ECLI:CZ:US:2021:2.US.432.21.1
sp. zn. II. ÚS 432/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. J., zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Sokolská 60, Praha 2, proti příkazu k domovní prohlídce vydanému Obvodním soudem pro Prahu 4 ze dne 7. 12. 2020 sp. zn. 0 Nt 19072/2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
vatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označené rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na nedotknutelnost obydlí zaručené čl. 12 odst. 1 a 2 Listiny, právo na ochranu majetku zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny a právo podnikat zaručené čl. 26 odst. 1 Listiny. Stěžovatel dále namítá porušení čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 4 odst. 1 Listiny.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, na návrh státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 byl dne 7. 12. 2020 Obvodním soudem pro Prahu 4 vydán v záhlaví uvedený příkaz k domovní prohlídce, a to konkrétně bytu č. X1 v budově č. p. X2 na pozemku parc. č. X3, katastrální území Nusle, obec P., na adrese XX užívaných stěžovatelem k bydlení i pro účely podnikání. V době domovní prohlídky ve věci probíhalo prověřování podezření ze spáchání přečinu porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Důvodem nařízení domovní prohlídky bylo důvodné podezření, že se v předmětné nemovitosti nacházejí věci důležité pro trestní řízení, konkrétně zboží neoprávněně označené ochrannými známkami, účetnictví stěžovatele a společností X1 a X2, písemnosti v listinné nebo elektronické podobě týkající se objednávek a fakturace zboží, další komunikace týkající se nabídky a prodeje zboží a případně výnosy z trestné činnosti. Soud dále konstatoval, že domovní prohlídka má rovněž přispět k zdokumentování rozsahu páchání prověřované trestné činnosti a naplňuje znaky neodkladného úkonu podle §160 odst. 4 věta první zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád).
3. V podané ústavní stížnosti stěžovatel předně upozorňuje, že nařízení domovní prohlídky zasahuje do jeho domovní svobody jakožto jedné ze základních svobod; průlom do této svobody je třeba chápat jako výjimku, která vyžaduje restriktivní interpretaci a musí být proporcionální a řádně odůvodněna. Stěžovatel namítá, že příkaz k domovní prohlídce nenaplňuje podmínky pro to, aby byla domovní prohlídka provedena jako neodkladný a neopakovatelný úkon, což zdůvodňuje tím, že trestní řízení bylo proti stěžovateli v době vydání příkazu k domovní prohlídce vedeno již půl roku, stěžovatel přitom nijak nemařil jeho průběh, orgány činné v trestním řízení si proto mohly potřebné důkazy opatřit bez využití domovní prohlídky, tedy prostředky méně zasahujícími do práv stěžovatele. Orgány činné v trestním řízení dle stěžovatele nedodržely zásadu zdrženlivosti. Obecný soud se otázkou, zda se jedná o úkon neodkladný či neopakovatelný, dostatečně nezabýval; příkaz k domovní prohlídce je v tomto směru nedostatečně odůvodněný. Zásadní vadu spatřuje stěžovatel v tom, že příkaz k domovní prohlídce zcela postrádá podklady pro tvrzení, že stěžovatel prověřovanou trestnou činnost spáchal. Stěžovatel brojí i proti protokolu o provedení domovní prohlídky, na kterém je nezúčastněná osoba identifikována pouze jménem a příjmením, což stěžovatel nepovažuje za dostatečné.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
6. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Otázkami domovních prohlídek se Ústavní soud zabýval již mnohokrát. Již v nálezu ze dne 22. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 287/96 (N 62/8 SbNU 119) a dále např. v nálezu ze dne 10. 10. 2001 sp. zn. I. ÚS 201/01 (N 147/24 SbNU 59) poukázal na charakter domovní svobody jako ústavně zaručeného práva plynoucího z čl. 12 Listiny, jež významem spadá mezi základní lidská práva a svobody, neboť "spolu se svobodou osobní a dalšími ústavně zaručenými základními právy dotváří osobnostní sféru jedince, jeho individuální integritu, jako zcela nezbytnou podmínku důstojné existence jedince a rozvoje lidského života vůbec". Jestliže proto ústavní pořádek České republiky připouští průlom do ochrany tohoto práva, děje se tak toliko a výlučně v zájmu ochrany společnosti jako takové, případně v zájmu ústavně zaručených základních práv a svobod jiných; sem spadá především nezbytnost daná obecným zájmem na ochraně společnosti před trestnými činy a dále tím, aby takové činy byly zjištěny a potrestány. Přípustnost domovní prohlídky je "třeba chápat jako výjimku, která nadto vyžaduje restriktivní interpretaci zákonem stanovených podmínek její přípustnosti." V této souvislosti Ústavní soud vyzdvihuje, že rozhodující obecný soud musí před vydáním příslušného příkazu nejen bedlivě zkoumat, zda v té které věci jsou pro nařízení prohlídky splněny všechny zákonné podmínky, nýbrž musí také v odůvodnění příkazu dostatečně a zřetelně vyložit své rozhodovací důvody, a to poukazem na rozhodné konkrétní skutkové okolnosti [srv. nález Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2009 sp. zn. I. ÚS 536/06 (N 100/53 SbNU 263)].
8. Současně však Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zdůrazňuje, že možnost zásahu Ústavního soudu do neskončeného řízení v rámci trestního procesu nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze největší excesy, jež jsou výrazem svévole orgánů činných v trestním řízení. Vyjádřeno jinými slovy, jeho kasační intervence do probíhajícího řízení (nikoli pravomocně ukončeného trestního stíhání) má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit (srv. např. usnesení ze dne 28. 8. 2012 sp. zn. I. ÚS 2532/12).
9. Takové zásahy či pochybení orgánů činných v trestním řízení Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Napadený příkaz k domovní prohlídce byl vydány v souladu se zákonem a byl řádně odůvodněn. Z napadeného rozhodnutí je dostatečně patrné, jaká nemovitost má být prohlídce podrobena a za jakým účelem byla prohlídka nařízena, kdy se jako účel nařízení prohlídky uvádí zajištění věcí důležitých pro trestní řízení, a to zejména zboží neoprávněně označeného ochrannými známkami, účetnictví stěžovatele a společností X1 a X2, písemnosti v listinné nebo elektronické podobě týkající se objednávek a fakturace zboží, další komunikace týkající se nabídky a prodeje zboží a případně výnosy z trestné činnosti. Je přitom zřejmé, že v přípravné fázi trestního řízení nelze po orgánech činných v trestním řízení požadovat bližší specifikaci důkazů, které by mohly a měly být při nařízené domovní prohlídce zajištěny, neboť orgány činné v trestním řízení k danému časovému okamžiku ještě nemohou vědět, jaké dokumenty a věci se v objektech nacházejí a jaké se podaří zajistit - ostatně proto je domovní prohlídka také nařizována.
10. K námitce týkající se neodkladnosti předmětného úkonu Ústavní soud konstatuje, že obdobnými námitkami se již ve své rozhodovací činnosti opakovaně zabýval. V dotčených rozhodnutích přitom zdůraznil, že Ústavní soud, který otázku neodkladnosti či neopakovatelnosti vyšetřovacích úkonů posuzuje ex post, někdy dokonce i se značným časovým odstupem a zpravidla pouze ze spisového materiálu, by měl být ve své aktivitě ohledně přezkoumávání neodkladnosti vyšetřovacích úkonů maximálně zdrženlivý, nejde-li o extrémní případy zjevného zneužití tohoto institutu. Jestliže proto Ústavní soud již k takovému přezkumu přistoupí, měl by k intervenci do působení orgánů činných v trestním řízení přistupovat jen tehdy, nebyly-li pro provedení neodkladného či neopakovatelného úkonu dány ani žádné věcné důvody, a nikoliv pouze pro nedostatečné zdůvodnění neodkladnosti [za všechny příklady srov. např. nález ze dne 24. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 4183/12 (N 131/70 SbNU 211)]. Byť nedostatečné zdůvodnění neodkladnosti úkonu je vadou řízení, nejde totiž o takovou vadu, která sama o sobě zpravidla dosahuje ústavněprávní roviny, a která by proto měla být důvodem pro rušení příslušných rozhodnutí jako protiústavních (viz např. usnesení ze dne 15. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 231/05). Nadměrné formalizování počáteční etapy vyšetřování, v níž se k provádění neodkladných úkonů nejčastěji přikračuje, a požadavek detailní dokumentace a detailního formulování důvodů pro neodkladnost či neopakovatelnost postupu, by totiž neúměrně komplikovaly počáteční fázi vyšetřování a v řadě případů by znemožňovaly dosáhnout cíle trestního řízení [viz např. usnesení ze dne 26. 3. 2009 sp. zn. I. ÚS 3108/08 (U 9/52 SbNU 821)]. V posuzované věci lze z odůvodnění napadeného rozhodnutí dovodit, z jakého důvodu považuje obvodní soud provedení domovní prohlídky za neodkladné, a to poukazem na důležitost důkazů a potřebu zjištění rozsahu prověřované trestné činnosti. Stejně tak je v napadených rozhodnutích popsána činnost, která je prověřována jako podezření z uvedeného trestného činu. Odůvodnění napadeného rozhodnutí tedy s ohledem na výše vyřčené obstojí i při přezkumu ústavnosti provedených zásahů.
11. K zásadě přiměřenosti podle §2 odst. 4 trestního řádu, Ústavní soud vzhledem k všemu výše uvedenému pouze dodává, že není-li postup orgánů činných v trestním řízení zcela jednoznačně excesivní, není na Ústavním soudu, aby přiměřenost postupu orgánů činných v trestním řízení ex post a bez znalosti všech aspektů probíhajícího trestního řízení blíže přezkoumával.
12. Námitka týkající se protokolu o domovní prohlídce je rovněž zcela zjevně neodůvodněná. Předně jí stěžovatel brojí nikoli proti napadenému příkazu k domovní prohlídce, nýbrž proti způsobu realizace domovní prohlídky. Způsob provedení domovní prohlídky však sám o sobě nemůže mít vliv na to, zda samotný příkaz k jejímu provedení byl vydán v souladu se zákonem, resp. zda jeho samotným vydáním došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, což by mohlo představovat důvod pro jeho zrušení Ústavním soudem. Za druhé, identifikované vady protokolu zjevně nedosahují ústavní roviny.
13. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatele dotčeným rozhodnutím porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu