ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.277.2021.1
sp. zn. 3 Tdo 277/2021-853
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 5. 2021 o dovolání, které podal obviněný K. C. , nar. XY, okres Opava, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 8. 2020, sp. zn. 7 To 133/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 20 T 220/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného K. C. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 3. 3. 2020, sp. zn. 20 T 220/2017 , byl obviněný K. C. pod bodem 1) uznán vinným jednak zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), jednak zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že v blíže nezjištěné době od měsíce dubna 2013 do 25. 12. 2015 v průběhu společného soužití s tehdejší družkou H. B., nejprve ve společně obývaném bytě ve XY č.p. XY a posléze na statku v XY č.p. XY, okres Nový Jičín, nepravidelně s četností nejméně jedenkrát za týden dlouhodobě záměrně vyvolával konfliktní rodinné situace, v rámci kterých vůči své družce H. B., žijící s ním po celé uvedené období vyjma měsíců července až září 2014, kdy od něj na přechodnou dobu odešla ze společné domácnosti, zcela bezdůvodně užíval neustálé přehnané kritiky, opakovaně ji slovně ponižoval, urážel hanlivými a vulgárními výrazy, ventiloval si na ní vztek za své problémy a neúspěchy, přičemž od léta roku 2013 ji začal fyzicky napadat údery otevřenou dlaní do obličeje, a to s četností nejméně jedenkrát za měsíc, přičemž v rámci výše uvedené doby ji mimo jiné
- počátkem března 2014 ve stáji na statku v XY po předchozí slovní rozepři ohledně koní chytil za bundu, hodil s ní o zeď a když upadla na zem, dvakrát jí kopnul do oblasti břicha, poté jí táhl po zemi před stáj, kde jí opět kopnul do břicha a vyhrožoval jí, že pokud vstoupí do jeho nemovitosti, tak jí zabije, kdy v důsledku napadení utrpěla H. B. otřes mozku a pohmoždění stěny břišní, přičemž ze strachu z dalšího možného napadení jako příčinu zranění u lékařského vyšetření uvedla pád z koně a kopnutí krávou do břicha,
- v období měsíce února 2014 až dubna 2014, v raném stadiu těhotenství, kdy trpěla nevolnostmi a dodržovala klidový režim, jí K. C. téměř denně vyčítal, že se jí nechce pracovat, nadával jí do "panelákových piči" a opakovaně vyhrožoval, že jestli nebude doma nic dělat, tak jí zabije,
- v měsíci červnu 2014, poté, co se rozhodla společné soužití ukončit a odstěhovat se, přijela na pole v XY, kde K. C. obracel seno a požadovala po něm vydání klíčů od domu, přitom se postavila do dveří traktoru, K. C. se následně s traktorem rozjel a chtěl, aby H. B. seskočila, což ze strachu o své zdraví neudělala, proto se K. C. na sedačce traktoru vytočil a kopnul v té době již těhotnou H. B. do nohou a oblasti břicha, načež se neudržela a spadla z jedoucího traktoru na zem, v důsledku čehož utrpěla modřinu na levém boku bez nutnosti lékařského ošetření,
- od října 2014 do poloviny prosince 2014 v XY čp. XY stupňoval verbální i fyzické útoky vůči H. B., po které rovněž vyžadoval různé sexuální praktiky za užití sexuálních pomůcek a v případě verbálního nesouhlasu H. B. z důvodu nechuti provozovat tyto praktiky či z důvodu nevolnosti během těhotenství, jí vyhrožoval újmou na zdraví a vyhozením z domu vědom si toho, že nemá kam jít, častoval ji vulgárními výrazy, ponižoval, říkal, že jako jeho „baba“ mu musí být po vůli, bezdůvodně jí vyčítal nejrůznější její údajná a jím tvrzená pochybení a vyhrožoval jí zabitím s tím, že pro jejich dceru najde jinou matku, a činil tak až do doby, než jej sexuálně uspokojila,
- v blíže nezjištěném době v průběhu léta 2015 H. B. donutil k vykonání soulože se psem plemene černý labrador, kterého dovedl do koupelny a vyžadoval intimní styk H. B. s tímto zvířetem a přes její odpor a pláč, jí násilím držel hlavu v rozkroku psa a se slovy „lízej mu koule“ jí nutil k orálnímu sexuálnímu aktu s tímto zvířetem, přičemž se sám ukájel, následně musela H. B. pokleknout, K. C. položil přední tlapy psa na její záda a snažil se vsouvat penis zvířete do její vagíny, vše se záměrem a cílem svého sexuálního uspokojení a zároveň ponížení H. B.,
v důsledku výše uvedeného jednání způsobil po psychické stránce u H. B. stav spočívající v dlouhodobém emočním strádání s negativním dopadem na její emoční prožívání, kdy společné soužití pro ni bylo zdrojem duševního a fyzického utrpení, zahrnující ponížení, pocity strachu a ohrožení, projevující se příznaky tzv. syndromu týrané ženy, výrazně oslabující její odolnost vůči stresovým situacím ,
a pod bodem 2) jednak zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že v blíže nezjištěné době od 1. 8. 2016 do 28. 8. 2016 v místě tehdejšího společného bydliště v obci XY č.p. XY, okres Nový Jičín, opakovaně i několikrát denně požadoval po H. B. i přes její slovně vyjádřený odpor a pláč různé sexuální praktiky za užití sexuálních pomůcek, kdy jí pro případ, že mu nevyhoví, vyhrožoval újmou na zdraví a vyhozením z domu vědom si toho, že nemá kam jít, častoval ji vulgárními výrazy, ponižoval, říkal, že jako jeho „baba“ mu musí být po vůli, případně za tím účelem H. B. držel ruce a říkal, že musí držet dokud on se neuklidní, čemuž se, vědoma si jeho fyzické převahy většinou podvolila, přičemž nejméně v jednom případě dovedl do chodby domu psa plemene černý labrador a vyžadoval uskutečnění pohlavního styku H. B. s tímto zvířetem a i přes její odpor a pláč jí nutil pod pohrůžkou, že ji sváže, k orálnímu sexuálnímu aktu s tímto zvířetem, následně musela pokleknout, K. C. položil přední tlapy psa na její záda a snažil se vsouvat penis zvířete do její vagíny, vše se záměrem a cílem svého sexuálního uspokojení a jejího ponížení, přičemž jeho jednání vygradovalo dne 28. 8. 2016, kdy při slovní rozepři ohledně telefonu, který mu H. B. odmítla předložit ke kontrole, tuto uhodil otevřenou dlaní do oblasti obličeje, v důsledku čehož H. B., která v té chvíli seděla na židli v kuchyni, spadla na zem, poté jí chytil za ruku a nohu a se slovy „ať táhne zpátky do XY, že takovou kurvu zkurvenou doma nechce“, jí dotáhl ke dveřím vedoucím na schodiště a shodil ze schodů, čímž H. B. způsobil zhmoždění hlavy v týlní krajině, bederní části trupu, zadní strany hrudníku a podvrtnutí krční páteře s následnou dobou léčení delší 7 dnů .
Za to byl obviněný odsouzen podle §185 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené Revírní bratrské pokladně, zdravotní pojišťovně se sídlem Michálkovická 108, Slezská Ostrava, IČ: 476 730 36, náhradu škody ve výši 6.488 Kč, a poškozené H. B., trvale bytem XY, XY, nemajetkovou újmu ve výši 100.000 Kč.
Proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 3. 3. 2020, sp. zn. 20 T 220/2017, podal obviněný odvolání, které zaměřil do všech výroků napadeného rozsudku.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě ze dne 31. 8. 2020, sp. zn. 7 To 133/2020 , a to tak, že odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 8. 2020, sp. zn. 7 To 133/2020, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 815–821), ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , maje za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Ve vztahu k zvlášť závažnému zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku obviněný uvedl, že se žádné trestné činnosti nedopustil. Současně má za to, že ve věci je dán extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, kdy některé důkazy byly nesprávně interpretovány v jeho neprospěch. Dovolatel považuje skutková zjištění za nesprávná, nepravdivá a neúplná. Nalézací i odvolací soudy nevzaly v úvahu další skutečnosti, které v průběhu trestního řízení vyšly z provedených důkazů najevo a tyto skutečnosti zcela opominuly při interpretaci těchto důkazů zohlednit. Na svědectví E. Š. a G. H. týkající se údajného prohlášení poškozené o donucení k pohlavnímu styku se psem (stejně jako údajného ublížení na zdraví či týrání) nelze brát ohled, neboť se jedná pouze o odvozený důkaz, kdy svědci nebyli přímými, očitými svědky, přičemž svědkyně si ani nebyla jista, zda slyšela správně, co jí poškozená říká. Svědci vypovídali pouze o tom, co jim poškozená sama řekla. Poškozená samozřejmě i jim mohla lhát, eventuálně mohla zkreslovat vnímanou realitu. Obviněný namítá nevěrohodnost a nepravdivost tvrzení poškozené, kdy uvádí, že její vyjádření se lišila dokonce i v rámci jednotlivých, opakovaných výpovědí v hlavním líčení, jinak líčila též jednotlivé útoky při vyšetření soudním znalcem. O údajném donucení k pohlavnímu styku se psem se poškozená zmínila až v hlavním líčení, stran druhého útoku v srpnu 2016 jednou uvedla, že se tak stalo v chodbě domu, podruhé, že k tomu došlo před domem, jindy, že dovolatel dovedl psa do obývacího pokoje. Nesrovnalosti rovněž shledává ve výpovědi poškozené, že by ji nutil k sexu přes její nesouhlas, kdy vypověděla, že se tak mělo stát až po narození dcery v lednu 2015, kdy sama uvedla, že do té doby nedávala svůj nesouhlas nijak najevo. Nezmiňovala, že by ji dovolatel k sexu nutil násilím nebo výhrůžkami. Stran výpovědi poškozené v přípravném řízení, která byla provedena jako neodkladný a neopakovatelný úkon podle §158a tr. ř., uvedl, že jí byly kladeny návodné otázky, což ovlivnilo i její výpověď u hlavního líčení. Poukázal na to, že podle znaleckého posudku má poškozená tendenci upravovat svá vyjádření a výpovědi podle reakce svého okolí, kdy takto upravovala odpovědi, aby vyhověla policejnímu orgánu, resp. předsedovi senátu a státnímu zástupci. Osobu poškozené označil obviněný za nevěrohodnou, což podle jeho názoru potvrdili i svědci G. H. a J. F., bývalí partneři poškozené, a za osobu se sklony k falši a lži (kdy lhala například o dopravní nehodě, kterou měl způsobit pes, jehož prostřednictvím měla být dovolatelem znásilněna). V této souvislosti obviněný poukazuje na znalecký posudek vypracovaný na osobu poškozené, kdy závěry stran věrohodnosti poškozené jsou velmi nejednoznačné, navíc jejich interpretace soudy je zcela tendenční, neboť se zaměřily pouze na tu část, která hovoří ve prospěch poškozené. V bodě 12) dovolání obviněný rozvádí úvahy, že poškozená mohla dobrovolně z finančních důvodů provozovat a natáčet pornografický materiál se zvířaty, přičemž soud měl nařídit znalecké zkoumání z oboru zdravotnictví, odvětví sexuologie, k zodpovězení otázek sexuální preference poškozené, resp. zda poškozená dobrovolně nevyhledává sex se zvířaty, či zda sex se zvířaty neuspokojuje její sexuální potřeby. Dále obviněný uvedl, že nebylo prokázáno, že by jej pohlavní styk poškozené se psem sexuálně uspokojoval, resp. takový závěr nevyplývá ani ze znaleckého posudku z oboru klinické psychologie a psychiatrie. Existuje tak pochybnost o účelu takového jednání dovolatele vůči poškozené. Obviněný rovněž poukazuje na to, že technicky nebylo možné, aby k údajnému jednání se psem došlo způsobem, který poškozená popsala.
Obviněný dále namítá, že nebyla naplněna objektivní stránka skutkové podstaty zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 tr. zákoníku, kdy soudy se opíraly výlučně o výpověď poškozené. Tuto nemůže dovolatel označit za konzistentní, logicky navazující či v základních rysech shodnou, neboť poškozená opakovaně měnila obsah svých výpovědí, většinou v návaznosti na doplňující otázky členů senátu, obhájce či státního zástupce. I zde dovolatel namítá, že policejní orgán pokládal poškozené návodné otázky. Uvedl, že řada svědků v rámci výslechu výpověď poškozené o fyzickém napadení anebo jakékoli zdravotní újmě následkem úrazu, kterou by mohl způsobit dovolatel, nepotvrdila. Svědkyně Š., na kterou se poškozená odvolávala, popřela, že by o jakémkoli fyzickém napadení poškozené věděla či si na ní všimla nějakého zranění. Svědci H. a F. popřeli, že by poškozenou fyzicky napadli, nezávisle na sobě uvedli, že naopak byli fyzicky napadeni poškozenou. Obviněný rovněž s odkazem na znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie a psychiatrie, zpochybnil věrohodnost poškozené. Má za to, že znalkyně nezohlednily řadu důkazů, výpovědí svědků a listinných důkazů, které mohly mít vliv na závěry znaleckého posudku, zejména pak závěr o tom, že poškozená není osobou nijak dominantní. Znalecký posudek je tak neúplný. Krom neúplnosti znaleckého posudku vyčítá dovolatel znaleckému posudku jeho výraznou rozpolcenost a nejednoznačnost, když znalkyně konstatovaly u poškozené rovněž zvýšené lži-skóre a zkreslené vnímáni reality a vyšší zainteresovanost na vnějším dojmu, což vypovídá o tom, že poškozená má sklony ke lži, zkreslenému vnímání a interpretaci reality a úpravě svých vyjádření a projevů s ohledem na své okolí. Tyto skutečnosti v souhrnu vzbuzují významné pochybnosti o věrohodnosti výpovědi poškozené. Její výpověď byla přitom jediným přímým důkazem usvědčujícím dovolatele. K výpovědím poškozené není tedy pro jejich značnou nevěrohodnost možno vůbec přihlížet. Zbývající důkazy vypovídají pouze částečně o konfliktech mezi dovolatelem a poškozenou při vzájemném soužití, eventuálně o osobnosti dovolatele. Tyto nepřímé důkazy však na sebe logicky nenavazují a nevytvářejí logický, ucelený řetězec nepřímých důkazů, který by byl pro výrok o vině dovolatele dostačující. Dovolatel má za to, že motiv poškozené k podání trestního oznámení na jeho osobu byl čistě zištný, resp. jednalo se o vrchol stupňovaného vydírání za to, že nezaplatil dluh poškozené u společnosti ČEZ, a. s., o čemž svědčí sms zprávy a e-mailová korespondence.
Stran přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku obviněný namítá, že nebyla naplněna objektivní stránka skutkové podstaty tohoto přečinu. I zde dovolatel poukazuje na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie a psychiatrie, vypracovaný na osobu poškozené. V tomto směru opakuje svou argumentaci o nevěrohodnosti výpovědi poškozené. Dále poukazuje na výpověď svědkyně B. K., která vypověděla, že si na soužití dovolatele a poškozené nevšimla ničeho zvláštního, ani na poškozené nepozorovala nějaké známky psychického či fyzického týrání, přičemž přijela na statek těsně poté, co měla být poškozená dovolatelem shozena ze schodů. Žádných zranění, která by jistě poškozená po takovém pádu měla, však nezaznamenala. Stejně vypověděly i svědkyně M., K. a R. Svědci pouze potvrdili, že zaznamenali ve vztahu mezi poškozenou a dovolatelem časté hádky, nikoliv fyzické násilí. Obviněný rozporuje závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie, vypracovaný k otázce zdravotních následků po svalení ze schodů, kdy má za to, že nemohlo dojít ke zraněním, která poškozená a znalecký posudek popisují. Popis předpokládané příčiny zranění poškozené, spočívající v pádu na pevnou překážku na zad z výšky asi 0,5 metru neodpovídá tomu, že by se poškozená svalila či skutálela ze schodů. V té souvislosti nebyly odstraněny pochybnosti o tom, zda příčinou zranění mohl být pád tak, jak jej popsala poškozená, respektive zda ze schodů mohla poškozená spadnout tak, jak to ve své výpovědi popsala. Svědkyně Š. přitom popsala příkré točité schody u dovolatele v domě, ze kterých je podle ní možno velmi snadné upadnout nebo sklouznout. Závěr znaleckého posudku o příčině úrazu nakonec neodpovídá ani obsahu výpovědi poškozené a dovolatele. Oba ve své výpovědi uvedli, že ke zranění došlo při pádu ze židle. Dovolatel k těmto skutečnostem navrhoval vypracování znaleckého posudku z oboru kriminalistiky, odvětví forenzní biomechaniky, který by potvrdil nebo vyvrátil vyjádření poškozené o původu vzniku tohoto úrazu. Soudy obou stupňů však tento důkazní návrh dovolatele neprovedly, aniž by se blíže k zamítnutí tohoto návrhu vyjádřily. Pro výrok o vině tedy existují zásadní pochybnosti.
Vzhledem k výše uvedenému obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 8. 2020, sp. zn. 7 To 133/2020, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 3. 3. 2020, sp. zn. 20 T 220/2017, a přikáže věc Okresnímu soudu v Novém Jičíně k novému projednání.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 23. 2. 2021, sp. zn. 1 NZO 1171/2020.
Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení, námitky obviněného a obecná východiska pro uplatněný dovolací důvod, uvedla, že námitky obviněného, v nichž napadá soudy učiněná skutková zjištění a vymezuje se proti rozsahu dokazování a hodnocení důkazů a vůbec proti postupu soudů v důkazním řízení, nespadají pod jím uplatněný dovolací důvod, resp. jedná se o námitky, které vůbec nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu v rámci řízení o dovolání. Obdobně nelze za relevantní výhradu považovat tvrzení dovolatele, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, respektive in dubio pro reo, kdy uvedené pravidlo má procesní charakter, týká se pouze otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený dovolací důvod. Státní zástupkyně rovněž neshledala, že by se v projednávané věci jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé. Soudy obou stupňů své rozhodnutí řádně odůvodnily v souladu s požadavky na odůvodnění rozsudku uvedenými v §125 odst. 1 tr. ř., případně §134 odst. 2 tr. ř. vždy náležitě uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů i jak se vypořádaly s obhajobou obviněného. Nepochybily, pokud na výpověď poškozené nahlížely jako na konzistentní v čase, neboť pokud poškozená vypovídala, a to v hlavním líčení opakovaně, pak vždy vylíčila shodně právě ty skutečnosti, které jsou podstatou výroku o vině obviněného. Soudy stran důvěryhodnosti poškozené vycházely rovněž ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, který potvrdil pravdivost její výpovědi s tím, že u ní byl rovněž diagnostikován syndrom týrané ženy. Dalšími důkazy byla podpořena tvrzení poškozené, a to prostřednictvím svědků, jimž se s chováním obviněného svěřila, stejně jako bývalých partnerek obviněného. Závěry korespondovaly rovněž se znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, který byl pořízen na obviněného. Soudy se zabývaly i tvrzeními obviněného o dominanci poškozené stejně tak jako tím, že mu vyznávala lásku a v sexuální oblasti byla vstřícná. Pokud jde o shození poškozené ze schodů, pak ze znaleckého posudku vyplývají jiné skutečnosti, než kterými se zaštiťuje dovolatel v podaném dovolání. Znalec naopak potvrdil pravdivost výpovědi poškozené, neboť za odpovídající označil mechanismus zranění, který ve výpovědi popsala. Státní zástupkyně rovněž uvedla, že není možno zaznamenat ani kategorii opomenutých důkazů, neboť soudy obou stupňů se zabývaly důkazními návrhy obviněného a vysvětlily, proč důkazy obviněného považovaly za nadbytečné. Takové vysvětlení soudu je logické a tudíž dostatečné.
S ohledem na výše uvedené proto státní zástupkyně navrhla, aby bylo dovolání obviněného odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil případně i jiné než navrhované rozhodnutí.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajskému soudu v Ostravě ze dne 31. 8. 2020, sp. zn. 7 To 133/2020, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným K. C. vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit ty námitky, v rámci nichž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména vlastní výpovědi a výpovědí poškozené H. B., které označuje za nepravdivé, nevěrohodné, vzájemně rozporné a „explicitně lživé“, výpovědi svědků E. Š., G. H., J. F., A. H., B. K., L. M., J. R. a V. K., SMS komunikaci a e-mailové zprávy mezi dovolatelem a poškozenou, znaleckého posudku z oboru zdravotnictví MUDr. Václava Kameníčka ke zraněním poškozené a možnému způsobu jejich vzniku, znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie, MUDr. Tomáše Kiliána a z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, MUDr. Barbory Talpové vypracovaném na osobnost dovolatele, znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie, PhDr. Heleny Khulové a MUDr. Dany Skřontové vypracovaném na osobu poškozené H. B.; spadá sem i námitka neprovedení navrhovaných znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví sexuologie k otázce sexuálních preferencí poškozené a z oboru kriminalistiky, odvětví forenzní biomechaniky, k mechanismu vzniku zranění poškozené) a vadná skutková zjištění (obecná námitka nesprávných skutkových zjištění ve vztahu k předmětným incidentům, kdy měl svou bývalou partnerku nutit do sexuálního aktu se zvířetem, kdy ji měl skopnout ze stupačky jedoucího traktoru, kdy ji měl strčit ze schodů a opakovaně ji fyzicky a verbálně atakovat, zjištění, jaké byly preference poškozené v sexuální oblasti, jaké bylo soužití poškozené s jejími bývalými partnery, zda se na nich dopustila násilí, dále zda bylo technicky možné, aby k údajnému jednání se psem došlo způsobem, který poškozená popsala, stejně jako ke zraněním údajně způsobeným svalením se po schodech), jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecně formulovaná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, kdy závěr o jeho vině je založen toliko na výpovědi poškozené jako jediném přímém důkazy, přičemž zbývající důkazy na sebe logicky nenavazují a nevytvářejí logický, ucelený řetězec nepřímých důkazů, které by byly pro výrok o vině dovolatele dostačující) a prostřednictvím kterých předkládá vlastní verzi skutkových událostí (kdy obviněný uvádí, že se žádného trestného jednání nedopustil, kdy se ze strany poškozené jedná o mstu za to, že za ni nezaplatil dluh, resp. motiv poškozené je zištný).
Námitky obviněného takto vznesené jsou založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů, a potažmo vlastní verze skutkových událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 trestního řádu) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Předmětné námitky proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný K. C. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor dovozuje zejména z tvrzených vadných skutkových zjištění a hodnotících úvah k provedeným důkazům, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
V této souvislosti je taktéž třeba odmítnout námitky obviněného, jejichž prostřednictvím napadá hodnocení důkazů soudu prvního, a potažmo druhého stupně jako tendenční. Obviněný de facto akcentuje skutečnost, že soudy hodnotily důkazy v jeho neprospěch, resp. v rozporu se zásadou in dubio pro reo , neboť „ nesprávná interpretace některých provedených důkazů v neprospěch dovolatele vedla k nesprávným skutkovým zjištěním “ a pokud nebyly odstraněny pochybnosti stran skutkového stavu, pak byly soudy povinny „ rozhodnout rozsudkem v rámci zachování zásady in dubio pro reo ve prospěch dovolatele “.
Obecně lze k námitce porušení zásady in dubio pro reo uvést, že tato zásada v pochybnostech ve prospěch obviněného , jakožto subprincip zásady presumpce neviny vyjádřené v §2 odst. 2 tr. ř., neznamená, že stojí-li proti sobě dvě odlišné výpovědi – obžalovaného a poškozeného, je třeba vždy rozhodnout ve prospěch obžalovaného , ale je zárukou pro obviněného, že v případě, že po provedení a zhodnocení veškerých dostupných důkazů nebude možné se jednoznačně přiklonit k jedné nebo druhé verzi skutkového děje, bude vždy rozhodnuto ve prospěch obviněného (např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02). Odlišné hodnocení obžalobou a obhajobou bez dalšího totiž porušení této zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu za situace, kdy není možné žádným dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, kdy by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017).
Nelze současně opomenout, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Nejvyšší soud dále podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Obviněný v této souvislosti poukazuje na to, že se nepodařilo odstranit pochybnosti o průběhu skutkového děje také z toho důvodu, že nebyly provedeny jím navrhované důkazy, resp. o nich nebylo soudem řádně rozhodnuto. Konkrétně v rámci dovolání zmiňuje znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví sexuologie, k otázce sexuálních preferencí poškozené a znalecký posudek z oboru kriminalistiky, odvětví forenzní biomechaniky, k zodpovězení otázek týkajících se mechanismu vzniku zranění poškozené. Námitku, že nebylo vyhověno jeho návrhu na dokazování, lze vyhodnotit jako námitku tzv. opomenutých důkazů.
Obecně lze k teorii tzv. opomenutých důkazů uvést, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti a to v rozsahu, který je nezbytný pro příslušné rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Přitom ovšem do shora uvedeného výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. představuje určitý průlom judikatura Ústavního soudu České republiky (dále jen Ústavní soud), v níž je kritizován postup Nejvyššího soudu s tím, že ten v některých případech interpretuje zmíněný dovolací důvod příliš restriktivně a vybočuje tak z rámce ústavním pořádkem garantovaného práva na spravedlivý proces. Přitom v této souvislosti je třeba poukázat na to, že Ústavní soud především zdůrazňuje, že zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) je třeba vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Jedná se takto o tzv. opomenuté důkazy, tedy takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, a proto uvedený postup téměř vždy založí nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost (k tomu nálezy Ústavního soudu uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve věcech III. ÚS 51/96-svazek 8, nález č. 57, sp. zn. II. ÚS 402/05, číslo judikátu 2/2006 nebo sp. zn. IV. ÚS 802/02 číslo judikátu 58/2004). Ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (k tomu např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1285/08). V judikatuře Ústavního soudu (např. nálezy ve věcech vedených pod sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. ÚS 84/94) se opakovaně poukazuje i na to, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, jestliže by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence důležitých skutkových zjištění).
V projednávané věci se však o takovýto případ nejedná. Nalézací soud se k důkazním návrhům obviněného vyjádřil zejména v bodě 144. rozsudku, kdy uvedl, že další výslechy předchozích partnerů poškozené nemohou přinést nic nového, stejně jako revizní znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, na osobu poškozené. Stejně nadbytečnou se soudu jevila zpráva Policie ČR, zda pes poškozené běhal po ulici. Jiné důkazní návrhy obviněný soudu prvního stupně nepřednesl. Odvolací soud se s postupem nalézacího soudu ztotožnil, kdy se samostatně vyjádřil k návrhům obviněného na doplnění dokazování vznesených v rámci odvolacího řízení. V bodech 15. a 20. napadeného usnesení zamítl návrh obviněného na doplnění dokazování vypracováním revizního znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie (který opakovaně vznesl) a současně jako nadbytečný shledal návrh na doplnění dokazování e-mailem ze dne 27. 4. 2016. Stran znaleckých posudků, které zmiňuje obviněný v dovolání, možno uvést, že o těchto se obviněný toliko domníval, že měly být soudem nařízeny, neboť nesouhlasil s učiněnými skutkovými zjištěními. Navíc jak nalézací, tak odvolací soud se jasně vyjádřily v tom smyslu, že provedené dokazování, a z nich se podávající skutková zjištění považují za zcela dostačující.
Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé . Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
O takový případ se však v posuzované věci nejedná. Přestože obviněný považuje skutková zjištění za nesprávná, nepravdivá a neúplná, skutková zjištění nalézacího soudu obsahově navazují na provedené důkazy a jsou z nich logickým způsobem vyvozovány. V dané věci hodnocení učiněné nalézacím soudem a aprobované soudem odvolacím splňují zákonné požadavky na dokazování ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. Tyto závěry jsou pak zcela vyhovující a neumožňují shledat mezi nimi a provedeným dokazováním extrémní nesoulad. Soudy vycházely z celé řady důkazů podrobně popsaných v rozhodnutí nalézacího soudu, kdy dokazování nalézacího soudu bylo korigováno odvolacím soudem v předešlém zrušujícím rozhodnutí, v němž odvolací soud uložil soudu nalézacímu doplnit dokazování. V pořadí druhý rozsudek nalézacího soudu již vychází z úplné důkazní situace, kdy byla odstraněna pochybení obsažená v předcházejícím rozhodnutí (bod 10. rozsudku).
Na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozené, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozenou, resp. obžalobou. Vytýkaná trestná činnost je typickou trestnou činností odehrávající se za zavřenými dveřmi, s níž se samozřejmě pachatelé ani oběti obvykle snadno nesvěřují. Oběti domácího násilí, týrání či sexuálního zneužívání, zejména pak osoby nějakým způsobem na agresorovi závislé, jsou skupinou zvláště citlivou, neboť se často jedná o osoby, které se nemají kam uchýlit, komu se svěřit, případně mají strach opustit alespoň to málo jistého, co v životě mají. Zde se jednalo o těhotnou ženu, následně matku malého dítěte bez spolehlivého, resp. fungujícího rodinného zázemí. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Stěžejním důkazem byla samozřejmě výpověď poškozené H. B. S ohledem na okolnosti trestné činnosti, kdy se jednalo o jednání zasahující negativně do partnerské a zejména pak intimní sféry poškozené, bylo třeba postupovat se zvýšenou pečlivostí a citlivostí, nejen k osobě poškozené a traumatizujícím zážitkům, kterým byla vystavena, ale rovněž ve vztahu k dovolateli, neboť se jedná o trestnou činnost, která se odehrává velmi často beze svědků, kdy proti sobě stojí dvě naprosto odlišné verze událostí. Nalézací soud si byl této skutečnosti velmi dobře vědom a otázce věrohodnosti poškozené věnoval zvýšenou pozornost. V tomto směru je stěžejní znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie, PhDr. Heleny Khulové a MUDr. Dany Skřontové. Obviněný soudům vytkl, že ze znaleckého posudku vybraly pouze ty pasáže, které vyzněly ve prospěch poškozené, přičemž sám vytrhl z kontextu znění znaleckého posudku ty pasáže, které mají podle jeho názoru definovat poškozenou jako osobu nevěrohodnou. Takový závěr se však ze znaleckého posudku nepodává. Znalecký posudek z oboru psychologie konstatoval, že u poškozené „ nebyly zjištěny sklony k účelovým manipulacím s fakty, nebyla u ní zjištěna potřeba účelově zkreslovat údaje o prožitých událostech. Ve vztahu k předmětné události byly zjištěny znaky úzkostných prožitků, vázající se k prožitým inkriminovaným událostem. V rámci obav, nepříjemného očekávání může docházet k určité desinterpretaci reality, ne úmyslného zkreslení bez odklonu od reality. Nebyly u poškozené zjištěny znaky lhavosti ani známky patologické lhavosti “ (bod 134. rozsudku). Ani znalecký posudek psychiatrický věrohodnost poškozené nezpochybnil. Nutno uvést, že znalecké zkoumání je komplexní proces, kdy se u vyšetřované osoby hodnotí nejen věrohodnost či sklony k lhavosti, ale celková osobnost, tedy popis vyšetřované osoby nikdy nebude jednoduše řečeno černobílý. Stěžejní je však pro účely trestního stíhání právě otázka věrohodnosti takové osoby a její schopnost správně vnímat a pravdivě reprodukovat prožité události. V tomto směru soudy vyhodnotily poškozenou jako věrohodnou svědkyni. Nelze přisvědčit námitkám obviněného, že znalkyně neměly dostatečné podklady pro vypracování znaleckého posudku. Odvolací soud se k této námitce vyjádřil v bodě 15. usnesení, kdy poukázal na to, že znalkyně byly vyslechnuty i v rámci veřejného zasedání, kdy mohly reagovat na změnu procesní situace, která však nenastala. Obviněným předložená SMS konverzace mezi ním a poškozenou, či výslechy bývalých partnerů poškozené na závěrech znaleckého zkoumání stran věrohodnosti poškozené ničeho neměnily. Důležitým poznatkem, který se ze znaleckého zkoumání podává, je, že se u poškozené rozvinul syndrom týrané ženy. Pokud pak obviněný tento závěr zpochybňuje, lze opět odkázat na odůvodnění odvolacího soudu (bod 15. usnesení), kde se odvolací soud s touto námitkou zcela vyčerpávajícím způsobem vypořádal. Poškozená byla opětovně soudem vyslechnuta, přičemž se vyjádřila jak k nesrovnalostem v některých detailech uváděných v jejích výpovědích, tak k SMS zprávám, které zasílala obviněnému. Znalkyně pak vysvětlily opakované pokusy poškozené o návrat k dovolateli, skutečnost, že ve vztahu zůstávala i přesto, že se na ní její partner dopouštěl násilí, či způsob její komunikace s obviněným, jímž chtěla předejít stresujícím a násilným situacím. Nalézací soud konstatoval, že výpovědi poškozené se v zásadních bodech neměnily. Nelze opomenout, že se jednalo o zážitky, které si poškozená nechtěla opakovaně připomínat, spíše se je snažila vytěsnit, navíc od spáchání činů uběhla delší doba, což má vliv na paměťovou stopu svědka. Pokud se týká obviněným namítaných rozporů ve výpovědích poškozené, které se týkaly styku se psem, zejména, že o tomto zážitku nejdříve mlčela a uvedla jej až při hlavním líčení před soudem, nelze než souhlasit s odvolacím soudem, který se k uvedené námitce vyjádřil v bodě 14. napadeného usnesení, kdy zdůraznil, že její „ jednání je jednáním pochopitelným, když se jedná pro poškozenou (ale i obecně) o poměrně choulostivou záležitost, zasahující do její intimní oblasti. Je tedy pochopitelné, když tuto skutečnost z počátku nesdělila, a poté jen v základních obrysech “. Ostatně z jednání poškozené vyplývá, že se se svými zážitky svým přátelům (svědkyně Š., svědek H.) svěřovala postupně a s určitou neochotou, kdy některé věci nechtěla svědkyni ani opakovat. Znalkyně konstatovaly, že „ výpověď poškozené nepostrádá logickou skloubenost, poskytované informace nejsou rozporuplné. Její sdělení jsou umístěna v určitém časovém úseku i prostoru a jsou spojena s ostatními aktivitami časově souvisejícími s předmětnými událostmi “ (bod 14. usnesení). O věrohodnosti poškozené tedy soudy neměly pochybnosti.
Pokud se pak jedná o námitky obviněného stran nenaplnění objektivní stránky jemu přisouzených trestných činů, je možno uvést, že v obecné rovině je taková námitka pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřaditelná. Obviněný však svou argumentaci zaměřil výlučně do oblasti skutkové, kdy se na podkladě vlastního hodnocení důkazů a vlastní verze skutkových událostí domáhal změny skutkových zjištění. Jak uvedeno výše, formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. V rámci tohoto dovolacího důvodu tedy není možné ani polemizovat se skutkovými závěry soudu, např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz je pro skutkové zjištění více důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod., jak činí v rámci podaného dovolání obviněný. Obviněný tak nezpochybňuje hmotněprávní posouzení přisouzeného skutkového stavu, ale pouze skutkový stav sám. Předmětnou námitku proto uplatnil způsobem neregulérním.
Nad rámec uvedeného lze ve zkratce uvést, že obviněný je ze svého jednání usvědčován nejen výpovědí poškozené H. B., kterážto byla vyhodnocena jako věrohodná, jak rozvedeno výše, ale i dalšími svědeckými výpověďmi a listinnými důkazy, včetně znaleckých posudků. Zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku se měl obviněný na poškozené dopustit ve dvou případech tím, že na ní požadoval vykonání sexuálního styku se psem, tedy jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží. Obviněná se s tímto zážitkem svěřila své kamarádce, svědkyni E. Š., byť nechtěla svoje tvrzení opakovat, později se svěřila rovněž svědkovi G. H., přičemž při výslechu v přípravném řízení tento jistě traumatizující zážitek nejprve neuvedla, učinila tak až v rámci hlavního líčení u soudu prvního stupně. Odvolací soud následně po zrušení rozsudku soudu prvního stupně nařídil v tomto směru doplnění dokazování, zejména pak další výpovědí poškozené. Ta popsala okolnosti, za kterých k oběma incidentům došlo s tím, že k tomuto byla donucena, přestože vyjádřila svůj odpor a plakala, a rovněž popsala sexuální život s obviněným, kdy tento na ní vyžadoval sexuální praktiky, často za pomoci sexuálních pomůcek, které jí nebyly příjemné a jimž se podvolovala z obavy z reakce obviněného, který ji vyhrožoval zabitím, újmou na zdraví, ztrátou domova a ztrátou jejich společné dcery. Obviněný byl tak rovněž shledán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, kdy se týrání poškozené odehrávalo nejen v sexuální oblasti, jak již uvedeno, ale v každodenních interakcích mezi ním a poškozenou, kdy obviněný vyvolával konfliktní situace, vulgárně poškozené nadával, urážel ji, ponižoval a fyzicky ji několikrát napadl, s čímž se poškozená svěřila svým známým, svědkyni Š. a svědkovi H., přičemž svědkyně si na ni všimla modřin. Soud vycházel rovněž ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, MUDr. Barbory Talpové vypracovaném na osobnost obviněného, kdy znalkyně u obviněného konstatovala smíšenou poruchu osobnosti, která se projevuje tím, že uspokojuje vlastní potřeby, není schopen dodržovat obecně platná pravidla, dodržovat normy a v emočních vypjatých situacích se může projevit verbální nebo brachiální agrese, současně má narušenou schopnost empatie a sníženou frustrační toleranci, kdy spouštěčem impulzivního jednání či agrese může být nepohoda. O násilném chování obviněného vypovídala zejména svědkyně N. Č., bývalá partnerka obviněného, která uvedla, že násilné chování se u obviněného projevovalo i v sexuální oblasti. Sama skutečnost, že se poškozená nesvěřila více lidem, či že na soužití obviněného s poškozenou vyslechnutí svědci neshledávali nic neobvyklého a nebyli osobně přítomni žádné fyzické agrese z jeho strany, však k závěru o tom, že se obviněný jemu vytýkaného jednání nedopustil, nepostačuje. Jak již uvedeno výše, jedná se o jednání, které se odehrává za zavřenými dveřmi domácnosti, kdy v drtivé většině případů žádní přímí svědci k dispozici nejsou. Soudy proto musí o to pečlivěji postupovat ve vztahu k jednotlivým tvrzením poškozeného a současně věnovat náležitou pozornost obhajobě obviněného. V projednávané věci soudy uvedenému požadavku dostály. Věnovaly náležitou pozornost obhajobě obviněného, kdy se zabývaly komunikací mezi obviněným a poškozenou, zprávami, které mu poškozená zasílala, její vstřícností v sexuální oblasti, její údajnou dominancí, stejně jako námitkám, jimiž obviněný rozporoval znalecké závěry, podle nichž se u poškozené rozvinul syndrom týrané ženy. Dále se obviněný dopustil přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, kdy poškozenou po slovní rozepři uhodil dlaní do tváře, až spadla ze židle a následně ji dovlekl za jednu ruku a jednu nohu ke schodišti a z tohoto ji strčil dolů, v důsledku čehož utrpěla zranění. Poškozená popsala útok, kdy uvedla, že nespadla až dolů pod schodiště, spíše se svalila, resp. sjela a stačila se zachytit zábradlí. Uvedený mechanismus pak odpovídal i závěrům znaleckého posudku z oboru zdravotnictví MUDr. Václava Kameníčka, vypracovaném ke zraněním poškozené a možnému způsobu jejich vzniku. Právnímu posouzení jednání obviněného tedy nelze ničeho vytknout.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se v projednávané věci jednalo o případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí není zatíženo vytýkanými vadami.
IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 5. 2021
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu