ECLI:CZ:US:2021:2.US.2293.21.1
sp. zn. II. ÚS 2293/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Brillanta, zastoupeného Mgr. Ing. Štěpánem Dražkou, advokátem se sádlem Orlí 483/1, Brno, proti usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 10 Ao 15/2021-38 ze dne 23. června 2021, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a argumentace v ústavní stížnosti
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 10 Ao 15/2021-38 ze dne 23. června 2021, neboť má za to, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva, konkrétně právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen jako "Listina"), právo na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny a právo na ochranu majetku dle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Stěžovatel se návrhem na zrušení opatření obecné povahy u Nejvyššího správního soudu domáhal zrušení mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví, které zakazovalo pohyb a pobyt na vymezených místech bez ochranných prostředků dýchacích cest (opatření č. j. MZDR 15757/2020-49/MIN/KAN ze dne 27. dubna 2021), v části, dle které bylo nošení ochranných prostředků povinné též na všech veřejně přístupných místech v zastavěném území obce. Pro případ, že by do rozhodnutí o návrhu bylo opatření zrušeno, požadoval stěžovatel, aby Nejvyšší správní soud rozhodl o tom, že v dané části bylo opatření v rozporu se zákonem.
3. Mimořádné opatření bylo s účinností od 10. května 2021 Ministerstvem zdravotnictví zrušeno a nahrazeno novým. Rozsudkem č. j. 10 Ao 12/2021-81 ze dne 11. června 2021 pak Nejvyšší správní soud na návrh jiného navrhovatele vyslovil, že původní mimořádné opatření bylo v celém rozsahu v rozporu se zákonem.
4. Následně Nejvyšší správní soud rozhodl o návrhu stěžovatele, a to výše nadepsaným usnesením č. j. 10 Ao 15/2021-38 ze dne 23. června 2021 tak, že návrh odmítl pro odpadnutí předmětu řízení. Nejvyšší správní soud toto rozhodnutí zdůvodnil tím, že napadené mimořádné opatření již bylo zrušeno, a současně byl jeho přechozím rozhodnutím konstatován rozpor tohoto opatření se zákonem. Konstatování rozporu pak má účinky erga omnes, tj. vůči všem. O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší soud podle §60 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen jako s. ř. s.), dle kterého žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, pokud byl návrh odmítnut.
5. Stěžovatel nyní podanou ústavní stížností brojí proti usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 10 Ao 15/2021-38 ze dne 23. června 2021, kterým mělo být porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny, právo na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny a právo na ochranu majetku dle čl. 11 odst. 1 Listiny. Porušení svých základních práv spatřuje stěžovatel především v tom, že Nejvyšší správní soud nesprávně odmítl jeho návrh a měl mu přiznat náhradu nákladů řízení. Stěžovatel je přesvědčen, že úspěšnost jeho návrhu stála na spojení jeho návrhu s jiným, což ale předseda rozhodujícího senátu neučinil a stěžovatele tak poškodil. Dle stěžovatele pak postup Nejvyššího správního soudu obsahuje prvky libovůle, neboť výběrem pořadí návrhů ovlivňuje nárok na náhradu nákladů řízení jednotlivých navrhovatelů. Stěžovatel uvedl, že neměl žádnou možnost zjistit, že předmětné opatření bylo napadeno jiným návrhem. Ve věci měl přitom de facto plný úspěch, neboť ohledně jím napadeného opatření byl rozpor se zákonem konstatován. Stěžovatel by tak neměl být nepřiměřeně a bezdůvodně zatěžován náklady, které si jeho soudní ochrana vyžádala, když se mu v podstatě dostalo jen toho, co měl po právu mít.
6. V této souvislosti stěžovatel odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Ao 26/2021-53 ze dne 5. srpna 2021, kdy sám Nejvyšší správní soud ve skutkově velmi obdobném případě shledal přiznání náhrady nákladů navrhovateli za odůvodněné. Nejvyšší správní soud v tomto svém rozhodnutí konstatoval, že navrhovatel nemůže ovlivnit, v jakém pořadí bude soud o návrzích rozhodovat, a proto by bylo nespravedlivé, aby mu nebyla přiznána náhrada nákladů pouze proto, že o jiném návrhu týkajícího se téhož mimořádného opatření bylo rozhodnuto dříve a jen z toho důvodu je druhý návrh třeba odmítnout pro odpadnutí předmětu řízení.
7. Dle stěžovatele došlo též k porušení jeho práva na zákonného soudce, neboť v jeho věci byl předsedou senátu a soudcem zpravodajem jiný soudce, než jaký měl být v souladu s pravidlem obsaženým v rozvrhu práce Nejvyššího soudu.
II. Hodnocení ústavní stížnosti
8. Ústavní stížnost byla podána včas a oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena. Současně se jedná o návrh přípustný ve smyslu §75 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a Ústavní soud je k jeho projednání příslušný.
9. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
10. Předmětem ústavní stížnosti stěžovatele představuje především nesouhlas s napadeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu o nákladech řízení. Správní soud stěžovateli nepřiznal náhradu těchto nákladů, ač mohl i měl vzhledem k okolnostem případu a důvodu odmítnutí jeho návrhu.
11. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud tudíž není oprávněn v detailech jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení přezkoumávat (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 457/05 ze dne 24. 11. 2005). Náhrada nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávního významu toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku výkladu a použití příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou výjimečné [např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17), ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000 (N 100/23 SbNU 23), ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145), ze dne 24. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 619/2000 (N 79/22 SbNU 165)].
12. V projednávaném případě však Ústavní soud neshledal, že by se Nejvyšší správní soud ohledně svého rozhodnutí o nákladech řízení dopustil jakékoli svévole či jiného porušení, jež by založilo ústavněprávní rozměr věci. Nejvyšší správní soud postupoval zcela v souladu se zákonem i pro něj závaznou judikaturou, když návrh stěžovatele odmítl pro odpadnutí předmětu řízení a o nákladech řízení pak rozhodl podle §60 odst. 3 s. ř. s. Přiznání náhrady nákladů řízení v daném případě závisí toliko na úvaze soudu a Ústavní soud neshledal, že by v případě stěžovatele Nejvyšší správní soud v tomto ohledu jakkoliv pochybil. Argument stěžovatele, že v jiné velmi obdobné věci Nejvyšší správní soud náhradu nákladu řízení přiznal, je pak nepřiléhavý, neboť namítané rozhodnutí je z pozdější doby, a tudíž v době rozhodování o návrh stěžovatele nebylo a ani nemohlo být pro kasační soud kvaziprecedenčně závazné. Namítané novější rozhodnutí je pouze důkazem oné volné úvahy a rozdílný závěr oproti věci stěžovatele má relevanci pouze pro budoucí rozhodování Nejvyššího správního soudu v obdobných případech.
13. Neobstojí námitka stěžovatele, že předseda senátu rozhodujícího ve věci stěžovatele měl jeho návrh spojit s druhým, o kterém tento senát rozhodoval v pořadí dříve. Dle §39 odst. 1 s. ř. s. je spojení věcí pouze možností předsedy senátu, nikoli povinností. Tento úkon tedy stejně jako přiznání náhrady nákladů řízení při odmítnutí návrhu pro odpadnutí předmětu řízení závisí na volné úvaze soudu, resp. předsedy. A v tomto ohledu tak Ústavní soud též neshledal žádné ústavněprávní pochybení, které by jej opravňovalo do nezávislosti soudního rozhodování napadeného soudu zasáhnout.
14. Ústavní soud se pak neztotožnil ani s námitkou stěžovatele ohledně nesprávného obsazení rozhodujícího senátu. V souladu s bodem 7.3 části I. rozvrhu práce Nejvyššího správního soudu rozhodoval ve věci stěžovatele (10 Ao 15/2021) příslušný desátý senát ve stejném složení, v němž rozhodoval o návrhu jiného navrhovatele na zrušení daného opatření Ministerstva zdravotnictví (v případu vedeném pod sp. zn. 10 Ao 12/2021). S ohledem na složení senátu lze z bodu 2.4 části IV. rozvrhu práce Nejvyššího správního soudu dovodit, že soudkyní zpravodajkou byla v obou případech soudkyně Sylvia Šiškeová, přičemž v souladu s tímto bodem rozvrhu jednou předsedal soudce Zdeněk Kühn, podruhé soudce Ondřej Mrákota. Ústavní soud neshledal pochybení v obsazení senátu, resp. porušení práva na zákonného soudce.
15. S ohledem na výše uvedené tedy Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nebo jiných osob.
16. Ústavní soud tak shledal ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 30. září 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu