ECLI:CZ:US:2021:2.US.1392.21.1
sp. zn. II. ÚS 1392/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů: 1) Tomáše Sawkiwa, 2) Pavly Jarošové, 3) Jiřím Dohnalem, 4) Bedřichem Angušem, 5) Lenky Dohnalové, 6) Dáši Gojdičové, 7) Filipa Hryzláka, 8) Matyse Charlese, 9) Jany Novákové, 10) Mariána Sabo, 11) Martiny Tomašovičové, 12) Jany Hybnerové, 13) Květuše Jouklové, 14) Miroslava Jaroně, 15) Egona Zaorala, 16) MUDr. Xenie Preiningerové, 17) Lucie Šídové, 18) Zuzany Vosíkové, 19) Zuzany Märzové, 20) Adiny Krejčíkové, 21) obchodní společnosti SKELDO s.r.o., sídlem Radyňská 355/24, Plzeň, 22) Martina Bačo, 23) Ivety Pružincové, 24) Dagmar Kalendové, 25) Georgi Čolakova, 26) Kamila Gely, 27) Františka Růžičky, 28) Miroslava Štufky, 29) Moniky Trpišovské, 30) Libora Zicha, 31) Ing. Jána Vargy, 32) Moniky Hladové, 33) Miroslava Mikulky, 34) Petra Romana, 35) Mgr. Kateřiny Pernové, MBA, 36) Magdy Jirsíkové, 37) Mgr. Petra Marvana, 38) Květuše Matysové, 39) Ing. Jindřicha Szweda, 40) Pavla Švece a 41) Ing. Pavly Hradilové, všech zastoupených JUDr. Norbertem Naxerou, advokátem, sídlem Bolzanova 1615/1, 115 03 Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 4. 2021, č. j. 6 Ao 1/2021-323, a opatření obecné povahy Ministerstva zdravotnictví ze dne 1. 3. 2021, č. j. MZDR 47828/2020-16/MIN/KAN, ve znění pozdějších opatření, ve spojení s návrhem na zrušení §2 odst. 2 písm. m) zákona č. 94/2021 Sb. o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 a o změně některých souvisejících zákonů, za účasti Nejvyššího správního soudu a Ministerstva zdravotnictví, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 4. 2021, č. j. 6 Ao 1/2021-323 (dále jen "napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu"), a opatření obecné povahy Ministerstva zdravotnictví ze dne 1. 3. 2021, č. j. MZDR 47828/2020-16/MIN/KAN, ve znění pozdějších opatření, neboť mají za to, že jím bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Svou ústavní stížnost spojují s návrhem na zrušení §2 odst. 2 písm. m) zákona č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen "pandemický zákon").
2. Stěžovatelé namítají, že se Nejvyšší správní soud nezabýval částí jejich námitek a argumentace - obsažených v jejich návrhu na zrušení mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne 1. 3. 2021, č. j. MZDR 47828/2020-16/MIN/KAN, ve znění opatření obecné povahy ze dne 5. 3. 2021, č. j. MZDR 47828/2020-1/MIN/KAN (dále jen "napadené mimořádné opatření"), a v následných rozšířeních návrhu - a to s odůvodněním, že jde o další návrhové body podle §101b odst. 2 soudního řádu správního. Podle stěžovatelů se ale citované ustanovení týká rozsahu, ve kterém je mimořádné opatření napadáno, nikoliv odůvodnění návrhu. Předmětné ustanovení tak nepřipouští, aby mohl být rozšířen návrh na zrušení části mimořádného opatření tak, že má být zrušeno celé, nebo že mají být zrušena dokonce i jiná další mimořádná opatření. Na základě daného ustanovení ale nelze omezovat možnost účastníků řízení předkládat soudu tvrzení a důkazy, resp. argumenty je možno předkládat soudu po celou dobu soudního řízení před soudem první instance, nebo alespoň do doby, kterou určí předseda senátu, což se v posuzované věci nestalo. Proto pokud se Nejvyšší správní soud některými z těchto argumentů nezabýval s poukazem na §101b odst. 2 soudního řádu správního, jde o porušení práva na spravedlivý proces.
3. Další porušení svých procesních práv shledávají stěžovatelé v tom, že jim Nejvyšší správní soud nedoručil v pořadí druhé vyjádření Ministerstva zdravotnictví, směřující k doplnění návrhu stěžovateli ze dne 16. března 2021, a o jehož existenci se stěžovatelé dozvěděli až z písemného vyhotovení napadeného rozsudku.
4. Stěžovatelé dále namítají, že Nejvyšší správní soud odmítl provést některé důkazy, aniž dostatečně zdůvodnil proč, přičemž konkrétně poukazují na výslech svědkyně MUDr. Xenie Preiningerové. Podle stěžovatelů nebyl skutkový stav zjištěn způsobem, který nevyvolává rozumné pochybnosti, neboť jde o odborně velice složitou problematiku a bylo namístě vést dokazování podrobněji. Skutečnost, zda napadené mimořádné opatření sleduje legitimní cíl, tedy zda má nějaký efekt pro boj s pandemií, nebylo podle stěžovatelů náležitě dokázáno.
5. Stěžovatelé napadenému rozsudku Nejvyššího správního soudu také vytýkají, že se v něm Nejvyšší správní soud zabývá postupem testování ze strany zaměstnavatele jen v případě navrhovatele, který podal návrh na zrušení napadeného mimořádného opatření. Pro posouzení přiměřenosti zásahu do práv zaměstnanců bylo ale nutné zjistit, jak je napadené mimořádné opatření realizováno u dalších zaměstnavatelů. Přitom stěžovatelé poukazují na to, že u zaměstnavatelů některých osob zúčastněných na řízení před Nejvyšším správním soudem byla situace ohledně způsobu testování či nátlaku na zaměstnance horší.
6. Napadené mimořádné opatření je podle stěžovatelů také v rozporu s §3 odst. 1 a 2 pandemického zákona, neboť nebylo vydáno na nezbytně nutnou dobu vzhledem k tomu, že bylo vydáno bez časového omezení, resp. na dobu neurčitou. K tomu stěžovatelé dále uvádí, že v odůvodnění mimořádného opatření nebyla vysvětlena přiměřenost zásahu do práv a oprávněných zájmů zaměstnanců ani zaměstnavatelů. V této souvislosti stěžovatelé poukazují na to, že mimořádné opatření není řádně odůvodněno a Nejvyšší správní soud prakticky na tuto povinnost rezignoval.
7. K odůvodnění napadeného rozsudku stěžovatelé namítají, že se v něm Nejvyšší správní soud vůbec nezabýval tím, jestli v České republice probíhá epidemie. Podle stěžovatelů nesplňuje v současné době počet nakažených rozměry epidemie. Odstavec 57. odůvodnění napadeného rozsudku - podle kterého musí strpět omezení svých práv nejen zaměstnanci, ale také podnikatelé, žáci a studenti a podobně - považují stěžovatelé za absurdní, neboť stěžovatelé mají za to, že nespravedlnost nejde ospravedlnit jinou nespravedlností.
8. Stěžovatelé nesouhlasí se závěrem Nejvyššího správního soudu v otázce, zda je testování zaměstnanců zdravotní službou. To, zda jde o zdravotní službu, by mělo být podle stěžovatelů posuzováno podle obsahu dané činnosti, nikoliv podle osoby, která ji provádí. Stěžovatelé nesouhlasí ani s tím závěrem Nejvyššího správního soudu, podle kterého napadeným mimořádným opatřením není omezeno právo na svobodnou volbu povolání, resp. uvedené právo by nemělo být omezeno podrobením se lékařskému zákroku v podobě testování. Právo na svobodnou volbu povolání existuje jen pro ty, kteří jsou ochotni se podrobit danému zákroku. Konečně stěžovatelé nesouhlasí ani se závěrem Nejvyššího správního soudu, že napadené mimořádné opatření neukládá žádné povinnosti související s nakládáním s osobními údaji. Stěžovatelé namítají, že dosavadní předpisy
o ochraně osobních údajů jsou nedostatečné pro řešení této věci a mimořádné opatření má stanovit postup, jak má být s osobními údaji nakládáno.
9. K návrhu na zrušení §2 odst. 2 písm. m) pandemického zákona stěžovatelé uvádí, že uvedené ustanovení, na jehož základě bylo napadené mimořádné opatření vydáno, je v rozporu s právem na ochranu veřejného zdraví (čl. 31 Listiny), právem na nedotknutelnost osoby (čl. 7 Listiny) a právem na lidskou důstojnost (čl. 10 Listiny).
10. Ústavní stížností napadené mimořádné opatření (společně s mimořádnými opatřeními, které je měnily) v průběhu řízení o ústavní stížnosti Ministerstvo zdravotnictví zrušilo s účinností od 1. 7. 2021 mimořádným opatřením ze dne 17. 6. 2021, č. j. MZDR 20029/2021-3/MIN/KAN, což odůvodnilo koncem školního roku a skutečností, že se epidemiologická situace natolik zlepšila, že při plošném testování ve školách, podnicích a státních institucích klesla pozitivita testů pod 0,1 % a v porovnání s takto nízkým procentem pozitivních testů (záchytu nemocných) již nejde o efektivní opatření v porovnání s ekonomickými a organizačními náklady na plošné testování.
II.
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení nejprve ve vztahu ke stěžovatelům 1) až 14) a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla těmito stěžovateli podána včas jako oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, resp. osobami zúčastněnými na řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Tito stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a jejich ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
12. Pokud jde o stěžovatele 15) až 41), tito nebyli účastníky ani osobami zúčastněnými na řízení, v němž byl vydán napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu, a jde proto o osoby, které zjevně nejsou k podání posuzované ústavní stížnosti oprávněny. K tomu Ústavní soud uvádí, že v napadeném rozsudku Nejvyšší správní soud nejprve konstatuje, že v průběhu řízení se k postavení osob zúčastněných na řízení přihlásilo celkem 139 osob, přičemž následně uvádí, že před zahájením ústního jednání předal zástupci osob, které se domáhaly postavení osob zúčastněných na řízení, seznam osob, které Nejvyšší správní soud nepovažuje za osoby zúčastněné v projednávané věci, neboť nemohou být dotčeny na svých právech zněním napadeného mimořádného opatření (odstavec 25. napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu). V ústavní stížnosti je k uvedenému pouze stručně konstatováno, že: "Stěžovatelé 15-41 podávají ústavní stížnost jak proti rozsudku ve věci samé, tak proti tomu, že nebyli připuštěni do řízení a NSS s nimi vůbec nejednal", aniž by tito stěžovatelé v daném směru dále vznášeli jakoukoliv stížnostní argumentaci.
13. Dále v důsledku zrušení napadeného mimořádného opatření v průběhu řízení o ústavní stížnosti (bod 10. výše) se Ústavní soud stal nepříslušným [§43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu] ke zrušení již zrušeného mimořádného opatření a v důsledku toho nepříslušným k rozhodnutí o ústavní stížnosti proti tomuto mimořádnému opatření [srov. usnesení ze dne 22. 4. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 8/20 , bod 49., ze dne 5. 5. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 13/20, bod 32., ze dne 9. 6. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 19/20, body 36. a 37., ze dne 16. 6. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 20/20, bod 17. (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz)].
14. Ke shora uvedenému Ústavní soud připomíná, že ve své judikatuře při posuzování, zda je příslušný k rozhodnutí o ústavní stížnosti proti již zrušenému opatření obecné povahy, nečiní rozdíl mezi případy, kdy bylo opatření obecné povahy zrušeno pro nezákonnost a kdy bylo zrušeno orgánem, který je vydal, protože podle něj pominuly dodatečně důvody pro jeho další trvání. Ve svých usneseních sp. zn. Pl. ÚS 8/20, Pl. ÚS 13/20, Pl. ÚS 19/20 a Pl. ÚS 20/20 byla pro nepříslušnost Ústavního soudu odmítnuta ústavní stížnost proti mimořádným opatřením zrušená orgánem, který je vydal. Závěr o nepříslušnosti Ústavního soudu [též k vydání deklarativního výroku ve smyslu §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu] v posuzované věci nevede k tomu, že by Ministerstvo zdravotnictví zrušením napadeného mimořádného opatření v průběhu řízení o ústavní stížnosti toto opatření imunizovalo vůči přezkumu Ústavního soudu z pohledu, zda v době, kdy bylo účinné, neporušovalo základní práva. Takový přezkum Ústavním soudem je možný zprostředkovaně přezkumem hodnocení Nejvyššího správního soudu zaměřeným na námitky proti mimořádnému opatření. Ochranu stěžovatelům by pak šlo poskytnout i prostřednictvím zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu (za podmínky, byla-li by proti němu ústavní stížnost důvodná), v důsledku čehož by se musel Nejvyšší správní soud věcí znovu zabývat, čemuž by nepřekáželo ani zrušení napadeného opatření (uplatnil by se §13 odst. 4 pandemického zákona, podle něhož pozbytí platnosti mimořádného opatření v průběhu řízení nebrání dalšímu postupu ve věci; správní soud pak mimořádné opatření neruší, ale může výrokem deklarovat jeho nezákonnost) - (usnesení ze dne 27. 7. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1474/21).
III.
15. Ústavní soud předesílá, že napadené rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není tedy jeho věcí přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy. Při výkonu této své pravomoci je samozřejmě i Nejvyšší správní soud povinen vykládat a používat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy v souladu s účelem a smyslem ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. nález ze dne 18. 12. 2002 sp. zn. II. ÚS 369/01 (N 156/28 SbNU 401)]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud považuje být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem výkladu, který by extrémně vybočil z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by jej bylo možno kvalifikovat jako výklad práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95), nález ze dne 6. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 239/03 (N 129/31 SbNU 159)].
16. V posuzované věci má Ústavní soud za to, že napadené rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelů zasaženo nebylo. Usnesení Nejvyššího správního soudu vychází z relevantních zákonných ustanovení, jeho skutkové i právní závěry jsou v napadených rozhodnutích vyloženy a Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními.
17. Ústavní soud nemůže přisvědčit námitce stěžovatelů, že podle §101b odst. 2 soudního řádu správního nelze omezovat právo účastníků předkládat své argumenty soudu po celou dobu řízení před soudem. Možnost domáhat se ochrany svého práva u nezávislého a nestranného soudu je podle čl. 36 odst. 1 Listiny vázána na dodržení stanoveného postupu, který musí být v souladu s čl. 36 odst. 4 Listiny upraven zákonem. U návrhu na zrušení opatření obecné povahy (§101a a násl. s. ř. s.) je součástí stanoveného postupu rovněž nezbytnost vymezit návrhové body. Podle §101b odst. 2 s. ř. s. návrh [na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho částí; pozn. Ústavního soudu] kromě obecných náležitostí podání (§37 odst. 2 a 3) musí obsahovat návrhové body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje navrhovatel opatření obecné povahy nebo jeho část za nezákonné. Obsahuje-li návrh tyto náležitosti, nelze již v dalším řízení návrh rozšiřovat na dosud nenapadené části opatření obecné povahy nebo jej rozšiřovat o další návrhové body ...". Jedná se o koncentraci uplatnění návrhových bodů, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje navrhovatel napadené opatření obecné povahy za nezákonné, a s tím souvisí vázanost soudu důvody návrhu (§101d odst. 1 s. ř. s.).
18. Namítají-li stěžovatelé, že napadené mimořádné opatření je v rozporu s pandemickým zákonem (§3 odst. 1 a 2), neboť bylo vydáno bez časového omezení, Ústavní soud upozorňuje, že pandemický zákon nestanoví povinnost, aby byl v mimořádném opatření vždy stanoven přesný okamžik, do kdy bude účinné. Pokud jde o otázku určení doby, po kterou má být mimořádné opatření účinné, pandemický zákon požaduje, aby bylo mimořádné opatření nařízeno jen na nezbytně nutnou dobu (§3 odst. 1). Jak vyplývá z judikatury Nejvyššího správního soudu (rozsudek NSS ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 8 Ao 8/2021), §3 odst. 1 nelze vykládat tak, že je nutné určit konkrétní datum, do kdy které omezení platí, ale smyslem a účelem daného ustanovení je především minimalizovat zásah do práv osob (v souladu s čl. 4 odst. 4 Listiny), a to jak z hlediska věcného (jaké právo a jak je omezeno), tak z hlediska časového (na jak dlouho). Proto i případ, kdy účinnost mimořádného opatření není stanovena konkrétním datem, nelze bez dalšího považovat za nepřiměřené omezení práv a v rozporu s požadavkem na omezení na nezbytnou dobu, neboť tento způsob regulace umožňuje reagovat na změny a opatření ihned zrušit. K tomu lze poukázat na §3 odst. 7 pandemického zákona, podle kterého má být mimořádné opatření bezodkladně zrušeno nebo změněno, pokud pominuly nebo se změnily důvody pro jeho vydání a současně stanoví mechanismus periodického přezkumu vydaných mimořádných opatření nejméně jednou za dva týdny. K tomu ostatně v případě napadeného mimořádného opatření došlo (viz odstavec 10. výše).
19. Ústavní soud nemůže přisvědčit ani těm námitkám stěžovatelů, podle kterých je napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu nedostatečně odůvodněn. K námitce stěžovatelů, že se Nejvyšší správní soud vůbec nezabýval tím, zda v České republice probíhá epidemie, Ústavní soud poukazuje na odstavec 55. odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, ve kterém je konstatováno, že Nejvyšší správní soud nemá pochybnost o legitimitě cíle, jehož mělo být napadeným mimořádným opatřením dosaženo, přičemž vychází jednak z odůvodnění tohoto mimořádného opatření, jednak z obecně známých skutečností o epidemiologické situaci v České republice v době vydání (1. a 5. března 2021). K tomu Ústavní soud dodává, že při uvedeném přezkoumání mimořádného opatření vychází soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání mimořádného opatření (§101b odst. 3 s. ř. s.). Navzdory opačným tvrzením stěžovatelů měl Nejvyšší správní soud existenci epidemie za obecně známou skutečnost, jak ostatně konstatoval již ve svých předcházejících rozhodnutích. K námitce stěžovatelů, že Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozsudku prakticky rezignoval na povinnost odůvodnění přiměřenosti napadeného mimořádného opatření, Ústavní soud upozorňuje, že se Nejvyšší správní soud zabýval posouzením proporcionality napadeného mimořádného opatření (odstavec 57. a násl.) při kterém zohledňoval právě i odůvodnění napadeného mimořádného opatření, resp. Vycházel
i z toho, co k přiměřenosti mimořádného opatření z jeho odůvodnění vyplývá.
20. Podle další skupiny námitek stěžovatelů nezjistil Nejvyšší správní soud řádně skutkový stav k otázce, zda má napadené mimořádné opatření nějaký efekt pro boj s pandemií, a k otázce přiměřenosti zásahu nezjistil, jak je mimořádné opatření realizováno u dalších zaměstnavatelů. K těmto námitkách Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích setrvale uvádí, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažena v §132 o. s. ř. Do volného uvážení obecného soudu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, zjišťuje však, zda rozhodnutí soudu je přezkoumatelné z hlediska identifikace rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybovala. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší ani přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. pokud by bylo možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry, pak by byl jeho zásah odůvodněn, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat za odporující čl. 36 odst. 1 Listiny [např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)].
21. K první z uvedených námitek Ústavní soud uvádí, že se Nejvyšší správní soud argumentací stěžovatele k efektivitě testování zabýval. Podle Nejvyššího správního soudu z návrhu ani z vyjádření navrhovatele při jednání nevyplynuly žádné konkrétní skutečnosti, v nichž by navrhovatel spatřoval neúčinnost napadeného mimořádného opatření. K této otázce Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného rozsudku dále poukazuje na to, že i z odůvodnění napadeného mimořádného opatření vyplývá, že Ministerstvo zdravotnictví si bylo vědomo omezených možností zvolené metody testování, ale přijalo ji s ohledem na další relevantní hlediska (náklad na opakované testování vysokého počtu osob, disponibilní kapacita pro provádění a vyhodnocení testů). Podle Nejvyššího správního soudu přitom nelze rozumně pochybovat ani o významu rychlosti a zjištění výsledku testu. Tomu podle závěrů Nejvyššího správního soudu odpovídá obsah odborného stanoviska MUDr. Hany Zelené, Ph.D. ze dne 6. 4. 2021 k účinnosti testování na přítomnost viru SARS-CoV-2, které bylo jako důkaz provedeno při ústním jednání. Ústavní soud nad rámec uvedeného dodává, že Nejvyšší správní soud ve své judikatuře konstatuje, že v době dynamicky se vyvíjející pandemie je namístě postupovat v souladu s principem předběžné opatrnosti, a proto je třeba se snažit využít všechny dostupné prostředky, které mohou menší či větší měrou napomoci eliminovat nákazu, vč. antigenních testů, byť je s ohledem na dosavadní stav poznání obtížné předem jednoznačně určit míru jejich účinku (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 5. 2021, sp. zn. 5 Ao 1/2021). Dále Nejvyšší správní soud ve své judikatuře poukazuje v těchto souvislostech také na doporučení Rady (EU) o společném rámci pro používání a validaci rychlých testů na antigen a o vzájemném uznávání výsledků testů na COVID-19 (2021/C 24/01), podle něhož by členské státy (aniž je dotčena jejich odpovědnost za stanovení vnitrostátních politik testování) měly zvážit použití rychlých testů na antigen mj. v rizikových oblastech a uzavřených prostředích (např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2021, sp. zn. 5 Ao 11/2021). Nejvyšší správní soud se zabýval rovněž druhou z této skupiny námitek a dospěl k závěru, že průběh testování u jiných zaměstnavatelů není pro posouzení projednávaného návrhu relevantní (odstavec 30. napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu). Proto také Nejvyšší správní soud zamítl návrh na provedení důkazu svědeckou výpovědí MUDr. Xenie Preiningerové, neboť byla navrhována k otázce průběhu testování u některých zaměstnanců, nikoliv
u zaměstnance navrhovatele.
22. Ani nesouhlas stěžovatelů s právními závěry Nejvyššího správního soudu - podle kterých je testování zaměstnanců zdravotní službou, napadené mimořádné opatření neomezuje právo na svobodnou volbu povolání a neukládá žádné povinnosti související s nakládáním s osobními údaji - nemůže sám o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti. Nejvyšší správní soud svůj závěr - že za zdravotní službu, resp. zákrok v oblasti péče
o zdraví lze považovat testování na pracovišti pouze v případě, že je zajištěno formou zdravotnických antigenních testů, nikoliv však prováděním laických testů - řádně odůvodnil (zejména odstavce 38. a 39.). Stejně tak náležitým způsobem v odůvodnění napadeného rozsudku objasnil, že nakládání s osobními údaji neupravuje napadené mimořádné opatření (odstavce 62. až 68.). Konečně také k závěru, že napadené mimořádné opatření není v rozporu s čl. 26 Listiny, Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že povinným testováním zaměstnanců na pracovišti právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu není omezeno, přičemž citované ustanovení vůbec neupravuje výkon závislé činnosti a ani nerozlišuje zaměstnance podle povolání (odstavec 61.). Ústavní soud nemíní nikterak tyto závěry Nejvyššího správního soudu přehodnocovat, neboť argumenty stěžovatelů obsažené v ústavní stížnosti lze v souhrnu pokládat za pouhou polemiku s nimi.
23. Ani ostatní námitky stěžovatelů nedosahují ústavněprávní intenzity. Námitka stěžovatelů, že neměli možnost se seznámit s druhým vyjádřením Ministerstva zdravotnictví před vydáním napadeného rozsudku, zůstává pouze v obecné rovině. Ustálená judikatura Ústavního soudu vychází z předpokladu, že ne každé procesní pochybení soudu znamená porušení práva na soudní ochranu bez dalšího, resp. případná procesní pochybení, která nemohla mít vliv na konečné právní posouzení věci, nejsou důvodem pro kasaci napadených rozhodnutí Ústavním soudem (viz např. bod 11. usnesení sp. zn. I. ÚS 24/14 ze dne 16. 4. 2014). Ani sami stěžovatelé neuvádí, jaký reálný vliv měla mít tvrzená vada na výsledek řízení, resp. z jakého důvodu má jít o relevantní vadu z hlediska ústavnosti. Konečně k námitkám stěžovatelů k odstavci 57. odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu Ústavní soud především konstatuje, že tam obsažený poukaz Nejvyššího správního soudu - na to, že jsou zde další skupiny osob, které musí strpět v souvislosti s epidemií omezení svých práv - nepředstavuje nosné důvody pro závěr o proporcionalitě napadeného mimořádného opatření, ale jde spíše o podpůrné úvahy s povahou obiter dictum. Již proto ani tato námitka stěžovatelů nedosahuje ústavněprávní intenzity.
24. Ústavní soud uzavírá, že se Nejvyšší správní soud nedopustil stěžovateli namítaných porušení jejich ústavně garantovaných práv a jeho postupu z hlediska ústavnosti nelze ničeho vytknout.
25. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost stěžovatelů 1) až 14) v části směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a v části směřující proti mimořádnému opatření odmítl pro svou nepříslušnost podle §43 odst. 1 písm. d) téhož zákona. Ústavní stížnost stěžovatelů 15) až 41) Ústavní soud odmítl, neboť byla podána někým, kdo k tomu není zjevně oprávněn podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu. Akcesorický návrh na zrušení ustanovení §2 odst. 2 písm. m) pandemického zákona sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. listopadu 2021
David Uhlíř v. r.
předseda senátu