ECLI:CZ:US:2021:2.US.1645.21.1
sp. zn. II. ÚS 1645/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Coloseum reality s.r.o., IČO: 284 26 878, se sídlem Kleinerova 1471, Kladno, zastoupené Mgr. Pavlem Bučinou, advokátem, se sídlem T. G. Masaryka 108, Kladno, proti rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 6. ledna 2020 č. j. 12 C 418/2018-122, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. září 2020 č. j. 21 Co 94/2020-164 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. dubna 2021 č. j. 24 Cdo 178/2021-190, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a shrnutí řízení před obecnými soudy
1. V návrhu na zahájení řízení doručeném Ústavnímu soudu dne 21. června 2021 navrhla stěžovatelka postupem dle §72 a násl. zákona č. 183/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi mělo být zasaženo do ústavně zaručeného práva stěžovatelky "na legitimní očekávání ochrany majetku" dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 Dodatkového protokolu Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Dodatkový protokol"). Podpůrně stěžovatelka namítá také porušení čl. 36 Listiny a "obecnými zásadami práva". V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla ve smyslu §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložení vykonatelnosti všech napadených rozhodnutí v jejich plném rozsahu.
2. Průběh řízení předcházejících ústavní stížnosti, obsah napadených rozhodnutí a jsou stěžovatelce dobře známy, Ústavní soud se proto omezí jen na stručné shrnutí, které pro vypořádání ústavní stížnosti považuje za dostatečné.
3. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka byla v pozici žalobkyně účastnicí civilního soudního řízení o určení, že je vlastníkem třech nemovitých věcí v k. ú. Mikovice u Kralup nad Vltavou (dále souhrnně jen jako "nemovitosti"), které zahájila proti panu Davidovi Rohanovi (dále jen "vedlejší účastník"). Podstatou sporu byl realizovaný převod vlastnického práva k nemovitostem ze strany vedlejšího účastníka na základě kupní smlouvy, která byla uzavřena mezi stěžovatelkou v postavení prodávající a vedlejším účastníkem v postavení kupujícího v lednu 2014, k níž byl posléze účastníky v březnu 2014 uzavřen dodatek. Návrh na vklad svého vlastnického práva dle kupní smlouvy (vč. dodatku) podal vedlejší účastník až v červnu 2018. Stěžovatelka v řízení před obecnými soudy za účelem prokázání trvání jejího vlastnického práva k nemovitostem tvrdila, že kupní smlouva především zanikla odstoupením a že tak vůbec nebyla způsobilým titulem pro provedení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí. Dále stěžovatelka tvrdila, že si vedlejší účastník při podání návrhu na vklad jeho vlastnického práva k nemovitostem dle kupní smlouvy do katastru nemovitostí počínal účelově, nepoctivě a v rozporu s dobrými mravy. Jako takové by pak toto jednání nemělo požívat právní ochrany, neboť ve svém důsledku šlo o zjevné zneužití práva v rozporu s ustanoveními §6 a §8 občanského zákoníku. Skutkově bylo mezi účastníky dále v principu nesporné, že stěžovatelka nemovitosti v mezidobí od uzavření kupní smlouvy do podání návrhu na vklad vlastnického práva vedlejším účastníkem zatížila zástavním právem, které zajišťuje závazky třetí osoby, což bylo v rozporu s obsahem kupní smlouvy, kde se stěžovatelka zavázala se takového zatížení nemovitosti zdržet. A konečně bylo nesporné, že vedlejší účastník neuhradil na sjednanou kupní cenu nemovitostí stěžovatelce prozatím ničeho. V souvislosti s celou věcí a počínáním vedlejšího účastníka na něj stěžovatelka podala u orgánu Policie ČR trestní oznámení pro podezření z podvodu.
4. Okresní soud v Mělníku (dále jen "soud prvního stupně") stěžovatelčinu žalobu napadeným rozsudkem zamítl a přiznal vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně po právní stránce posoudil dokazováním zjištěný skutkový stav, který se v souhrnu jako zásadně sporný nejevil, následovně: stěžovatelka má na požadovaném určení naléhavý právní zájem, neboť se považuje na základě hájitelných tvrzení za vlastníka nemovitostí (avšak v katastru nemovitostí je zapsán jako vlastník vedlejší účastník); kupní smlouva (vč. dodatku), jež byla mezi účastníky uzavřena, splňovala veškeré minimální zákonné náležitosti, byla platným titulem pro nabytí vlastnického práva, byla způsobilá k provedení vkladu do katastru nemovitostí; od kupní smlouvy stěžovatelka účinně neodstoupila, neboť řádně nedoručila písemný projev vůle o odstoupení vedlejšímu účastníkovi v souladu s ujednáními obsaženými v kupní smlouvě.
5. Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání stěžovatelky napadený rozsudek soudu prvního stupně přezkoumal, věcně jej shledal správným a potvrdil jej (výrok I.). Výrokem II. odvolací soud upravil kalkulaci výše nákladů řízení před soudem prvního stupně a výrokem III. přiznal vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení před odvolacím soudem. Z rozsudku odvolacího soudu plyne, že stěžovatelka podala odvolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci, když soudu prvního stupně vytýkala především nesprávné posouzení platnosti a účinnosti předmětné kupní smlouvy. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně, které ještě podrobněji rozvedl (viz zejm. body 35 až 40 napadeného rozsudku odvolacího soudu). Některá tvrzení stěžovatelky vznesená v odvolacím řízení označil odvolací soud za nepřípustnou novotu (§205a o.s.ř.). Ve vztahu ke skutečnosti, že vedlejší účastník přistoupil k podání návrhu na vklad jeho vlastnického práva k nemovitostem až po několika letech od uzavření kupní smlouvy, odkázal odvolací soud na nález Ústavního soudu ze dne 7. října 1996 sp. zn. IV. ÚS 201/96 (N 96/6 sbNU 197), v němž i Ústavní soud dovodil, že lhůta pro podání návrhu na vklad omezena není, a kupní smlouva na nemovitost tak samotným plynutím času nepozbývá způsobilosti být titulem pro vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí.
6. Rozsudek odvolacího soudu stěžovatelka napadla v celém rozsahu dovoláním u Nejvyššího soudu (dále jen "dovolací soud"). Dovolací soud svým usnesením ze dne 7. dubna 2021 č. j. 24 Cdo 178/2021-190 odmítl stěžovatelčino dovolání jako nepřípustné, jelikož zčásti dle jeho názoru rozsudek odvolacího soudu na řešení některých stěžovatelkou vznesených otázek nezávisel, zčásti byly dané otázky pouhou polemikou se závěry soudů založených na posouzení konkrétních skutkových okolností daného případu, a zčásti šlo o otázky v judikatuře dovolacího soudu již bezpečně vyřešené. Za neopodstatněnou shledal dovolací soud i námitku vůči procesnímu postupu odvolacího soudu, neboť tuto námitku hodnotil "jen" jako eventuální vadu řízení, která se navíc z obou meritorních rozsudků ani z ostatního obsahu spisu nepodává. Dovolání v rozsahu, ve kterém směřovalo proti výrokům o nákladech řízení před soudy obou stupňů, dovolací soud odmítl jako nepřípustné ze zákona (§238 odst. 1 písm. h) o.s.ř.).
II. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud před meritorním posouzením ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje procesní požadavky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud v tomto ohledu dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
III. Argumentace stěžovatelky
8. Stěžovatelka se ve stížnosti dovolává práva na ochranu majetku dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu. Vedle toho stěžovatelka namítá porušení čl. 36 Listiny - ačkoli to ve stížnosti výslovně uvedeno není, z obsahu odůvodnění je zřejmé, že stěžovatelka v tomto směru cílí na kautely spravedlivého procesu. Obecné soudy se měly dle stěžovatelky dopustit "aplikace podústavního práva bez rozumného odůvodnění či propojení s ústavně chráněným účelem", kterým je legitimní očekávání ochrany majetku. Obecné soudy měly ve věci zaujmout zdánlivě přijatelnou interpretaci zákonných ustanovení (zejm. §1762 občanského zákoníku), která se však protiví hodnotám chráněným českým právním řádem. Z práva na převod vlastnického práva dle kupní smlouvy vytvořily obecné soudy "de facto nepromlčitelné právo na převedení nemovitosti", neboť aprobovaly provedený vklad za situace, kdy kupní smlouva byla uzavřena více než tři roky před podáním návrhu na vklad - tj. "již v obecné promlčecí lhůtě". Obecné soudy svým rozhodováním měly nedovoleně poskytnout ochranu zjevně šikanóznímu a nepoctivému jednání vedlejšího účastníka. Napadená rozhodnutí považuje stěžovatelka za absurdní a nedovoleně formalistická.
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, seznámil se s napadenými rozhodnutími, a došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
10. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 Ústavy). Ústavní soud v této souvislosti především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší výklad podústavního práva provedený k tomu určeným orgánem veřejné moci přehodnocovat, a to ani v případě odlišného názoru na správnou interpretaci určité právní normy [k tomu srov. např. nález ze dne 21. května 2008 sp. zn. I. ÚS 1056/07 (N 94/49 SbNU 409, nález ze dne 3. května 2006 sp. zn. I. ÚS 351/05 (N 94/41 SbNU 253), nebo nález ze dne 21. března 2006 sp. zn. II. ÚS 259/05 (N 65/40 SbNU 647)]. Nejde-li o situaci, kdy při interpretaci (popř. aplikaci) podústavního práva dojde k takovému excesu, který svoji s intenzitou představuje zásah do určitého základního práva či svobody, nemůže být dán podklad pro kasační zásah Ústavního soudu. Ten při posuzování excesu použití podústavního práva klade důraz na intenzitu pochybení při rozhodování obecných soudů a závažnosti následků (materiálního) porušení základního práva či svobody - k tomu srov. např. nález ze dne 1. června 2020 sp. zn. II. ÚS 3845/19, zejm. body 21 až 23 a další prejudikaturu tam citovanou.
11. V rámci předběžného posouzení ústavní stížnosti se Ústavní soud soustředil jak na základní rámec výkladu a aplikace podústavního práva, které stvrdil svým napadeným usnesením dovolací soud, tak na stěžovatelkou namítané hodnotové (mravní) aspekty věci.
12. Ústavní soud předně po prostudování napadeného usnesení dovolacího soudu konstatuje, že výklad dovolacího soudu ohledně nepřípustnosti dovolání stěžovatelky považuje za srozumitelný, logický a co do podrobnosti dostatečný. K tomuto závěru je zapotřebí zdůraznit, že přípustnost dovolání zkoumá toliko dovolací soud, kterému tuto pravomoc přiznává zákon (§239 o.s.ř.). Z rozhodovací praxe se pak podává, že až na naprosté výjimky Ústavní soud nehodnotí vlastní obsah rozhodnutí, jímž dovolací soud dospěje z důvodů závisejících na jeho uvážení k závěru o nepřípustnosti dovolání dle §243c odst. 1 a 2 o.s.ř. (viz např. usnesení ze dne 27. února 2018 sp. zn. IV. ÚS 3217/17, zejm. bod 12). Nadto považuje Ústavní soud dovolacím soudem vyslovené závěry i za věcně správné - především interpretace z pohledu stěžovatelky klíčového §1762 občanského zákoníku provedená dovolacím soudem je jednoznačná a nedělá v praxi obtíže (viz též odkazy dovolacího soudu na rozsáhlou judikaturu na toto téma).
13. Při posuzování hodnotové stránky věci (údajné šikanózní jednání vedlejšího účastníka a nedovolené poskytnutí právní ochrany jeho nepoctivému jednání) se Ústavnímu soudu jeví, že věc je důsledkem ne zcela přehledného a vztahově komplikovaného obchodního sporu, který je však i v tomto ohledu bez potřebné ústavní dimenze. Samotné výtky stěžovatelky směřující vůči tomu, že obecné soudy neměly dostatečně zohlednit motivy některých úkonů vedlejšího účastníka, nemohou být za okolností projednávané věci dostatečným podkladem pro eventuální zásah Ústavního soudu. Výsledek sporu sice může stěžovatelka co do dopadů do její majetkové sféry vnímat jako vcelku přísný, nicméně objektivně nejde o případ neústavnosti. Základem věci byl poněkud atypický postup při obchodní transakci, kdy mezi účastníky byla nejdříve uzavřena kupní smlouva na nemovitosti bez úředně ověřených podpisů, navíc s poznámkou pod podpisy smluvních stran ve znění "tato smlouva není určena pro veřejný seznam". Následně však došlo mezi účastníky k uzavření dodatku již s podpisy úředně ověřenými (a to i spolu se smlouvou o advokátní úschově, jež upravovala podrobnosti ohledně způsobu úhrady kupní ceny). Titulem pro povolení vkladu do katastru nemovitostí ze strany příslušného katastrálního úřadu tak byl právě dodatek ke kupní smlouvě ve spojení s danou kupní smlouvou. Stěžovatelka je profesionálkou v oboru, a pokud dobrovolně volila takovýto způsob kontrahování, jenž dle názoru Ústavního soudu není příliš obvyklý, a důvodně může vyvolávat interpretační obtíže, měla si být vědoma i zvýšené nejistoty s tímto spojené. Ostatně i fakt, že se stěžovatelka snažila od kupní smlouvy po uzavření dodatku odstoupit, což bylo v řízení nesporné, svědčí o tom, že stěžovatelka vycházela z toho, že takto sjednaná smluvní dokumentace odpovídající právní následky vyvolává. Občanský zákoník v §556 odst. 1 za rozhodné kritérium pro výklad právního jednání určuje úmysl jednající strany, byl-li takový úmysl adresátu jednání znám, či musel-li o něm vědět. U smluv (jakožto vícestranných právních jednání) se pak zjišťují společné nebo souladné úmysly jednajících stran v době uzavření smlouvy (k tomuto srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2017 sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2017 sp. zn. 29 Cdo 61/2017, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2019 sp. zn. 23 Cdo 3359/2018, vše dostupné na http://nsoud.cz). Pokud obecné soudy došly k závěru, že v okamžiku uzavírání kupní smlouvy, resp. dodatku k ní, měly smluvní strany v úmyslu dosáhnout úplatného převodu daných nemovitostí, není pozdější změna záměru té které smluvní strany, nebyla-li tato změna vyjádřena právně relevantním způsobem (právě kupř. účinným odstoupením), sama o sobě rozhodná. Skutková zjištění ohledně okolností, které souvisely s projednávaným sporem, jsou z pohledu Ústavního soudu opřena o provedené dokazování nejevící žádné deficity v takové intenzitě, které by jej měly činit ústavně nekonformní. Z tohoto úhlu se Ústavnímu soudu nejeví pohled obecných soudů na věc jako excesivní, natož zjevně excesivní, a proto jej považuje za ústavně akceptovatelný. Měla-li stěžovatelka v úmyslu od kupní smlouvy odstoupit, měla tak učinit řádným způsobem. Pokud se o odstoupení stěžovatelka pokusila na osobním jednání s vedlejším účastníkem, které však zamýšlené právní účinky nevyvolalo, a následně již situaci dále právně neřešila, nasvědčuje takový postup úvaze o nedůsledné ochraně práv. Ústavní soud přitom ve své judikatuře dlouhodobě vychází ze zásady odpovědnosti účastníka za ochranu jeho práv "vigilantibus iura scripta sunt" (bdělým náležejí práva), jež předpokládá odpovědnost účastníků za tuto ochranu, která je plně v jejich dispozici. Chápe-li Ústavní soud správně aktuální stav, stěžovatelka prozatím soudně neuplatnila vůči vedlejšímu účastníkovi nárok na zaplacení kupní ceny. Důvody pro tento postup nejsou Ústavnímu soudu zřejmé (byť skutečnost, že nemovitosti jsou zatížené zástavním právem zřízeným v rozporu s obsahem kupní smlouvy, může hrát svojí roli, stejně jako rizika plynoucí z nákladů na příslušné soudní řízení), ale je třeba konstatovat, že dokud tak stěžovatelka neučiní, lze jen stěží reagovat na úvahy o dopadech promlčení toho kterého nároku, neboť promlčení nastává až uplatněním námitky promlčení, jejíž důvodnost a přípustnost posuzuje soud, a která také podléhá korektivu dobrých mravů (k tomu z recentní doby viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 3. dubna 2018 sp. zn. II. ÚS 76/17 nebo ze dne 16. června 2020 sp. zn. III. ÚS 2552/18).
14. Ústavní soud tedy závěrem shrnuje, že nezjistil, že by si soudy při vydání napadených rozhodnutí počínaly způsobem, který by přesáhl meze, které lze označit za ústavně konformní. Napadená rozhodnutí nejsou zatížena ústavněprávně relevantní aplikační či interpretační libovůlí. Především dovolací soud napadeným usnesením adekvátně užil podústavní právo a realizoval svůj úsudek v postavení sjednotitele judikatury obecných soudů. Napadená rozhodnutí nezasáhla do stěžovatelčina práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny). K tvrzenému zásahu do práva na ochranu majetku stěžovatelky dle čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkové protokolu Ústavní soud uvádí, že pokud neshledal porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky práva na spravedlivý proces, nelze uvažovat ani o porušení práva na ochranu majetku, které by mohlo v úvahu přicházet až jako konsekvence případně nespravedlivého soudního řízení s negativním dopadem do majetkové sféry stěžovatelky (ke kterému v projednávané věci nedošlo).
15. Ústavní soud proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. K návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti všech výroků všech napadených rozhodnutí podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud konstatuje, že takový postup by byl možný pouze, pokud by Ústavní soud ústavní stížnost přijal. Takový návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit. Pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. srpna 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu