ECLI:CZ:US:2021:2.US.1429.21.1
sp. zn. II. ÚS 1429/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Staňka, zastoupeného Mgr. Jiřím Švehlou, advokátem, sídlem Pštrossova 1925/6, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. března 2021 č. j. 30 Cdo 3727/2020-125, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. září 2019, č. j. 35 Co 253/2019-86 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. března 2019 č. j. 23 C 139/2018-63, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a argumentace v ústavní stížnosti
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 28. 5. 2021, navrhuje stěžovatel zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel se před obecnými soudy domáhal, aby mu vedlejší účastnice zaplatila částku 396 870,66 Kč jako náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem notářky, která si jako soudní komisařka neopatřila údaje potřebné pro zjištění všech dědiců zůstavitele - stěžovatelova otce. Místo toho vycházela jen ze sdělení manželky a ostatních dětí zůstavitele, které o stěžovateli nevěděly. Částka 20 921,66 Kč měla odpovídat hodnotě dědictví (jedné pětině obvyklé ceny majetku zůstavitele po odečtení podílu na jeho dluzích), kterou by stěžovatel získal, bylo-li by s ním jednáno jako s účastníkem dědického řízení. Částka 375 949 Kč pak vyjadřovala sirotčí důchod, který by byl stěžovateli vyplacen, uplatnil-li by dříve příslušný nárok u České správy sociálního zabezpečení. Jeho otec zemřel již v roce 2002, kdy bylo stěžovateli 7 let. Stěžovatel tento nárok uplatnil až poté, co se dne 27. 8. 2015 dověděl o smrti svého otce na základě sdělení Ministerstva vnitra. Sirotčí důchod mu sice byl přiznán rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 12. 1. 2016 č. j. X, právo na jeho výplatu za dobu od 18. 3. 2002 do 6. 12. 2010 mu však zaniklo podle §55 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o důchodovém pojištění").
3. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 24. 9. 2019 č. j. 35 Co 253/2019-86 byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ze dne 26. 3. 2019 č. j. 23 C 139/2018-63, kterým byla žaloba stěžovatele zamítnuta. Podle městského soudu nebyla v případě nároku na náhradu škody ve výši 20 921,66 Kč splněna podmínka existence nezákonného rozhodnutí. Pokud jde o tvrzenou škodu ve výši 375 949 Kč, městský soud konstatoval, že pro účely řízení o přiznání sirotčího důchodu nebyla notářka povinna informovat stěžovatele o úmrtí jeho otce. Chybné posouzení podmínek účastenství v dědickém řízení, jehož následkem nebylo se stěžovatelem jednáno jako s účastníkem tohoto řízení, nemělo být v příčinné souvislosti s jím tvrzenou škodou spočívající v nevyplaceném sirotčím důchodu.
4. Dovolání stěžovatele bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2020 č. j. 30 Cdo 1249/2020-103, neboť bylo shledáno nepřípustným podle §238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "občanský soudní řád"). Předmětem řízení mělo být v době vydání rozhodnutí městského soudu, jež obsahovalo dovoláním napadený výrok, peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč. Týká se to jak částky představující čistou hodnotu dědického podílu pro stěžovatele ve výši 20 291,66 Kč, tak částky 375 949 Kč představující druhý požadovaný nárok. Jednotlivé dávky sirotčího důchodu totiž byly vypláceny měsíčně a případná škoda tak musela vzniknout rovněž měsíčně nevyplacením každé z nich.
5. Proti rozhodnutí o odmítnutí dovolání stěžovatel úspěšně uplatnil ústavní stížnost. Ústavní soud ve svém vyhovujícím nálezu sp. zn. III. ÚS 2891/20 ze dne 24. 11. 2020 zrušil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2020 č. j. 30 Cdo 1249/2020-103 a přikázal Nejvyššímu soudu usnesení (kvazi)meritorně projednat. Ve svém zrušujícím nálezu vyslovil, že pokud mají žalobou uplatněné nároky na peněžité plnění společný skutkový základ, který se odlišuje pouze v tom, k jakému období měly vzniknout, pak na ně nelze pro účely posouzení, zda není dán důvod nepřípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř."), nahlížet izolovaně. V tomto ohledu musí být v maximální míře respektován předmět řízení, jak jej vymezil žalobce a jak o něm v době vydání rozsudku rozhodoval odvolací soud. Pakliže Nejvyšší soud při rozhodování o dovolání nezohlednil takto vymezený předmět řízení, jenž spočíval v peněžitém plnění převyšujícím částku 50 000 Kč, a z tohoto důvodu shledal dovolání v celém rozsahu nepřípustným, postupoval v rozporu s §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Odepření přístupu tohoto žalobce k dovolacímu soudu mělo za následek porušení jeho základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
6. Posléze se Nejvyšší soud dovoláním opětovně zabýval, aniž by žalované nároky vymezené v předmětu řízení štěpil, avšak opět dovolání odmítl. Konstatoval, že otázka příčinné souvislosti vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (odkázal přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit, k čemuž odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009. Pokud odvolací soud neshledal příčinnou souvislost mezi chybným posouzením podmínek účastenství v dědickém řízení ze strany notářky a žalobcem tvrzenou škodou na nevyplaceném sirotčím důchodu, jde o otázku skutkovou, nikoli právní a námitky žalobce proti jejímu posouzení jsou otázkami skutkovými, které představují nezpůsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.). I ve zbylém rozsahu shledal Nejvyšší soud dovolání nepřípustným.
7. Stěžovatel brojí proti rozhodnutím obecných soudů ústavní stížností, považuje přitom rozhodnutí obecných soudů za rozporná s principy spravedlnosti. Podle stěžovatele bylo právo na spravedlivý proces napadenými rozhodnutími porušeno tím, že odvolací soud formálně potvrzovací rozsudek postavil na jiných důvodech, než z jakých soud prvního stupně žalobu zamítl, tj. že zcela absentuje odpovědnostní titul, posléze odvolací soud ve svém odůvodnění nesourodě uznal, ohledně částky 375 949 Kč chybné posouzení účastenství notářkou. Z odůvodnění není jasné, zda se soud zabýval nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím notářky. Ačkoliv odvolací soud připustil, že právní hodnocení prvostupňového soudu nebylo zcela správné, stěžovateli v závěru nepřisvědčil. Zcela bez jakéhokoliv důkazu pak odvolací soud konstatoval, že příčinou opožděného uplatnění nároku na přiznání sirotčího důchodu byl dlouhodobý nezájem o stěžovatelova otce. V tomto rozsahu se jedná o zcela svévolný závěr. Jak ze strany jak odvolacího soudu, tak soudu prvního stupně se ve své podstatě jedná o odepření práva na spravedlivý proces a na odškodnění dle zákona č. 82/1998 Sb., opřené o jeho rigidní výklad v rozporu s jeho smyslem a nereflektující specifika daného případu. Je přitom zřejmé, že po uplynulých letech po smrti stěžovatelova otce již není možno dosáhnout zrušení dědického usnesení, aby bylo možné domoci se náhrady škody tak, jak obecné soudy po stěžovateli požadují.
II. Hodnocení Ústavního soudu
8. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou formálních náležitostí ústavní stížnosti. Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem včas, byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, vyčerpal všechny dostupné prostředky ochrany práva a ústavní stížnost byla sepsána advokátem. Stížnost je bezvadná a jsou splněny všechny procesní předpoklady vyplývající ze zákona o Ústavním soudu.
9. Ústavní soud dospěl k závěru, že byť ústavní stížnost splňuje všechny formální požadavky, jedná se o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
10. Podle tohoto ustanovení senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
11. Podstatou neúspěšnosti stěžovatele s uplatněním nároku tkví v nesplnění zákonem požadovaných tří podmínek pro založení odpovědnosti státu za vzniklou škodu, a to existence nezákonného rozhodnutí, event. nesprávného úředního postupu, vznik škody a příčinná souvislost mezi prvním a druhým. V případě nároku na úhradu škody ve výši 20 921,66 Kč nebyla splněna podmínka existence nezákonného rozhodnutí. Stěžovatel příčinu škody spočívající v nenabytí dědictví spatřuje v postupu notářky, ve skutečnosti však byla vyvolána právě rozhodnutím o dědictví, jehož důsledky nyní s odstupem času již nemůže prolomit (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3916/2011). Chybné posouzení podmínek účastenství v dědickém řízení ze strany notářky, které mělo za následek, že s žalobcem nebylo jednáno jako s účastníkem dědického řízení, pak není v přímé příčinné souvislosti s žalobcem tvrzenou škodou 375 949 Kč, představující nevyplacený sirotčí důchod. Účelem předepsaného postupu notáře je totiž zjištění okruhu možných dědiců a zajištění jejich dědických práv, nikoliv informování dědice o skutečnosti zakládající právo na sirotčí důchod.
12. Ústavní soud konstatuje, že v nyní posuzované věci byl postup obecných soudů řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich napadených usneseních, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy se nejeví být nepřiměřenými. Soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny i Úmluvy, jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná, neboť jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Stěžovateli se nepodařilo zpochybnit základní důvod, na kterém napadená rozhodnutí obecních soudů stojí. Námitka stěžovatele ohledně úvahy odvolacího soudu, že příčinou opožděného uplatnění nároku na přiznání stěžovatelova sirotčího důchodu byl jeho dlouhodobý nezájem o otce, je sice správná a výstižná, ale na samotné věci z výše uvedených důvodů nemůže nic změnit.
13. Ústavní soud závěrem shrnuje, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.
14. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. června 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu