ECLI:CZ:US:2021:2.US.2221.20.1
sp. zn. II. ÚS 2221/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky REALIS-INVEST, s.r.o., sídlem Svojsíkova 1596/2, Ostrava, zastoupené Mgr. et. Mgr. Simonou Pavlicovou, advokátkou sídlem 8. pěšího pluku 2380, Frýdek-Místek, proti výrokům II., III., IV., V. a VII. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2020, č.j. 27 Cdo 4085/2018-873, a výrokům I., II., III., a IV. usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 3. 2017, č.j. 57 Co 648/2016-797, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení, a 1) Ing. Jaromíra Blažeje, správce konkursní podstaty úpadkyně CRESS sportswear s.r.o., sídlem Františka a Anny Ryšových 248/19, Ostrava, 2) obchodní společnosti SINTEX a.s., sídlem Moravská 1078, Česká Třebová, 3) obchodní společnosti MD Factoring a.s., v likvidaci, sídlem Václavské náměstí 802/56, Praha 1 (dříve NLB Factoring, a.s., v likvidaci, sídlem Gorkého 3037/2, Ostrava), 4) České republiky - Úřadu práce České republiky, sídlem Dobrovského 1278/25, Praha 7, 5) České republiky - Finančního úřadu pro Moravskoslezský kraj, sídlem Na Jízdárně 3162/3, Ostrava, a 6) obchodní společnosti Ostravská kreditní s.r.o., v likvidaci, sídlem Oblouková 206/4, Ostrava, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka a obchodní společnost Ostravská kreditní, s.r.o., žalobami pro zmatečnost brojily proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") ze dne 17. 6. 2011, č.j. 26 C 336/2008-243.
2. Okresní soud usnesením ze dne 13. 1. 2016, č.j. 26 C 336/2008-685, řízení o žalobách pro zmatečnost zastavil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
3. K odvolání stěžovatelky a obchodní společnosti Ostravská kreditní, s.r.o., Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 25. 5. 2016, č.j. 57 Co 221/2016-712, odvolání obchodní společnosti Ostravská kreditní, s.r.o., odmítl (první výrok), rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok) a změnil usnesení okresního soudu tak, že řízení o žalobě pro zmatečnost podané stěžovatelkou se nezastavuje (třetí výrok).
4. Okresní soud následně usnesením ze dne 25. 8. 2016, č.j. 26 C 336/2008-718, žalobu pro zmatečnost podanou stěžovatelkou proti rozsudku okresního soudu ze dne 17. 6. 2011, č.j. 26 C 336/2008-243, zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
5. K odvolání stěžovatelky a obchodní společnosti Ostravská kreditní, s.r.o., krajský soud usnesením ze dne 15. 3. 2017, č.j. 57 Co 648/2016-797, potvrdil předchozí usnesení okresního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý, třetí, čtvrtý a pátý výrok), a to tak, že stěžovatelka a obchodní společnost Ostravská kreditní, s.r.o., jsou povinny zaplatit prvnímu vedlejšímu účastníkovi řízení částku 48 461 Kč (druhý výrok), druhé vedlejší účastnici řízení částku 84 562 Kč (třetí výrok) a třetí vedlejší účastnici řízení částku 64 372 Kč (čtvrtý výrok); dále rozhodl, že stěžovatelka a obchodní společnost Ostravská kreditní, s.r.o., na jedné straně a čtvrtá a pátá vedlejší účastnice řízení na druhé straně nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (pátý výrok).
6. Následné dovolání stěžovatelky, směřovalo-li proti prvnímu výroku usnesení krajského soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení okresního soudu o zamítnutí žaloby pro zmatečnost podané stěžovatelkou, Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "o.s.ř."), neboť neobsahovalo vymezení toho, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2 o.s.ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nebylo možné pokračovat. Dovolání stěžovatelky proti druhému, třetímu a čtvrtému výroku usnesení krajského soudu, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. d) o.s.ř. ve spojení s §243c odst. 1 o.s.ř., neboť těmito výroky bylo uloženo stěžovatelce a obchodní společnosti Ostravská kreditní, s.r.o., zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení jednotlivým vedlejším účastníkům řízení vždy částku nepřevyšující 50 000 Kč (srov. §261a odst. 3 o.s.ř.) a nešlo o žádnou z výjimek upravených v §238 odst. 1 písm. d) o.s.ř. Výroky III., IV., V. a VII. pak Nejvyšší soud rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení.
II.
7. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví uvedených výroků napadených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na právní pomoc v řízení před soudy podle čl. 37 odst. 2 Listiny, jakož i čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
8. V ústavní stížnosti stěžovatelka nejprve obsáhle rekapituluje okolnosti týkající se žaloby pro zmatečnost, podotýká, že žalobou pro zmatečnost napadla obě rozhodnutí, tj. rozsudek okresního soudu i rozsudek krajského soudu, a uvádí, že této žalobě mělo být vyhověno. Pokud z odůvodnění rozhodnutí krajského soudu vyplývá, že stěžovatelka k podání žaloby pro zmatečnost nebyla legitimována, neboť ke dni vydání napadeného rozsudku nebyla účastníkem řízení, je toho názoru, že její odvolání mělo být odmítnuto, nebo měla být žaloba okresním soudem odmítnuta a krajský soud měl rozhodnutí změnit tak, že žaloba se nezamítá, ale odmítá. Upozorňuje také, že pokud byla posuzována pouze její aktivní legitimace se závěrem, že není účastníkem řízení, nemohla jí být stanovena povinnost hradit náklady řízení z žaloby o zaplacení, která nebyla předmětem řízení. Přestože ji krajský soud neoznačuje v záhlaví rozhodnutí jako účastníka řízení, stanovil jí povinnost k náhradě nákladů řízení, přičemž stěžovatelka nepovažuje za spravedlivé, aby za této situace byla zavázána uhradit částku 197 395 Kč.
9. Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu pak stěžovatelka taktéž upozorňuje na to, že není v záhlaví rozhodnutí specifikována jako účastník řízení a není u ní uveden její právní zástupce. Dále namítá, že zatímco výrokem III. rozhodnutí Nejvyššího soudu jí byla stanovena povinnost k úhradě nákladů dovolacího řízení spolu s obchodní společností Ostravská kreditní, s.r.o., ve výrocích IV. a V. má tuto povinnost hradit sama.
III.
10. Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že stěžovatelka co do přípustnosti dovolání uvedla, že "napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a dovolacím soudem má být vyřešená právní otázka posouzena jinak". V návaznosti na to konstatoval, že má-li být dovolání přípustné podle §237 o.s.ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Žádost stěžovatelky, podle níž "dovolacím soudem má být vyřešená právní otázka posouzena jinak" dle Nejvyššího soudu významově neodpovídá (ve smyslu §237 o.s.ř.) požadavku, aby "dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak". Nejvyšší soud také upozornil, že má-li být dovolání přípustné proto, že "dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak", jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o.s.ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit.
11. Dle Nejvyššího soudu však z dovolání (posouzeného z obsahového hlediska i v jiných jeho částech) nebylo patrné, jaká konkrétní otázka hmotného nebo procesního práva, na níž napadené rozhodnutí závisí, nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena, ani od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění stěžovatelky) dovolací soud odchýlit. Nejvyšší soud uzavřel, že rozhodnutí krajského soudu bylo v prvním výroku založeno na závěrech, podle nichž stěžovatelka "není legitimována k podání žaloby pro zmatečnost" a žaloba pro zmatečnost podaná jen proti rozhodnutí soudu prvního stupně je nepřípustná, ve vztahu k nimž však stěžovatelka žádný z předpokladů přípustnosti dovolání určitým a srozumitelným způsobem nevymezila.
12. Ústavní soud přitom již v minulosti, ve shodě s dovolacím soudem, mnohokrát upozornil na to, že právní úprava ukládá dovolateli povinnost nejen identifikovat (údajně) nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, ale také vyložit, v čem má být tato nesprávnost spatřována (§241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolatel je nadto povinen jím předpokládanou nesprávnost konfrontovat s dosavadní judikaturou dovolacího soudu tím, že musí specifikovat, které z hledisek formulovaných v §237 o.s.ř. považuje za splněné, a eventuálně (v závislosti na tom kterém hledisku) odůvodnit, proč tomu tak má být
(§241a odst. 2 o.s.ř.).
13. Těmto povinnostem však stěžovatelka v nyní projednávané věci nedostála a na postup Nejvyššího soudu, který dovolání stěžovatelky přiléhavě a s adekvátním zdůvodněním odmítl podle §243c odst. 1 o.s.ř., tak za těchto okolností nelze hledět jako na postup, který by byl ústavně nesouladný. Jak uvedl Ústavní soud ve stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (460/2017 Sb.): "neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 občanského soudního řádu), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod".
14. Posouzení provedenému Nejvyšším soudem přitom stěžovatelka v ústavní stížnosti nikterak relevantně neoponuje, když sama ani netvrdí, že by její dovolání tyto zákonem vyžadované náležitosti splňovalo. Nijak konkrétně pak nebrojí ani proti tomu, že dovolání směřující proti druhému, třetímu a čtvrtému výroku krajského soudu bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. d) a §243c odst. 1 o.s.ř. (ve znění rozhodném do 31. 12. 2013), neboť těmito výroky krajský soud uložil stěžovatelce a obchodní společnosti Ostravská kreditní, s.r.o., zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení vždy částku nepřevyšující 50 000 Kč (§261a odst. 3 o.s.ř.), tedy jako dovolání nepřípustné ex lege. Stěžovatelka přitom v ústavní stížnosti nijak blíže nerozvádí ani to, proč nesouhlasí s výroky o náhradě nákladů dovolacího řízení.
15. Rozhodnutí Nejvyššího soudu se opírá o citovaná zákonná ustanovení a učiněný závěr o nepřípustnosti dovolání (z obou výše naznačených důvodů) tak lze vnímat jako ústavně konformní. K zjevnému excesu, který by představoval zásah do základních práv a svobod stěžovatelky, zde dle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo. Argumentaci, která by měla ústavněprávní přesah a svědčila tak pro nezbytnost kasace usnesení Nejvyššího soudu, stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvádí a jeho další přehodnocování tak Ústavnímu soudu nepřísluší. Lze proto uzavřít, že v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
16. Dle výše citovaného stanoviska Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 dále platí, že "nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů".
17. S ohledem na právě uvedené právní závěry tak ústavní stížnost v části směřující proti rozsudku krajského soudu nelze považovat za přípustnou, neboť stěžovatelka v důsledku vadně podaného dovolání nesplnila podmínku řádného vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně svých práv (obdobně viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2421/19 ze dne 10. 9. 2019, usnesení sp. zn. I. ÚS 2387/17 ze dne 11. 9. 2019, usnesení sp. zn. I. ÚS 2731/19 ze dne 19. 9. 2019, usnesení sp. zn. I. ÚS 31/19 ze dne 24. 9. 2019, usnesení
sp. zn. II. ÚS 308/19 ze dne 27. 9. 2019, a mnohá další; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz).
18. Jelikož stěžovatelkou podané dovolání nelze pokládat za řádné vyčerpání posledního procesního prostředku k ochraně základních práv ve smyslu §75 odst. 1 zákona
o Ústavním soudu, je pak třeba ústavní stížnost v části, v níž směřuje proti výrokům II., III., a IV. usnesení krajského soudu, striktně vzato, posoudit jako návrh opožděný.
19. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost v části směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a v části směřující proti usnesení krajského soudu částečně podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný a částečně podle §43 odst. 1 písm. b) jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. února 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu