ECLI:CZ:US:2021:2.US.581.21.1
sp. zn. II. ÚS 581/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčková a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelů 1/ M. V. a 2/ K. V., právně zastoupených Mgr. Bc. Ivanou Lehkoživovou, BA, advokátkou se sídlem Vodičkova 730/9, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2020 č. j. 30 Cdo 3272/2020-504, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2017 č. j. 23 Co 13/2017-88 a usnesení Okresního soudu v Berouně ze dne 12. 12. 2016 č. j. 23 Nc 614/2016-30, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro porušení jejich základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Okresní soud v Berouně jako soud prvního stupně usnesením ze dne 12. 12. 2016 č. j. 23 Nc 614/2016-30 zamítl žádost stěžovatele č. 1 o ustanovení zástupce pro dovolací řízení a o osvobození od soudních poplatků. Krajský soud v Praze změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že mu přiznal osvobození od soudních poplatků v rozsahu jedné třetiny a ustanovil zástupce z řad advokátů (výrok I), a rozhodl, že soudkyně Okresního soudu v Berouně Mgr. Daniela Jandová není vyloučena z projednávání a rozhodnutí ve věci vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 23 Nc 614/2016 (výrok II).
3. Stěžovatel podal dne 21. 10. 2016 k soudu prvního stupně podání, které nesplňovalo náležitosti řádné žaloby, jímž se domáhal náhrady škody proti v podání uvedeným soudcům Okresního soudu v Berouně, respektive Krajského soudu v Praze, a to z důvodu nesprávného úředního postupu. Podatel požádal o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů. Ke svým osobním, majetkovým a výdělkovým poměrům uvedl, že mu byl přiznán částečný invalidní důchod, který pobírá ve výši 6 854 Kč, pobírá příspěvek na bydlení ve výši 4 853 Kč, je spoluvlastníkem nemovitosti - stavební parcely. Žije ve společné domácnosti s již zletilou dcerou, která studuje střední školu v řádném studiu. Má dluhy vůči otci a jeho rodině a sestře a jejímu manželovi, které nemá z čeho splácet. Po právní stránce se odvolací soud neztotožnil zcela se závěrem soudu prvního stupně, dle nějž podatel nesplňuje předpoklady pro osvobození od soudních poplatků ani z části. Proti usnesení odvolacího soudu padal stěžovatel dovolání, které bylo Nejvyšším soudem v otázce osvobození od soudních poplatků odmítnuto jako nepřípustní, v otázce podjatosti soudkyně odvolacího soudu pak bylo řízení zastaveno.
4. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že tím, že krajský soud přiznal stěžovateli jen částečné osvobození od soudních poplatků, fakticky tím odepřel oběma stěžovatelům přístup k soudu a jejich ústavně zaručené právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Nejvyšší soud pak tento postup krajského soudu aproboval. Tímto postupem se cítí být dotčeni oba stěžovatelé, jelikož škody, o které se v řízení jedná, byly způsobeny jim oběma společně a nelze je od sebe nijak oddělit. Stěžovatelé rovněž namítají, že nevyloučením soudkyně Mgr. Daniely Jandové pro podjatost bylo porušeno jejich právo na posouzení jejich věci nezávislým a nestranným soudem.
5. Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. V této části řízení o ústavních stížnostech je přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a údajů obsažených v ústavní stížnosti. Dospěje-li Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud v minulosti mnohokrát judikoval, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo v nich neměly podklad, kdyby řízení jako celek nebylo spravedlivé a byla v něm porušena ústavně zaručená práva nebo svobody stěžovatele, anebo by napadené soudní rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné, resp. postrádalo řádné, srozumitelné a logické odůvodnění [srov. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 27. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 1842/12 (N 154/70 SbNU 425), či ze dne 27. 2. 2014 sp. zn. III. ÚS 1836/13 (N 24/72 SbNU 275); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
7. Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatele s tím, že mu soudy nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků za podané dovolání, která však postrádá potřebný ústavněprávní rozměr a opomíjí limity ústavněprávního přezkumu rozhodnutí tohoto druhu.
8. Rozhodování o osvobození od soudních poplatků (a souvisejícím ustanovení zástupce z řad advokátů) je doménou obecných soudů, přičemž s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší v tomto ohledu přehodnocovat jejich závěry a přezkoumávat naplnění předpokladů pro osvobození od soudních poplatků, resp. ustanovení právního zástupce z řad advokátů. Ústavní soud proto otevřel tuto problematiku věcnému posouzení pouze výjimečně, a to buď v případech týkajících se velmi specifických otázek, v případech, v nichž došlo ke svévolnému výkladu a aplikaci příslušných ustanovení občanského soudního řádu obecnými soudy, například nerespektováním kogentní normy či interpretací v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, nebo když v rozhodnutích absentovalo řádné odůvodnění, ze kterého by bylo zřejmé, jaká kritéria či hlediska pokládal soud v projednávané věci za stěžejní (obdobně např. usnesení sp. zn. II. ÚS 773/12 ze dne 28. 6. 2012 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 2473/15 ze dne 22. 10. 2015 a řada dalších; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz).
9. Nedostatky, pro které by bylo nezbytné zasáhnout do nezávislého rozhodování obecných soudů a přistoupit ke kasaci napadených rozhodnutí, však v nyní posuzovaném případě shledány nebyly. Obecné soudy se posouzením otázky, zda stěžovatel splňuje podmínky pro osvobození od soudních poplatků, řádně zabývaly, aplikovaly relevantní zákonná ustanovení, uvedly důvody, z nichž při svém rozhodnutí vycházely a odpovídajícím způsobem vysvětlily, jakými úvahami se řídily, přičemž tak učinily způsobem, který z ústavněprávních limitů nevybočuje.
10. Jelikož relevantní argumentaci způsobilou zpochybnit rozhodnutí obecných soudů o nepřiznání, resp. částečném přiznání osvobození od soudních poplatků stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí a kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení stěžovatelem namítaných práv, Ústavní soud nezjistil, byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení. Vůči stěžovatelce č. 2 pak musela být ústavní stížnost odmítnuta dle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, neboť z napadených rozhodnutí vyplývá, že nebyla účastníkem řízení o osvobození od soudních poplatků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu