ECLI:CZ:US:2021:2.US.2565.21.1
sp. zn. II. ÚS 2565/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. C., t. č. ve Věznici Ostrava - Heřmanice, právně zastoupeného JUDr. Tomášem Průšou, advokátem se sídlem Puškinovo náměstí 681 /3, Praha 6 - Bubeneč, proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 3. 3. 2020 č. j. 20 T 220/2017-711, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 8. 2020 sp. zn. 7 To 133/2020 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2021 č. j. 3 Tdo 277/2021-853, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi mělo dojít k porušení jeho základních práv zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel byl uznán vinným ze spáchání dvou skutků popsaných ve výroku rozsudku nalézacího soudu, které tento soud kvalifikoval jako zvlášť závažný zločin znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2) písm. a) tr. zákoníku, zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí dle §199 odst. 1 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku jej pro výkon trestu zařadil do věznice s ostrahou. Současně uložil stěžovateli zaplatit poškozené zdravotní pojišťovně náhradu škody ve výši 6 488 Kč a druhé poškozené zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 100 000 Kč. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání ke Krajskému soudu v Ostravě. Krajský soud rozhodl o podaném odvolání napadeným usnesením tak, že je podle §256 tr. řádu zamítl. Nejvyšší soud poté odmítl rovněž stěžovatelovo dovolání, a to podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.
3. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
4. Stěžovatel v podrobně koncipované ústavní stížnosti namítá, že v trestním řízení byl připuštěn důkaz výslechem poškozené, který byl získán nezákonným způsobem, a to v rozporu s §101 odst. 3 tr. řádu, neboť v přípravném řízení jí byly při výslechu kladeny otázky takovým způsobem, který navozovaly, jak má vypovídat, respektive jak si přeje vyšetřovatel, aby vypovídala. Způsob získání její výpovědi již v přípravném řízení ovlivnil poté další obsah její výpovědi v řízení před nalézacím soudem. Stěžovatel dále namítá, že nalézací, jakož i další obecné soudy, opomněly zohlednit při zjištění skutkového stavu věci důležitou okolnost týkající se skutku popsaného v napadeném rozsudku nalézacího soudu. K této skutečnosti, na kterou stěžovatel upozorňoval, neprovedly obecné soudy žádné dodatečné dokazování a zcela opomněly se jí zabývat, ačkoliv je pro otázku viny stěžovatele klíčová. Stěžovatel má rovněž za to, že při hlavním líčení dne 15. 3. 2021 nebyly řádně v protokolu zaznamenány některé otázky a odpovědi kladené obhajobou. V důsledku toho je protokol neúplný, a tedy nesprávný.
5. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
6. Ústavní soud připomíná, že při přezkumu rozhodnutí soudů v trestních věcech není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy. Podle čl. 90 Ústavy jen trestní soud je oprávněn rozhodovat o otázce viny a trestu. Provedené důkazy soud hodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Soud je podle ustanovení §2 odst. 5 a 6 a §125 tr. řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou. Pokud tuto povinnost dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval, tedy opětovně hodnotil důkazy a přehodnocoval závěry obecných soudů, až na níže uvedené specifické výjimky mající ústavněprávní relevanci. Půjde o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález ze dne 11. 11. 2003 sp. zn. II. ÚS 182/02 (N 130/31 SbNU 165)].
7. Ústavní soud dále vychází z toho, že extrémní exces při realizaci důkazního procesu spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, přičemž extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, kdy hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (srov. např. usnesení ze dne 22. 4. 2013 sp. zn. I. ÚS 1196/13, všechna rozhodnutí dostupná na nalus.usoud.cz). Za případ extrémního nesouladu nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. řádu ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu stěžovatele, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
8. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu pro absenci námitek, jež by zakládaly důvod dovolání, v jeho odůvodnění se však vypořádal se všemi námitky stěžovatele, k nimž se vzhledem k důvodu odmítnutí dovolání celkem podrobně vyjádřil.
9. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti zopakoval v podstatě svou obhajobu a verzi uplatňovanou již v řízení před obecnými soudy a nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě jeho ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí dalšímu "instančnímu" přezkumu. Právo na spravedlivý (řádný) proces však není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Ústavní soud také připomíná, že mu nepřísluší role interpreta podústavního trestního práva. V tomto ohledu se zásadně zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kde by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014). V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.
10. Ústavní soud tedy uzavírá, že právní závěry v napadeném usnesení Nejvyššího soudu jsou dostatečným způsobem odůvodněné. Všechny obecné soudy se v průběhu řízení zabývaly způsobem odpovídajícím závažnosti posuzovaného trestného činu argumentací předloženou obhajobou. Jejich závěry ani procesní postupy nezavdávají podle mínění Ústavního soudu žádné pochybnosti z hlediska dodržení zásad spravedlivého procesu a presumpce neviny.
11. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. prosince 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu