ECLI:CZ:US:2021:2.US.792.21.1
sp. zn. II. ÚS 792/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele V. K., zastoupeného Mgr. Ing. Robertem Bochníčkem, advokátem se sídlem Americká 33, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3316/2020-135 ze dne 7. 12. 2020, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 28 Co 53/2020-103 ze dne 10. 6. 2020 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 26 C 36/2019-90 ze dne 22. 11. 2019, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení a Ministerstva spravedlnosti jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení
1. Stěžovatel se žalobou vůči Ministerstvu spravedlnosti domáhal náhrady škody a náhrady nemajetkové újmy za to, že proti němu bylo vedeno nezákonné trestní stíhání, které skončilo zprošťujícím rozsudkem. Náhradu škody s příslušenstvím stěžovatel obdržel, ale v části týkající se náhrady nemajetkové újmy vznikl spor o to, jestli nárok na ni stěžovatel u ministerstva řádně a včas předběžně uplatnil. V této souvislosti ministerstvo v soudním řízení vzneslo námitku promlčení s tím, že mu stěžovatel před podáním žaloby žádnou žádost o náhradu nemajetkové újmy nedoručil.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 stěžovatelovu žalobu v části týkající se náhrady nemajetkové újmy zamítl, neboť námitku promlčení vznesenou ministerstvem shledal důvodnou. Obvodní soud na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že žádost o náhradu nemajetkové újmy ministerstvo od stěžovatele neobdrželo, přičemž vycházel zejména z obsahu listin, které byly součástí zásilky doručené ministerstvu. Naopak nepřistoupil k ověření váhy zásilky dle podacího lístku, protože podle stěžovatele byla součástí zásilky i sponka neurčité velikosti. Neprováděl ani výslech stěžovatelovy asistentky, která měla příslušnou listinu vkládat do obálky, neboť vložení listiny do obálky a předání poště nemusí znamenat, že listina byla v zásilce v době doručení. Jelikož dle zjištění obvodního soudu stěžovatel u ministerstva svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy předběžně neuplatnil, šestiměsíční promlčecí doba se nestavěla a uplynula dne 1. 8. 2018. Stěžovatel však podal žalobu až dne 11. 2. 2019, tedy pozdě.
3. Městský soud v Praze v odvolacím řízení zamítavý výrok o náhradě nemajetkové újmy potvrdil, neboť dle jeho názoru provedl obvodní soud dokazování v dostatečném rozsahu, náležitě zjistil skutkový stav a správně posoudil důvodnost námitky promlčení. Důkazní břemeno k prokázání tvrzení, že ministerstvu byla doručena dotčená listina týkající se náhrady nemajetkové újmy, leželo na stěžovateli. Ten však znemožnil provedení důkazu zvážením zásilky, neboť nepředložil podací lístek a navíc uvedl, že součástí zásilky byla i sponka neznámé velikosti. Navrhovaný výslech svědkyně pak nemohl prokázat doručení žádosti o náhradu nemajetkové újmy, jestliže ministerstvo tuto skutečnost popíralo. Ministerstvo navíc na podání stěžovatele odpovědělo dopisem, v němž se vyjádřilo pouze k nároku na náhradu škody, nikoli k nároku na náhradu nemajetkové újmy.
4. Dovolání stěžovatele proti rozsudku městského soudu Nejvyšší soud odmítl a v části směřující proti rozsudku obvodního soudu řízení zastavil. Z obsahu dovolání Nejvyšší soud dovodil, že stěžovatel namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Právní otázky vznesené stěžovatelem však nezaložily přípustnost dovolání. O doručení zásilky ministerstvu nebylo sporu, což uvedl i sám stěžovatel. V otázce důkazního břemene ohledně obsahu doručené zásilky je třeba případ stěžovatele odlišit od dřívější judikatury, na niž stěžovatel poukazoval v dovolání. Ta dopadá na situace, "kdy odesílatel prokázal doručení zásilky (soudu), nicméně z důvodů na straně příjemce nebylo zjištěno, co vůbec bylo obsahem této zásilky (zásilku příjemce nedohledal či ztratil)". V případě stěžovatele se naopak žádost o náhradu škody s potřebnými a stěžovatelem jednoznačně označenými přílohami prokazatelně dostala do dispoziční sféry ministerstva, které na ni reagovalo, a spor se týká pouze toho, zda zásilka obsahovala také žádost o náhradu nemajetkové újmy. Za těchto okolností se městský soud neodchýlil od ustálené judikatury, podle níž důkazní břemeno v obecné rovině leží na tom účastníkovi řízení, který tvrdí určité skutečnosti a vyvozuje z nich pro sebe příznivé právní důsledky. V ostatních částech dovolání stěžovatel dle Nejvyššího soudu řádně nevymezil důvody přípustnosti.
II. Argumentace účastníků
5. Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, právo na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na náhradu škody dle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti s odkazy na judikaturu Ústavního soudu namítá, že soudy postupovaly přepjatě formalisticky, čehož se měl dopustit zejména Nejvyšší soud tím, že odmítl stěžovatelovo dovolání, aniž by jej posoudil podle obsahu. Stěžovatel dále brojí proti tomu, že soudy akceptovaly námitku promlčení ze strany státu a neposoudily ji optikou dobrých mravů. V postupu soudů také spatřuje zneužití práva a porušení principu rovnosti, protože se spokojily s tvrzením ministerstva a prokázáním doručení dotčené listiny zatížily stěžovatele, ačkoli to pro něj bylo nemožné.
7. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Obvodní soud pro Prahu 2, Městský soud v Praze a Nejvyšší soud jako účastníci řízení a Ministerstvo spravedlnosti jako vedlejší účastník řízení. Pro rozhodování Ústavního soudu vyjádření nepřinesla nic nového, proto stěžovateli ani nebyla zasílána k replice.
III. Hodnocení Ústavního soudu
8. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
9. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
10. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.
11. V jádru ústavní stížnosti leží stěžovatelovy výhrady k dokazování skutečnosti, zda ministerstvo obdrželo jeho žádost o náhradu nemajetkové újmy společně s žádostí o náhradu škody. K tomu Ústavní soud připomíná, že obecné soudy hodnotí důkazy (v rámci pravidel stanovených příslušnými právními předpisy) dle volného uvážení, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodování podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není úkolem Ústavního soudu toto hodnocení přezkoumávat.
12. Obecným soudům také náleží rozhodnout, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede. Dle judikatury Ústavního soudu je přitom možné navržený důkaz neprovést, nemá-li skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, relevantní souvislost s předmětem řízení, není-li navržený důkaz způsobilý ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, anebo je odůvodněně nadbytečný, jelikož skutečnost, k níž má být proveden, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377); usnesení sp. zn. IV. ÚS 1055/21 ze dne 18. 5. 2021].
13. V otázce doručování písemností orgánům veřejné moci se Ústavní soud v některých případech přiklonil k presumpci včasného podání, jestliže se kvůli chybě při přepravě nebo při převzetí zásilky (např. ztráta zásilky, nezaevidování podání) prokazatelně odeslanou zásilku nepodařilo dohledat [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 179/06 ze dne 10. 9. 2008 (N 153/50 SbNU 355); nález sp. zn. III. ÚS 459/09 ze dne 10. 6. 2010 (N 123/57 SbNU 543)] či byla doručena ve zjevně neúplné podobě [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1911/11 ze dne 29. 3. 2012 (N 66/64 SbNU 749)]. To však nebyl případ stěžovatele, neboť dokumenty, které zaslal ministerstvu, byly řádně zaevidovány a lze je dohledat, přičemž nic nenasvědčuje stěžovatelem tvrzenému, avšak neprokázanému, nedostatku v obsahu zásilky (podobně srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 1160/12 ze dne 6. 12. 2012; usnesení sp. zn. II. ÚS 1968/17 ze dne 18. 8. 2017).
14. Ve světle výše uvedeného neshledal Ústavní soud v případě stěžovatele žádné ústavněprávní pochybení obecných soudů při provádění dokazování. Ze spisové dokumentace Ústavní soud nezjistil nic, z čeho by bylo možné usuzovat, že ministerstvo obdrželo stěžovatelovu žádost o náhradu nemajetkové újmy nebo ji mělo v zásilce očekávat. Naopak seznam příloh uvedený v doručené žádosti o náhradu škody, která je rovněž opatřena razítkem podatelny s informací o počtu listů podání, nasvědčuje tomu, že žádost o náhradu nemajetkové újmy součástí zásilky nebyla. Soudy zároveň v napadených rozhodnutích vysvětlily, z jakých důkazů vycházely, jaká na jejich základě učinily zjištění a proč neprovedly další důkazy.
15. Ani postupu Nejvyššího soudu nemůže Ústavní soud z ústavněprávního pohledu nic vytknout a nepovažuje jej za přepjatě formalistický. Nejvyšší soud netrval na precizním vymezení důvodů přípustnosti a dovodil je z obsahu stěžovatelova dovolání. Následně se v napadeném usnesení srozumitelně vypořádal se svou předchozí judikaturou a řádně zdůvodnil, proč dovolání stěžovatele pro nepřípustnost odmítl.
16. Pokud jde o stěžovatelovo tvrzení o možném rozporu námitky promlčení s dobrými mravy, podle judikatury Ústavního soudu námitka promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje. Výjimečně mohou nastat situace, kdy je uplatnění této námitky výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil [nález sp. zn. I. ÚS 643/04 ze dne 6. 9. 2005 (N 171/38 SbNU 367), dále např. nález sp. zn. I. ÚS 1532/16 ze dne 14. 9. 2016 (N 176/82 SbNU 713), bod 20; nález sp. zn. I. ÚS 3391/15 ze dne 14. 11. 2017 (N 209/87 SbNU 413), bod 24]. Při posuzování souladu nebo rozporu námitky promlčení s dobrými mravy je vždy nezbytné vycházet z individuálních okolností a všech relevantních souvislostí každého jednotlivého případu, které jsou založeny na skutkových zjištěních [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 1447/18 ze dne 2. 1. 2019, bod 21; nález sp. zn. III. ÚS 2552/18 ze dne 16. 6. 2020, bod 28]. Tento úkol přitom náleží primárně obecným soudům a Ústavní soud může korigovat pouze evidentní excesy vybočující z ústavních mezí [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 548/11 ze dne 21. 6. 2011 (N 119/61 SbNU 729), bod 14; nález sp. zn. IV. ÚS 1447/18 ze dne 2. 1. 2019, bod 22]. Ve věci stěžovatele Ústavní soud žádné podobně výjimečné okolnosti nespatřuje.
17. Navíc je třeba zdůraznit, že stěžovatel dobrými mravy poprvé argumentoval až v ústavní stížnosti, ačkoli tuto námitku mohl uplatnit již v řízení před obecnými soudy, které by se jí pak zabývaly. Z konstantní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že stěžovatel je zásadně povinen všechny své námitky, tvrzení a argumenty, jimiž dovozuje nesprávnost či nezákonnost napadených rozhodnutí, uplatnit včas, tj. především v nalézacím řízení a poté v řádných (resp. i v mimořádných) opravných prostředcích. Není přípustné, aby tyto námitky a argumenty, ač byly stěžovateli k dispozici již v předchozí době, byly poprvé předloženy až v ústavní stížnosti [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 2111/07 ze dne 2. 10. 2008 (N 160/51 SbNU 3)]. Stěžovatelova nová námitka je tedy nepřípustná.
18. Ústavní soud tedy shrnuje, že v postupu obecných soudů neshledal žádná pochybení, jež by měla ústavněprávní rozměr.
19. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. června 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu