ECLI:CZ:US:2021:2.US.1591.21.1
sp. zn. II. ÚS 1591/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatelů Otto Zálesáka a Tomáše Zálesáka, společně zastoupených Mgr. Janem Šarmanem, advokátem se sídlem se sídlem Pekárenská 12, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně, sp. zn. 13 Co 28/2021 ze dne 18. března 2021, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a ústavní stížnost
1. Stěžovatelé se podanou ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví specifikovaného usnesení Krajského soudu v Brně. Podle obsahu stížnosti stěžovatelů obecný soud porušil jejich ústavně zaručené právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatelé jsou vlastníky pozemku, které vedlejší účastník (obec P.), žaloval ve věci rušení držby, a to opakovaně. V nyní projednávané věci Okresní soud Brno-venkov rozhodnutím sp. zn. 29 C 279/2020 ze dne 10. 12. 2020 rozhodl o v pořadí již druhé žalobě ve věci rušené držby tak, že podanou žalobu zamítl pro opožděnost. Předmětem odvolání obce P. se pak stala včasnost žaloby, resp. okamžik, kdy začala běžet lhůta k jejímu podání. Zatímco okresní soud měl za to, že se jednalo o nepřetržité rušení držby od okamžiku rozhodného pro první podání žaloby obcí, odvolací soud poukázal na to, že nepřetržité nebylo. Mezi zamítnutím první žaloby pro nesprávnou formulaci petitu a druhou žalobou, jež je předmětem nyní projednávané ústavní stížnosti, totiž dle odvolacího soudu došlo k předsmluvnímu jednání o nájemní smlouvě. Okamžikem rozhodným pro běh žaloby tak bylo až nové rušení držby, a žaloba tak byla podána včas. Odvolací soud tak v této části změnil posouzení okresního soudu a dále konstatoval, že jsou stěžovatelé povinni zdržet se rušení držby.
3. Z obsahu soudního spisu je patrné, že obec P. je vlastníkem budovy, kterou pronajímá obchodní společnosti, přičemž stěžovatelé vlastní k budově přilehlý pozemek, na kterém se nachází příjezdová rampa k zásobování budovy. Obec užívala průchod a průjezd přes pozemek stěžovatelů již v době před uzavřením nájemní smlouvy ze dne 17. 12. 2015 (uzavřené mezi vedlejším účastníkem jako nájemcem a stěžovateli jako pronajímateli), přičemž stěžovatelé vedlejšímu účastníkovi v té době nijak nebránili v průchodu a průjezdu přes jejich pozemek (ze spisu je patrné, že mezi účastníky to bylo při jednání odvolacího soudu nesporné). Po skončení prvního řízení o žalobě z rušené držby (sp. zn. 11 C 120/2020), k němuž došlo dne 6. 10. 2020, probíhala mezi účastníky jednání o uzavření nové nájemní smlouvy o užívání pozemku stěžovatelů za účelem průchodu a průjezdu k zadní části budovy s navrhovaným vyšším nájemným (namísto dosavadních 1000 Kč, nově 2000 Kč měsíčně). Jelikož ke kontraktaci v závěru nedošlo, stěžovatelé zakázali obci vstup a příjezd k její budově přes jejich pozemek dne 27. 11. 2020 v 10:30 hod.
4. Proti rozhodnutí krajského soudu brojí stěžovatelé ústavní stížností, v níž vznáší následující námitky. Podle názoru stěžovatelů platí, že ač ve věci byly stranami vznesená tvrzení, která byla podepřena důkazy, soud při rozhodování o nich tyto nesprávně posoudil a při rozhodování je nesprávně vyhodnotil. Vedlejší účastník nereagoval na uzavření nové nájemní smlouvy, jejíž návrh mu vlastníci zaslali. Obec P. tak svou vlastní nečinností a nekonáním pozbyla právo užívat příjezd k budově. Nejedná se o jedinou příjezdovou cestu. Stěžovatelé vždy konali tak, aby obci byl umožněn přístup a příjezd k budově, a byla a je to naopak sama obec P., která ve věci nekoná (resp. neuzavírá smlouvu). Stěžovatelé jako vlastníci mají zákonné právo a ústavou zaručené právo se svým majetkem nakládat. Stěžovatelé své zákonné povinnosti nijak nepřekročili, proto navrhují napadené rozhodnutí zrušit v celém rozsahu.
II. Posouzení Ústavním soudem
5. K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, neboť směřuje proti rozhodnutím krajského soudu, přičemž dovolání je v dané věci vyloučené. Včas podaná ústavní stížnost je procesně bezvadná a byla podána oprávněnými osobami, které jsou řádně zastoupeny.
6. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát návrh usnesením odmítne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.
7. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
8. Předně Ústavní soud zdůrazňuje, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
9. K námitce týkající se extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem Ústavní soud konstatuje, že přehodnocování dokazování provedené obecnými soudy Ústavnímu soudu náleží pouze za předpokladu, že byla v procesu dokazování porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. K tomu může dojít tehdy, jsou-li právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Ústavní soud se tak v posuzované věci omezil důsledně na ústavní aspekty dodržení principů řádného procesu a právního státu [srov. usnesení ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257) či nález ze dne 10. ledna 2018 sp. zn. I. ÚS 2073/17, usnesení ze dne 23. září 2005 sp. zn. III. ÚS 359/05 (U 22/38 SbNU 579), usnesení ze dne 30. listopadu 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení ze dne 19. července 2016 sp. zn. IV. ÚS 2077/15 (N 131/82 SbNU 157)]. V daném případě však k takovému extrémnímu nesouladu nedošlo.
10. Obecné soudy, resp. krajský soud v napadeném usnesení, stěžovatelům plně přezkoumatelným způsobem objasnily, že v nyní projednávané věci je rozhodná fakticita rušení držby a svémocnost tohoto rušení. Obě okolnosti byly obecnými soudy v nyní projednávané věci spolehlivě prokázány. Jedná se přitom o otázku skutkovou, učiněnou na podkladě provedeného dokazování, do jejíhož posouzení obecnými soudy ve světle výše citované judikatury Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat a opětovně jejich závěry přehodnocovat.
11. Podstatou stížnosti stěžovatelů je však nesouhlas s omezováním jejich vlastnického práva ze strany obce, bez odpovídající náhrady. Podstatné přitom je, že tyto hmotněprávní otázky mohou stěžovatelé objasnit v řízení o žalobě na ochranu jejich vlastnického práva. Právě v tomto řízení mohou stěžovatelé prokázat, že obec neoprávněně zasahuje do jejich vlastnického práva. Námitka stěžovatelů, že jsou vlastníky pozemku, což podle nich vylučuje užívání pozemku vedlejším účastníkem (obcí) bez jejich souhlasu, nebyla v tomto řízení o žalobě z rušené držby právně významná, tato námitka však bude namístě v eventuálním petitorním sporu mezi účastníky [srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3018/18 ze dne 17. 9. 2019; nález sp. zn. IV. ÚS 4306/18 ze dne 21. 5. 2019 (N 93/94 SbNU 179)].
12. Obsah ústavní stížnosti představuje toliko polemiku se závěry obecných soudů a opakování námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního a stěžovatelé nesprávně předpokládají, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. V kontextu výše vyložených kritérií ústavněprávního přezkumu namístě připomenout, že tato role Ústavnímu soudu nepřísluší [viz např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683), nález ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529) nebo usnesení ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. I. ÚS 247/16]. Odpovědi na přednesené otázky přitom byly stěžovatelům spolehlivě osvětleny krajským soudem. Ani žádné další námitky neshledal Ústavní soud důvodné.
13. Skutečnost, že se stěžovatelé s právním hodnocením soudu neztotožňují, ještě nečiní ústavní stížnost opodstatněnou. Neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení ústavně zaručených práv a svobod [již usnesení sp. zn. III. ÚS 44/94 ze dne 27. 10. 1994 (U 18/2 SbNU 241)].
14. S ohledem na shora uvedené tak Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů.
15. Ústavní soud odmítl ústavní stížnost směřující proti napadeným rozhodnutím podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. června 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu