ECLI:CZ:US:2021:2.US.1944.21.1
sp. zn. II. ÚS 1944/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Martina Stehlíka, advokáta, se sídlem Jugoslávská 620/29, Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2021 sp. zn. 7 To 154/2021 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 15. 4. 2021 č. j. 24 T 39/2020-1434, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi mělo dojít k porušení čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 9 odst. 1, 2, čl. 26 odst. 1, 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel dne 29. 3. 2021 navrhl soudu prvního stupně vyúčtování své odměny jako ustanoveného obhájce, o které soud prvního stupně rozhodl usnesením ze dne 15. 4. 2021 č. j. 24 T 39/2020-1434, kdy mu částečně nepřiznal jím účtovanou odměnu. Stěžovatel podal proti rozhodnutí soudu prvního stupně stížnost k Městskému soudu v Praze, který se zcela ztotožnil s postupem soudu prvního stupně a stížnost zamítl.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti rozhodnutí Městského soudu v Praze pod bodem 6, v němž soud konstatoval, že honorovat lze pouze úkony uvedené v §11 advokátního tarifu, případně úkony jim svou povahou blízké, mezi něž nepatří důkazní návrhy, podání týkající se postupu v řízení ani podání zpochybňující zvolené procesní postupy. Proto také nebyl důvod přiznat obhájci odměnu a náhradu hotových výdajů za několik dalších podání, a to podání ve formě žádosti o odročení hlavního líčení, sdělení ke spojení věci, námitek proti nesprávné protokolaci vazebního zasedání a sdělení ve věci předvolání k dovolacímu soudu. Bylo na místě přiznat mu celkem částku 35 700 Kč, tedy částku o 2 400 Kč nižší, než mu přiznal soud prvního stupně. Zároveň mu z výše rozvedených důvodů správně nebyla přiznána další jím požadovaná částka.
4. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
5. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05). Náhrada nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávního významu toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku výkladu a použití příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou výjimečné [např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17), ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000 (N 100/23 SbNU 23), ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145), ze dne 24. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 619/2000 (N 79/22 SbNU 165)].
6. Stěžovatel především nesouhlasí s použitím podústavního práva. Obecnými soudy provedený výklad rozhodných ustanovení advokátního tarifu je podle názoru Ústavního soudu ústavně konformní. Z hlediska ústavněprávního je podstatné, že závěry obou soudů nepředstavují extrémní vybočení z obecně akceptovatelných standardů pro zjišťování skutkového základu sporu a jeho právní posouzení, a tudíž ani vybočení ze zásad spravedlivého řízení, plynoucích zejména z čl. 36 odst. 1 Listiny. I kdyby bylo možné konstatovat jejich nesprávnost, což v posuzované věci dovodit nelze, vzhledem k výši částek, o které jde (tzv. bagatelní), by ani takovéto zjištění zásadně nemohlo odůvodnit závěr o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
7. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. srpna 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu