ECLI:CZ:US:2021:2.US.538.21.1
sp. zn. II. ÚS 538/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele D. V., zastoupeného JUDr. Jiřím Dvořákem, advokátem se sídlem Josefa Brabce 2873/35, Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2020, č. j. 11 Tvo 27/2020-6292, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. listopadu 2020, č. j. 3 To 67/2020-6277, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 8 odst. 1, 2 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížností napadeného rozhodnutí stížnostního soudu vyplývá, že stěžovatel je na základě usnesení policejního orgánu Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, č. j. KRPB-251598/TČ-2018-060083-SOV, ze dne 28. 11. 2018, trestně stíhán pro spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství. Usnesením téhož policejního orgánu ze dne 2. 4. 2019 bylo proti němu zahájeno trestní stíhání pro přečin porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1, odst. 3 písm. a) trestního zákoníku.
3. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2018 byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a) a c) trestního řádu. Následně důvod vazby předstižné odpadl. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 22. 5. 2020, č. j. 48 T /2019-5888, byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 2 písm. a), c) trestního zákoníku a přečinu porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1 trestního zákoníku a byl odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 48 měsíců. Současně mu byl uložen trest propadnutí specifikovaných věcí. Proti rozsudku podal stěžovatel i státní zástupkyně odvolání. V průběhu přípravného řízení i po podání obžaloby soudy opakovaně nevyhověly žádostem stěžovatele o propuštění z vazby. Vrchní soud v Olomouci rozhodl napadeným usnesením o dalším trvání vazby. Stížnostní soud napadeným usnesením zamítl stěžovatelovu stížnost jako nedůvodnou.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybňuje existenci vazebního důvodu, který soudy v jeho případě i při rozhodování o ponechání ve vazbě shledaly. K důvodu útěkové vazby uvádí odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2004, sp. zn. III. ÚS 566/03, z něhož dovozuje, že vedle hrozby vysokého trestu je pro tento vazební důvod nutné argumentovat i dalšími skutečnostmi, pro něž soud spatřuje důvodnou obavu, že obviněný uprchne nebo se bude skrývat.
5. K údaji o tom, že mu byl nepravomocně uložen trest odnětí svobody, zdůrazňuje, že se nejedná o trest natolik vysoký, aby jej bylo možné zohlednit pro odůvodnění útěkové vazby.
6. V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda podaný výklad a aplikace trestněprávních ustanovení upravujících rozhodování o omezení svobody stěžovatele, jmenovitě rozhodování o ponechání ve vazbě z důvodů podle §67 písm. a) trestního řádu, nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Ústavou, Listinou a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, včetně práva na soudní ochranu (spravedlivý proces). Přitom platí, že výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
7. V této fázi trestního řízení Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší přehodnocovat závěry orgánů činných v trestním řízení co do důvodnosti trestního stíhání stěžovatele. Předmětem posouzení Ústavního soudu tedy může být toliko otázka, zda se obecné soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly se základní zákonnou podmínkou trvání vazby, tj. tím, zda dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu a jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný (§67 tr. ř.).
8. Ve způsobu, jakým obecné soudy posuzovaly a odůvodnily důvody dalšího trvání vazby, Ústavní soud neshledal žádné zásadní pochybení. Stěžovateli lze dát za pravdu, že pouhá hrozba vysokým trestem by k odůvodnění útěkové vazby nepostačovala. Vedle ní, však soudy uvedly i skutečnosti další. Údaj o tom, že stěžovatel byl v průběhu tohoto vazebního řízení odsouzen nepravomocným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 22. 5. 2020, č. j. 48 T /2019-5888, pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 2 písm. a), c) trestního zákoníku a přečin porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 48 měsíců, je plně zohlednitelným důvodem pro trvání útěkové vazby.
9. Ústavní soud v řadě svých usnesení vyslovil názor, že nepravomocně uložený nepodmíněný trest, z vnitřní logiky věci v určité výměře, může znamenat konkrétní skutečnost odůvodňující obavu z útěku právě před takovýmto trestem; v každém případě je hrozba útěku nebo skrývání se značně zesílena (usnesení ze dne 18. 2. 2003 sp. zn. II. ÚS 88/01, usnesení ze dne 11. 3. 2003 sp. zn. II. ÚS 775/02, usnesení ze dne 11. 3. 2003 sp. zn. II. ÚS 3/03, usnesení ze dne 14. 8. 2008 sp. zn. III. ÚS 1577/08). Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") se z Úmluvy podává, že zbavení osobní svobody po prvoinstančním, byť nepravomocném odsuzujícím rozsudku, není již považováno za vazbu, na kterou by měl být aplikován čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy ("zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby za účelem předvedení před příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu nebo jsou-li oprávněné důvody k domněnce, že je nutné zabránit jí ve spáchání trestného činu nebo v útěku po jeho spáchání"), ale jde o zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem podle čl. 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy (srov. rozsudek ESLP ze dne 27. 6. 1968 ve věci Wemhoff v. Německo, stížnost č. 2122/64, odst. 9). Z daného vyplývá, že Úmluva považuje zbavení svobody po prvoinstančním odsuzujícím rozsudku za zásadně odlišné od vazby před nepravomocným odsouzením. Fakticky tak tedy neklade na tuto vazbu žádné zvláštní podmínky, které existují při aplikaci čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy, a které reflektuje i výše zmíněná judikatura Ústavního soudu o nepřípustnosti pouhé hrozby vysokého trestu jako dostatečného důvodu vazby.
10. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. dubna 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu