ECLI:CZ:US:2021:2.US.864.21.1
sp. zn. II. ÚS 864/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem o ústavní stížnosti stěžovatelky České Radiokomunikace, a. s., se sídlem Skokanská 2117/1, Praha 6, právně zastoupené Mgr. Ing. Markétou Císařovou, advokátkou se sídlem V Celnici 1031/4, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 7 Cmo 297/2020-1213 ze dne 14. 1. 2021, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení, takto:
Ústavní stížnost i návrh se odmítají.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí pro porušení jejího základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Napadeným usnesením rozhodl Vrchní soud v Praze o zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2020 č. j. 25 Cm 163/2005-1145, jímž tento soud zamítl návrh na vstup jiného účastníka do řízení jako navrhovatele. Věcně se jedná o řízení o přezkoumání výše vypořádání v penězích dle §220p obchodního zákoníku, o zveřejnění výroku soudu o správné výši vypořádání na jednu akcii právního předchůdce dalšího účastníka, o zaplacení částky 4 056 250 Kč s příslušenstvím navrhovateli b), o zaplacení částky 384 600 Kč s příslušenstvím navrhovateli c), o zaplacení částky 4 745 700 Kč s příslušenstvím navrhovateli d).
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že i když se nejedná o konečné rozhodnutí ve věci samé, otázka přípustnosti procesního nástupnictví, resp. kdo je vůbec účastníkem řízení, má pro celé řízení natolik bezprostřední a stěžejní význam, že by se jí Ústavní soud měl zabývat již v této fázi. Aktuálně hrozí, že bez zásahu Ústavního soudu bude Městský soud v Praze muset jednat po mnoho let s nesprávným účastníkem řízení, jelikož mu to nyní nařídil nadřízený Vrchní soud v Praze a po tu dobu budou nadále porušována ústavním pořádkem garantovaná práva stěžovatelky na spravedlivý proces.
4. Za situace, kdy ústavní stížnost brojí proti kasačnímu rozhodnutí vrchního soudu obsahujícímu pokyn, aby městský soud o věci znovu jednal a rozhodl, se Ústavní soud zabýval tím, zda jsou splněny podmínky projednání takové ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a to včetně podmínky dané §75 odst. 1 téhož zákona, vyžadující, aby před podáním ústavní stížnosti byly vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
5. Ústavní soud opakovaně uvádí, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu spočívají především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž neústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem [srov. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243)]. Ústavní stížnost je tak vůči ostatním prostředkům sloužícím k ochraně práv ve vztahu subsidiarity. Tento princip vyplývá z čl. 4 Ústavy, podle kterého je ochrana základních práv a svobod úkolem soudní moci obecně, nikoli pouze úkolem Ústavního soudu. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani součástí soustavy ostatních orgánů veřejné moci, a proto do činnosti orgánů veřejné moci zasahuje toliko v případě, kdy náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná (srov. např. usnesení ze dne 26. 11. 2004 sp. zn. IV. ÚS 372/04 a ze dne 30. 1. 2014 sp. zn. II. ÚS 287/14, dostupná stejně jako další níže citovaná rozhodnutí na http://nalus.usoud.cz).
6. Ústavní soud proto, až na výjimky, v nichž případnou neústavnost nelze napravit jiným způsobem, do neskončených řízení nevstupuje a jako nepřípustné odmítá ústavní stížnosti mířící proti kasačním rozhodnutím soudů vyšších instancí, kterými nebyla věc skončena, nýbrž pouze vrácena soudu nižší instance či jinému orgánu k dalšímu řízení [srov. nález ze dne 4. 3. 2004 sp. zn. IV. ÚS 290/03 (N 34/32 SbNU 321), usnesení ze dne 30. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06 (U 4/40 SbNU 781), usnesení ze dne 16. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 256/11 a další]. Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom podle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, jestliže je orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí, neboť okolnost, že nižší soud je vázán právním názorem kasačního soudu, nezakládá ani "uzavřenost" předmětného stádia řízení ani se tím neklade překážka k ústavněprávní oponentuře proti konečnému rozhodnutí o věci (srov. usnesení ze dne 16. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 256/11).
7. Jak již bylo naznačeno výše, nyní posuzovanou ústavní stížností stěžovatelka brojí proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, kterým bylo kladně rozhodnuto o odvolání navrhovatelů, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejde tedy o konečné rozhodnutí ve věci samé, ale o procesní rozhodnutí, jímž se navrací věc do stádia řízení před soudem prvního stupně, ve kterém může stěžovatelka uplatňovat všechna svá práva. Již proto nelze napadené usnesení považovat za způsobilé zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatelky, a jako nezpůsobilý předmět ústavně právního přezkumu zakládá nepřípustnost ústavní stížnosti ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. výše zmíněný nález sp. zn. IV. ÚS 290/03, usnesení ze dne 21. 1. 2015 sp. zn. IV. ÚS 3589/14, ze dne 9. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 3477/13, ze dne 11. 7. 2011 sp. zn. I. ÚS 1538/11, ze dne 4. 5. 2011 sp. zn. II. ÚS 1210/11 a další).
8. Ústavní soud rovněž dospěl k závěru, že nejsou dány důvody připuštění ústavní stížnosti podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle nějž Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle §75 odst. 1 tohoto zákona, přesahuje-li stížnost svým významem podstatně vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo. Tato možnost obecně představuje výjimku ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti, kterou je nutné vykládat restriktivně [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 1996 sp. zn. II. ÚS 193/94 (N 19/5 SbNU 159)]. Přesah vlastních zájmů stěžovatelky, mimo jiné s přihlédnutím k předmětu řízení v nyní posuzované věci, nebyl dán.
9. Za situace, kdy ústavní stížnost brojí proti kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu obsahujícímu pokyn, aby obvodní soud o věci znovu jednal a rozhodl, se Ústavní soud zabýval tím, zda jsou splněny podmínky projednání takové ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a to včetně podmínky dané §75 odst. 1 téhož zákona, vyžadující, aby před podáním ústavní stížnosti byly vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
10. Ústavní soud opakovaně uvádí, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu spočívají především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž neústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem [srov. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243)]. Ústavní stížnost je tak vůči ostatním prostředkům sloužícím k ochraně práv ve vztahu subsidiarity. Tento princip vyplývá z čl. 4 Ústavy, podle kterého je ochrana základních práv a svobod úkolem soudní moci obecně, nikoli pouze úkolem Ústavního soudu. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani součástí soustavy ostatních orgánů veřejné moci, a proto do činnosti orgánů veřejné moci zasahuje toliko v případě, kdy náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná (srov. např. usnesení ze dne 26. 11. 2004 sp. zn. IV. ÚS 372/04 a ze dne 30. 1. 2014 sp. zn. II. ÚS 287/14, dostupná stejně jako další níže citovaná rozhodnutí na http://nalus.usoud.cz).
11. Ústavní soud proto, až na výjimky, v nichž případnou neústavnost nelze napravit jiným způsobem (např. ve vazebních věcech), do neskončených řízení nevstupuje a jako nepřípustné odmítá ústavní stížnosti mířící proti kasačním rozhodnutím soudů vyšších instancí, kterými nebyla věc skončena, nýbrž pouze vrácena soudu nižší instance či jinému orgánu k dalšímu řízení [srov. nález ze dne 4. 3. 2004 sp. zn. IV. ÚS 290/03 (N 34/32 SbNU 321), usnesení ze dne 30. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06 (U 4/40 SbNU 781), usnesení ze dne 16. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 256/11 a další]. Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom podle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, jestliže je orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí, neboť okolnost, že nižší soud je vázán právním názorem kasačního soudu, nezakládá ani "uzavřenost" předmětného stádia řízení ani se tím neklade překážka k ústavněprávní oponentuře proti konečnému rozhodnutí o věci (srov. usnesení ze dne 16. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 256/11).
12. Jak již bylo naznačeno výše, nyní posuzovanou ústavní stížností stěžovatel brojí proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo kladně rozhodnuto o dovolání nejvyššího státního zástupce, a věc byla vrácena obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Nejde tedy o konečné rozhodnutí ve věci samé, ale o procesní rozhodnutí, jímž se navrací kauza do stádia řízení před soudem prvního stupně, ve kterém může stěžovatel uplatňovat všechna svá práva. Již proto nelze napadené usnesení považovat za způsobilé zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatele, a jako nezpůsobilý předmět ústavně právního přezkumu zakládá nepřípustnost ústavní stížnosti ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. výše zmíněný nález sp. zn. IV. ÚS 290/03, usnesení ze dne 21. 1. 2015 sp. zn. IV. ÚS 3589/14, ze dne 9. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 3477/13, ze dne 11. 7. 2011 sp. zn. I. ÚS 1538/11, ze dne 4. 5. 2011 sp. zn. II. ÚS 1210/11 a další).
13. Lze uzavřít, že úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná ať již tvrzená či skutečná pochybení orgánů činných v trestním řízení v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní. Každý jiný postup by nepřípustně rozšiřoval kompetence Ústavního soudu a ve svém důsledku z něj činil další soudní instanci, mimořádnou též tím, že by byla způsobilá zasáhnout do řízení, jež dosud probíhá [srov. usnesení ze dne 30. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06 (U 4/40 SbNU 78].
14. Ústavní soud rovněž dospěl k závěru, že nejsou dány důvody připuštění ústavní stížnosti podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle nějž Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle §75 odst. 1 tohoto zákona, přesahuje-li stížnost svým významem podstatně vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo. Tato možnost obecně představuje výjimku ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti, kterou je nutné vykládat restriktivně [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 1996 sp. zn. II. ÚS 193/94 (N 19/5 SbNU 159)]. Přesah vlastních zájmů stěžovatele, mimo jiné s přihlédnutím k předmětu řízení v nyní posuzované věci, nebyl dán.
15. Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud zabýval meritem věci, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítl. Stejně tak musel odmítnout i návrh stěžovatelky na odkad vykonatelnosti napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2021
Ludvík David, v. r.
soudce zpravodaj