uvést, že z přiložených fotografií a snímků katastrální mapy si lze udělat celkem reálný obraz o situaci na místě samém.“ a soud odvolací se k tomu vyjádřil např. v bodě 10 svého rozhodnutí, kde mj. uvedl, že: „z výše rozvedených důvodů proto krajský soud, jak již bylo ostatně uvedeno, nepovažoval za nutné znovu provádět jakékoli dokazování, a proto návrhy obžalovaného na výslech svědků L., W. a C., jakož i provedení místního šetření, zamítl s tím, že další dokazovaní není ve věci potřebné, neboť v tomto směru se ztotožnil s úvahami, které prezentuje v odůvodnění napadeného rozsudku soud okresní“ . Vyjadřuje-li obviněný svůj podiv nad tím, že „takto zásadní důkaz nebyl soudy obou stupňů připuštěn“ (myšleno výslech svědka L.) a poukazuje na skutečnost, že tento svědek byl v době incidentu v bezprostřední blízkosti karavanu, kde seděl a lovil ryby (viz bod VII. dovolání), ve vzdálenosti od místa skutku 15 m (viz bod IV. dovolání), pak nad rámec již shora vyslovených úvah odvolacího soudu k důkazní hodnotě takové výpovědi (viz bod 9 shora) vyslovuje Nejvyšší soud též svůj podiv nad tím (slovy dovolatele), že tento svědek, nacházející se téměř na místě činu zůstal po celou dobu zásahu policie či zdravotnické služby nepozorován, utajen a svoji účast na místě činu k předmětnému dni činí, až s několikaměsíční prodlevou [viz č. l. 2 - na oznámení dorazila Policie ČR s RZS, u obviněného zjištěno 0.83 promile alkoholu]. Pozastavit by pak bylo nutno se v souvislosti s výše uvedeným též nad tím, že obviněný přestože k incidentu došlo 13. 6. 2019, ani 12. 7. či 30. 10. 2019 (viz č. l. 63, 95 spisu) k osobě svědka L. nehovoří, avšak jak sám uvádí, že když zjišťoval, jestli někdo si „nevšimnul štěkotu psa“ (viz č. l. 196 - protokolu o hlavním líčení ze dne 24. 6. 2020), mu tento svědek uvedl, že žádný hluk neslyšel, (čímž chtěl obviněný znevěrohodnotit výpověď svědkyně Š., která právě uváděla, že reagovala na štěkot svého psa, a následně pak viděla obviněného u karavanu poškozeného). Tolik považoval Nejvyšší soud za vhodné doplnit k závěrům soudů nižších stupňů k jejich rozhodnutí o zamítnutí dalších důkazních návrhů požadovaných obviněným.
17. Je tak možno shrnout, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. V daných souvislostech nutno zmínit, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je na místě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry.
18. V souvislosti s tvrzením obviněného, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, kdy veškerou svoji argumentaci zaměřil na neztotožnění se se závěry soudů k otázce doplnění dokazování a neztotožnění se s hodnotícími úvahami soudů a předkládá vlastní náhled na hodnocení důkazů, považuje Nejvyšší soud za potřebné zmínit např. z rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, vyplývá, že „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést k obecně formulovaným výtkám obviněného.
19. V návaznosti na shora uvedené skutečnosti je vhodné poukázat též na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů. Činí-li dovolatel za této situace kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v rozhodnutích soudů nižších stupňů a výlučně z toho dovozuje vadnost právního posouzení skutku, pak nutno opětovně zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného důvodu (i jiných důvodů) dovolání irelevantní.
20. Nejvyšší soud považuje za potřebné, byť opětovně, k námitkám, které obviněný uplatnil v dovolání a kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly, nejen v souvislosti s již shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
21. Na základě shora uvedeného musí Nejvyšší soud konstatovat, že v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, a proto rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání [ podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. ]. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 2. 2021
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu